Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1637/2020Usnesení NS ze dne 23.06.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1637.2020.1
Dotčené předpisy

o. s. ř.

§ 96 odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1637/2020-211

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně žalobkyně J. Z., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovaným 1) M. V., narozenému XY, a 2) H. V., narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem v Brně, Slavíčkova 827/1a, o vypořádání neoprávněných staveb, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 48/2017, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2020, č. j. 70 Co 423/2019-178, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 1. 2020, č. j. 70 Co 423/2019-178, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 11. 2019, č. j. 10 C 48/2017-162, jímž bylo po částečném zpětvzetí žaloby zastaveno řízení, pokud se žalobkyně domáhala, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně do 6 měsíců ode dne právní moci rozsudku svým nákladem odstranit část stavby č. p. XY, rodinný dům, jež je součástí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a to celou část uvedené stavby umístěné na pozemku parc. č. XY o výměře 5 m2, vymezeném v geometrickém plánu č. 1322-14/2017 pro katastrální území XY, který by byl nedílnou součástí rozsudku (výrok I), a jímž bylo zastaveno řízení o návrhu žalobkyně, kterým se domáhala, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně do 6 měsíců od právní moci rozsudku svým nákladem odstranit opěrnou zeď o délce 14, 30 m, jež je umístěna na hranici mezi pozemky parc. č. XY o výměře 525 m2 a parc. č. XY o výměře 4 m2 vymezenými v geometrickém plánu č. 1322-14/2017 pro katastrální území XY, který by byl nedílnou součástí rozsudku (výrok II). Řízení bylo zastaveno proto, že žalobkyně vzala žalobu zpět.

Šlo o spor o odstranění části stavby a zdi ve vlastnictví žalovaných, přesahujících na pozemek žalobkyně; stavby byly zřízeny před 1. 1. 2014, proto se věc posuzuje (částečně s výjimkou přestavku, k tomu viz níže) podle § 135c občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“). Žalovaní se bránili tím, že pokud část stavby rodinného domu skutečně zasahuje pozemek žalobkyně, podle § 1087 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), jde o tzv. přestavek a jsou tak vlastníky pozemku, na kterých se stavba nachází. Podali vzájemný návrh, kterým se domáhali určení, že jsou ve společném jmění manželů vlastníky pozemku parc. č. XY. Se zpětvzetím žaloby však nesouhlasili.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“).

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného znění občanského soudního řádu (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam uvedenou).

Dovolání není přípustné, neboť žalovaní otázku, kterou dosud dovolací soud neřešil, vymezili jen obecným poukazem na Listinu základních práv a svobod a má tu být to „a“ při aplikaci § 96 odst. 3 o. s. ř.; odvolací soud se pak neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, na kterou žalovaní odkazují. Pokud jde o důvody uvedené pod bodem 3 a) až 3 e), nespojují je dovolatelé s důvodem přípustnosti dovolání.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř. (a rovněž ustanovení § 222a odst. 2 o. s. ř.), které do jisté míry omezuje oprávnění žalobce při dispozici se žalobou během již zahájeného soudního řízení a které upravuje institut právně relevantního nesouhlasu žalovaného (resp. jiných účastníků řízení) se zpětvzetím žaloby, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení vážnosti důvodů vedoucích žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, rozhodující jsou tak vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku. Tyto vážné důvody jsou podle soudní praxe dány především tehdy, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany soukromoprávního vztahu anebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., je vždy třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou –učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Tuto úvahu soudu lze v rámci přezkumu rozhodnutí zpochybnit jen v případě,

je-li zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2849/2016, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018 (označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 44/17, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz, a v něm uvedená rozhodnutí].

Ke tvrzeným důvodům přípustnosti dovolání se uvádí: Rozhodnutí soudů v nalézacím řízení není vzhledem k povaze projednávané věci v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a úvaha nalézacích soudů není zjevně nepřiměřená. Navzdory dovolacímu tvrzení ve věci nejde o „iudicium duplex“, žalovaní totiž nemohou podat žalobu, aby jim samotným byla uložena povinnost stavby odstranit. Podle judikatury platí: „Návrh na jinou úpravu vztahů vlastníka pozemku a vlastníka neoprávněné stavby, než jaký je uveden v § 135c odst. 1, 2 obč. zák., zejména návrh na zřízení věcného břemene, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě, může podat také vlastník stavby, a to i samostatnou žalobou“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1090/2000). V tomto rozhodnutí se dále uvádí: „Z textu § 135c odst. 1 se jasně podává, že rozhodnutí o odstranění stavby lze vydat jen na návrh vlastníka pozemku“. Takovou žalobu nemohou žalovaní podat, nemůže tak jít o iudicium duplex.

To, zda žalobkyně bude na svém pozemku trpět část stavby žalovaných

([nestal-li se pozemek zastavěný přestavkem jejich vlastnictvím - § 1087 o. z. (k aplikaci tohoto ustanovení na stavby zřízené před 1. 1. 2014 viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2018)] anebo bude žádat odstranění neoprávněné stavby, je ryze věcí jejího rozhodnutí a vyplývá z její vlastnické svobody (§ 1012 o. z.); nelze ji nutit, aby pokračovala v řízení o odstranění staveb, pokud na něm netrvá. Ostatně rozhodnutím o odstranění stavby by nebylo závazně rozhodnuto o vlastnictví zastavěného pozemku; to, kdo je jeho vlastníkem, by bylo posouzeno jako předběžná otázka, jejíž řešení by nevstoupilo v právní moc a nezaložilo ohledně vlastnictví sporné části překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo k majetku je či není (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82/2014). Rozhodnutí o odstranění stavby, ať kladné či zamítavé, by nebylo ani podkladem pro zápis v katastru nemovitostí.

Přitom žalovaní se vzájemnou žalobou, projednávanou v tomto řízení, domáhají určení, že jsou vlastníky pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Rozhodnutí o této žalobě vyjasní vlastnictví sporného pozemku, zastavěného částí jejich stavby.

Budou-li žalovaní v tomto sporu úspěšní, vyloučí to aktivní legitimaci žalobkyně ohledně případných dalších žalob o odstranění přestavku a z takového rozhodnutí bude třeba vycházet i ve stavebním řízení. Žalovaní též mohou podat návrh na jiný způsob vypořádání neoprávněné stavby, než jaký je uveden v § 135c odst. 1 a 2 obč. zák., zejména se mohou domáhat zřízení věcného břemene, opravňujícího je mít na pozemku žalobkyně stavbu. Není tu tedy právně relevantní zájem žalovaných na pokračování v řízení o odstranění stavby. Tím méně by mohlo být rozhodování o zastavení části řízení pro zpětvzetí žaloby nalézací řízení poznamenáno „libovůlí soudů“, jak žalovaní tvrdí.

Dovolatel nijak nevymezuje přípustnost dovolání, týkající se odstranění zdi; již proto v této části není dovolání přípustné. Jen na okraj se dodává, že ze spisu se podává, že zpětvzetí žaloby v této části bylo reakcí na znalecký posudek Ing. Pavla Síbra: č. l. 7 posudku – oplocení a opěrná zeď nepřesahují na pozemek parc. č. XY. Za této situace bylo zpětvzetí žaloby v této části logickým krokem.

Jelikož dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O nákladech tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 6. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru