Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1719/2001Rozsudek NS ze dne 29.05.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1719.2001.1
Dotčené předpisy

§ 37 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1719/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobců: A/ P. S. a B/ M. S., obou zastoupených advokátem, proti žalované S., s. r. o., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 65/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2000, čj. 16 Co 102/2000-93, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května 2000, čj. 16 Co 102/2000-93, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. června 1997, čj. 13 C 65/96-29 tak, „že se žaloba o určení, že žalobci jsou každý z jedné ideální poloviny spoluvlastníky parcely č. 948 o výměře 6.704 m2 zapsané na LV č. 517 pro k. ú. V. Ch. - obec P. u Katastrálního úřadu P. zamítá“. Vyšel ze zjištění, že žalobci prodali kupní smlouvou z 31. 1. 1995 uvedený pozemek za kupní cenu 7 374 400,- Kč T. S. V čl. IV. smlouvy prodávající uvedli, že podle územního plánu je převáděná nemovitost určena pro nízkopodlažní bytovou zástavbu. V čl. V. se smluvní strany dohodly, že v případě, nejsou-li skutečnosti uvedené v bodě IV. pravdivé, má kupující právo od smlouvy odstoupit. Ze stanoviska Magistrátu města P. z 2. 2. 1995 bylo zjištěno, že pozemek pro uvedenou zástavbu určen nebyl. Proto T. S. 10. 2. 1995 od kupní smlouvy odstoupil; přesto účastníci 24. 2. 1995 uzavřeli dohodu o změně kupní ceny. T. S. pak prodal kupní smlouvou z 11. 5. 1995 předmětný pozemek J. P., který jej kupní smlouvou ze 7. 11. 1995 prodal žalované. Žalobci se domáhali určení jejich spoluvlastnického práva k pozemku, když vycházeli z toho, že T. S. od smlouvy platně odstoupil a tak se jejich právo obnovilo. Zatímco soud prvního stupně žalobě vyhověl, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Konstatoval, že soud prvního stupně sice správně zjistil, že listina z 10. 2. 1995 nazvaná „odstoupení od kupní smlouvy“ byla formulována tak, že všichni účastníci kupní smlouvy z 31. 1. 1995, týkající se sporného pozemku, od kupní smlouvy odstupují, a správně též konstatoval, že smlouva nedávala možnost všem účastníkům od smlouvy odstoupit, nýbrž tuto možnost dávala pouze T. S. Pokud však soud prvního stupně dovodil, že od smlouvy jednostranně odstoupil jen T. S., neodpovídá to textu uvedené listiny. Uvedený úkon nelze interpretovat jako souhrn na sobě vzájemně nezávislých jednostranných odstoupení účastníků smlouvy, jejichž platnost by byla posuzována izolovaně. Prohlášení všech účastníků smlouvy je kvalitativně odlišné od prohlášení jen jednoho z účastníků, k němuž by nemuselo dojít, pokud by ostatní účastníci neprojevili shodnou vůli. Uvedený úkon proto nelze považovat za platné, jednostranné odstoupení od smlouvy T. S. O perfektní dohodu o zrušení smlouvy nešlo ani proto, že za M. S. listinu podepsal P. S., který pro tento úkon nebyl zmocněn, neboť jej plná moc z 18. 1. 1995 zmocňovala jen k prodeji pozemku. I kdyby bylo možno listinu vyložit jako jednostranné odstoupení T. S. od smlouvy, nevyvolalo by toto odstoupení účinky vůči M. S., které tento úkon nedošel. Odvolací soud odkázal na podle něho správný závěr soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně jednání žalobce, spočívající v přijetí takového jednostranného písemného úkonu T. S., dodatečně a bez zbytečného odkladu schválila ve smyslu § 33 odst. 2 ObčZ; na tom nic nemění ani její pozdější žaloba. Dne 24. 2. 1995 se P. S. - opět jednající v zastoupení M. S. -aT. S., dohodli o změně výše kupní ceny sjednané smlouvou z 31. 1. 1995. Uzavřením této smlouvy její účastníci sami zpochybnili, že úkonem z 10. 2. 1995 perfektním způsobem projevili vůli nebýt nadále smlouvou vázáni, když by v opačném případě jejich dohoda z 24. 2. 1995 postrádala smysl. Odvolací soud přisvědčil i námitce, že pokud se v listině z 10. 2. 1995 uvádělo, že důvodem k odstoupení od smlouvy bylo „neztotožnění se se skutečnostmi v čl. IV. této smlouvy“, pak vymezení tohoto důvodu bylo natolik nejasné, že uvedený úkon bylo lze hodnotit jako neplatný pro neurčitost a nesrozumitelnost ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ. Za té situace odvolací soud shledal nadbytečným posuzovat, zda v uvedené listině byly dostatečně identifikovány osoby, jejichž úkon listina zachycovala. Žalobou uplatněný požadavek odvolací soud klasifikoval jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 ObčZ, když je zřejmé, že žalobci opakovaně a jednoznačně projevili vůli převést pozemek na T. S. a poté se dovolávali úkonu, který byl s takovým projevem vůle logicky neslučitelný a zasahovali tím do práv třetích osob, nabytých v dobré víře.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Uplatňují dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ . Nesouhlasí s názorem, že odstoupení od kupní smlouvy nelze vykládat jako platný jednostranný právní úkon učiněný T. S. Odkazují na výsledky dokazování před soudem prvního stupně i u Policie ČR, konkrétně na výpovědi P. S. a T. S. Z nich plyne, že odstoupení od smlouvy bylo iniciováno S., který trval na tom, že o pozemek nemá zájem a sám přinesl text odstoupení od smlouvy. P. S. dokument převzal a to stvrdil podpisem s tím, že tak učinil i v zastoupení M. S. Dokazování neodpovídá závěr, že pokud by text odmítl podepsat, k odstoupení od smlouvy by nedošlo. Názor odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy nelze vykládat jako jednostranný právní úkon, nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Naopak, výpověď T. S. před soudem prvního stupně a před Policií ČR 17. 5. 1996 uvedenému názoru odvolacího soudu odporuje. Tento soud vycházel pouze z tvrzení žalovaného a nikoliv z dalších důkazů. K otázce, zda se odstoupení od smlouvy dostalo do dispozice druhé žalobkyně, soud prvního stupně správně dovodil, ža ta podala žalobu a odkázala v ní na předmětné odstoupení. Muselo jí být proto předáno. To plyne i z výpovědi J. P., dříve rovněž žalovaného. Ten uvedl, že v době, kdy se rozhodl pozemek od T. S. koupit, nastaly problémy s vkladem do katastru nemovitostí, kde „byla blokace“. Tu vyvolal u katastrálního úřadu první žalobce, neboť chtěl zabránit dalšímu převodu pozemku a „stáhl ji“ na naléhání T. S. Odstoupení od smlouvy tedy muselo být druhé žalobkyni doručeno, neboť blokace musela být podána z vůle obou žalobců a to právě na základě odstoupení od smlouvy. Rovněž v řízení o odnětí předmětného pozemku zemědělskému půdnímu fondu v době po odstoupení od smlouvy vystupovali oba žalobci jako vlastníci a oběma bylo rozhodnutí o tom ze 4. 7. 1995 doručeno. Dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu ohledně otázky odstoupení od smlouvy založeného na neztotožnění se se skutečnostmi uvedenými v jejím čl. IV. Namítají, že pro odstoupení od smlouvy, jak je to formulováno v § 48 ObčZ, se nevyžaduje žádná zvláštní forma. Zákon neuvádí, že by v odstoupení od smlouvy musel být uveden důvod. V daném případě odstoupení od smlouvy důvod obsahuje a tento důvod byl oběma smluvním stranám zřejmý. Tento důvod oznámil dokonce T. S. žalobci ústně ještě před doručením odstoupení od smlouvy. To plyne z jeho výpovědi učiněné u Policie ČR 17. 5. 1995. Obě strany o vlastnosti sporného pozemku hovořily před i po uzavření smlouvy a na ni vázaly možnost odstoupení od smlouvy. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu pokud jde o okolnosti zdůrazňované ve vztahu k § 3 odst. 1 ObčZ. Poukazují na dodatek kupní smlouvy ohledně změny kupní ceny, k němuž došlo v tísni v důsledku nemožnosti vrátit kupujícímu zaplacenou zálohu. Dodatek nebyl podepsán druhou žalobkyní. Jakkoliv T. S. i J. P. věděli o snaze prvního žalobce získat pozemek zpět do vlastnictví, přesto jej dále prodali. Nelze proto hovořit o zásahu do práv třetí osoby. K odstoupení od smlouvy došlo a první žalobce se s T. S. dohodl, že žalobce se pokusí pozemek znovu prodat, z čehož by měl prospěch i S. T. S. tuto dohodu nedodržel, pozemek prodal P., ač ten o předchozích událostech věděl. Pozoruhodná je i výše kupní ceny, za kterou byl pozemek následně prodán. V kupní smlouvě uzavřené mezi T. S. a J. P. je uvedena kupní cena 144 940,- Kč a kupní cena mezi J. P. a žalovanou byla sjednána ve výši 4 574 600,- Kč. Je pak otázkou, zda právě tento převod není učiněn v rozporu s dobrými mravy. Uzavírají, že k došlo platnému, jednostrannému odstoupení od kupní smlouvy z 31. 1. 1995, a že „dohodu o změně výše kupní ceny“ nelze považovat za dohodu o narovnání ve smyslu § 585 ObčZ. Nemohlo proto dojít k platnému uzavření následných kupních smluv. Poukazují na to, že Nejvyšší soud v řízení pod sp. zn. 22 Cdo 2663/98 přihlížel ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak žádnou takovou vadu nezjistil. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ , že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Základní otázkou v daném sporu je, zda právní úkon označený jako odstoupení od smlouvy ze dne 10. února 1995 vyvolal zamýšlené právní účinky a zda v jeho důsledku došlo k obnovení vlastnického práva žalobců. Odvolací soud dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy zamýšlené účinky nevyvolalo, a tento závěr opřel o několik důvodů, z nichž každý by sám o sobě pro vyvození takového závěru postačoval. Proto danost jen jednoho z těchto důvodů by postačila k věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu a tím i k zamítnutí dovolání. Při posouzení věci, zejména účinků odstoupení od smlouvy, je též třeba přihlížet k základním zásadám, na kterých je založeno soukromé právo, zejména k zásadě ochrany dobré víry třetích osob a k principu právní jistoty.

Odvolací soud uvedl, že pokud účastníci smlouvy 24. 2. 1995 (tedy 14 dní po sepsání listiny o odstoupení) dohodli změnu sjednané kupní ceny, „zpochybnili, že úkonem ze dne 10. 2. 1995 skutečně perfektním způsobem projevili vůli nebýt nadále smlouvou vázáni“. To lze vyložit tak, že odvolací soud tak z následného chování účastníků smlouvy dovodil, že odstoupení od smlouvy nebylo míněno vážně. Tento závěr, učiněný na základě hodnocení důkazů, není v rozporu s pravidly logického myšlení a dovolací soud nemá důvod jej zpochybnit. Skutečnosti, že účastníci se po odstoupení od smlouvy dohodli o změně kupní ceny, že nabyvatel, který měl od smlouvy odstoupit se i nadále choval jako vlastník, nemovitost dále prodal a že účastníci neučinili nic, aby dalšímu prodeji zabránili a aby dali najevo třetím osobám, že došlo k odstoupení (žalobce vzal své podání v této věci adresované katastrálnímu úřadu zpět a tím dal najevo, že nebrání dalším převodům) vedou k závěru, že nikdo z účastníků smlouvy nepovažoval odstoupení od smlouvy za platný právní úkon a že nešlo o vážně projevenou vůli. Lze tedy souhlasit s názorem odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy nemohlo vyvolat v tomto případě věcněprávní účinky. Za této situace jsou ostatní námitky dovolatelů již nevýznamné. Nebylo proto třeba se zabývat otázkou, zda odstoupení od smlouvy vůbec mohlo vyvolat věcněprávní účinky, pokud nebyl proveden výmaz vkladu práva nabyvatele v katastru nemovitostí, případně opětovný vklad práva žalobců.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody tvrzené dovolateli tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. května 2002

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru