Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1622/2015Usnesení NS ze dne 17.06.2015

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1622.2015.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2922/15 ze dne 05.01.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1622/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. D., zastoupeného JUDr. Filipem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, proti žalovanému J. P., zastoupenému JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 211/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2014, č. j. 38 Co 277/2013-60, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 5 640 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Filipa Josefa, advokáta se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. února 2013, č. j. 7 C 211/2012-28, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k budově č. p., stojící na pozemku parc. č. 1306, k pozemku parc. č. 1306 a k pozemku parc. č. 1307/1 (dále jen „předmětné nemovitosti“), vše zapsáno Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín, na listu vlastnictví č. 2975 pro obec a katastrální území M. (výrok I.), přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému částku 105 501 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobce se žalobou doručenou soudu dne 22. 11. 2012 domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví s tím, že navrhoval, aby předmětné nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Dne 20. 12. 2012 byli účastníci soudem prvního stupně vyzváni, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím v jejich nepřítomnosti bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít soud za to, že s tímto postupem souhlasí. Žalobce s tímto postupem vyslovil souhlas, žalovaný na výzvu nereagoval, soud prvního stupně proto rozhodl bez nařízení jednání v nepřítomnosti účastníků. Ve věci samé soud prvního stupně shledal, že nemovitost nelze reálně podle výše spoluvlastnických podílů rozdělit, a proto přikázal předmětné nemovitosti s ohledem na výše podílu do výlučného vlastnictví žalobce.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. října 2014, č. j. 38 Co 277/2013-60, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalovaného, že mu nebyla řádně doručena výzva k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, neboť výzva byla žalovanému zaslána do vlastních rukou na jeho adresu pro doručování a vzhledem k tomu, že si zásilku v úložní době nevyzvedl, byla mu tato zásilka dne 18. 1. 2013 vhozena do domovní schránky. Žalobu, kterou podal žalovaný dne 27. 11. 2012 a v níž se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, nelze rozhodně považovat za vyjádření žalovaného v této věci, neboť uvedená žaloba je samostatným procesním úkonem, jímž bylo zahájeno řízení v jiné věci a bez dalšího nemůže být považována za jakýkoliv procesní úkon v této věci. Soud prvního stupně rozhodl o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků v souladu s § 142 odst. 1 obč. zák. a vzhledem k tomu, že proti navrženému způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví nebyly vzneseny žádné námitky, přikázal všech předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce jako většinového spoluvlastníka a uložil mu zaplatit žalovanému přiměřenou náhradu za jeho spoluvlastnický podíl, která představuje 1/6 zjištěné ceny předmětných nemovitostí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Žalovaný shrnuje průběh řízení, přičemž zdůrazňuje, že dne 22. 11. 2012 podal žalobce žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, přičemž také žalovaný podal žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem dne 27. 11. 2012. Soud prvního stupně vydal bez nařízení jednání rozsudek, kterým zcela žalobě vyhověl, neboť žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil a soud prvního stupně měl za to, že „lze rozhodnout jen na základě žalobní narace a přiložených listin“. Podle žalovaného vzhledem k tomu, že byly během 5 dnů podány dvě, co se týče merita věci, totožné žaloby, avšak s jiným návrhem na to, kdo má být oprávněným z výkonu vlastnického práva, tak první z nich mělo předcházet rozhodnutí o spojení věcí. Soud prvního stupně měl proto postupovat v intencích ustanovení § 112 občanského soudního řádu, což však neučinil a bylo „jen otázkou náhody“, která žaloba bude řešena dříve či později. Absurdní tak je, že „kvůli zaneprázdněnosti osoby řešitele“ se stalo, že žaloba ze dne 22. 11. 2012 byla řešena ještě v roce 2012, kdežto žaloba žalovaného byla řešena až v roce 2013, což vyústilo v diametrální rozdílný časový přístup k ochraně práv dovolatele. Žalovaný namítá, že podaná žaloba týkající se úpravy vlastnického práva k předmětným nemovitostem není procesním úkonem znamenajícím zahájení v jiné věci, ale naopak ve věci totožné, kdy se týká stejného merita věci a totožných účastníků, a rovněž namítá nesprávný přístup k výkladu § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, které je sice toliko odvislé od volné úvahy soudu, avšak v zájmu hospodárnosti řízení a dodržování principu proporcionality (nález Ústavního soudu ze dne 7. června 2011, sp. zn. II. ÚS 2780/10) je povinností soudu spojovat skutkově spolu související věci totožných účastníků. Jelikož tak odvolací soud nepostupoval, odchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Doposud nebylo v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeno, zda podaná žaloba o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, avšak s úplně opačným návrhem na to, jak má soud rozhodnout o vlastnictví, je kvalifikovaným vyjádřením ve věci samé či se skutkově jedná o samostatný procesní úkon nemající jakýkoliv vztah k již podané žalobě se stejným skutkovým základem, avšak se zcela opačným návrhem na to, kdo má být osobou oprávněnou k výkonu vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném procesněprávním posouzení věci, žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání upozorňuje na akademickou povahu žalovaným vymezeného předmětu dovolání, neboť žalovaný nikterak nerozporuje rozhodnutí v meritu věci, ale jen proti okolnostem procesním. V meritu věci přitom bylo rozhodnuto správně, a to s ohledem na kritéria rozhodná pro vypořádání (velikost podílu a účelnost využití), která zjevně vyznívají ve prospěch žalobce. Žalovaný nesouhlasí s tím, že měl soud prvního stupně nejdříve rozhodnout o spojení věcí, když je třeba činit rozdílu mezi skutkovou souvislostí podle § 112 občanského soudního řádu a totožností věci podle § 83 občanského soudního řádu. V posuzovaném případě se jednalo o věci totožné, a proto nebylo možné rozhodnout o spojení věcí, nýbrž bylo druhé řízení pro totožnost věcí zcela správně zastaveno. Není proto pravdou, že by byl žalovaný na svých právech krácen, neboť i kdyby byla jeho žaloba řešena dříve, nakonec by stejně musela být zjištěna překážka litispendence. Ochrana práv žalovaného byla potom soudem prvního stupně zcela zabezpečena tím, že mu na adresu jeho trvalého pobytu doručil jak žalobu, tak i výzvu k vyjádření se k žalobě, jakož i výzvu k vyjádření se k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Jelikož návrh žalovaného na sloučení věcí nemá oporu v zákoně a není výkladem správným, žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a žalobci přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. října 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatel namítá, že doposud nebylo v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeno, zda žaloba o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, avšak s úplně opačným návrhem na to, jak má soud rozhodnout o vlastnictví, je kvalifikovaným vyjádřením ve věci samé či se skutkově jedná o samostatný procesní úkon nemající jakýkoliv vztah k již podané žalobě se stejným skutkovým základem.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť její posouzení nemůže zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud vychází ustáleně z toho, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení konkrétně neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, str. 467, a pod pořadovým č. 7484 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, dostupný na www.nsoud.cz).

S výše uvedenou otázkou přichází dovolatel až v rámci dovolacího řízení, a již proto nemůže rozhodnutí odvolacího soudu spočívat na nesprávném právním posouzení věci.

Nadto z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že odvolacího soud považoval žalobu dovolatele o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví za samostatnou žalobu a také svůj závěr odůvodnil; s argumentací odvolacího soudu pak dovolatel žádným způsobem v dovolání nepolemizuje.

Dovolání je ostatně vnitřně rozporné. Dovolatel totiž v dovolání argumentuje ve prospěch závěru, že jím podanou žalobu nelze považovat za samostatný návrh na zahájení řízení a současně soudům vytýká, že nepostupovaly podle § 112 o. s. ř. a nespojily obě věci ke společnému řízení.

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu se podává, že řízení o žalobě žalovaného bylo pravomocně zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. března 2014, č. j. 10 C 306/2012-22, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 3. června 2014, č. j. 10 C 306/2012-30; ke dni rozhodování odvolacího soudu tudíž druhé řízení již neprobíhalo, neboť bylo zastaveno pro překážku zahájeného řízení. I kdyby bylo možno – z pohledu pro dovolatele nejvíce příznivého – uvažovat o případném procesním pochybení soudu prvního stupně, které obě věci nespojil ke společnému projednání ve smyslu § 112 o. s. ř., v době rozhodnutí odvolacího soudu již řízení o druhém návrhu neprobíhalo, neboť řízení o něm bylo pravomocně zastaveno. Za této situace by ani případné kasační rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo vést ke spojení věcí v následném řízení před soudem prvního stupně.

Nadto dovolací soud zdůrazňuje, že bude-li nahlížet na podání dovolatele jako na samostatný návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, pak soudu prvního stupně nelze vytknout žádné pochybení, jestliže nepostupoval podle § 112 o. s. ř., podle kterého v zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že z důvodu hospodárnosti řízení může soud spojit řízení s různým předmětem řízení, jestliže jde o věci, které spolu skutkově souvisí (i když se nároky netýkají týchž účastníků), nebo se týkají týchž účastníků (i když v nich uplatněné nároky spolu skutkově nesouvisí). Nelze však spojit řízení s totožným předmětem, neboť v takovém případě § 83 o. s. ř. ve spojení s § 104 o. s. ř. stanoví, že je třeba později zahájené řízení zastavit.

V posuzovaném případě podal žalobce dne 22. 11. 2012 žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem s tím, že navrhoval, aby byly předmětné nemovitosti přikázány za náhradu do jeho výlučného vlastnictví. Žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem podal dne 27. 11. 2012 i žalovaný, který naopak navrhoval, aby byly předmětné nemovitosti přikázány za náhradu do jeho výlučného vlastnictví. Při uvážení výše uvedených právních závěrů je zřejmé, že obě zahájená řízení měla stejný předmět řízení, jímž byl návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. V takovém případě podle § 83 o. s. ř. ve spojení s § 104 o. s. ř. bylo třeba později zahájené řízení zastavit, což posléze soud prvního stupně také učinil. Ke dni rozhodování odvolacího soudu pak již otázka spojení věci podle § 112 o. s. ř. pojmově nepřicházela do úvahy.

I kdyby pak dovolací soud zohlednil tvrzení dovolatele, že jeho podání nebylo možné považovat za samostatný návrh na zahájení řízení, ale pouze za vyjádření žalovaného k žalobě žalobce, nemělo by to na výsledek dovolacího řízení žádný vliv.

V takovém případě totiž dovolatel soudům vytýká, že nepřihlédly k jeho obsahu, tj. zatížily řízení vadou. Tvrzená vada řízení však není dovolacím důvodem, prostřednictvím kterého by bylo možno založit přípustnost dovolání. V souvislosti s tvrzenými vadami řízení potom dovolací soud připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. a která by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Nadto dovolatel sice namítá, že soud prvního stupně, potažmo odvolací soud, měl přihlédnout k jeho „žalobě“, ale nijak blíže neuvádí, jak by se tato okolnost měla promítnout v poměrech věci samé. Žalovaný totiž se závěry soudů obou stupňů ve věci samé v dovolání ani okrajově nepolemizuje a nepodává důvody, v nichž by bylo možné spatřovat nesprávné právní posouzení. Uplatněnou dovolací námitkou tak žalovaný není schopen jakkoliv zpochybnit závěry odvolacího soudu ve věci samé, neboť proti právnímu posouzení věci nalézacími soudy z hlediska zvoleného způsobu vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví dovolání žádnou argumentaci neobsahuje.

Z uvedeného vyplývá, že z žádného důvodu dovolatelem v dovolání naznačeného nelze dospět k závěru o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem.

Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 17. června 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru