Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1669/2020Usnesení NS ze dne 16.07.2020

HeslaBezpodílové spoluvlastnictví manželů
Podnik
Podnikání
Podnikatel
Přípustnost dovolání
Dovolání (vady)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1669.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2013

§ 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017

§ 143 předpisu č. 40/1964 Sb. ve zněn...

více

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1669/2020-822

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. K. H. Ch., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem v Praze 4, Klapálkova 3132/4, proti žalované H. Ch., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, o zaplacení 13 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 142/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, č. j. 18 Co 369/2019-802, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 60 258 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalované JUDr. Lucie Horčičkové.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 1. 7. 2019, č. j. 12 C 142/2015-748, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 13 000 000 Kč spolu s úrokem prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 5. 2015 do zaplacení, a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům řízení (výrok II) i státu (výrok III a IV).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem

ze dne 8. 1. 2020, č. j. 18 Co 369/2019-802, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 13 000 000 Kč spolu s úrokem prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 5. 2015 do zaplacení (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů státu (výrok II) a účastníkům řízení (výrok III).

Podstata věci spočívá v tomto: Žalobce požaduje po žalované zaplacení finančních prostředků ve výši 13 000 000 Kč, které podle svého tvrzení převedl na účet žalované v roce 2014 za účelem prosté správy s tím, že žalovaná byla povinna převést uvedené finanční prostředky žalobci zpět, jakmile o ně požádá. Žalovaná namítala, že tyto finanční prostředky představují část plnění, které žalobce obdržel v roce 2014 za prodej práv na dokumentaci, prototypů a dílů vrtulníků XY a XY (dále jen „projekt vrtulníků“), a představují tak část jejího podílu na příjmech plynoucích z prodeje projektu vrtulníků, který žalobce prodal v roce 2014 přibližně za 69 237 000 Kč. Z tohoto důvodu nemohlo na její straně vzniknout bezdůvodné obohacení, a proto není požadavek žalobce na zaplacení shora uvedené částky opodstatněný.

Odvolací soud vyšel z toho, že účastníci řízení uzavřeli manželství 12. 9. 1995 a Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. 5. 1996 ve věci vedené pod sp. zn. 32 C 1/96, který nabyl právní moci dne 18. 9. 1996, zrušil bezpodílové spoluvlastnictví účastníků řízení z důvodů získání podnikatelského oprávnění na straně žalobce.

Odvolací soud dále zjistil, že žalobce na základě smlouvy ze dne 19. 5. 2014 prodal projekt vrtulníků za částku 2 520 000 €. Vzal rovněž za prokázané, že žalovaná se účastnila obchodních schůzek a jednání týkajících se projektu vrtulníků, souvisejících zahraničních cest žalobce a vykonávala pro žalobce další pomocné práce spojené s prodejem projektu vrtulníků.

Otázku, zda žalované svědčilo právo na podíl z prodeje projektu vrtulníků, posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998 (dále jen „obč. zák.“), neboť bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklo k 18. 9. 1996. Odkázal na § 148a odst. 3 obč. zák., podle kterého je-li podnikatelská činnost po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů vykonávána podnikatelem společně nebo za pomoci manžela, který není podnikatelem, rozdělí se mezi ně příjmy z podnikání v poměru stanoveném písemnou smlouvou; nebyla-li taková smlouva uzavřena, rozdělí se příjmy rovným dílem. Dovodil, že žalobce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také jako „obch. zák.“), po dobu trvání manželství podnikal s projektem vrtulníků (žalobce zakládal společnosti, ve kterých byl akcionářem či jednatelem za účelem výroby vrtulníků; jelikož se mu však nepodařilo zajistit strategického partnera, projekt vrtulníků v roce 2014 se ziskem prodal). Podotkl také, že žalobce sám tvrdil, že byl podnikatelem na území SRN, a proto je nutné považovat jej za podnikatele na území ČR podle § 23 obch. zák. Dále vyšel z toho, že žalobce vykonával činnost související s projektem vrtulníků s pomocí žalované a mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o rozdělení příjmů z podnikání žalobce. Uzavřel, že žalovaná má právo podle § 148a odst. 3 obč. zák. na 50 % z příjmů žalobce získaných z jeho podnikání, tedy i z prodeje projektu vrtulníků. Finanční prostředky, které od žalobce po prodeji projektu vrtulníků obdržela, však nedosahují ani poloviny těchto příjmů. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení 13 000 000 Kč zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadený rozsudek „závisí na vyřešení otázky procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak,“ protože „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“ Žalobce má za to, že odvolací soud se měl primárně zabývat právní otázkou, zda projekt vrtulníků vůbec náležel do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků řízení. Uvádí, že projekt vrtulníků netvořil bezpodílové spoluvlastnictví manželů, jelikož jej, resp. jeho jednotlivé části nabyl za své výlučné finanční prostředky (žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, podle kterého „jestliže cena pořizované věci byla zaplacena zcela z výlučných prostředků jednoho z manželů a jen tento manžel byl účastníkem kupní smlouvy, pak tato věc nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nýbrž je jeho osobním vlastnictvím“). Pokud netvořil projekt vrtulníků součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musí být i finanční prostředky získané z prodeje projektu vrtulníků ve výlučném vlastnictví žalobce.

Žalobce v dovolání dále napadá závěr odvolacího soudu, že jeho činnost související s projektem vrtulníků představovala podnikání ve smyslu § 2 odst. 1 obch. zák. Má za to, že odvolací soud v souvislosti s těmito závěry neprovedl žádné dokazování, ale vyšel z pouhého tvrzení žalobce, že se deklaroval jako podnikatel působící na území SRN. Odvolací soud vůbec nezkoumal, zda žalobce byl podnikatelem ve smyslu německého práva, a proto nelze bez dalšího ani uzavřít, že byl podnikatelem na území ČR. Rovněž nebylo prokázáno, že žalobce podnikal na základě živnostenského oprávnění na území ČR. V této souvislosti také namítá, že i pokud by bylo dovozeno, že žalobce byl podnikatelem, měl odvolací soud posoudit právní otázku, zda součástí podniku žalobce byl i projekt vrtulníků.

Dovolatel dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3692/2016, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebyly věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů, přičemž soudní praxe dovodila, že takovou věcí zpravidla byl i podnik. Podnik mohl být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, avšak jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela. Podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se k 1. 8. 1998, kdy zákon č. 91/1998 Sb. nabyl účinnosti, předmětem společného jmění manželů nestal. Podle žalobce měl tedy odvolací soud zkoumat (za předpokladu, že činnost žalobce v souvislosti s projektem vrtulníků lze posoudit jako podnikání ve smyslu obch. zák.), zda projekt vrtulníků jako součást podniku žalobce tvořit bezpodílové spoluvlastnictví účastníků řízení. Žalobce má za to, že nikoliv, protože žalovaná v souvislosti s projektem vrtulníků nepodnikala, a proto nemohl být ani podnik žalobce součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jelikož se jednalo o věc sloužící výkonu jeho povolání. Z tohoto důvodu nemá žalovaná právo ani na polovinu příjmů žalobce získaných na základě prodeje projektu vrtulníků.

Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že žalobce v dovolání nevymezuje v souladu se zákonem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle názoru žalobce je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na otázce procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobce předkládá k řešení otázku právního posouzení bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Žalovaná poznamenává, že se jedná o otázku hmotného práva, přičemž žalovaný odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi řešící tuto otázku, se kterou souhlasí a nepředkládá jiné řešení. Rovněž další otázka – otázka zhodnocení podnikání – je hmotně právní otázkou. Dovolatel ani neuvádí, jak je otázka v současnosti řešena a jak jinak by ji měl dovolací soud posoudit. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nad rámec shora uvedeného poznamenává, že žalobce v dovolání především namítá, že odvolací soud se měl zabývat právní otázkou, zda projekt vrtulníků tvořil bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Odvolací soud však vyšel z toho, že projekt vrtulníků netvořil bezpodílové spoluvlastnictví manželů, jelikož právo žalované na příjmy plynoucí z podnikání žalobce přiznal na základě § 148a odst. 3 obč. zák., který stanoví podmínky účasti na zisku z podnikání jednoho z manželů v případě, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo zrušeno. Ztotožňuje se také se závěry odvolacího soudu, že činnost žalobce v souvislosti s prodejem projektu vrtulníků je nutné hodnotit jako podnikání. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce pro jeho nepřípustnost, příp. zjevnou bezdůvodnost, odmítl.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda lze činnost žalobce týkající se projektu vrtulníků (a vedoucí v konečném důsledku k prodeji tohoto projektu) posoudit jako podnikání ve smyslu obch. zák., a tedy zda má žalovaná podle § 148a odst. 3 obč. zák. právo na polovinu příjmů plynoucí z této činnosti žalobci, protože žalobce vykonával tuto činnost ve smyslu uvedeného ustanovení s pomocí žalované.

V souvislosti s těmito stěžejními závěry odvolacího soudu však žalobce nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, tato a další níže uvedená rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Žalobce v prvé řadě napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů relevantní pro závěr odvolacího soudu, že činnost žalobce související s projektem vrtulníků lze charakterizovat jako podnikání ve smyslu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a skutková zjištění týkající se charakteru činnosti žalované vztahující se k aktivitě žalobce ohledně projektu vrtulníků.

Žalobce však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů a navazující skutková zjištění by měly být jiné, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (resp. s procesním postupem odvolacího soudu), aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu

ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).

Žalobce v dovolání dále napadá závěry odvolacího soudu o tom, že činnost žalobce související s projektem vrtulníků lze charakterizovat jako podnikání ve smyslu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Namítá také, že projekt vrtulníků netvořil součást podniku žalobce.

Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).

Dovolatel také v této části dovolání pouze polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné (a to takové, že činnost žalobce v souvislosti s projektem vrtulníků nelze označit jako podnikání ve smyslu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a projekt vrtulníků netvořil součást podniku žalobce). Neuvádí však žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl dovolací soud odchýlit. Nevymezuje tedy, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z těchto důvodů trpí dovolání i v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

V podstatné části dovolání žalobce namítá, že odvolací soud se měl předně zabývat řešením právní otázky, zda projekt vrtulníků tvořil výlučné vlastnictví žalobce, či bezpodílové spoluvlastnictví účastníků řízení. Žalobce má za to, že projekt vrtulníků netvořil bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Poukazuje na to, že projekt vrtulníků nabyl za své výlučné prostředky, a proto nemohl tvořit bezpodílové spoluvlastnictví manželů (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003). Dále má za to, že i pokud by byl projekt vrtulníků součástí podniku žalobce, netvořil tento podnik bezpodílové spoluvlastnictví manželů ve smyslu § 143 obč. zák., jelikož se jednalo o věc sloužící k výkonu jeho povolání a žalovaná nebyla v souvislosti s tímto podnikem podnikatelkou (zde odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3692/2016). Z těchto důvodu nemá žalovaná podle žalobce právo na část příjmů žalobce získaných z prodeje projektu vrtulníků.

Na řešení těchto právních otázek však napadené rozhodnutí není založeno, a proto ani tyto námitky dovolatele nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5247/2016).

K tomu Nejvyšší soud poznamenává následující:

Odvolací soud hodnotil právo žalované na zaplacení finančních prostředků, které žalobce obdržel jako příjmy získané na základě jeho činnosti související s projektem vrtulníků, podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 1998 (rovněž jako „obč. zák.“), protože bezpodílové spoluvlastnictví manželů bylo zrušeno k 18. 9. 1996. Z obdobných důvodů posuzoval činnost žalobce související s projektem vrtulníků podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Žalobce v dovolání žádným způsobem nenapadá závěry odvolacího soudu o relevantní právní úpravě, podle které je nutné posoudit projednávanou věc. Proto je dovolací soud těmito závěry odvolacího soudu vázán a není oprávněn je přezkoumávat.

Podle § 143 obč. zák. v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

Z judikatury dovolacího soudu se podává, že předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebyly věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000), přičemž soudní praxe dovodila, že takovou věcí zpravidla byl i podnik, a vyloučila jej z předmětu zákonného majetkového společenství (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004). Judikatura dospěla k závěru, že podnik mohl být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, avšak jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004). Podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se k 1. 8. 1998, kdy zákon č. 91/1998 Sb. nabyl účinnosti, předmětem společného jmění manželů nestal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005).

Podle § 148a odst. 3 obč. zák. je-li podnikatelská činnost po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů vykonávána podnikatelem společně nebo za pomoci manžela, který není podnikatelem, rozdělí se mezi ně příjmy z podnikání v poměru stanoveném písemnou smlouvou; nebyla-li taková smlouva uzavřena, rozdělí se příjmy rovným dílem.

Z uvedeného plyne, že právo manžela, který není podnikatelem a pomáhal v podnikatelské činnosti druhému z manželů po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů, na příjmy plynoucí z podnikání podnikajícího manželů ve smyslu § 148a odst. 3 obč. zák. nelze podmiňovat tím, zda podnik podnikajícího manžela byl součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, či nikoliv. Podle § 148a odst. 3 obč. zák. má totiž právo na rozdělení příjmů z podnikání i manžel, který není podnikatelem. Pokud však v období do 31. 7. 1998 (kdy nabyl účinnosti zákona č. 91/1998 Sb.) mohl být podnik součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů pouze za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům, je zřejmé, že nárok nepodnikajícího manžela ve smyslu § 148a odst. 3 obč. zák. není podmíněn tím, aby podnik byl součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

Z uvedeného se podává, že nejsou opodstatněné námitky žalobce, že žalovaná neměla právo na příjmy plynoucí z podnikání žalobce týkajícího se projektu vrtulníků, protože podnik žalobce netvořil bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Žalovaná měla právo na tyto příjmy ve smyslu § 148a odst. 3 obč. zák. i za předpokladu, že podnik žalobce netvořil bezpodílové spoluvlastnictví manželů, byly-li splněny ostatní podmínky stanovené v § 148a odst. 3 obč. zák. (odvolací soud dovodil, že tyto podmínky splněny byly, a proto měla žalovaná právo na podíl na příjmech plynoucích ze žalobcova podnikání s projektem vrtulníků).

Žalobce v dovolání také namítá, že projekt vrtulníků netvořil podnik žalobce a že žalovaná „v emailové komunikaci s obchodními partnery žalobce, dokonce výslovně uvedla, že se jedná o projekt ve výlučném majetku žalobce, což tedy naopak potvrzuje nedělitelnost částky, kterou žalobce obdržel jako nabývací cenu za prodej projektu.“

Dovolatel však v souvislosti s těmito námitkami neformuluje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Obsahem těchto námitek je také pouhá polemika s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení věci má být jiné. Dovolatel tedy nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z těchto důvodů trpí dovolání i v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 7. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru