Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1605/2003Usnesení NS ze dne 09.12.2003

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1605.2003.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1605/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. G., zastoupeného advokátem, proti žalované I. Š., zastoupené advokátem, o vydání věci nebo zaplacení částky 270 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 51/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích -pobočka v Táboře, ze dne 10. května 2002, č. j. 15 Co 885/2002-326, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. ledna 1999, č. j. 4 C 51/97-115, pod bodem I.výroku uložil žalované, aby žalobci vydala blíže označené movité věci. Pod bodem II. zamítl žalobu na vydání dalších movitých věcí, mj. sedací soupravy do obývacího pokoje a automobilu zn. Škoda Felicia SPZ …, nebo zaplacení částky 345 914,- Kč. Pod bodem III. zamítl žalobu, aby soud uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 335 000,- s příslušenstvím. Pod bodem IV. zastavil řízení ohledně vydání blíže uvedených věcí nebo zaplacení částky 22336,- Kč a pod bodem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. prosince 1999, č. j. 15 Co 263/99-157, rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby na vydání sedací soupravy do obývacího pokoje nebo zaplacení částky 30 000,- Kč potvrdil. Ve výroku pod bodem II., pokud jím byla zamítnuta žaloba na vydání osobního automobilu zn. Škoda Felicia SPT … nebo zaplacení částky 270 000,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně pro neúplné hodnocení důkazů a potřeby provedení dalšího dokazování, přesahujícího možnosti odvolacího soudu.

Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 12. května 2000, č. j. 4 C 51/97-206, žalobu, aby soud žalované uložil, aby žalobci vydala osobní automobil zn. Škoda Felicia SPZ … nebo zaplatila částku 270 000,- Kč, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud usnesením ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 15 Co 620/2000-231, rozsudek soudu prvního stupně z 12. 5. 2000 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že i když ve svém předcházejícím zrušujícím usnesení poukazoval na nutnost řádného a úplného hodnocení všech relevantních důkazů, soud prvního stupně sice provedl všechny naznačené důkazy, avšak příliš se soustředil na skutečnosti týkající se okolností, za nichž byl automobil zakoupen, a pominul důkazy ostatní. Se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně odvolací soud vyslovil nesouhlas. Rozsudek soudu prvního stupně zrušil opětovně jako nepřezkoumatelný pro nesprávné hodnocení důkazů.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. prosince 2001, č. j. 4 C 51/97-301, pod bodem I. výroku zastavil řízení „v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 70 000,- Kč“ a pod bodem II. nepřipustil „změnu návrhu, jež spočívá v jeho rozšíření na povinnost žalované vydat žalobci osobní automobil Škoda Felicia, SPZ …, nebo zaplatit žalobci částku 200 000,- Kč s 15% úrokem z prodlení ročně namísto povinnosti žalované vydat žalobci osobní automobil Škoda Felicia, SPZ …, nebo zaplatit žalobci částku 200 000,- Kč. Pod bodem III. uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 195 674,- Kč. Pod bodem IV. zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 4 326,- Kč a pod bodem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně doplnil dokazování, na podkladě kterého učinil dílčí skutková zjištění, z nichž pak vycházel při rozhodnutí věci. Zjistil, že v době, kdy byla odvedena kupní cena předmětného automobilu v tržbě společností A. T., s. r. o., na bankovní účet společnosti, tj. 20. 3. 1995 a 27. 3. 1995, měla tato společnost účet jen u banky, a. s. Bankovní účet této společnosti u banky, a.s., který je uveden na faktuře, vystavené nově na žádost žalované, byl založen 19. 5. 1995 a tiskopisy s uvedením bankovního účtu u banky, a. s., byly poprvé vytištěny 14. 6. 1995. S ohledem na zjištění, že nová faktura mohla být vystavena nejdříve tři měsíce po zakoupení vozidla, zatímco žalovaná od počátku sporu tvrdila, že novou fakturu si nechala vystavit asi týden po koupi, a své tvrzení změnila v závěru řízení, kdy tento rozpor vyšel najevo, jakož i na jiné změny v tvrzeních žalované, soud prvního stupně vyslovil důvodné pochybnosti o věrohodnosti žalované. Naproti tomu poukázal na to, že žalobce na svých tvrzeních setrvával a žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by nebyla pravdivá. Za nevěrohodná považoval také vyjádření Ing. F. H. a D. O., obsažená v úředních záznamech Policie ČR, pořízených při prošetřování trestního oznámení žalobce, podle nichž měla být nová faktura vystavena do jednoho týdne, podle D. O. do druhého dne, z toho důvodu, že jako svědkové potvrdili vědomost o výměně faktur, ale blíže se k ní nemohli vyjádřit s ohledem na to, že o ní měli jen zprostředkované informace. Žalobce 13. 3. 1995 v Ž. R. vyměnil 16 000,- DEM na české koruny, cca 288 000,- Kč. Tvrzení žalované, že automobil zaplatila z půjčky od M. Š., hodnotil soud prvního stupně jako nevěrohodné vzhledem k rozporům mezi výpověďmi žalované a M. Š. a obsahem daňového přiznání M. Š. za rok 1995. Dovodil, že automobil byl koupen za peníze žalobce a byl tudíž v jeho vlastnictví. Žaloba na ochranu jeho vlastnického práva tak byla .důvodná. Protože automobil byl již prodán, uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 195 674,- Kč, představující hodnotu automobilu v době, kdy žalovaná byla vyzvána, aby automobil vydala.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. května 2002, č. j. 15 Co 885/2002-326, pod bodem I. výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III., pod bodem III. vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I., II. a IV. zůstává nedotčen, a pod body II. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu jsou skutkové závěry soudu prvního stupně logické a správné. Ty sice směřují ke skutečnostem, ke kterým bylo důkazní řízení doplněno, a nehodnotí všechny důkazy provedené v průběhu řízení. S ohledem na obsah předcházejících dvou rozhodnutí odvolacího soudu, v nichž odvolací soud naznačil nebo přímo vyslovil právní názory, jimiž soud prvního stupně byl vázán, je třeba závěry soudu prvního stupně, byť stručné, považovat za podstatné a relevantní. Jistý nedostatek odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nečiní tento rozsudek nepřezkoumatelným. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalované na provedení důkazů výslechem svědka Š. a znaleckým posudkem s tím, že při jednání u soudu prvního stupně 14. 12. 2001 byli účastníci poučeni podle § 119a odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), tyto důkazy nevznikly po rozhodnutí soudu prvního stupně a týkají se skutkových okolností, které byly předmětem dokazování u soudu prvního stupně, nikoli hodnověrnosti určitého důkazu. Nesouhlasil s argumentem, že by tvrzení a výpovědi žalobce byly rozporné a důkazně osamocené. Popis skutkového děje žalobcem byl prokazován přímo i nepřímo listinnými důkazy a výpověďmi svědků. Pro rozhodnutí bylo rozhodující, které důkazy budou hodnoceny jako hodnověrné. Ve prospěch žalobce svědčí nepřímo i závěr o nevěrohodnosti žalované či jiných důkazů. Za neoprávněnou považoval také námitku žalované, že jí ze strany žalobce, případně soudu, byly podsouvány výroky, které nikdy neuvedla. S poukazem na zprávu banky, a. s., a výpovědi svědků B., Ing. H. a O. mají podle odvolacího soudu rozpory u žalované, uváděné v rozsudku soudu prvního stupně, „vesměs oporu v obsahu spisu a jsou objektivní skutečností“. Soud prvního stupně nepochybil ani při hodnocení důkazů ve vztahu k půjčce M. Š. žalované. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že automobil byl zakoupen žalobcem za jeho finanční prostředky, jejichž existenci a vlastnictví doložil. Proto za správný považoval výrok o povinnosti žalované zaplatit žalobci hodnotu automobilu, který žalovaná prodala.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do potvrzujícího výroku pod bodem I., podala žalovaná dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že důkazní povinnost o tom, který z účastníků měl dostatek finančních prostředků za zakoupení předmětného automobilu, který z nich zaplatil kupní cenu a který z nich se stal v době koupě jeho vlastníkem, byla na žalobci, odvolací soud své rozhodnutí opřel především o hodnocení věrohodnosti účastníků, aniž kladl důraz na to, aby žalobce svá tvrzení dostatečně prokázal. Odvolací soud přehlédl výpovědi svědků V. a M., kteří potvrdili, že při koupi automobilu podmínky koupě sjednávala žalovaná, která také platila kupní cenu a ve fakturách byla označena jako odběratelka. Žalobce nevysvětlil, proč se tak stalo, když automobil měl kupovat on, jak tvrdí. Pokud se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výpovědi svědků H., D. a O. jsou nevěrohodné, podle žalované „není žádný důvod pro to, aby byl učiněn závěr o tom, že za této situace před soudem lhali, zatímco policistovi B. při sběru informací pro rozhodnutí, zda proti ní bude zahájeno trestní řízení, činili naprosto věrohodné a precizní sdělení“. Poukázala na to, že ani z informací získaných policistou B. nelze učinit závěr, že kupujícím vozidla byla žalobce. Rozpor v tvrzeních žalované o době, kdy nechala vystavit opravenou fakturu, se zjištěním o tom, kdy byl vyhotoven tiskopis faktury, sám o sobě neprokazuje vlastnictví žalobce k vozidlu a i když může vzbuzovat pochybnosti o věrohodnosti výpovědi žalované, jsou na druhé straně důkazy, které vyvracejí, že o pořízení vozidla věrohodně vypovídal žalobce. Samotná údajná vyšší věrohodnost žalobce nemůže svědčit závěru, že byl vlastníkem předmětného automobilu. Za chybné považuje také závěry týkající se solventnosti účastníků ke koupi vozidla. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

K vymezení „právního názoru“ se Nejvyšší soud ČR vyslovil v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor“), pod C 160, Svazek 2, podle kterého „právním názorem ve smyslu § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. se rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Mezi pozdějším rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně“. Citované rozhodnutí je zcela použitelné i při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ.

Odvolací soud ve zrušujících usneseních ze 16. 12. 1999 a 30. 11. 2000 závazný právní názor nevyslovil, byť se o tom v usnesení z 30. 11. 2000 zmiňuje. Důvodem zrušení obou předcházejících rozsudků soudu prvního stupně odvolacím soudem byly vždy procesní nedostatky – nepřezkoumatelnost rozsudku v důsledku vadného hodnocení důkazů.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ tedy není dána.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ. Dovolatelka netvrdí, že by předpoklady této přípustnosti byly naplněny, a řešení otázky splnění důkazní povinnosti žalobcem v daném skutkově jedinečném případě nemůže představovat řešení právní otázky, která by mohla mít obecný dopad na judikaturu soudů. Uplatněný dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, by přicházel v úvahu pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ (§ 241a odst. 3 OSŘ). O takový případ v dané věci nejde. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru pod C 1164, Svazek 16.

Dovolání žalované bylo proto jako nepřípustné odmítnuto [§ 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci náklady nevznikly [§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ].

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. prosince 2003

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru