Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1645/2019Usnesení NS ze dne 24.03.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1645.2019.1
Dotčené předpisy

§ 120 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 80 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2014

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1667/20


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1645/2019-841

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, proti žalovanému Z. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 47/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2019, č. j. 19 Co 98/2019-807, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jiřího Brože, CSc.

Odůvodnění:

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, č. j. 9 C 47/2016-714, určil, že pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, jsou ve společném jmění manželů Z. P. a M. P., a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 19 Co 98/2019-807, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se podle něj odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl některé navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že sporné nemovitosti nabyl žalovaný ze svých výlučných prostředků, a proto nejsou součástí společného jmění manželů. Z důvodu nedostatečného odůvodnění neprovedení jím navržených důkazů dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně a tvrdí, že jestliže odvolací soud neprovedení důkazů posvětil, zatížil řízení závažnými procesními vadami. Rovněž nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, že má žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva ve společném jmění manželů naléhavý právní zájem. Poukazuje na závěry vyslovené Ústavním soudem v jeho rozhodnutích sp. zn. I ÚS 2610/2011 a I. ÚS 3067/2010, III. ÚS 1254/2011, I. ÚS 3481/2010 a Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2494/2010. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že postup odvolacího soudu byl správný a v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K námitkám dovolatele o neprovedení dalších důkazů a nedostatečném odůvodnění, jež mají mít za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacích soudů:

Tvrzené pochybení soudu, který odmítl provést navržený důkaz, by – kdyby opravdu o pochybení šlo – mohlo založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo jinak (z jiného důvodu) přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Lze jen podotknout, že podle § 120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, uvedl: „Soud je povinen se v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vypořádat i s tím, proč nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde“. To soudy učinily. Dovolatelem tvrzené okolnosti tak přípustnost dovolání nezakládají; jejích podstatou je (v dovolacím řízení nepřípustná) polemika s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení.

Nad rámec uvedeného pokud jde o neprovedení dalších důkazů navrhovaných žalovaným dovolací soud připomíná, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků do té míry, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy, nýbrž je oprávněn v každé fázi řízení vážit, které z nich vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků provede (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2044/2012, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 632/2017, a ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3205/2017). Pakliže soud prvního stupně důkazní návrhy žalovaného neponechal bez povšimnutí (viz str. 2 a 3 prvoinstančního rozsudku ze dne 14. 6. 2018), je jeho postup v tomto směru konformní s judikaturou Nejvyššího soudu. Současně platí, že rozhoduje-li soud v neprospěch účastníka řízení z důvodu neunesení důkazního břemene, pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014, či jeho usnesení ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5041/2015, a ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4834/2016).

Z judikatury Ústavního soudu se přitom podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. Je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

V posuzovaném případě dovolatel namítal, že soud neprovedl důkaz jeho účastnickým výslechem, výpisem z účtů jeho rodičů, dohodami o narovnání, výslechem svědka otce žalovaného a I. C. Soud prvního stupně přitom tyto další důkazy neprováděl proto, že výpis z účtů rodičů žalovaného a výslech svědka otce žalovaného považoval pro zjištění relevantního skutkového stavu za nadbytečné a tři dohody o narovnání za nerealizovatelné, neboť je žalovaný ani přes opakované výzvy soudu nepředložil. Účastnický výslech žalovaného pak soud prvního stupně neprovedl proto, že se žalovaný opakovaně k soudu nedostavoval a jednání musela být odročována z jeho časových kolizí či zdravotních důvodů, jež měly souviset s operací kolene. Opakovaně žádal o odročení jednání s tím, že doloží lékařské potvrzení, což však neučinil a k výzvě soudu uvedl, že ho nemá k dispozici a k lékaři nešel, neboť v případě uváděného negativního zdravotního stavu šlo pouze o jeho subjektivní pocit. Pokud soudu předložil k dalšímu jednání, kterého se opět neúčastnil, lékařskou zprávu, pak z ní pouze vyplývalo, že žalovaný není schopen pracovního zatížení, nebyla v ní však žádná zmínka o tom, že by se žalovaný nemohl dostavit k ústnímu jednání a vypovídat jako účastník řízení. Soud prvního stupně proto jeho jednání vyhodnotil jako vyhýbání se soudnímu jednání.

Z předložených rozhodnutí v souzené věci, jakož i z obsahu spisu je patrné, že soud prvního stupně řádně a úplně provedl navržené důkazy, a zjistil tak dostatečně skutkový stav. Pokud některým důkazním návrhům žalovaného nevyhověl, pak ve svém rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Odvolací soud přitom považoval postup soudu prvního stupně ohledně zjišťování skutkového stavu věci za správný a uzavřel, že soud prvního stupně dostatečně a úplně zjistil skutkový stav věci a své rozhodnutí o neprovedení některých důkazů řádně odůvodnil. K porušení práva žalovaného na spravedlivý proces proto nedošlo. Závěry odvolacího soudu o neprovedení navrženého důkazu tak nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 29 Odo 817/2003, uveřejněný pod č. 187 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07).

K námitce dovolatele, že žalobkyně nemá na požadovaném určení, že jsou sporné nemovitosti ve společném jmění manželů, naléhavý právní zájem:

Naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení však je jasně dán tím, že tvrdí, že právní stav evidovaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečným poměrům, a pozemky jsou součástí společného jmění manželů. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je ve smyslu § 80 o. s. ř. dán naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva k nemovité věci, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97 (uveřejněný pod číslem 58/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2439/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 297/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2446/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2187/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3947/2015]. Ani v tomto případě tak není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu se stávající judikaturou dovolacího soudu, a dovolání proto není přípustné ani ohledně této námitky.

Pokud dovolatel uvedl, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, pak přehlíží, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Ze shora uvedeného se tedy podává, že rozsudek odvolacího soudu je správný, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 24. 3. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru