Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1720/2020Rozsudek NS ze dne 25.08.2020

HeslaOmezení vlastnictví (náhrada)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1720.2020.1
Dotčené předpisy

§ 59a předpisu č. 254/2001 Sb.

čl. LV předpisu č. 303/2013 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1720/2020-398

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce K. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Bc. Nikolou Hönigovou, advokátkou se sídlem v Praze, Opletalova 1525/39, proti žalovanému Povodí Vltavy, státní podnik, IČO 70889953, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Holečkova 3178/8, zastoupenému JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, o zaplacení náhrady za strpění vodního díla, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 58/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 28 Co 230/2019-346, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 28 Co 230/2019-346, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 3. 2019, č. j. 13 C 58/2017-237, se v části výroku o věci samé, jímž bylo rozhodnuto o náhradě za omezení vlastnického práva ve výši 425 100 Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 13 C 58/2017-237, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci jako náhradu za strpění vodního díla XY na pozemku žalobce p. č. XY o výměře 15 066 m2 – vodní plocha a pozemku p. č. XY o výměře 3 230 m2 – vodní plocha, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY, katastrální území XY, obec XY, vedených u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné pozemky“), částku 700 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu a rozhodl o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku (výrok II až IV).

Uvedl, že ke dni podání žaloby náleželo vlastnické právo k předmětným pozemkům původní žalobkyni (manželce žalobce) – L. K., narozené XY. Nabývacím titulem manželky byla kupní smlouva ze dne 26. 3. 2008, uzavřená mezi zvláštním správcem konkurzní podstaty úpadce Státního statku XY v likvidaci a manželkou žalobce. Takto manželka žalobce získala za celkovou částku 63 136 Kč kromě předmětných pozemků i pozemky jiné. Žalobce vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl v průběhu soudního řízení na základě darovací smlouvy ze dne 26. 7. 2018; následně k návrhu původní žalobkyně usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 1. 2019, č. j. 13 C 58/2017-204, vstoupil do řízení.

Dále zjistil, že v době před vybudováním vodního díla XY byly předmětné pozemky ve vlastnictví M. Z.. Ta je v době výstavby přehrady bezplatně odevzdala do vlastnictví Československého státu, a to proti úhradě jejího dluhu u Státní spořitelny v Sedlčanech (která na ni naléhala) ve výši přibližně 53 000 Kčs ze státního rozpočtu.

Po právní stránce věc posoudil podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), dále jen „vodní zákon“. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uzavřel, že v citovaném ustanovení je koncipován speciální nárok na jednorázovou náhradu poskytovanou vlastníku pozemku pro jeho zákonnou povinnost strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002. Tím s účinností od 1. 1. 2014 došlo k legalizaci vodních děl zřízených na cizím pozemku před 1. 1. 2002.

Uzavřel, že žaloba byla podána důvodně. Měl za nesporné, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, že žalovaný je vlastníkem vodního díla a že předmětné vodní dílo bylo vybudováno před 1. 1. 2002. Konstatoval, že nárok žalobce na náhradu podle § 59a vodního zákona je tak jednoznačně dán, přičemž nedošlo k jeho promlčení. Uvedl, že podle novely vodního zákona, kterou byl § 59a vodního zákona začleněn do právního řádu, běžela od 1. 1 2014 do 1. 1. 2016 dvouletá lhůta, během které se účastníci měli dohodnout; pokud se tak nestalo, byla až od 2. 1. 2016 dána pravomoc soudů o náhradě za strpění umístění vodního díla rozhodnout; byla-li žaloba v projednávané věci podána 16. 3. 2017, nemůže být nárok žalobce promlčen. Při určení výše náhrady vyšel ze znaleckých posudků a ze skutečnosti, že žalobci reálně zůstalo pouze tzv. holé vlastnictví, když předmětné pozemky jsou z části zatopeny (resp. jsou součástí vodního díla) a z části jsou nezbytné pro přístup k hrázi vodního díla. K jinému účelu jsou nevyužitelné. Přihlédl taktéž ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobce pozemky nabyla na základě kupní smlouvy za částku, která neodpovídá ceně obvyklé, jakož i to, že žalobce (i jeho manželka) pozemky vědomě nabyl již zatížené. Současně zdůraznil, že manželka žalobce předmětné pozemky nabyla v době, kdy vodní zákon zákonné věcné břemeno ve smyslu § 59a neobsahoval. Dále vyjádřil pochybnosti o tom, zda se přiměřené náhrady za poskytnutí předmětných pozemků státu dostalo paní M. Z., právní předchůdkyni žalobce, a to s ohledem na existenci nátlaku ze strany Státní spořitelny. Při zohlednění všech uvedených skutečností uzavřel, že žalobcem požadovaná náhrada ve výši 700 000 Kč je náhradou přiměřenou rozsahu omezení vlastnického práva.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 28 Co 230/2019-346, odmítl odvolání žalovaného do výroku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o vrácení části soudního poplatku (výrok I), současně rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 274 900 Kč, ve zbytku jej potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výrok III a IV).

Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně a doplněného dokazování zjistil, že původní vlastník předmětných pozemků, M. Z., učinila nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu pod podmínkou převzetí splatných pohledávek Státní spořitelny. Tato nabídka byla přijata a předmětné pozemky přešly do socialistického vlastnictví státu. Celková výše pohledávek Státní spořitelny za M. Z. činila k 28. 1. 1958 včetně příslušenství 64 280,06 Kčs. Výstavba vodního díla XY byla zahájena v roce 1957, dokončena byla v roce 1961. Předmětné pozemky byly k 1. 3. 2008 ve správě Státního statku XY v likvidaci. Dne 26. 3. 2008 byly zvláštním správcem konkursní podstaty prodány L. K., manželce žalobce a předchozí žalobkyni, za kupní cenu 37 495,50 Kč. Žalobce předmětné pozemky získal do vlastnictví darovací smlouvou ze dne 26. 7. 2018. Od roku 2008 nedošlo mezi L. K., žalobcem a žalovaným k dohodě o úpravě poměrů užívání předmětných pozemků, náhrada žalobci ani jeho právní předchůdkyni (L. K.) vyplacena nebyla.

Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobci náleží za strpění vodního díla náhrada. Uvedl, že § 59a vodního zákona legalizuje vodní díla zřízená před 1. 1. 2002 a představuje věcné břemeno zřízené na základě zákona. Citované ustanovení vodního zákona současně přiznává vlastníku zatíženého pozemku náhradu. Dovodil, že tato „náhrada náleží tomu, kdo byl vlastníkem zatíženého pozemku k 1. 1. 2014, pokud jeho právním předchůdcům nebyla náhrada za zatížení pozemku vyplacena, případně pokud mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o zřízení věcného břemene bezúplatně.“ K 1. 1. 2014 byla vlastníkem předmětných pozemků původní žalobkyně – manželka žalobce, náhrada za omezení vlastnického práva právním předchůdcům žalobce (včetně jeho manželky) vyplacena nebyla.

Za nesprávný však považoval závěr soudu prvního stupně o výši přiznané náhrady. Zdůraznil, že při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva podle § 59a vodního zákona je možné vycházet z ustálené soudní praxe, podle které soud výši sporné náhrady stanoví za pomoci znalce z oboru oceňování nemovitostí; v konkrétní věci je však vždy nutné zohlednit individuální okolnosti daného případu, cena stanovená znalcem je tedy hodnotou výchozí. S přihlédnutím k tomu, že právní předchůdkyně žalobce nabyla vlastnické právo k pozemkům v době, kdy již byly zatíženy vodním dílem, čemuž odpovídala i kupní cena, neshledal důvod, pro který by bylo namístě žalobci přiznat náhradu vyšší, něž podle ocenění znalce. Poznamenal, že omezení žalobce v jeho vlastnickém právu je takového rozsahu, že mu náleží prakticky jen tzv. holé vlastnictví, nicméně žalobce (jeho právní předchůdkyně) takto zatížené pozemky nabyl do vlastnictví zcela dobrovolně s vědomím jejich zatížení, když předmětné pozemky byly zakoupeny nikoli za účelem dalšího užívání (k zemědělské výrobě), ale ze spekulativních důvodů. Za přiměřenou proto považoval náhradu ve výši stanovené znaleckým posudkem, tj. ve výši 425 100 Kč.

Proti potvrzující části výroku II a akcesorickým výrokům III a IV rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že žalobci náleží náhrada za omezení vlastnického práva i v případě, kdy jak manželka žalobce (jeho právní předchůdkyně), tak i sám žalobce předmětné pozemky získal do vlastnictví již zatížené, považuje za odporující ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu – k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 a 28 Cdo 5820/2016. Zdůrazňuje, že manželka žalobce navíc pozemky koupila za cenu, ve které již bylo zatížení pozemků zohledněno. Upozorňuje na to, že právní předchůdce žalovaného pozemky pod předmětným vodním dílem vykupoval a vypořádal, přičemž M. Z. – tehdejší vlastník – předmětné pozemky bezplatně převedla na stát. Vodní dílo XY bylo vybudováno na pozemcích státu a vybudováním této stavby věcné břemeno nevzniklo. Dále uvádí, že dle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 163/16 nikdo nemůže na druhého převést více práva než sám má. Bylo-li vlastnické právo M. Z. omezeno existencí přehrady XY, bylo omezeno i vlastnické právo manželky žalobce a tudíž následně i žalobce samotného. Navíc má za to, že představuje-li vlastnictví předmětných pozemků pouze tzv. holé vlastnictví (s tím, že manželka žalobce, resp. žalobce sám, již v takto omezeném rozsahu nabyl), je převod jejich vlastnictví pouze spekulativním, uskutečňovaným s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemku s institucí veřejné moci; z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 dovozuje, že tato „konfrontace“ není možná. Současně nesouhlasí s výší náhrady určené odvolacím soudem. Namítá, že odvolací soud nezohlednil veškeré konkrétní okolnosti případu a má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena otázka, zda je podstatnou skutečností, kterou musí soud vzít při stanovení výše náhrady dle § 59a vodního zákona, to, že pozemky, jichž se zatížení týká, byly dobrovolně zakoupeny již zatížené stavbou vodního díla za účelem spekulace, a to za cenu ve které již bylo zatížení pozemků stavbou zohledněno. Za nesprávné považuje i to, že odvolací soud vzal cenu věcného břemene vyplývající ze znaleckého posudku za minimální výši odškodnění, když má za to, že v řízení naopak vyšly najevo skutečnosti, pro které výše náhrady – v případě, že žalobci nějaká náleží – měla být nižší. V této souvislosti odkazuje na již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5820/2016. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, který zohlednil veškeré rozhodné skutečnosti. Dovolací námitky žalovaného považuje za nedůvodné a jím citovanou judikaturu (zejména rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14) za nepřiléhavou. Zdůrazňuje, že z jeho strany byl zájem na smírném řešení sporu, veškeré návrhy však byly žalovaným odmítnuty (resp. ponechány bez odezvy). Současně nesouhlasí s tvrzením, že by jeho záměrem bylo pouhé spekulantství. Upozorňuje na to, že pozemky byly prodávány ve veřejné dražbě, přičemž bylo na žalovaném, aby si ohlídal, zda nedochází k prodeji pozemků, o jejichž vlastnictví má zájem. Namítá, že vyzdvihuje-li dovolatel výši ceny, za kterou byly předmětné pozemky manželkou žalobce zakoupeny, pomíjí, že je třeba zohlednit i míru inflace. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.

Část výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na zaplacení částky 274 900 Kč se zamítá, a výrok rozsudku odvolacího soudu o částečném odmítnutí odvolání žalovaného nebyly dovoláním napadeny. Jejich přezkum proto není předmětem dovolacího řízení.

Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“, srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (odvolací soud se při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 241 odst. 1, § 241a o. s. ř.)., napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání.

Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákon č. 303/2013 Sb.“), nedojde-li mezi vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.

Citované ustanovení § 59a vodního zákona zakládá existenci zákonného věcného břemena a představuje řešení situací existujících z doby před účinností stávajícího vodního zákona (tj. před 1. 1. 2002), kdy vodní dílo je umístěno na cizím pozemku bez řádného právního důvodu. Zákon přitom výslovně v případě takto legalizovaných vodních děl stanoví vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníku pozemku omezení jeho vlastnických práv (srovnej též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015). Ke vzniku zákonného věcného břemena (při naplnění hypotézy § 59a vodního zákona) dochází dnem účinnosti zákona, kterým byla daná právní norma včleněna do právního řádu, tedy k 1. 1. 2014. K tomuto datu vzniká omezení vlastníka pozemku zákonným věcným břemenem (s účinky ex nunc, pro futuro) a dochází taktéž ke vzniku nároku na náhradu za omezení vlastnického práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019; ostatně tento závěr vyplývá i z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu). Nebude-li prokázán převod či přechod daného práva na náhradu za omezení vlastnického práva, náleží tato náhrada tomu, kdo byl vlastníkem zatíženého pozemku k 1. 1. 2014.

Ze skutkových zjištění nalézacích soudů vyplývá, že v době vzniku zákonného věcného břemena dle § 59a vodního zákona byly předmětné pozemky ve vlastnictví manželky žalobce, které tak vzniklo (za předpokladu naplnění hypotézy § 59a vodního zákona) právo na náhradu za dané omezení vlastnického práva. Převedla-li manželka žalobce vlastnické právo k předmětným pozemkům na dovolatele darovací smlouvou ze dne 26. 7. 2018, nabyl dovolatel pozemky věcným břemenem zatížené (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1665/99), a to již s odkazem na ustálený závěr Nejvyššího i Ústavního soudu o tom, že nikdo na druhého nemůže převést více práva, než sám má [k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4010/2013 (proti tomuto usnesení podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 3. 2017. sp. zn. IV. ÚS 163/16), usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 2955/08]. Závěr, že na dovolatele bylo převedeno i právo na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona, přitom nelze bez dalšího učinit. Touto otázkou se odvolací soud vůbec nezabýval; jeho závěr, že žalobce má právo na náhradu za omezení vlastnického práva, je proto předčasný a tudíž nesprávný.

S ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je z uvedeného důvodu nesprávné, nezabýval se dovolací soud – z důvodu procesní ekonomie – zbývajícími dovolacími otázkami. Řešení otázky (ne)správnosti určení výše náhrady, jakož i posouzení toho, zda žalobci náleží náhrada za situace, kdy manželka žalobce předmětné pozemky vědomě nabyla již zatížené, je za situace, kdy není zřejmé, že došlo k převodu (resp. přechodu) daného práva na náhradu na žalobce, předčasné.

Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva je nutné zohlednit veškeré rozhodné skutečnosti, tedy zcela jistě i to, zda osoba, které právo na náhradu ve smyslu § 59a vodního zákona vzniklo, o existenci (faktického) zatížení věděla a zda tato skutečnost byla při převodu nějakým způsobem zohledněna, např. ve výši kupní ceny [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 (včetně tam citovaných rozhodnutí)].

Z výše uvedeného se podává, že dovolání je důvodné. Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu předmětu dovolacího řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

V dalším řízení je úkolem nalézacích soudů, aby se náležitě zabývaly otázkou aktivní věcné legitimace žalobce, a to zejména z pohledu převodu (resp. přechodu) práva na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona z jeho právní předchůdkyně (manželky žalobce).

Soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srov. § 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř v konečném rozhodnutí o věci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 8. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru