Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 162/2020Usnesení NS ze dne 30.03.2020žaloba na určení jako ochrana před hrozícím neoprávněným zásahem

HeslaŽaloba určovací
Ochrana vlastnictví
Stavební řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.162.2020.1
Dotčené předpisy

§ 80 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1557/20


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 162/2020-191

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti žalovanému M. M., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, o určení, že žalovaný není oprávněn provést stavební úpravy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 232/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2019, č. j. 56 Co 93/2019-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Karla Seidla, Ph.D.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 16 C 232/2018-114, zamítl žalobu na určení, že žalovaný není oprávněn provést stavební úpravy stavby před jejím dokončením spočívající v navýšení stávajícího objektu bez č. p./č. e. (garáže) na pozemku parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území XY, obci XY, jehož je součástí, o jedno nadzemní podlaží, kterou by žalovaný zamezil jedinému přístupu žalobce do přístavby budovy č. p. XY nacházející se ve druhém nadzemním podlaží této budovy na pozemku parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území XY, obec XY, jehož je součástí (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 24 684 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Seidla, Ph.D., do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, když pravomocným rozsudkem mu byla uložena povinnost zdržet se vstupování a jiného užívání střešního prostoru stavby garáže na pozemku parc. č. XY. Navíc si může zajistit přístup ke své nemovitosti jiným způsobem. Není oprávněn užívat jakoukoli část nemovitosti žalovaného a nemá právo mu bránit ve stavebních úpravách jeho nemovitosti.

Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2019, č. j. 56 Co 93/2019-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 10 348 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Karla Seidla, Ph.D. (výrok II). Ztotožnil se se závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, neboť pokud jej žalobce odůvodňuje znemožněním mu zamýšlenými stavebními úpravami jediného možného přístupu k přístavbě budovy č. p. XY, pak jeho tvrzení odůvodňují jen zájem faktický a ekonomický, nikoli právní. Rovněž poukázal na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech, jímž bylo žalobci uloženo zdržet se vstupování do půdního prostoru stavby garáže či jiného jeho užívání a také bránění žalovanému v přístupu do něj, a na to, že další žalobcem vedené řízení (o určení existence věcného břemene cesty a průchodu ve prospěch části stavby č. p. XY) bylo po nepřipuštění změny žaloby na určení, že předmětný prostor je půdním prostorem a součástí budovy č. p. XY, pro zpětvzetí žaloby zastaveno. Proti rozhodnutí o povolení změny stavby podal žalobce odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Poukázal též na speciální ustanovení § 1004 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“, umožňující podání žaloby na ochranu držby, což žalobce neučinil. Navíc nepředložil tvrzení, že je poctivým držitelem, a jeho tvrzení o přesvědčení, že střešní prostor dlouhá léta využíval jako vlastní, bylo vyvráceno důkazy v jiném řízení vedeném u Okresního soudu Karlovy Vary.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání, jímž napadl rozsudek v celém rozsahu. Vytkl mu nesprávné právní posouzení věci. Podle standardní rozhodovací praxe je naléhavý právní zájem na určení naplněn v případě, „že vlastník sousední stavby (zde garáže ve vlastnictví žalovaného) ke stavbě žalobce (objekt bydlení č. p. XY), které jsou vzájemně provázány (k přístupu do části objektu č. p. XY musí být využívána část střešního prostoru garáže), není oprávněn provést stavební práce, kterými by zasáhl do vlastnického práva žalobce, zejména znemožněním přístupu k celé jeho stavbě“. Z tvrzení žalobce vyplynula nesporná skutečnost, že střešní prostor v garáži žalovaného je součástí garáže a žalovaný zamýšlí na základě nepravomocného stavebního povolení provést stavební úpravy, jimiž definitivně zamezí přístupu do přístavby žalobce využívané nyní jako sklad. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2162/99 je dán naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný není oprávněn provést stavební úpravy, za situace, že žalovaný zjevně hodlá stavební úpravy provést a může jimi zasáhnout do vlastnického práva žalobce. Z rozhodnutí plyne, že žalobce není prozatím oprávněn podat negatorní žalobu, kterou by se domáhal zdržení se zásahů do vlastnického práva, protože se stavebními úpravami nebylo dosud započato. Z usnesení sp. zn. 22 Cdo 1960/2016, 22 Cdo 4065/2014 a 22 Cdo 4755/2014 vyplývá, že judikatura z období před přijetím nového občanského zákoníku je aplikovatelná, neboť ohledně zásahů do vlastnického práva současná právní úprava nedoznala změn. Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě je tak v rozporu s dosavadní ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z důvodu nezahájení stavebních prací není dáno oprávnění k podání negatorní žaloby, kterou navíc nelze považovat za žalobu na plnění. Zamýšlenou přestavbou garáže žalovaného bude žalobci znemožněn přístup do všech součástí jeho rodinného domu. Stavební úřad ve správním řízení nevěnoval námitkám žalobce ohledně nesouhlasu s provedením stavebních úprav relevantní pozornost, jelikož jde o otázku občanskoprávní. Podle žalobce je kompetentní o budoucích zásazích rozhodovat stavební úřad podle § 114 stavebního zákona sám, pokud se však krajský úřad ztotožní se zákonností a správností rozhodnutí stavebního úřadu, může žalovaný stavební práce zahájit a páchat vůči žalobci škody. Je proto třeba rozhodnout o důvodnosti žaloby na určení. Nelze srovnávat skutkový stav v letech 2014 a 2015, kdy bylo soudem rozhodováno ve věci zdržení se zásahů do vlastnického práva žalovaného, s aktuálním obdobím. Žaloba je motivována snahou ochránit vlastnické právo žalobce do budoucna, zatímco negatorní žaloba má za účel chránit již proběhlý zásah do vlastnictví. Rozhodnutím přiznal soud nadřazenost garáže nad rodinným domem a více práv žalovanému. Žalobce dlouhá léta střešní prostor nad garáží využíval jako vlastní půdu, když takto byl prostor zapsán v projektu budovy č. p. XY z 60. let 20. století a byl jako součást domu uveden ve znaleckém posudku pana XY, jenž byl součástí kupní smlouvy z 15. 4. 1996 pro matku žalobce, která nemovitosti žalobci darovala. Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech, jenž deklaroval, že střešní prostor nad garáží je součástí garáže a žalobce není oprávněn žalovanému bránit ve výkonu vlastnického práva, nelze vykládat tak, že žalobce není oprávněn vykonávat v celém rozsahu své vlastnické právo či oprávněnou držbu a dostávat se přes něj do přístavby domu. Rozsudky ve věci vydané jsou poplatné době jejich vydání, není však pravda, že se je žalobce snaží revokovat. S odkazem na § 8 a § 1012 o. z. má žalobce za to, že žalovaný zneužívá svého postavení založeného rozsudkem ve věci žaloby o zdržení se zásahů do vlastnického práva ke škodě a neprospěchu žalobce. V době jejich vydání nebyl znám záměr žalovaného ohledně stavebních úprav střešního prostoru garáže způsobilých zasáhnout do vlastnického práva žalobce. Zájmy ekonomické a faktické jdou ruku v ruce se zájmy právními a z hlediska právního je významné jen to, zda vlastník může být omezen v nakládání se svým majetkem (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ochrany držby podle § 1004 o. z. se žalobce nedomáhal, neboť chybí předpoklad zahájeného provádění stavby. Argumentace odvolacího soudu je v tomto směru mimoběžná.

Žalovaný navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Žalobce nemá žádný právní zájem na určení, fakticky se domáhá revokace dřívějších rozhodnutí. Nemá žádný právní titul k užívání střešních prostor stavby žalovaného, naopak mu takové jednání bylo soudním rozhodnutím zakázáno. Ve střešním prostoru stavby žalovaného se nenachází žádný další uzavřený prostor o výměře 2,97 m². Sám žalobce uváděl, že do své přístavby je schopen si zřídit přístup i jinak. Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, kdy navíc dovolatel neuvádí, v čem konkrétně mělo být odvolacím soudem rozhodnuto jinak.

Dovolací soud postupoval při posuzování dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. A contrario).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018, všechna dostupná na www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Ačkoli dovolatel formuluje právní otázku nepřesně, je z dovolání zřejmé, že mu jde o posouzení, zda je dán naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný není oprávněn provést zamýšlené, dosud nezapočaté, stavební úpravy (ohledně nichž je vedeno stavební řízení) své nemovitosti sousedící s nemovitostí žalobce, jimiž bude žalobci znemožněn přístup do nemovitosti v jeho vlastnictví přes nemovitost ve vlastnictví žalovaného, za situace, kdy měl žalobce možnost uplatnit a také uplatnil své námitky ve stavebním řízení. Dovolatel má za to, že tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s označenými rozhodnutími dovolacího soudu.

Odhlédnuto od nesprávného názoru dovolatele, že negatorní žalobu nelze považovat za žalobu na plnění (k tomu viz níže uvedená judikatura dovolacího soudu), není dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí je se standardní judikaturou dovolacího soudu v souladu.

Podle § 3028 odst. 1, 2 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je tedy nutno poměřovat úpravou obsaženou v o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014).

Podle § 1004 o. z. je-li držitel prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci nebo může-li se pro to důvodně obávat následků uvedených v § 1013 (imisí) a nezajistí-li se proti němu stavebník cestou práva, může se ohrožený držitel domáhat zákazu provádění stavby. Zákazu se držitel domáhat nemůže, jestliže ve správním řízení, jehož byl účastníkem, neuplatnil své námitky k žádosti o povolení takové stavby, ač tak učinit mohl (odstavec 1). Dokud není o záležitosti rozhodnuto, může soud zakázat, aby se stavba prováděla. Hrozí-li však přímé nebezpečí, nebo dá-li žalovaný přiměřenou jistotu, že věc uvede v předešlý stav a nahradí škodu, ale žalobce jistotu za následky svého zákazu nedá, soud nezakáže, aby se zatím v provádění stavby pokračovalo, ledaže zákaz odůvodňují okolnosti případu (odstavec 2).

Podle § 1020 o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel zřizování stavby na sousedním pozemku v těsné blízkosti společné hranice pozemků.

Podle § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

V rozsudku ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99, Nejvyšší soud řešil právní otázku, zda vlastníkovi náleží zápůrčí žaloba podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.), v případě, že rušitel neoprávněným zásahem hrozí, dosud jej však neuskutečnil. Dovodil, že zápůrčí žaloba je žalobou na plnění, kterou je uplatňováno splnění hmotněprávní povinnosti, která vznikla žalovanému tím, že neoprávněně zasáhl do vlastnického práva žalobce. Na neoprávněný zásah do vlastnického práva, který spočívá v jiném rušení než v neoprávněném zadržování věci, váže hmotné právo povinnost zdržet se tohoto zásahu a odstranit jeho následky; rušiteli však nemůže vzniknout jiná povinnost než zdržet se a odstranit následky právě tohoto zásahu. Pouhé vyhrožování zásahem není neoprávněným zásahem ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Takové vyhrožování totiž neruší vlastníka při výkonu jeho oprávnění, která jsou uvedena v § 123 a násl. obč. zák. Zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle § 126 odst. 1 obč. zák. přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Samotný, i když vyslovený, záměr s takovou „neoprávněnou“ činností začít, nemůže opodstatňovat žalobu na zdržení se rušivé činnosti, jestliže k ní zatím nedošlo. V případě, že někdo hrozí neoprávněným zásahem, nelze po vlastníkovi požadovat, aby vyčkal provedení tohoto zásahu a teprve poté se u soudu domáhal ochrany. V takovém případě však není možno uplatnit žalobu zápůrčí, která je žalobou na plnění, ale vlastník se může domáhat ochrany žalobou určovací [§ 80 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013)], zejména může žádat, aby soud určil, že žalovaný není oprávněn provést zásah, kterým hrozí (za splnění zákonných podmínek nelze vyloučit ani žalobu podle § 417 odst. 2 obč. zák.). Žádá-li vlastník, aby soud určil, že žalovaný není oprávněn zasahovat do jeho práva způsobem, kterým hrozí, je povinností soudu zkoumat, zda žalobce má na takovém určení naléhavý právní zájem; musí tedy učinit skutkové zjištění, že žalovaný míní hrozbu vážně a je schopen ji uskutečnit, ať již sám anebo prostřednictvím třetí osoby (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4393/2014).

V usnesení ze dne 15. 10. 2019, sp. zn 22 Cdo 1564/2019, Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 1042 o. z. dává vlastníkovi, do jehož práva někdo neprávem zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje, tzv. negatorní žalobu; tu dříve upravoval § 126 odst. 1. obč. zák. Ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. a § 1042 o. z. nejsou co do základu obsahově odlišná, a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1960/2016, ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1483/2019). Není sporu o tom, že negatorní žaloba je žalobou na plnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2331/2007).

Negatorní žalobou se lze domáhat ochrany proti zásahům, které se přímo projevují na pozemku vlastníka a zasahují tím do jeho vlastnického práva. Nelze se naproti tomu domáhat ochrany vlastnického práva k pozemku negatorní žalobou proti zásahům, které se pozemku bezprostředně nedotýkají, i když ztěžují či znemožňují přístup vlastníka k pozemku a tím fakticky omezují výkon vlastnického práva, jestliže jde o činnosti na pozemku jiné osoby, než která se ochrany tvrzeného práva domáhá. „Obsahem vlastnického práva k pozemku totiž není také právo na přístup na takový pozemek přes pozemek jiného vlastníka, byť je samozřejmě žádoucí, aby byly pokud možno všechny pozemky přístupny.“ Nejvyšší soud dále ve své judikatuře dospěl k závěru, že se vlastník žalobou podle § 1042 o. z. nemůže domáhat ochrany vlastnického práva proti tomu, kdo do jeho práva zasahuje na základě svého práva, které může být právem věcným, právem obligačním anebo může vyplývat ze zákona. Ochrana vlastníku náleží jen tehdy, pokud je zásah do jeho vlastnického práva protiprávní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1483/2019, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4150/2015, ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1960/2016).

V rozsudku ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1474/2004, Nejvyšší soud odlišil případy, kdy určovací žaloba byla podána na základě námitek uvedených v § 137 odst. 1 a 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební zákon (námitky proti tomu, aby stavební povolení bylo vydáno, které vyplývají z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám, které překračují rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy), kdy stavební úřad odkáže účastníka na soud a kdy naléhavý právní zájem není předpokladem takových určovacích žalob, od případů, kdy stavební úřad odkázal na soud účastníka stavebního řízení, který se domáhá vydání stavebního povolení a který ve stavebním řízení námitky uvedeného druhu nevznesl. Přesto byl na soud odkázán z důvodu, aby byla upřesněna práva uvedená ve výroku již pravomocného rozsudku (nad rámec oprávnění stavebního úřadu a tudíž neoprávněně). Zde dovodil, že jde o určovací žalobu podle § 80 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) a předpokladem úspěšnosti takové žaloby již naléhavý právní zájem na takovém určení je. V rozsudku ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1528/2000, Nejvyšší soud dovodil, že žaloba na určení důvodnosti námitek vznesených ve stavebním řízení, podaná u soudu na základě postupu stavebního úřadu podle § 137 odst. 2 a 3 stavebního zákona, není určovací žalobou, kterou by bylo možno podřadit pod § 80 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), ale je žalobou jinou v § 80 o. s. ř. neuvedenou. Jde o žalobu na určení právní skutečnosti, u níž není třeba prokazovat naléhavý právní zájem, protože byla učiněna v důsledku odkázání žalobce příslušným státním orgánem na základě zákonného zmocnění.

Také v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1733/2004, Nejvyšší soud zdůraznil, že je třeba odpovědět na otázku, kdy ohrožení výkonu práv zamýšlenou úpravou nemovitosti nastává. Jestliže vlastník nemovitosti započal s její úpravou, jež by mohla ohrozit výkon práv souseda, a v této činnosti pokračuje, je soused oprávněn domáhat se u soudu, aby se žalovaný další takové činnosti zdržel. Jestliže však žalovaný pouze (byť i vážně a ve správním řízení) projeví úmysl provést takovou úpravu nemovitosti, jež by mohla vést např. ke snížení výnosů z pozemku obdělávaným sousedy žalovaného, nelze vyloučit, aby se dotčený vlastník obrátil na soud se žalobou na určení existence povinnosti žalovaného zdržet se (konkretizovaného) ohrožení výkonu práv žalujícího. Jestliže by veřejnoprávní řízení, v němž by mohl uplatnit své námitky, neprobíhalo, pak by šlo o žalobu určovací ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), ohledně níž platí, že předpokladem její úspěšnosti je naléhavý právní zájem žalobce na takovém určení. Kdyby však budoucí činností souseda ohrožený vlastník uplatnil takovou námitku u stavebního úřadu v rámci řízení o povolení úprav sousední nemovitosti a byl pak odkázán uvedeným správním orgánem s touto námitkou na soud, mohl by se soud žalobou, jíž by se žalobce domáhal určení důvodnosti uvedené námitky, zabývat jen v případě, že by posouzení takové námitky teprve v budoucnu vzniklého ohrožení nebylo v pravomoci stavebního úřadu. Pokud by správní orgán odkázal účastníka na občanskoprávní řízení oprávněně (šlo by o posouzení občanskoprávní námitky, o které není oprávněn rozhodnout), nemusel by soud otázku naléhavého právního zájmu na takové žalobě řešit. Jestliže však žalobce nad rámec odkazu stavebního úřadu na řízení občanskoprávní uplatní žalobní návrh, že žalovaný je povinen zdržet se (v budoucnu) určité činnosti vážně ohrožující výkon jeho práv se skutkovými tvrzeními odpovídajícími ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. o takovém ohrožení, pak je dána pravomoc soudu i jeho povinnost o takové žalobě rozhodnout. V posledně uvedeném případě by ovšem soud musel zkoumat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, který by byl dán jen tehdy, kdyby žalovaný skutečně hodlal jednat tak, že by tím vážně ohrozil právo žalobce a byl schopen takové jednání realizovat, ať již sám anebo prostřednictvím třetí osoby.

V poměrech nové právní úpravy od 1. 1. 2014 se Nejvyšší soud uvedenými otázkami zabýval v usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014. Dovodil, že rušenému vlastníkovi je na základě § 1042 o. z. přiznána jen blíže neurčená „ochrana“ vlastnického práva, avšak toto ustanovení nevylučuje, aby další ustanovení o. z. obsahovala konkrétní formy této ochrany.

Jedním ze způsobů ochrany vlastníka v současné úpravě je žaloba podle § 1004 o. z. Podle komentáře k § 1004 o. z. (Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 118 – 121) je žaloba podle § 1004 o. z. preventivní, lze ji uplatnit již tehdy, je-li v důsledku provádění stavby držba ohrožena, nebo může-li se držitel důvodně obávat následků uvedených v § 1013, tedy imisí. Ze znění zákona i z povahy věci vyplývá, že jde o ochranu poskytovanou jen vzhledem k „provádění stavby“; jakmile bude stavba dokončena, bude se ohrožená osoba, příp. soused postižený imisemi, moci domáhat ochrany jen v petitorním řízení (viz zejména § 1013, § 2903 odst. 2), pokud mu ovšem taková ochrana přísluší. Jde tu – jako i u ostatních držebních žalob – o rozhodnutí provizorní; k definitivnímu vyřešení sporu bude zapotřebí vyvolat petitorní řízení, jestliže vzhledem k povaze hrozby nebude možno věc vyřešit ve stavebním řízení. Stavebník je povinen postupovat podle zákona č. 183/2006, o územním plánování a stavební řádu (stavební zákon), účinného od 1. 7. 2006. Zákon dává sousedům, kteří jsou účastníky stavebního řízení, širokou možnost uplatnit své námitky, včetně námitek občanskoprávní povahy. O většině z nich může a musí rozhodnout stavení úřad, některé jsou však především v pravomoci soudu. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv. Uplatní-li účastník řízení podle odstavce 1 až 3 (§ 142 stavebního zákona) námitku občanskoprávní povahy, o které stavební úřad nemůže rozhodnout na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem, a jde o řízení, kde hrozí nebezpečí z prodlení, učiní si stavební úřad o námitce úsudek a rozhodne ve věci. Účastníka řízení poučí o právu uplatnit námitku u soudu (§ 142 odst. 4 stavebního zákona). Tím jsou chráněna i práva držitelů věcných práv, která mohou být stavbou dotčena, pokud jsou tito držitelé účastníky stavebního řízení. Druhá věta § 1004 odst. 1 vylučuje z ochrany některé případy, kdy bylo možno uplatnit námitky v řízení „o povolení stavby“. Dále je z možnosti uplatnit námitky vyloučen ten, kdo ve správním řízení, jehož byl účastníkem, neuplatnil své námitky k žádosti o povolení takové stavby, ač tak učinit mohl. Z toho a contrario vyplývá, že ten, kdo námitky uplatnit nemohl, má v zásadě tuto možnost v řízení podle § 1004.

Nejvyšší soud se podrobně ochranou vlastníka za současné právní úpravy zabýval v rozsudku ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4348/2018. Dospěl k závěru, že vlastník ohrožený stavbou na sousedním pozemku má možnost domáhat se ochrany držby, tzv. posesorní žalobou (§ 1004 o. z.). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se zcela ustálila v názoru, že zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci přichází v úvahu jen tam, kde neoprávněné rušení trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Nejvyšší soud již přitom vyslovil, že tyto závěry jsou použitelné rovněž pro ustanovení § 1042 o. z. a tedy nutně i pro ustanovení § 1013 odst. 1 o. z., které představuje pouze zvláštní případ negatorní žaloby. Nicméně občanský zákoník č. 89/2012 Sb. v § 1020 poskytl vlastníkovi pozemku obranu proti budoucí (pokud stavebník již započal s přípravami ke stavbě) či prováděné stavbě, má-li rozumný důvod pro to, aby se soused zřízení stavby v těsné blízkosti společné hranice zdržel. Jde o opatření preventivní povahy, jehož účelem je předem zabránit narušení sousedských práv, např. při hrozbě zastínění sousedního pozemku nebo při hrozbě vnikání chovaných zvířat (např. slepic) na sousední pozemek. Navržené ustanovení se však nedotýká případů, kdy si soused opatří k zřízení stavby veřejnoprávní titul (zejména stavební povolení); v těchto případech se uplatní ustanovení o ohrožení držby. Nejvyšší soud s odkazem na odbornou literaturu uzavřel, že vlastník pozemku nemůže požadovat, aby se soused zdržel zřizování stavby v těsné blízkosti společné hranice pozemků (§ 1020 o. z.), jestliže stavebník má platný veřejnoprávní titul (např. stavební povolení), a důvody, pro které by stavba zřizována být neměla, mohl uplatnit ve veřejnoprávním (stavebním) řízení, avšak neučinil tak. Vlastník má možnost žádat o preventivní ochranu práva, byť nikoliv vlastnickou negatorní žalobou podle § 1042 o. z. Kromě posesorní ochrany (§ 1004 o. z.) mu náleží i petitorní ochrana proti hrozícím zásahům do vlastnického práva určovací žalobou (§ 80 o. s. ř.), jejíž preventivní charakter setrvale zdůrazňuje odborná literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 527 a násl.) i judikatura (např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972; nověji např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005).

Podle § 80 o. s. ř,. ve znění účinném od 1. 1. 2014, určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

„Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě [(srov. Nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261)“, viz rozsudek ze dne 29. 7. 2003, sp . zn. 22 Cdo 1180/2003].

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Prokáže-li však žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006). Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, závisí především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 227/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014). Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, kdy určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4366/2015).

Lze proto uzavřít, že o. z. poskytuje vlastníkovi proti stavbě na pozemku souseda více způsobů ochrany, z nichž jednou je i petitorní žaloba na určení, že vlastník sousedního pozemku není oprávněn provést stavební úpravy na svém pozemku, která přichází v úvahu v případě zamýšlených, avšak dosud nerealizovaných stavebních úprav. Je-li v takovém případě soused, jenž byl účastníkem stavebního řízení a své námitky proti stavbě souseda občanskoprávního charakteru uplatnil ve stavebním řízení, odkázán (oprávněně) stavebním úřadem na soud, soud naléhavý právní zájem na určení nezkoumá. Pokud však své námitky ve stavením řízení neuplatnil, ač tak učinit mohl, je soud povinen naléhavý právní zájem na takovém určení zkoumat.

V předmětné věci se dovolatel domáhá ochrany určovací žalobou proti záměru žalovaného provést stavební úpravy vlastní stavby na pozemku ve svém vlastnictví na základě tvrzení o hrozícím zásahu do vlastnického práva žalobce ke stavbě na pozemku v jeho vlastnictví, a to znemožněním přístupu do této stavby přes stavbu žalovaného. Učinil tvrzení, že stavební řízení umožňující provedení stavebního záměru žalovaného probíhá (zásahy do práva žalobce tak bezprostředně hrozí), se stavbou dosud nebylo započato. Své námitky občanskoprávního charakteru ve stavebním řízení uplatnil. Netvrdí, že by byl stavebním úřadem odkázán s uplatněním svých námitek na soud (takový závěr neučinily ani nalézací soudy). Z možnosti uplatnit své námitky ve stavebním řízení tedy nebyl vyloučen, domnívá se však, že nebyly posouzeny stavebním úřadem správně a o jeho odvolání dosud nebylo rozhodnuto. Dovolatel výslovně odmítá, že by se domáhal ochrany podle § 1004 odst. 1 o. z, nýbrž prostřednictvím žaloby na ochranu práva (petitorní žaloby), v daném případě určovací podle § 80 o. s. ř.

Nalézací soudy dovolateli možnost ochrany určovací žalobou neodepřely, naopak, správně zkoumaly, zda na takovém určení má dovolatel naléhavý právní zájem. Napadené rozhodnutí je tak v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99, i s ostatní výše uvedenou standardní judikaturou dovolacího soudu, a to i v otázce posouzení naléhavého právního zájmu na určení, jehož se dovolatel domáhá. Jeho předpokladem totiž je, že se žalobce domáhá ochrany ohroženého práva, které existuje, a že bez požadovaného určení by se jeho postavení stalo nejistým, že se pomocí žaloby eliminuje stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a že se jím založí pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak žalobě na plnění. Odhlédnuto od toho, že dle výše uvedené judikatury dovolacího soudu obsahem vlastnického práva k pozemku (tudíž i stavbě, která je jeho součástí) není také právo na přístup na takový pozemek přes pozemek jiného vlastníka (tudíž i přes stavbu na takovém pozemku), vyšel v předmětné věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) ze skutkového zjištění (jímž je dovolací soud vázán), že pravomocným rozhodnutím soudu bylo dovolateli uloženo zdržet se vstupu či jiného užívání půdního prostoru stavby garáže ve vlastnictví žalovaného (jehož se zamýšlená stavební úprava týká), tedy zdržet se právě toho jednání, jehož ochrany se jako svého tvrzeného práva dovolatel domáhá předmětnou určovací žalobou. S ohledem na účinky závaznosti pravomocného rozsudku pro účastníky (§ 159a odst. 1 o. s. ř.) a pro všechny orgány (§ 159a odst. 3 o. s. ř.) a povinnost odvolacího soudu rozhodovat podle stavu ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), jenž je rozhodující i pro rozhodnutí dovolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.), je tak nutno považovat závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu dovolatele na požadovaném určení, směřujícím k ochraně tvrzeného, avšak podle pravomocného rozsudku soudu žalobci nenáležejícího práva, za souladný s judikaturou dovolacího soudu. Požadovaným určením se totiž právní postavení dovolatele nemůže nijak zlepšit. Bez požadovaného určení nelze považovat postavení dovolatele za nejisté a určovací žaloba tak nemůže v daném případě sloužit potřebám praktického života.

Dovolací soud proto dovolání, které není podle § 237 o. s. ř. přípustné, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok II o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 3. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru