Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1593/2004Rozsudek NS ze dne 12.04.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1593.2004.1
Dotčené předpisy

§ 143a předpisu č. 40/1964 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 330/05


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1593/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. L., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 98/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2003, č. j. 18 Co 408/2003-101, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. D. S.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. března 2003, č. j. 6 C 98/2001-76, zamítl žalobu, „aby žalovaný byl uznán povinným vyklidit byt č. 9, II. kategorie, sestávající z 1 pokoje, kuchyně, předsíně a úplného příslušenství, nacházející se v přízemí domu č. p. 506, na pozemku č. parc. 2358, kat. úz. B., a vyklizený jej žalobkyni předat“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu č. p. 506 v P. Nájemkyní předmětného bytu byla až do své smrti 26. 12. 2000 V. Ch., babička žalovaného, s níž žalovaný žil ve společné domácnosti od roku 1983 až do její smrti. V roce 1984 žalovaný uzavřel manželství, s manželkou nikdy společnou domácnost nezaložil, společně nebydleli, na výchově dětí se nepodílel, na děti platil pouze výživné. Za trvání manželství získala manželka žalovaného v J. družstevní byt, který kupní smlouvou z 21. 7. 1999 byl převeden do vlastnictví člena družstva. Žalovaný se do tohoto bytu nikdy nenastěhoval a nepodílel se ani finančně na jeho získání. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný po smrti V. Ch. se stal nájemcem předmětného bytu podle § 706 odst. 1 ObčZ, neboť se zemřelou nájemkyní bytu žil ke dni její smrti ve společné domácnosti a nemá vlastní byt.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. listopadu 2003, č. j. 18 Co 408/2003-101, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud doplnil dokazování „Smlouvou o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva“ z 21. 7. 1999 a notářským zápisem z 27. 12. 1999. Ze smlouvy o převodu bytu zjistil, že touto smlouvou byl do vlastnictví manželů J. převeden družstevní byt o velikosti 3 + 1 v domě č. p. 367 v J. Notářským zápisem z 27. 12. 1999 byl označený byt a další byt č. 848/9 v domě č. p. 848 v J. převedeny do vlastnictví L. J. na základě dohody o zúžení společného jmění manželů. Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly 29. 12. 1999. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nesprávně posoudil druhou podmínku pro přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 ObčZ, tj. že žalovaný nemá vlastní byt, když smlouvu o převodu družstevního bytu v domě č. p. 367 v Jičíně z 21. 7. 1999 považoval ve vztahu k žalovanému za neplatnou z důvodu, že žalovaný nebyl společným nájemcem tohoto bytu a ani společným členem družstva. Odvolací soud k tomu uvedl, že neplatnost této smlouvy by mohla být posuzována pouze jako neplatnost relativní a že této neplatnosti by se žalovaný ani jeho manželka nemohli dovolávat, neboť to byli oni, kdo svým jednáním neplatnost smlouvy způsobili tím, že se vydávali za společné nájemce bytu a členy družstva. Smlouvy o zúžení společného jmění manželů se žalovaný nemůže dovolávat, poněvadž žalobkyni o této smlouvě informoval až v průběhu tohoto sporu. „Aby byla splněna podmínka neexistence vlastního bytu, musela by být žalobkyně žalovaným o zúžení společného jmění žalovaného a jeho manželky informována nejpozději dnem úmrtí předchozí nájemkyně bytu paní Ch.“, s tím, že nelze brát zřetel na skutečnosti vzniklé po tomto datu. Totéž platí i ve vztahu k bytu v domě č. p. 848 v J. Bylo pak nadbytečné zabývat se otázkou existence společné domácnosti žalovaného se zemřelou nájemkyní předmětného bytu ke dni její smrti. Žalobkyně se tak důvodně domáhala ochrany vlastnického práva podle § 126 odst. 1 ObčZ.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že ke dni úmrtí nájemkyně, tj. k 26. 12. 2000, neměl vlastní byt. Oba byty v J. byly opatřeny bez jeho přičinění a proto souhlasil s výlučným vlastnictvím obou bytů manželkou. Nesouhlasí ani s tím, že by informační povinnost k žalobkyni měl mít v době od uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů do dne úmrtí své babičky, neboť v době sepisu smlouvy neměl k žalobkyni žádný právní vztah. Podle žalovaného je pro posouzení věci rozhodující, že ke dni úmrtí babičky neměl žádný jiný byt. K rodině se nikdy nestěhoval a vedl společnou domácnost s babičkou. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Poukázala na to, že „požadavku na stabilitu právních vztahů a právní jistotu by tedy v daném případě odporovalo to, že by pozdější sdělení obsahu dohody o zúžení SJM by způsobilo z pohledu pronajímatelky obnovení nájemního vztahu“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Dovolatel napadá správnost právního posouzení věci odvolacím soudem pouze z hlediska správného výkladu ustanovení § 143a odst. 4 ObčZ; ostatních právních úvah odvolacího soudu se nijak nedotýká. Dovolací soud, vázán rozsahem dovolání, se proto zabýval toliko správností aplikace uvedeného ustanovení na daný případ.

Podle § 143a odst. 1 ObčZ manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.

Manželé mohou dále smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu vyhradit zcela nebo zčásti vznik společného jmění manželů ke dni zániku manželství, pokud nejde o věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti (§ 143a ObčZ odst. 2).

Muž a žena, kteří chtějí uzavřít manželství, mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu upravit své budoucí majetkové vztahy v manželství obdobně (§ 143a odst. 3 ObčZ).

Podle § 143a odst. 4 ObčZ manželé se mohou vůči jiné osobě na smlouvu uvedenou v předcházejících odstavcích odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám.

Podle názoru dovolacího soudu za „jinou osobou“ ve smyslu § 143a odst. 4 ObčZ je třeba považovat osobu, jíž se obsah smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění může v jejím právním postavení nějak dotknout, resp. může zkrátit její práva. Přitom není právně relevantní, zda taková smlouva byla uzavřena před vznikem právního vztahu některého z manželů (popř. obou) k třetí osobě nebo později. Není také podstatné, zda tato třetí osoba byla při vzniku právního vztahu (pro který mohlo či může být případné zúžení právně významné) o takovém zúžení některým z manželů informována nebo nikoli. Z textu zákona vyplývá, že rozhodná je jakákoliv vědomost třetí osoby o zúžení rozsahu společného jmění manželů, jež ovlivnilo její právní poměry. Třetí osoby jsou tak ve vztahu k manželům principiálně chráněny především před eventuálními nepříznivými dopady některých jejich smluv o zúžení společného jmění manželů, jimiž účastníci mohou sledovat i ztížení uspokojení práv třetích osob, jindy naopak prospěch, resp. zvýhodnění, které by jim z vytvořeného právního vztahu mohl vzniknout na úkor jiných osob. Ustanovení § 143a odst. 4 ObčZ tak čelí případnému obtížnému posuzování bezelstnosti uzavření uvedených smluv a stojí na objektivitě průkazu vědomosti třetí osoby o zúžení společného jmění manželů.

V daném případě je sporná smlouva manželů J. pro žalobkyni jako třetí osobu právně významná, neboť se dotýká výkonu jejího vlastnického práva - dalšího užívání či pronajímání předmětného bytu po smrti dosavadní nájemkyně. Sporná smlouva tak má dopad na právní poměry žalobkyně a ustanovení § 143a odst. 4 ObčZ slouží k její ochraně, jestliže lze jen připustit, že taková smlouva by mohla mít za následek naplnění předpokladu přechodu práva nájmu na žalovaného ve smyslu § 706 odst. 1 ObčZ. Bez uzavření této smlouvy by totiž žalovaný nemohl ani tvrdit, že „nemá vlastní byt“.

Lze tedy uzavřít, že účastník smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů platně uzavřené podle § 143a odst. 1 ObčZ, podle níž se výlučným vlastníkem do té doby společného bytu (jednotky) stává druhý z manželů, může se ve vztahu k pronajímateli bytu na tuto smlouvu odvolat, jen jestliže pronajimateli byl obsah této smlouvy v době, kdy mělo dojít k přechodu práva na prvého ve smyslu § 706 odst. 1 ObčZ, znám.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska § 143a odst. 1 a 4 ObčZ odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 věta před středníkem OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl úspěšný a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 7 písm. d), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 900,- Kč, a dále paušál náhrady hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 12. dubna 2005

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru