Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1603/2000Rozsudek NS ze dne 11.07.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1603.2000.1
Dotčené předpisy

§ 111 odst. 1 předpisu č. 141/1950 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1603/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: A) V. B., B) D. K. a C) M. V., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému městu B. n. P., vedené u Okresního soudu ve Ždáře nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 203/91, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 1999, č. j. 37 Co 153/98-120, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 19. 12. 1997, č. j. 6 C 203/91-65, určil, že rodiče žalobkyň J. K. a A. K. byli ke dni smrti J. K. bezpodílovými spoluvlastníky dvou třetin nemovitostí, a to domu čp. 59 na st. parc. nyní zapsané v katastru nemovitostí pod č. 108, parcely původně č. 350 nyní č. 113, 114 a 115, parc. původně 351 nyní č. 108, 110, 107, parc. původně č. 203 nyní č. 112, 115, parc. původně č. 204/1 nyní č. 112, 113, 115, 114, 110, parc. původně č. 204/2 nyní č. 108, 107 a 110, všech zapsaných na listu vlastnictví č. 1 pro obec a kat. území B. n. P. Dále určil, že žalobkyně C) je vlastnicí uvedených nemovitostí z jedné třetiny a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že M. M. jako prodávající uzavřela s manžely J. a A. K. (rodiči všech žalobkyň, kteří již zemřeli) a jejich tehdy nezletilou dcerou žalobkyní C), zastoupenou opatrovníkem J. O., jako kupujícími 16. 8. 1956 kupní smlouvu, kterou každému z nich v rozsahu jedné třetiny předmětné nemovitosti prodala za kupní cenu 55.000 Kčs. Rozhodnutím z 1. 10. 1956 přivolil ke smlouvě podle § 1 odst. 1 zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí pronájmech zemědělské a lesní půdy, ONV v B. n. P. a smlouva byla schválena usnesením z 30. 10. 1956, sp. zn. Nc 138/56 Lidového soudu v B. n. P. jako opatrovnickým soudem nezletilé žalobkyně C). Z podnětu prokurátora bylo přivolení ONV ke smlouvě z 1. 10. 1956 zrušeno radou ONV B. n. P. rozhodnutím z 20. 2. 1957. Odvolání rodičů žalované C), které podali proti posledně uvedenému rozhodnutí i v jejím zastoupení, bylo rozhodnutím odboru výstavby R. KNV v B. z 27. 7. 1957 zamítnuto a rozhodnutí ONV z 1. 10. 1956 bylo potvrzeno. Podle rozdělovníku na rozhodnutí bylo uvedené rozhodnutí doručeno rodičům žalobkyně C) i jako jejím zástupcům. M. M. poté prodala nemovitosti kupní smlouvou z 10. 8. 1957 Čsl. státu, zastoupenému MNV v B. n. P., za dohodnutou kupní cenu 55.000 Kč a jako jejich vlastník je nyní v katastru nemovitostí vyznačen žalovaný. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně C) byla v letech 1956-57 nezletilá a nebyla způsobilá k uzavření kupní smlouvy o nemovitostech. Vzhledem ke kolizi zájmů ji rodiče, kteří byli také účastníky smlouvy, nemohli zastoupit, ale žalobkyně C) byla při uzavření kupní smlouvy i při jejím následném schvalování zastoupena opatrovníkem. Tak tomu již nebylo v řízení o zrušení přivolení ONV, ve kterém byla v rozporu s § 57 odst. 2 zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, zastoupena rodiči. Zatímco z rozhodnutí ONV v B. n. P. z 20. 2. 1957 přímo nevyplývalo, komu bylo doručováno, bylo rozhodnutí KNV v Brně doručeno rodičům žalobkyně C) jako jejím zástupcům, nikoli jejímu opatrovníkovi J. O. Rozhodnutí KNV v B. tak nenabylo právní moci a původně udělené přivolení ONV ke kupní smlouvě z 16. 8. 1956 nebylo nikdy zrušeno. Rodiče žalobkyň a žalobkyně C) platnou kupní smlouvou z 16. 8. 1956 nabyli spoluvlastnictví k převáděným nemovitostem, které trvalo i ke dni smrti otce žalobkyň J. K. a dosud trvá u žalobkyně C). Soud prvního stupně ještě dodal, že i v případě řádného doručení rozhodnutí KNV v B. nemohlo mít pouhé zrušení přivolení ke kupní smlouvě za následek přechod vlastnického práva. Takový způsob nabytí vlastnictví nebyl v §§ 111 až 129 zákona č. 141/1950, občanský zákoník, upraven. Nemohlo jít ani o nabytí vlastnictví úředním výrokem, neboť rozhodnutí o zrušení přivolení ONV ke kupní smlouvě ani rozhodnutí odvolacího orgánu žádný výrok o pozbytí spoluvlastnického práva rodičů žalobkyň a žalobkyně C) neobsahovaly.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 20. 12. 1999, č. j. 37 Co 153/98-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud opakoval důkazy listinami – zejména shora označenými rozhodnutími ONV v B. n. P., usnesením Lidového soudu v B. n. P. z 30. 10. 1956, rozhodnutím KNV v B. z 27. 7. 1957 a korespondencí mezi tímto ONV, KNV v B., Okresním prokurátorem ve Ž. n. S. a Krajským prokurátorem v B. z let 1956 57, dále výpisem z pozemkové knihy vložky č. 59 pro kat. území B. n. P. Z tohoto doplněného dokazování zjistil, že nebyl zachován spis týkající se přivolení ONV v B. n. P. ke kupní smlouvě z 16. 8. 1956, ani spis o zrušení původně uděleného přidělení ONV k této smlouvě. Dále zjistil, že v pozemkové knize byly zapsány kupní smlouva z 19. 8. 1956, zrušení přivolení ONV k této smlouvě rozhodnutím ONV v B. n. P.z 20 7. 1957 a rozhodnutím KNV v Brně z 27. 7. 1957 a kupní smlouva z 10. 8. 1957. Odvolací soud uvedl, že z toho, že nebyla zachována úplná spisová dokumentace ohledně přivolení ONV ke kupní smlouvě z 16. 8. 1956, nelze dovozovat, že rozhodnutí o přivolení z 1. 10. 1956 nebylo opatrovníku nezletilé žalobkyně C)J. O. doručeno, zejména když kupní smlouva z 16. 8. 1956 byla také vyznačena v pozemkové knize. Pak je ovšem třeba stejně uvažovat i o doručení rozhodnutí o zrušení přivolení ONV ke kupní smlouvě z 20. 2. 1957 a 27. 7. 1957 opatrovníku tehdy nezletilé žalobkyně C) a nelze vycházet jen z pokynů uvedených KNV v B. v písemném vyhotovení jeho rozhodnutí. Odvolací soud uzavřel, že pokud není k dispozici kompletní spisová dokumentace, týkající se předmětného správního řízení o zrušení přivolení ONV ke kupní smlouvě, nelze dovodit, že tehdy nezletilá žalobkyně C) nebyla v tomto řízení opatrovníkem zastoupena, případně že všem účastníkům tohoto řízení nebylo správní rozhodnutí doručeno. Odvolací soud poukázal také na to, že pokud by na doručení rozhodnutí správních orgánů, které rozhodovaly o přivolení ONV ke kupní smlouvě a o zrušení tohoto přivolení bylo možné usuzovat jen z dokladů o doručení jejich účastníkům, pak by nemohlo být pravomocné ani rozhodnutí o přivolení ONV ke kupní smlouvě a spoluvlastnictví k nemovitostem by na rodiče žalobkyň a žalobkyni C) účinně vůbec nepřešlo. Odvolací soud uzavřel, že v důsledku zrušení dříve vydaného rozhodnutí, jímž ONV přivolil k převodu nemovitostí podle kupní smlouvy z 16. 8. 1956 podle § 1 zákona č. 65/1961 Sb., se uvedená kupní smlouva ve smyslu § 111 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, nestala účinnou. Nemohla mít proto za následek převod vlastnictví k nemovitostem z M. M. na rodiče žalobkyň a žalobkyni C). Protože ani jiný titul nabytí spoluvlastnických práv k nemovitostem nebyl u rodičů žalobkyň ke dni smrti jejich otce a u žalobkyně C) až dosud prokázán, musela být žaloba na určení takových práv zamítnuta.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Namítají nesprávnost závěru odvolacího soudu, že rozhodnutí o zrušení přivolení ONV ke kupní smlouvě z 16. 8. 1956 nabylo právní moci. Odvolací soud jednak nevzal v úvahu, že funkce opatrovníka původně žalobkyni C) ustanoveného zanikla zápisem kupní smlouvy z 16. 8. 1956 do pozemkové knihy, a žalobkyni C) pro řízení o zrušení souhlasu ONV nový opatrovník ustanoven nebyl. Kromě toho zjištění odvolacího soudu o doručení rozhodnutí o zrušení přivolení ONV ke kupní smlouvě všem účastníkům tohoto správního řízení nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Už ze samotného odvolání proti rozhodnutí ONV z 20. 2. 1957 vyplývá, že bylo podáno rodiči i v zastoupení nezletilé žalobkyně C) a také z rozhodnutí KNV v B. z 27. 7. 1957 je zřejmé, že nezletilá žalobkyně C) byla zastoupena rodiči, nikoli opatrovníkem. Také v listinách okresního prokurátora je jako zástupce nezletilé žalobkyně C) uváděn její otec. Přivolení ONV ke kupní smlouvě z 1. 10. 1956 nebylo tedy nikdy pravomocně zrušeno. Správný je také závěr soudu prvního stupně, že zrušení přivolení ONV ke kupní smlouvě nemohlo mít za následek „neplatnost kupní smlouvy a automatické vrácení vlastnického práva na původního prodávajícího.“ S touto otázkou se odvolací soud nevypořádal, neboť jen konstatoval, že přivolení ONV ke kupní smlouvě uděleno nebylo. Žalobkyně navrhly, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud podle části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 dovolání projednal a rozhodl o něm podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastnicemi řízení, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ.

Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. l OSŘ nebo jiné vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zjištěny nebyly.

Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem pro rozhodnutí tohoto soudu je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní a které oporu v provedeném dokazování nemá, neboť výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v § 132 OSŘ o volném hodnocení důkazů. Pod pojem provedené dokazování nutno zahrnout dokazování soudy obou stupňů a je třeba pod ně zahrnout i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem tvoří jeden celek (řízení nalézací).

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanovení § 133 až § 135 OSŘ. Někdy lze věc hodnotit dvěma různými způsoby. Je věcí odvolacího soudu, který způsob si pak vybere: způsob hodnocení pak lze napadnout jen je-li úvaha soudu v rozporu s pravidly logického myšlení (na tom nic nemění skutečnost, že důkazy snad bylo možno hodnotit i jinak).

Odvolací soud přesvědčivě a úplně zdůvodnil, na základě kterých důkazů dospěl ke zjištění, že rozhodnutí KNV v B. z 27. 7. 1957 bylo oznámeno, resp. doručeno opatrovníku tehdy nezletilé žalobkyně C), byť na vyhotovení tohoto rozhodnutí byl pokyn k doručení rodičům nezletilé žalobkyně C) jako jejím zástupcům, a to z nedostupnosti správního spisu, týkajícího se zrušení přivolení ONV ke kupní smlouvě a zápisů kupní smlouvy z 16. 8. 1956, rozhodnutí o zrušení souhlasu ONV z 20. 2. 1957 a KNV z 27. 7. 1957 a další kupní smlouvy z 10. 8. 1957 v pozemkové knize. Pokud tedy žalobkyně vytýkají rozsudku odvolacího soudu nesprávnost skutkového zjištění, a na něj navazující právní závěr o právní moci rozhodnutí KNV v B., v podstatě polemizují se způsobem volného hodnocení shromážděných důkazů, které je přesvědčivé a logické a dovolací soud je proto nemůže pokládat za vadné. Odvolací soud také správně zdůraznil, že pokud nebyl k dispozici ani kompletní správní spis ohledně původně uděleného přivolení ONV ke kupní smlouvě z 16. 8. 1956, a soud by nepřihlížel k tomu, že tato smlouva byla zapsána v pozemkové knize, z čehož lze usuzovat na to, že byl zachován potřebný procesní postup i ve správním řízení o přivolení ONV k této smlouvě, nebylo by prokázáno ani doručení rozhodnutí ONV z 1. 10. 1956, kupní smlouva z 16. 8. 1956 by se vzhledem k nedostatku pravomocného rozhodnutí o přivolení ONV k této

smlouvě nestala účinnou, takže vlastnictví k převáděným nemovitostem by na rodiče žalobkyň a žalobkyni C) nikdy nepřešlo.

Neobstojí ani námitka žalobkyň, že opatrovník J. O. ustanovený nezletilé žalobkyni C) ji nemohl zastoupit ve správním řízení o zrušení přivolení ONV ke kupní smlouvě z 16. 8. 1956. Opatrovník byl nezletilé žalobkyni C) ustanoven jako kolizní podle § 57 odst. 2 zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, aby ji zastupoval při uzavření kupní smlouvy, protože rodiče ji pro střet zájmů zastoupit nemohli, neboť spolu s nezletilou byli účastníky kupní smlouvy. Funkce opatrovníka nemohla spočívat jen v zastoupení při vlastním uzavření kupní smlouvy, ale také v zastoupení nezletilé v řízeních souvisících s uzavřením smlouvy – takovými řízeními byly jak řízení o přivolení ONV ke smlouvě, jejím schválení opatrovnickým soudem i řízení o zrušení původně uděleného přivolení ONV.

Neopodstatněná je také námitka žalobkyň, že odvolací soud se nevypořádal s tím, že zrušení původně uděleného přivolení ONV ke kupní smlouvě z 16. 8. 1956 nemohlo znamenat zánik spoluvlastnictví rodičů žalobkyň a žalobkyně C) k nemovitostem, když je již na základě této smlouvy a původního uděleného přivolení ONV nabyli. Odvolací soud správně poukázal na to, že převod vlastnictví podle smlouvy o převodu nemovitostí byl ve smyslu § 111 odst. l zákona č. 141/1951 Sb., občanského zákoníku, vázán na přivolení ONV k takové smlouvě podle § 1 odst. l zákona č. 65/1951 Sb. Nezbytným předpokladem převodu vlastnictví k nemovitostem byla tedy existence rozhodnutí o přivolení ONV ke smlouvě o jejich převodu. Jestliže však ONV k takové smlouvě přivolil a jeho rozhodnutí bylo zrušeno, pak nastal stav jakoby vůbec neexistovalo a uvedený předpoklad splněn nebyl.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu dovolacích námitek správný a dovolání bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. 4 OSŘ).

Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný, příslušela by mu proto náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. (§ 243b odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst. 1 a § 142 odst. l OSŘ). Ty mu však nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. července 2002

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru