Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1642/2019Usnesení NS ze dne 22.05.2019

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1642.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2895/19
soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek

III. ÚS 2895/19


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1642/2019-894

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. D., XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Romanem Šteffelem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 558/13, proti žalovanému O. D., narozenému XY, bytem XY, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově, pod sp. zn. 7 C 24/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2018, č. j. 16 Co 127/2018-727, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 7 C 24/2013-619, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitostem popsaným ve výroku I. daného rozhodnutí a žalobkyni určil výlučným vlastníkem těchto nemovitostí (výrok I.). Dále zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitostem popsaným ve výroku II. předmětného rozhodnutí a jejich výlučným vlastníkem určil žalovaného (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 871,- Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 16 Co 127/2018-727, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že neúplně zjistil skutkový stav, neprovedl všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, provedené důkazy nesprávně hodnotil a dospěl na jejich základě k nesprávným skutkovým zjištěním, na základě kterých věc nesprávně právně posoudil. Dále opomenul jí tvrzené skutečnosti a označené důkazy o tom, že existuje možnost reálného rozdělení podílového spoluvlastnictví, a to nikoli nákladného, jakož i tvrzené skutečnosti o tom, že se právní předchůdce žalovaného vzdal vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Na vyhotovení znaleckého posudku dovolatelka netrvala jen z důvodu hmotné nouze. Opakovaně žádala o osvobození od soudních poplatků, ale nebylo jí vyhověno. Nemohla nést celou tíhu zálohy na vyhotovení znaleckého posudku a byl jí tak odepřen příkup ke spravedlivému procesu. Odvolací soud podle ní vyšel ze skutečností sdělených znalkyní při jednání, tyto však nejsou podloženy řádným znaleckým posudkem. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud precizně nezabýval možností reálného rozdělení nejen pozemků, ale i staveb, přestože je primárním způsobem vypořádání. Uvádí, že odvolací soud měl spor po prohlášení dovolatelky posuzovat jako řízení ve věci určení vlastnického práva. Nadto se odmítl zabývat tím, jak se každý ze spoluvlastníků přičinil o získání a udržení spoluvlastnictví, přičemž žalovaný se o pozemky v minulosti nestaral, neudržoval je, nikdy nepřispěl k jejich rozšíření a nic neplatil. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (vyjma výroku III.) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V závěru žádá o osvobození od placení soudních poplatků.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Zároveň platí, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014 nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

Protože v posuzované věci nebyla přípustnost dovolání dovolatelkou vůbec uvedena, dovolací soud pak zkoumal, zda se nepodává z obsahu dovolání. I samotné dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má pak své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelky. Nadto je vhodné poznamenat, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (podle § 237 o. s. ř), tak jak to vyžaduje § 241a odst. 2 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání dovolacím soudem porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3515/18 (obojí dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Pokud nesprávně v části vztahující se k důvodnosti dovolání dovolatelka poukazuje na to, že „nesprávné právní posouzení věci v daném případě spatřuje v tom, že se Krajský soud v Brně v dovoláním napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky a navíc i Ústavního soudu ČR“ dovolací soud dodává, že i kdyby tuto část považoval za vymezení přípustnosti dovolání, stejně by podmínka přípustnosti dovolání nebyla splněna.

Podle judikatury dovolacího soudu [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněného pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (dostupná na www.nsoud.cz)], má-li být dovolání přípustné podle v § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

Dovolání však neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí, od kterého by se rozsudek odvolacího soudu měl odchýlit, a proto ani zde nelze uvažovat o řádném vymezení přípustnosti dovolání.

Ve vztahu k napadeným výrokům o náhradě nákladů řízení pak dovolání není přípustné již proto, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. platí, že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Ani v této části by proto nemohla být založena přípustnost dovolání.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 22. 5. 2019

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru