Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 171/2017Usnesení NS ze dne 13.06.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Řízení před soudem
Podílové spoluvlastnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.171.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 118b odst. 1 o. s. ř.

§ 139 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 171/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) F. F., b) Z. P., zastoupených JUDr. Alicí Zachariášovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Krymská 5, proti žalovanému L. S., zastoupenému JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 3A, o zaplacení částky 104 217,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 269/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2016, č. j. 13 Co 333/2015-152, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 10 623,80 Kč k rukám jejich zástupkyně, JUDr. Alice Zachariášové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Krymská 5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2015, č.j. 12 C 269/2014-111, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě celkovou částku 34 465 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.). Dále zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení celkové částky 69 752,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.). Žalobcům uložil povinnost nahradit žalovanému společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 20 734,56 Kč (výrok III.).

Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalovaného rozsudkem ze dne 17. 6. 2016, č. j. 13 Co 333/2015-152, v části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil a zamítl žalobu co do zaplacení částky 2 057 Kč se specifikovaným příslušenstvím; jinak ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě celkovou částku 59 982,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.). Ve zbylé části, vyjma příslušenství uvedeného ve výroku II., rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupkyně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 77 385 Kč (výrok IV.).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na základě většinového rozhodnutí spoluvlastníků domu v ulici K L., v J. bylo rozhodnuto o povinnosti spoluvlastníků, tedy i žalovaného, přispívat do fondu služeb. Žalovaný přitom dlužil za byty a za nebytový prostor. Částka 2 057 Kč, o níž odvolací soud nárok žalobců ponížil, byla nesprávně započtena na část dluhu v rozporu s určením žalovaného. Odvolací soud se zabýval i námitkou žalovaného o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců a vyvrátil ji argumentem uděleného souhlasu většiny spoluvlastníků domu ze dne 19. 9. 2014.

Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že v převážné části je důvodný i nárok žalobců na dlužné příspěvky do fondu oprav. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaného nemůže zavazovat rozhodnutí většiny spoluvlastníků vtělené do smlouvy o sdružení spoluvlastníků upravující způsob správy a nakládání s domy, kterou žalovaný nepodepsal. Uvedl, že žalovaného může ve smyslu § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) zavazovat pouze rozhodnutí většiny spoluvlastníků domu. Proto souhlasil se soudem prvního stupně, že nemohlo být v uvedeném směru právně významné rozhodnutí, které v dubnu 2011 učinila nadpoloviční většina spoluvlastníků domů o navýšení příspěvku do fondu oprav na 23 Kč/m2/měsíčně. Vyšel ovšem ze skutkového zjištění, že dne 4. 11. 2009 učinila většina spoluvlastníků domu rozhodnutí, podle něhož byl příspěvek do fondu oprav stanoven na částku 20 Kč/m2/měsíčně, a toto rozhodnutí zavazovalo i žalovaného. Dovodil přitom, že žalobci doplnili skutková tvrzení procesně přípustným způsobem (po koncentraci řízení) v reakci na nové vymezení nesporné skutečnosti, přičemž nedošlo k zásadní změně skutkového základu. Bylo stále požadováno zaplacení příspěvku do fondu oprav, ovšem v nižší výši než uváděla žaloba.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž i otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dále uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Namítal, že odvolací soud vycházel z tvrzení a důkazů, které byly uplatněny až po nastalé koncentraci řízení, a tím se odchýlil od závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2015 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stánkách Nejvyššího soudu http:// www.nsoud.cz). Dále v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3453/2010) posoudil podání žalobců, kterým byla uplatněna nová tvrzení a označeny nové důkazy jako pouhé doplnění žaloby. Přitom se ovšem jednalo o změnu žaloby. Navíc žalobcům byla poskytnuta dodatečná lhůta nikoliv k uplatnění zcela nových tvrzení (o jiném rozhodnutí většinových spoluvlastníků domu), ale k doplnění tvrzení a důkazů, že dne 15. 4. 2011 bylo o příspěvku do fondu oprav ve výši 23 Kč/m2/měsíčně platně rozhodnuto.

Žalovaný dále nesouhlasil se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že pro navýšení měsíčního příspěvku do fondu oprav ve výši 20 Kč/m2/měsíčně hlasovala dne 4. 11. 2009 většina spoluvlastníků domu. Uvedl, že i v tomto případě nastala podobná situace jako při rozhodování dne 15. 4. 2011.

Žalovaný důvod přípustnosti dovolání dále shledává v hmotně-právní otázce rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud neřešené. Má za to, že účelem fondu oprav, do nějž by měli spoluvlastníci na základě většinového rozhodnutí přijatého v režimu § 139 odst. 2 obč. zák. přispívat, není kumulace finančních prostředků bez jednoznačného a určitého investičního využití, přičemž žalovaný rovněž nemá žádné informace o tom, jak je s naspořenými prostředky nakládáno.

Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřili žalobci. Dovolání označili za vadné, neboť nesplňuje náležitosti vyplývající z § 241a odst. 3 o. s. ř. Pro případ, že by dovolací soud nesouhlasil s jejich názorem na obsahovou kvalitu dovolání a neshledal důvod k odmítnutí dovolání, navrhli jeho zamítnutí. Setrvali na stanovisku, že jejich podání ze dne 27. 4. 2015 není změnou žaloby, ale doplněním skutkových tvrzení při nezměněném skutkovém základu, kdy reagovali na změnu postoje žalovaného k nesporné skutečnosti, jež posléze označil za spornou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237, § 238 o. s. ř.).

V projednávané věci podal žalovaný dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3727/2013 (a rovněž i v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1906/2015, ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 251/2015, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3858/2014, a ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5321/2016, která na citované usnesení odkazují, popřípadě přiměřeně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1176/2014), dovolací soud vysvětlil, že u každého peněžitého plnění je třeba přípustnost dovolání posuzovat zvlášť tehdy, vycházejí-li z odlišného skutkového, popřípadě procesního, základu.

Dovolání nemůže být objektivně – ze zákona – přípustné proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 34 465 Kč, které nedosahuje hodnotového censu vymezeného § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přitom se jedná o plnění, které vychází z odlišného skutkového základu než plnění, o němž bylo rozhodnuto výrokem II. rozsudku odvolacího soudu, jenž byl rovněž dovoláním napaden. V případě výroku I. se jedná o nárok žalobců na úhradu dlužných příspěvků žalovaného do fondu služeb, v němž jsou nashromážděné prostředky určeny k úhradě služeb dodávaných do bytů a nebytového prostoru ve vlastnictví žalovaného. V případě výroku II. jde o nárok na úhradu dlužných příspěvků žalovaného do fondu oprav, v němž kumulované finanční prostředky slouží k investicím do společných částí domu.

Dovolání není přípustné ani proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, neboť jím byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Protože v tomto výroku odvolacího soudu nebyla žalovanému způsobena procesní újma odstranitelná zrušením či změnou této části napadeného rozsudku, není dovolatel v uvedeném rozsahu k podání dovolání subjektivně legitimován (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2589/2010, uveřejněný pod číslem 41/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalovaný má za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení otázek procesního práva, jež odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

V prvé řadě namítal, že žalobci uplatnili nová skutková tvrzení a označili nové důkazy o právně významné skutečnosti, z nichž odvolací soud vycházel, až po nastalé koncentraci řízení, přičemž tento postup nebyl v souladu se závěry vyplývajícími například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2015. Dovolání není v tomto ohledu přípustné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Podle § 118b odst. 1 o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3.

Podle § 118b odst. 3 o. s. ř. omezení podle odstavce 1 neplatí v případě, že účastníci nebyli řádně poučeni podle odstavce 2 části druhé věty za středníkem nebo podle § 114c odst. 5.

Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně provedl koncentraci řízení v souladu se shora citovanými ustanoveními občanského soudního řádu a judikatorními závěry vyplývajícími z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Účastníci řízení byli k prvnímu jednání ve věci nařízenému na 19. 3. 2015 řádně předvoláni (procesními vzory č. 27 a č. 28 obsahujícími poučení o koncentraci a o jejích účincích) a na konci jednání i odpovídajícím způsobem poučeni (viz protokol z jednání na č. l. 53). Z hlediska uplatněné dovolací námitky o překročení limitů koncentrace řízení je podstatné, že při prvním jednání ve věci a před nastoupením účinků koncentrace řízení učinily procesní strany nespornou celou řadu skutečností. Mimo jiného pod bodem 15. výčtu těchto skutečností, že na základě většiny hlasů bylo na schůzi sdružení spoluvlastníků dne 6. 4. 2011 schváleno navýšení příspěvku do fondu oprav na částku 23 Kč/m2/měsíčně, což vyplynulo z podpisových listin ze dne 15. 4. 2011. Z podnětu námitky obsažené v podání ze dne 16. 4. 2015, kdy předmětnou skutečnost žalovaný označil za spornou (podání na č. l. 63 až 65), soud prvního stupně při jednání dne 21. 4. 2015 vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k původnímu tvrzení, že navýšení do fondu oprav bylo platně odsouhlaseno (viz protokol o jednání ze dne 21. 4. 2015 na č. l. 73. Na tuto výzvu pak žalobci reagovali v podání ze dne 27. 4. 2015, v němž v návaznosti na nové vymezení skutečnosti pod bodem 15. soudem prvního stupně uplatnili nové tvrzení, jež prokazovali příslušnou listinou, že k platnému většinovému rozhodnutí o výši příspěvku do fondu oprav došlo na schůzi spoluvlastníků dne 4. 11. 2009, a to na částku 20 Kč/m2/měsíčně.

Neobstojí námitka žalovaného, že k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů tato tvrzení prokazující došlo v rozporu s nastalými účinky koncentrace řízení. V procesních poměrech projednávané věci se totiž uplatní výluka z účinků koncentrace spočívající v uděleném poučení žalobců ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. I když soud prvního stupně žalobce při jednání konaném dne 21. 4. 2015 nepoučil přísně formalizovaným způsobem, tedy uvedením konkrétních ustanovení občanského soudního řádu, obsahově se o poučení o potřebě splnit na základě dosavadních výsledků povinnost tvrzení a povinnost důkazní jednalo. Skutečnost, že takové poučení bylo na místě, vyplývá z faktu, že žalovaný po nastoupení účinků koncentrace řízení zpochybnil dříve nespornou skutečnost, jež byla pro rozhodnutí ve věci právně významnou (k možnosti zpochybnit dříve nespornou skutečnost srovnej z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu například rozsudek ze dne 31. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 1684/2005). V důsledku toho nebyl, byť až dodatečně, zcela naplněn účel prvního jednání o věci ovládané zásadou kontradiktornosti, tj. vymezení všech sporných skutečností, které budou předmětem dokazování. Právě proto se žalobcům dostalo při jednání dne 21. 4. 2015 poučení ze strany soudu prvního stupně, který nemohl s ohledem na námitku žalovaného dále považovat skutečnost vymezenou pod bodem 15. protokolu o jednání ze dne 19. 3. 2015 za nespornou a nemohl obstát právní názor žalobců, že shromáždění spoluvlastníků rozhodlo dne 6. 4. 2011 o navýšení příspěvku do fondu oprav v režimu § 139 odst. 2 obč. zák. platně. Odvolací soud, který při rozhodování věci k doplněním skutkovým tvrzením a předloženým důkazů přihlédl, tudíž postupoval správně.

Zbývá dodat, že závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014, do poměrů projednávané věci vůbec nedopadají. V posuzované věci dovolací soud shledal – na rozdíl od odvolacího soudu – poučení udělené podle § 118b odst. 1 o. s. ř. s ohledem na způsob provedené protokolace za dostatečné. Žádná pochybnost o tom, zda v nyní projednávané věci byli účastníci řízení řádně poučeni o koncentraci řízení a jejích účincích, však není, procesní strany nic takového nenamítaly a pochybení v uvedeném směru nelze zjistit ani z obsahu spisu.

Žalovaný dále namítal, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil obsah podání žalobce ze dne 27. 4. 2015 jako doplnění skutkových tvrzení a nikoliv jako změnu žaloby. Ani ohledně této námitky není dovolání přípustné, neboť odvolací soud se při řešení předmětné procesní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Podle § 95 odst. 1 věta první o. s. ř. žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu.

Podle § 95 odst. 2 o. s. ř. soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení.

Již v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, jenž byl publikován pod č. 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud přijal závěr, že o změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.

Změnou návrhu se tudíž rozumí změna spočívající v tom, že žalobce: a) na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), b) na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, c) na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku, nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, d) požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti, e) na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak.

V projednávané věci pod žádný z právě uvedených případů podání žalobců podřadit nelze. Ve věci aktivně legitimovaní žalobci se domáhají po pasivně legitimovaném žalovaném zaplacení dlužného příspěvku do fondu oprav na základě většinového rozhodnutí spoluvlastníků domu. Tyto skutečnosti se doplněnými skutkovými tvrzeními nezměnily. Oproti původní žalobě se domáhají peněžitého plnění v menším rozsahu na základě skutkového stavu, který zůstává v právně rozhodných skutečností nezměněn. Povinnost žalovaného je shodně jako v původním znění žaloby dovozována z rozhodnutí většinového spoluvlastníka, které ovšem nebylo přijato na schůzi spoluvlastníků dne 6. 4. 2011, ale dne 4. 11. 2009. Pouze v tomto ohledu doznává skutkový základ určité změny. Z obsahu spisu vyplývá, že k doplnění skutkových tvrzení byli žalobci soudem prvního stupně vyzváni ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť původně vymezená skutečnost, jež byla při prvním jednání ve věci označena za nespornou, byla žalovaným zpochybněna a nemohl tak bez vylíčení dalších skutkových okolností obstát právní názor žalobců o platném většinovém rozhodnutí spoluvlastníků domu č. p. 991 z dubna 2011.

Jestliže je žalobce ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. vyzván k doplnění skutkových tvrzení, jimiž se podstatným způsobem nemění skutkový základ obsažený v žalobě, pak nelze na vylíčení dalších skutkových tvrzení považovat za změnu žaloby. Tento závěr ostatně plyne z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, na nějž dovolací soud odkazuje v pozdějších rozhodnutích, například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2019/2013, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3450/2016).

Přípustnost dovolání žalovaného nemůže založit ani odkaz na otázku hmotného práva v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Dovolatel žádá, aby dovolací soud judikatorně vymezil účel, k němuž má být využíván fond oprav a zásadně popírá, že by jím bylo pravidelné shromažďování finančních prostředků od jednotlivých spoluvlastníků bez ohledu na nutnost financovat konkrétní investici.

Podle § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.

Pod pojem hospodaření se společnou věcí judikatura dovolacího soudu řadí, mimo jiného, i rozhodování o investicích do společné věci a náhradu nákladů těchto investic (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, jenž byl publikován pod č. 91/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Akceptace tvorby úspor na úhradu budoucí investice do společné věci jako hospodaření se společnou věcí vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1924/2015, v němž bylo posuzován případ shromažďování výnosů společné nemovité věci na speciálním účtu pro potřeby výměny výtahu ve společném domě. Povinnost spoluvlastníka přispívat na náklady spojené s provozem a údržbou dobu posuzoval v intencích § 139 odst. 2 obč. zák Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 770/2008.

Z uvedeného plyne, že dovolatelem předestřená právní otázka již byla rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu není s judikatorním řešením v rozporu.

Z pohledu přípustnosti dovolání nemůže obstát ani námitka žalovaného, že shromáždění spoluvlastníků dne 4. 11. 2009 nerozhodlo o navýšení příspěvku do fondu oprav na částku 20 Kč/m2/měsíčně většinou spoluvlastníků. Touto námitkou žalovaný vystihuje případ nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, tedy ani jejich správnost či úplnost. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 13. června 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru