Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1733/2004Rozsudek NS ze dne 11.05.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1733.2004.1
Dotčené předpisy

§ 127 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 417 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1733/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. F. a b) D. F., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. Š., zastoupenému J. Š., o zdržení se výsadby lesa, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 100/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. března 2004, č. j. 19 Co 583/2003-202, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. března 2004, č. j. 19 Co 583/2003-202, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. května 2003, č. j. 13 C 100/2000-163, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. května 2003, č. j. 13 C 100/2000-163, žalovanému uložil, aby se zdržel „výsadby lesa na části pozemků číslo 703/1 (dle PK) orná půda a číslo 703/2 (dle PK) orná půda v obci a katastrálním území S. u S., a to od hranice mezi uvedenými pozemky a pozemkem ve zjednodušené evidenci parcely původ pozemkový katastr (PK) číslo 696 v obci a katastrálním území S. u S. do vzdálenosti 15 m od této hranice. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku ve zjednodušené evidenci (PK) parc. č. 696, na němž žalobce a) jako samostatně hospodařící rolník pěstuje zemědělské plodiny. Žalovaný je podílovým spoluvlastníkem pozemků ve zjednodušené evidenci (PK) parc. č. 703/1 a 703/2, a to v rozsahu 2/3. Na označených pozemcích pěstuje ječmen, ale chce je zalesnit. Dne 9. května 2000 podal návrh na vydání územního rozhodnutí na využití pozemků parc. č. 703/1 a 703/2 pro výsadbu lesa. S ohledem na to, že žalobci vyslovili s výsadbou lesa na označených pozemcích nesouhlas s tím, že dojde k zastínění jejich pozemku parc. č. 696 a ke škodě na porostech, které pěstují, čímž dojde k celkovému znehodnocení tohoto pozemku, Městský úřad ve S., odbor výstavby, rozhodnutím z 20. 6. 2000 odkázal žalobce s jejich námitkou (že „vzrostlý les by zřejmě zastínil a znehodnotil celý pozemek“) na soud a za tím účelem řízení přerušil. Žalovaný doložil projekt vypracovaný L. H. K., s. r. o., k zalesnění mj. pozemků parc. č. 703/1 a 703/2. Okresní úřad v H. K., referát životního prostředí, rozhodnutím z 2. 2. 2000 vyslovil souhlas se zalesněním označených pozemků. Podle znaleckého posudku Ing. V. J. „po uplynutí 15 let začne být vliv lesa patrný nejen na drenážním systému, ale svým mikroklimatem začne ovlivňovat i okolní porost, což bude mít za následek snižování výnosů u obilovin až do výše 60 % a řepek až do výše 100 %. K eliminaci těchto vlivů jako celku dojde posunutím hranice výsadby lesa, nejlépe o 15 m“. Soud prvního stupně žalobě vyhověl s poukazem na ustanovení § 127 odst. 1 ObčZ a závěry uvedeného znaleckého posudku.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. března 2004, č. j. 19 Co 583/2003-202, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že i když se v daném případě jedná o výsadbu lesa, lze analogicky aplikovat ustanovení vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí o námitce zastínění vznesené v územním řízení přísluší stavebnímu úřadu a nebylo tak v pravomoci soudu, i když stavební úřad žalobce na soud s touto námitkou odkázal. Zastavení soudního řízení a postoupení věci stavebnímu úřadu by však přicházelo v úvahu jen pokud by žalobci uplatnili žalobní návrh na určení, že tato jejich námitka je důvodná. Protože však „opírali žalobu i o tvrzený budoucí zásah do jejich vlastnického práva“ tím, že „se domáhali uložení povinnosti zdržet se výsadby lesa a existenci této povinnosti dovozovali z tvrzení odpovídajících § 127 ObčZ, nemohl ani odvolací soud takto postupovat. K tomu uvedl, že proti budoucím imisím ochranu podle ustanovení § 127 a násl. ObčZ nelze poskytnout, s tím, že podle tohoto ustanovení lze poskytnout ochranu jen proti existujícím zásahům.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to do všech jeho výroků, podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že stavební zákon rozlišuje územní řízení o umístění stavby a územní řízení pro využití území, proto nelze s použitím analogie výsadbu lesa podřazovat pod institut stavby. Jsou toho názoru, že rozhodnutí o jejich námitce nespadá do pravomoci stavebního úřadu, ale že jde o námitku občanskoprávní, o níž by měl rozhodnout soud. Výsadba lesa nezpůsobí jen zastínění jejich pozemku, ale též narušení drenážního systému a odčerpání vody a živin z pozemku, v důsledku čehož dojde ke značné škodě na výnosech plodin pěstovaných na pozemku parc. č. 696. K takovému závěru ostatně došel znalec Ing. V. J. Zdržení se výsadby lesa se domáhali i podle § 417 ObčZ, neboť je prokázané, že výsadbou lesa dojde na jejich straně ke škodě. V daném případě lze aplikovat ustanovení § 127 ObčZ, neboť z jeho gramatického výkladu vyplývá, že poskytuje ochranu i zásahům budoucím. Zamítnutí žaloby by bylo i v rozporu s dobrými mravy. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný k dovolání uvedl, že pozemky žalobců nejsou odvodněny a že pokud žalobci hovořili o znehodnocení drenážního systému, šlo o drenážní systém na sousedních pozemcích. O případných námitkách proti využití pozemku k výsadbě lesa by měl rozhodnout stavební úřad. Poukázal na to, že podél pozemků žalobců se nachází smrková alej, která podle žalovaného působí na pozemky žalobců obdobně jako les, proto výsadba lesa za touto alejí nemůže ohrozit výkon práv žalobců.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je z části důvodné.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 127 odst. 1 ObčZ vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.

Podle § 417 odst. 1 ObčZ komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Podle § 417 odst. 2 ObčZ jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozí škody.

Ustanovení § 127 odst. 1 ObčZ upravuje dva okruhy případů, kdy je možno vlastníka věci omezit ve výkonu jeho práv. V prvém jde o omezení výkonu vlastnických práv vlastníka věci, jímž se má zamezit, aby obtěžoval jiného vlastníka nad míru přiměřenou poměrům. Ve druhém jde o takové omezení, jímž se má bránit vlastníku věci, aby vážně ohrožoval výkon vlastnických práv souseda při výkonu vlastnických práv. Z kontextu právní úpravy je zřejmé, že jde zejména o úpravu vztahů mezi vlastníky sousedních nemovitostí – o základní ustanovení tzv. sousedského práva v občanském právu. Ochrana poskytovaná § 127 ObčZ sice zahrnuje širší okruh subjektů, nicméně zpravidla půjde o vlastníky sousedních nemovitostí (právní názory vyslovené v tomto rozhodnutí se vztahují především na poměry mezi sousedy).

Obtěžování v sousedských vztazích nebrání výkonu práva vlastníka, projevuje se však rušivě – znepříjemňuje uživateli sousední nemovitosti její užívání – obtěžuje souseda například zápachem z hnojiště nebo přelétáváním chovaných včel. Účinky obtěžování se nazývají imise. V důsledku imisí škoda zpravidla nevzniká ani nehrozí.

Vážné ohrožování výkonu práv pak představuje jednání souseda na jeho pozemku, jehož důsledkem nemusí být imise, ale ohrožení práv (obvykle vlastnických) vlastníka sousední nemovitosti, a to v takové míře, že z ní v budoucnosti může sousedovi vzejít nezanedbatelná újma (např. zánik věci nebo její významné poškození) anebo bude moci vykonávat ohrožené právo jen v podstatně omezeném rozsahu oproti oprávněním, která mu zákon jako vlastníku dává, např. nebude moci dosud zemědělsky využívaný pozemek vůbec využívat k pěstování rostlin. Při vážném ohrožení tedy nejde jen o znepříjemnění výkonu práva nebo o ztížení jeho výkonu (např. v důsledku zastínění vzrostlým stromem nebude soused moci v budoucnu na části pozemku pěstovat určité druhy rostlin), ale o hrozící vážný zásah do samotné podstaty ohroženého práva. Vážné ohrožení výkonu práva zpravidla znamená i ohrožení vlastníka vznikem majetkové újmy vyjádřitelné v penězích – škody. Vážným ohrožením výkonu práv podle § 127 odst. 1 ObčZ se rozumí jednání, vlastníka, které zatím nemá negativní dopad na výkon práva jiného, je však dána značná pravděpodobnost, že v budoucnosti bude v důsledku tohoto jednání výkon práva souseda vážně omezen nebo znemožněn, přičemž není jisté, zda bude možno vážné škodlivé následky odstranit v době, kdy již nastanou. V takovém případě nelze po ohroženém požadovat, aby vyčkal doby, kdy jeho právo bude vážně narušeno, a teprve pak se domáhal soudní ochrany.

Zákonodárce v druhé větě ustanovení § 127 odst. 1 ObčZ vedle příkladmo uvedených případů obtěžování (imise) uvádí také příklad vážného ohrožování souseda spočívající v úpravách pozemku nebo stavby bez jejich dostatečného upevnění. Původ tohoto příkladu je dán historicky – pochází z předchozí právní úpravy (viz § 109 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. a § 364b občanského zákoníku z roku 1811). Z uvedeného příkladu je zjevné, že vlastník nemovité věci je podle § 127 odst. 1 ObčZ chráněn i proti činnosti souseda na jeho pozemku, kterou by vážně ohrozil výkon jeho práv, resp. tomuto sousedovi uvedené ustanovení ukládá, aby se zdržel takové činnosti, aniž by sousední nemovitosti již byla vážnému ohrožení vystavena.

Protože v daném případě nejde jen o hrozící imisi (zastínění), ale má jít též o vážné ohrožení výkonu práva žalobců (tvrzeným budoucím znehodnocením pozemku žalobců v důsledku podstatného omezení možnosti využívat pozemek k zemědělským účelům a snížení jeho výnosu nejen zastíněním), je třeba se zabývat i vztahem ustanovení § 127 odst. 1 ObčZ a § 417 odst. 2 ObčZ, pokud obě tato ustanovení zajišťují ochranu před vážným ohrožením a dovolatel aplikaci posledně uvedeného ustanovení uplatňuje. Podle dovolacího soudu jde o vztah speciálního předpisu (§ 127 odst. 1 ObčZ) k předpisu obecnému (§ 417 odst. 2 ObčZ), a to potud, pokud obě normy umožňují oprávněné (dotčené) osobě, domáhat se na druhé osobě, aby se zdržela vážně ohrožující činnosti. Zatímco v prvém ustanovení jde o ochranu výkonu práv jednoho subjektu (zpravidla vlastníka nemovitosti) vážně ohroženého činností vlastníka (zpravidla prováděné na sousední nemovitosti), druhé ustanovení chrání nejen vlastníka věci před hrozící škodou jakéhokoliv druhu vyvolanou odkudkoliv a kýmkoliv (tedy nejen vlastníkem věci). V prvém případě zákon v konkrétním právním (sousedském) vztahu garantuje vlastníku věci (zpravidla nemovitosti), že jej soused nesmí vážně ohrožovat při výkonu jeho práv a současně tím vlastníkům sousední nemovitosti stanoví povinnost, aby takto souseda neohrozili. Ustanovení § 127 odst. 1 ObčZ ohroženému vlastníku umožňuje, aby se u soudu domáhal uložení povinnosti ohrožujícímu vlastníku zdržet se ohrožující činnosti. V druhém případě (podle § 417 odst. 2 ObčZ) soud může ohrožujícímu nadto uložit, aby něco konal. Jsou-li tedy naplněny předpoklady ustanovení § 127 odst. 1 ObčZ o ochraně před vážným ohrožením výkonu vlastnických práv a žalobce se domáhá, aby se žalovaný zdržel ohrožující činnosti, je třeba postupovat podle tohoto ustanovení; ustanovení § 417 odst. 2 ObčZ se v tomto případě nepoužije. Pokud se v odborné literatuře a v judikatuře (R 37/1985) uvádí, že kumulace občanskoprávní ochrany podle § 127 odst. 1 ObčZ (§ 130a ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) a podle § 417 odst. 2 ObčZ není vyloučena, jde o řešení jedné z možných situací, kdy lze sousedovi žalobce uložit nejen, aby se (podle § 127 odst. 1 ObčZ) zdržel (omittere) další činnosti vážně ohrožující výkon práv žalobce, ale současně aby (podle § 417 odst. 2 ObčZ) provedl (facere) vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. Tuto aktivní činnost žalovanému totiž jen za použití § 127 ObčZ uložit nelze. K tomu srov. „Ze závěrů občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k rozhodování soudů a státních notářství v ČSR s použitím ustanovení občanského zákoníku, zákona o rodině, občanského soudního řádu a notářského řádu, novelizovaných zákony č. 131/1982 Sb., č. 132/1982 Sb., č. 133/1982 Sb. a č. 134/1982 Sb., Cpj 51/84 z 29. 12. 1984“, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45, ročník 1986, str. 495.

Z formulace povinnosti zdržet se určité činnosti, jež by mohla vést k vážnému ohrožení výkonu vlastnických práv k sousední nemovitosti, lze (na rozdíl od ochrany před imisemi) také dovodit, že v těchto případech se vlastník sousední nemovitosti může domáhat ochrany proti vážnému ohrožení výkonu jeho vlastnických práv, jež má teprve v budoucnu nastat. Zatímco obtěžování imisemi lze zpravidla ukončit zdržením se další činnosti, která imise vyvolává, jsou-li úpravy pozemku či stavby vážně ohrožující výkon vlastnických práv souseda již ukončeny, uložení povinnosti zdržet se nadále těchto úprav by samo k nápravě již porušeného práva nevedlo, resp. nestačilo.

V daných souvislostech je ovšem třeba odpovědět na otázku, kdy ohrožení výkonu práv zamýšlenou úpravou nemovitosti nastává. Podle názoru dovolacího soudu, jestliže vlastník nemovitosti započal s její úpravou, jež by mohla ohrozit výkon práv souseda, a v této činnosti pokračuje, je soused oprávněn domáhat se u soudu, aby se žalovaný další takové činnosti zdržel. Jestliže však žalovaný pouze (byť i vážně a ve správním řízení) projeví úmysl provést takovou úpravu nemovitostí, jež by mohla vést např. ke snížení výnosů z pozemku obdělávaným sousedy žalovaného, nelze vyloučit, aby se dotčený vlastník obrátil na soud se žalobou na určení existence povinnosti žalovaného zdržet se (konkretizovaného) ohrožení výkonu práv žalujícího. Jestliže by veřejnoprávní řízení, v němž by mohl uplatnit své námitky, neprobíhalo, pak by šlo o žalobu určovací ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ, ohledně níž platí, že předpokladem její úspěšnosti je naléhavý právní zájem žalobce na takovém určení [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod C 289, Svazek 3, jehož závěry, byť se týkají vyhrožování neoprávněným zásahem a negatorní žaloby podle § 126 odst. 1 ObčZ, jsou použitelné i pro žalobu negatorní podle § 127 odst. 1 ObčZ – nejde-li o imise]. Kdyby však budoucí činností souseda ohrožený vlastník uplatnil takovou námitku u stavebního úřadu v rámci řízení o povolení úprav sousední nemovitosti a byl pak odkázán uvedeným správním orgánem s touto námitkou na soud, mohl by se soud žalobou, jíž by se žalobce domáhal určení důvodnosti uvedené námitky, zabývat jen v případě, že by posouzení takové námitky teprve v budoucnu vzniklého ohrožení nebylo v pravomoci stavebního úřadu. Pokud by správní orgán odkázal účastníka na občanskoprávní řízení oprávněně (šlo by o posouzení občanskoprávní námitky, o které není oprávněn rozhodnout), nemusel by soud otázku naléhavého právního zájmu na takové žalobě řešit. Jestliže však žalobce nad rámec odkazu stavebního úřadu na řízení občanskoprávní uplatní žalobní návrh, že žalovaný je povinen zdržet se (v budoucnu) určité činnosti vážně ohrožující výkon jeho práv se skutkovými tvrzeními odpovídajícími ustanovení § 127 odst. 1 ObčZ o takovém ohrožení, pak je dána pravomoc soudu i jeho povinnost o takové žalobě rozhodnout. V posledně uvedeném případě by ovšem soud musel zkoumat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, který by byl dán jen tehdy, kdyby žalovaný skutečně hodlal jednat tak, že by tím vážně ohrozil právo žalobce a byl schopen takové jednání realizovat, ať již sám anebo prostřednictvím třetí osoby.

K předmětu vlastního sporu mezi účastníky tohoto řízení: Pokud jde o otázku zastínění, jako budoucí imise, k níž by mohlo docházet z pozemků žalovaného, odvolací soud ji posoudil správně a v souladu s judikaturou. Zde dovolací soud odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu z 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 572/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 1833, Svazek 25, z něhož vyplývá, že podle § 127 odst. 1 ObčZ nelze rozhodovat o imisích budoucích, ale již nastalých. V tomto ohledu lze rovněž odkázat na názor komentáře k OZO, v němž se k ustanovení § 364 uvádí: Působení na cizí pozemek musí skutečně nastati. Je-li pouze nebezpečí, že by ohrožení nastati mohlo, není zde ještě imisse … Ochrana podle § 364 není preventivní, nýbrž je pouze represivní“ Z výše uvedeného však je zřejmé, že odvolací soud neposoudil věc správně, pokud jde o tvrzené vážné ohrožení výkonu práv žalobců, neboť na jejich skutková tvrzení v tomto směru aplikoval ustanovení § 127 o imisích a vůbec se jimi nezabýval z hlediska druhé ze dvou skutkových podstat omezení vlastníka nemovitosti v tomto ustanovení upravených (vážného ohrožení práv žalobců). Již tím je dána nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť věc posoudil podle jiné, než odpovídající (hypotézy) právní normy.

Dovolacímu soudu proto nezbylo, než aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. května 2005

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru