Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1696/2017Usnesení NS ze dne 05.12.2017

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1696.2017.1
Dotčené předpisy

§ 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1696/2017-463

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. B., zastoupené JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 883/53, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Janou Suchou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 42, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 76/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2016, č. j. 14 Co 102/2016-364, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 12 C 76/2014-319, ze zaniklého společného jmění žalobkyně a žalovaného přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného osobní automobil tovární značky FORD C-MAX GHIA, rok výroby 2009, RZ, VIN:, žalobkyni uložil povinnost zaplatit ze smlouvy o konsolidaci půjček ze dne 10. 7. 2013, č. 212035635 u GE Money bank, a. s., částku 512 542,73 Kč představující zbytek úvěru ke dni 23. 10. 2013, žalovanému uložil povinnost zaplatit ze smlouvy o půjčce ze dne 2. 5. 2012, poskytnuté K. Š., částku 64 428 Kč představující zbytek půjčky ke dni 23. 10. 2013, ze smlouvy o půjčce ze dne 30. 5. 2012, poskytnuté K. Š., částku 65 962 Kč představující zbytek půjčky ke dni 23. 10. 2013, a ze smlouvy o půjčce ze dne 30. 5. 2012, poskytnuté K. Š., částku 52 270 Kč představující zbytek půjčky ke dni 23. 10. 2013. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 249 542,36 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně znalečného a tlumočného.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č. j. 14 Co 102/2016-364, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého společného jmění žalobkyně a žalovaného přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného osobní automobil tovární značky FORD C-MAX GHIA, rok výroby 2009, RZ, VIN:, a současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 20 078 Kč (výrok I.) Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II. až IV.) a o nákladech odvolacího řízení (výrok V.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám a tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“) zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 103/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, oba – stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Dovolatelka především tvrdí, že dovolací soud doposud neřešil otázku „účelu“ spotřebovaných úvěrů a půjček, převzatých jedním z manželů bez souhlasu druhého. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení povahy závazků sjednaných výlučně dovolatelkou a spotřebovaných za trvání manželství, jakožto závazků netvořících součást společného jmění manželů. Podle jejího názoru jde o závazky, které jsou součástí společného jmění manželů, i když za ně nebyly pořízeny individuálně určené věci.

Tato námitka není důvodná.

Podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010, uveřejněném pod č. C 13 833 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), vyložil, že ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou právní hypotézou; to jaké byly v konkrétní věci majetkové poměry manželů, zda byl závazek těmto poměrům přiměřený, je na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyla řádně odůvodněna anebo by byla zjevně nepřiměřená.

Při posuzování otázky, zda dovolatelkou převzaté závazky představují součást společného jmění manželů, vyšel odvolací soud z úvahy, podle níž hledisko míry majetkové přiměřenosti se musí vztáhnout ke konkrétní majetkové situaci manželů, tedy ke konkrétnímu a individualizovanému společnému jmění manželů v jeho celém rozsahu. Tyto závěry dovolací soud sdílí, neboť nelze odhlédnout od celkových majetkových poměrů manželů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2498/2013).

Odvolací soud zjistil, že účastníci vlastnili pouze běžné vybavení domácnosti a osobní automobil, který byl jedinou věcí mající větší hodnotu. Jejich měsíční příjem sice činil 40 000 Kč až 50 000 Kč, jejich účty však vykazovaly debetní zůstatky, které účastníci nebyli schopni v běžném měsíci vyrovnat. V době, kdy dovolatelka uzavírala smlouvu o úvěru (konsolidace půjček) na 299 000 Kč, měla na účtu debetní zůstatek 30 000 Kč. Jestliže za této situace sjednala závazek v hodnotě 299 000 Kč, je správná úvaha odvolacího soudu o tom, že není přiměřený majetkovým poměrům manželů.

Obecně lze za závazky odpovídající majetkovým poměrům považovat zejména takové, k jejichž úhradě manželé disponují potřebnými finančními prostředky, jejichž použití nebude pro jejich celkovou majetkovou sféru představovat výraznější dopad (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2498/2013). Tato podmínka v dané věci zjevně splněna není, neboť k úhradě vzniklých závazků by musel být použit nemovitý majetek sloužící k uspokojování potřeb bydlení, nebo osobní automobil, na jehož pořízení však byly použity prostředky z půjčky uzavřené žalovaným. Jednostranně sjednaný závazek ve výši 299 000 Kč, který dovolatelka bez souhlasu žalovaného převzala, proto nepředstavuje závazek přiměřený celkovým majetkovým poměrům manželů, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že účastníci nedisponovali prostředky k jejich úhradě a žalovaný sám byl zavázán z další půjčky, uzavřené z důvodu nákupu osobního automobilu.

Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od závěrů vyplývajících z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a sp. zn. 22 Cdo 1387/2008, a to, že „pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů“. K tomu lze pouze připomenout, že právní úprava společného jmění manželů v režimu obč. zák. je sice postavena na tom, že veškerý majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství se stávají součástí společného jmění manželů, existují však zákonem stanovené výjimky a jednou z nich je právě výjimka uvedená v § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. týkající se závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, jako tomu bylo v tomto případě.

Obstát nemůže ani další námitka dovolatelky, že odvolací soud na věc nesprávně aplikoval § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., a na jeho základě vyloučil ze společného jmění manželů její závazek ve výši 299 000 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (viz str. 6 odst. druhý, na který dovolatelka poukazuje) přitom vyplývá, že odvolací soud na věc aplikoval § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák., neboť dospěl k závěru, že se nejedná o společný dluh účastníků, ale o závazek dovolatelky přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, převzatý bez souhlasu druhého manžela. Jedná se tedy o výlučné prostředky dovolatelky, které byly vynaloženy na běžné životní potřeby, nebyly použity na pořízení určité věci, a proto za ně nemůže požadovat náhradu.

Úspěšná nemůže být ani další námitka dovolatelky, že odvolací soud při vypořádání společného jmění manželů nijak nezohlednil disparitu podílů.

Tato námitka byla nepřípustně uplatněna až v dovolacím řízení. Nejvyšší soud přitom ve své ustálené rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz)]. Pokud tedy účastník řízení svou námitku neuplatnil v odvolacím řízení a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestli s touto námitkou přichází účastník až v dovolání [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011 (dostupné na www.nsoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)].

K namítané „překvapivosti rozhodnutí“ uvádí dovolací soud následující:

Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, a řada dalších rozhodnutí). O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně.

Dovolací soud nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé jen proto, že zatímco soud prvního stupně neshledal, že by závazek dovlatelky přesahoval míru přiměřenou poměrům a učinil jej předmětem vypořádání společného jmění manželů, odvolací soud závazek dovolatelky předmětem vypořádání společného jmění manželů neučinil, neboť dospěl k závěru, že se jedná o závazek překračující míru přiměřenou poměrům, tedy výlučný závazek dovolatelky. Dovolatelka při zachování obvyklé opatrnosti musela předpokládat, že se odvolací soud bude v rámci odvolacího řízení otázkou, zda byla či nebyla zachována míra přiměřená poměrům, opakovaně zabývat. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení, tj. při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po účastníku požadovat – viz princip vigilantibus iura scripta sunt) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (viz podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011). Ostatně, i kdyby snad o překvapivé rozhodnutí šlo, založilo by pouze vadu řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015).

Dovolatelka dále namítá vadu řízení spočívající v tom, že jí nebyla dána možnost vyjádřit se k odvolání žalovaného a tvrdí, že tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Opomíjí však skutečnost, že sdělením její zástupkyně JUDr. Michaely Kubsové ze dne 15. 6. 2016, zaslaném odvolacímu soudu k jeho výzvě, aby se vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, mimo jiné uvedla, že souhlasí s rozhodnutím věci bez ústního jednání i v případě, že se výzva soudu nevztahuje na odvolání žalovaného, který rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž napadl odvoláním (viz usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 6. 2016, č. j. 14 Co 102/2016-358).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. prosince 2017

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru