Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1610/2013Rozsudek NS ze dne 15.10.2013

HeslaOchrana vlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1610.2013.1
Dotčené předpisy

§ 126 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1610/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. S., bytem v P., zastoupeného Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 1, proti žalovanému JUDr. L. H., bytem v P., o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 368/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 29 Co 517/2012-204, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 29 Co 517/2012-204, a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 20. prosince 2011, č. j. 4 C 368/2010-128, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se jako vlastník pozemku parc. č. 1041/88 v katastrálním území a obci J. u P. (dále jen ,,předmětný pozemek“) domáhal odstranění stavby rekreační chaty ve vlastnictví žalovaného (dále jen ,,rekreační chata“) na tomto pozemku.

Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2011, č. j. 4 C 368/2010-128, ve výroku I. uložil žalovanému na své náklady odstranit stavbu rekreační chaty umístěné na předmětném pozemku. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že rodičům žalovaného vzniklo dne 23. listopadu 1965 právo osobního užívání pozemku, které bylo vázáno na povinnost požádat do 6 měsíců příslušný stavební úřad o povolení k výstavbě rekreační chaty a do 1 roku se stavbou započít. Žádost rodiče žalovaného včas podali. Následně bylo v jejich prospěch vydáno rozhodnutí o přípustnosti výstavby na předmětném pozemku, ve kterém bylo uvedeno, že rekreační chata bude stavbou dočasnou. V dědickém řízení po K. H. bylo rozhodnuto tak, že jedna ideální polovina rekreační chaty připadla do vlastnictví H. J. a druhá ideální polovina rekreační chaty předmětem dědění nebyla. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný i jeho právní předchůdci platili z rekreační chaty daň z nemovitosti. V současné době se však rekreační chata nachází ve špatném až havarijním stavu. Žalovaný nabyl rekreační chatu kupní smlouvou ze dne 24. září 1990. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětného pozemku, který nabyl na základě usnesení soudu o udělení příklepu ve veřejné dražbě. Ve prospěch oprávněného Ministerstva financí České republiky byl podán návrh na výkon rozhodnutí vůči povinnému (žalovanému), a to prodejem rekreační chaty s tím, že žalovanému byl uložen zákaz dispozic s rekreační chatou. Ze znaleckého posudku soud prvního stupně zjistil, že hodnota rekreační chaty činí 405.500,-Kč.

Soud prvního stupně konstatoval, že rekreační chata je samostatnou nemovitou věcí, neboť vznikla za doby účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“). Byla povolena jako stavba dočasná, což vyplývá i z vyhlášky předsedy Státního výboru pro výstavbu ze dne 23. července 1959 č. 144/59 Ú. l., kterou se provádí zákon o stavebním řádu, která chaty považovala za dočasné stavby. Doba, po kterou měla být rekreační chata na předmětném pozemku umístěna, nebyla nijak omezena. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rekreační chata vznikla jako dočasná oprávněná stavba. Právním důvodem umístění rekreační chaty na pozemku, původně ve vlastnictví právních předchůdců žalovaného a následně žalovaného, byl souhlas jeho vlastníka. Poté, co nabyl předmětný pozemek žalobce, došlo k tomu, že vlastníkem rekreační chaty a vlastníkem předmětného pozemku se staly odlišné osoby. Odkázal přitom na judikaturu dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1690/2004). Tím, že žalobce projevil nesouhlas s umístěním rekreační chaty na jeho pozemku, zanikl občanskoprávní titul pro umístění stavby rekreační chaty. Nárok žalobce nelze posoudit podle § 135c obč. zák. jako nárok na odstranění neoprávněné stavby, nýbrž jako nárok vyplývající z § 126 odst. 1 obč. zák. Soud prvního stupně zdůraznil, že se v daném případě jedná o stavbu dočasnou, přičemž dočasnost je třeba vykládat tak, že doba umístění stavby je omezena po dobu trvání souhlasu vlastníka pozemku s jejím umístěním. Pokud má žalovaný i přes nesouhlas žalobce rekreační chatu na pozemku žalobce, je povinen ji odstranit.

Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 29 Co 517/2012-204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud považoval skutková zjištění, která soud prvního stupně přijal, za správná. K právnímu posouzení věci dodal, že pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na tomto pozemku, kterou je však oprávněn užívat jen dočasně, po uplynutí sjednané doby ztrácí právo mít stavbu na tomto pozemku a je povinen ji odstranit. Odvolací soud vyšel z toho, že rekreační chata byla postavena se souhlasem vlastníka pozemku, neboť právním předchůdcům žalovaného bylo vydáno rozhodnutí o přípustnosti výstavby na pozemku, které však bylo omezeno pouze na stavbu dočasnou. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že se v daném případě nejedná o neoprávněnou stavbu. Pokud však stavebník stavěl na cizím pozemku na základě obligačního práva, musel počítat s tím, že toto právo není časově neomezené. Dodal, že i vzhledem k okolnostem případu lze po žalovaném požadovat, aby stavbu odstranil, neboť výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř).

Dovolatel uvedl, že právo osobního užívání pozemku, které získali jeho právní předchůdci, se svou povahou blíží vlastnickému právu a v době, kdy stavba vznikla, náleželo vlastnictví stavby a pozemku témuž subjektu. Právo osobního užívání pozemku je tedy podle jeho názoru třeba považovat za časově neomezené. Dovolatel dále poukázal na tvrzené nedostatky dražby předmětného pozemku a stavby. Odkázal na vyhlášku č. 144/1959 Ú. l. s tím, že dočasně povolené stavby, u nichž nebyla stanovena doba trvání, je třeba považovat za stavby trvalé, pokud vlastník pozemku a stavby byly stejné subjekty. Jestliže nalézací soudy odkázaly na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1690/2004, má za to, že tento odkaz je nepřiléhavý. Dále vytýká nalézacím soudům, že se nevypořádaly s jeho námitkou týkající se doručení předvolání k jednání na adresu jeho trvalého pobytu, ačkoliv byla soudu známa správná doručovací adresa. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že stavba byla postavena na základě obligačního práva. Podle jeho názoru žalobce zcela zřejmě postupuje v rozporu s dobrými mravy. Žalobci totiž muselo být zřejmé, že stavba vznikla v souladu se zákonem i předpisy správního práva ještě předtím, než získal předmětný pozemek, a že tedy není oprávněn požadovat její odstranění. Upozornil, že žalobce nastoupil do práv svých právních předchůdců s tím, že tito dali zcela nepochybně souhlas se stavbou rekreační chaty, neboť stavěli na vlastním pozemku. Jako vlastník oprávněné stavby se dovolatel nemůže dostat do horšího právního postavení než vlastník stavby neoprávněné. Dovolatel namítá, že výkon rozhodnutí, který je nařízen prodejem rekreační chaty, brání jakýmkoli dispozicím s předmětnou rekreační chatou, a tím i soudnímu rozhodování o odstranění stavby. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že v době nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku se domníval, že rekreační chata byla postavena v rozporu s právními předpisy, neboť nebylo známé její evidenční číslo a byla ve velmi špatném stavu, což ostatně vyplynulo i ze znaleckých posudků předložených v řízení. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. listopadu 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolání je v řešené věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázku podmínek odstranění chaty posoudily nalézací soudy v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Předmět sporu odráží ty případy, kdy stavebník postaví stavbu na cizím pozemku, přičemž k takové stavbě má občanskoprávní oprávnění; v důsledku skutečností později nastalých však dojde k odpadnutí nebo zániku tohoto práva. Soudní praxe při řešení těchto případů důsledně odlišuje dvě skupiny:

a) situace, kdy stavebník staví stavbu na základě práva, které není časově žádným způsobem limitováno, a objektivně je to zřejmé, anebo se stavebník důvodně mohl domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena,

b) případy, kdy stavebník již od zahájení stavby věděl nebo z objektivního hlediska vědět mohl a měl, že jeho právo mít stavbu na cizím pozemku nebude časově neomezené, ale naopak je nebo může být časově limitováno.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněném pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil názor, podle kterého zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit.

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4809 (a dále v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 12, str. 150), dovolací soud výše uvedený judikatorní závěr doplnil tak, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později zaniklo, nemůže se vlastník úspěšně pozemku domáhat odstranění této stavby (k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil aktuálně např. v usnesení ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 4027/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Pro obě skupiny případů je shodné, že jejich režim nepodléhá ustanovení § 135c obč. zák. právě proto, že v době výstavby byl občanskoprávní titul ke zřízení staveb dán, ale obě je nutno poměřovat požadavkem na ochranu vlastnického práva v režimu § 126 odst. 1 obč zák., byť v prvním případě soudní praxe úspěšnou aplikaci tohoto ustanovení nepřipouští (nikoliv však proto, že by se mělo jednat o režim neoprávněné stavby ve smyslu § 135c obč. zák.), zatímco v druhém případě může být důvodnost žaloby podle uvedeného ustanovení založena (souhrnně k těmto otázkám srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 483/2011, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Dovolací soud je nucen v této souvislosti konstatovat, že rozhodnutí nalézacích soudů jsou vnitřně rozporná a ve svém důsledku jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost a nedostatek odůvodnění.

Při formulaci závěrů, v dané souvislosti správných, že se v souzené věci nejedná o neoprávněnou stavbu v režimu § 135c obč. zák., vyšly soudy obou stupňů z toho, že „rekreační chata nebyla postavena na cizím pozemku, nýbrž v době její stavby byl totožný jak její vlastník, tak vlastník pozemku“. Jinými slovy řečeno, z tohoto závěru se podává, že vlastník chaty vybudoval chatu na svém pozemku.

Pokud by tomu tak skutečně bylo, nemohly by soudy uplatněnému nároku žalobce vyhovět.

Nejvyšší soud totiž v usnesení ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 4681/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, formuloval závěr, podle kterého zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později zaniklo, nemůže se vlastník pozemku domáhat odstranění této stavby, a to ani proti právnímu nástupci stavebníka. To platí i tehdy, zřídil-li stavbu ten, kdo byl právě vlastníkem pozemku.

V dalších částech odůvodnění svých rozhodnutí však nalézací soudy naopak výslovně vycházejí z toho, že v době výstavby předmětné chaty byl stavebník a vlastník pozemku odlišný, neboť „stavba rekreační chaty byla postavena se souhlasem vlastníka pozemku“. Takový závěr je však zcela v rozporu s výše prezentovanou totožností vlastníka pozemku a stavby v době výstavby předmětné chaty. Zatímco totožnost stavebníka a vlastníka pozemku, na kterém je stavba vybudována vede – jak vyložil dovolací soud výše – k nedůvodnosti žaloby na odstranění chaty, případná výstavba stavby na základě souhlasu vlastníka pozemku se řídí odlišným právním režimem.

Dovolací soud v usnesení ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, vyložil, že zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je po uplynutí dané doby povinen stavbu odstranit. Uvedené závěry se týkají také případů, kdy stavebník zřídil stavbu na základě souhlasu vlastníka pozemku, který byl následně odvolán.

Vedle dvou výše prezentovaných závěrů však odvolací soud při formulaci právních závěrů v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že „zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby právo mít nadále na tomto pozemku dočasně umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může podle § 126 odst. 1 obč. zák. domáhat odstranění stavby. Vlastníkovi stavby, jehož obligační právo mít na pozemku umístěnou stavbu v důsledku časového omezení tohoto práva zaniklo, nenáleží námitka proti žalobě vlastníka pozemku, že má právo mít na pozemku stavbu. Tyto zásady se uplatní i v případě, že právo, jehož obsahem je dočasné umístění stavby na pozemku, zanikne jinak“.

V této souvislosti tak odvolací soud zmiňuje vedle totožnosti vlastnického práva vlastníka stavby a pozemku v době výstavby rekreační chaty, resp. odlišného stavu souhlasu vlastníka pozemku s výstavbou chaty další situaci, kdy stavebník měl mít dočasné obligační právo mít na pozemku umístěnou stavbu. Není však zřejmé, co by tímto dočasným obligačním právem mělo být, neboť v tomto směru neobsahuje rozhodnutí odvolacího soudu žádnou bližší argumentaci ani vysvětlení.

Dovolacímu soudu tak především není zřejmé, co bylo základem právních úvah odvolacího soudu, jestliže ve svém rozhodnutí vychází z toho, že v době výstavby chaty byl stavebník i vlastníkem pozemku, na kterém stavěl, současně však z toho, že stavebník měl souhlas vlastníka pozemku, resp. měl dočasně omezené obligační právo k výstavbě předmětné chaty. Za tohoto stavu je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, čímž je dána vada řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ke které je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že ze skutkových zjištění soud prvního stupně, která odvolací soud výslovně považoval za správná, se podává, že v listopadu 1965 byl právním předchůdcům žalovaného (jeho rodičům) přidělen do osobního užívání pozemek parc. č. 1041/88, na kterém byla předmětná chata vybudována. Následně se pak měl sjednotit vlastnický režim stavby a pozemku jak u rodičů žalovaného, tak následně u samotného žalovaného. Tento jednotný režim pak odpadl poté, kdy se žalobce stal vlastníkem pozemku, na kterém se předmětná stavba nachází.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však není jakkoliv zřejmé, zda tato skutková zjištění považoval pro rozhodnutí za podstatná či nikoliv. Odvolací soud totiž neuvedl, zda vůbec, případně jakým způsobem se do žalobního nároku promítá existence uvedených skutečností (existence práva osobního užívání pozemku a následné sjednocení vlastnického práva pozemku a předmětné chaty na něm se nacházející) či jsou pro právní posouzení věci bez významu.

Jestliže odvolací soud zmínil v odůvodnění rozhodnutí bez bližšího odůvodnění existenci dočasného práva užívání pozemku, není dovolacímu soudu ani zřejmé, v čem by toto dočasné obligační oprávnění mělo spočívat (a odvolací soud to ani nevysvětluje). Je zjevné, že jím nemůže být stav totožného vlastnického práva k pozemku i stavbě, ani bez dalšího samotný souhlas vlastníka pozemku s výstavbou objektu na tomto pozemku (mající obvykle povahu tzv. výprosy), ale ani právo osobního užívání.

Právo osobního užívání pozemku (§ 198 a násl. obč. zák., ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.) bylo totiž právem věcným; to vyplývalo z jeho časové neomezenosti, z toho, že přecházelo na dědice a nemohlo být jednostranně vypovězeno; přecházelo též na nabyvatele budovy, která byla na pozemku jím zatíženém v souladu s jeho účelovým určením zřízena (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněný pod č. 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 2121/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Právo osobního užívání pozemků sloužilo k tomu, aby si občané na pozemcích, ke kterým se právo zřizovalo, mohli vystavět rodinný domek, rekreační chatu nebo garáž anebo zřídit zahrádku; toto právo bylo možno zřídit i k pozemkům, na kterých tyto stavby již byly vystavěny nebo zahrádky zřízeny. Právo osobního užívání nebylo časově omezeno a přecházelo na dědice (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2712/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 5, str. 186).

Z uvedeného vyplývá, že stavbu zřízenou osobním uživatelem pozemku na tomto pozemku v souladu s obsahem práva osobního užívání nelze považovat z občanskoprávního hlediska za stavbu dočasnou.

Za této situace byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci uplatněn právem.

Rozhodnutí odvolacího soudu tedy z výše uvedených důvodů není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.

V dalším řízení tedy bude na nalézacích soudech, aby jednoznačně formulovaly své závěry ve směru, od jaké konkrétní skutečnosti odvíjejí své stanovisko ohledně práva (či jeho absence) žalovaného na umístění stavby na pozemku žalobce. V této souvislosti dovolací soud podotýká, že pro otázku důvodnosti žaloby je především podstatné posouzení právního titulu opodstatňujícího stavebníka k vybudování stavby v době výstavby předmětné chaty. Teprve poté, kdy bude postaveno najisto, na základě jaké právní skutečnosti právní předchůdci žalovaného chatu vybudovali, je možné posuzovat právní relevanci případných následných právních skutečností a promítnout je do úvah o důvodnosti žalobcem podané žaloby.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. října 2013

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru