Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 159/2015Usnesení NS ze dne 27.05.2015

HeslaSpolečné jmění manželů
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.159.2015.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 150 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 159/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. R. C., zastoupeného JUDr. Stevem Georgesem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 693/5a, proti žalované Mgr. I. C., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 191/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2014, č. j. 49 Co 202/2013-300, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2012, č. j. 14 C 191/2007-240, přikázal do výlučného vlastnictví žalované „členský podíl ve stavebním bytovém družstvu Družba se sídlem v Brně, Kapucínské nám. 100/6 s nájmem bytu č. 22 o velikosti 3+1 včetně příslušenství, který se nachází v 5. nadzemním podlaží domu č. or. na ulici O. v B.“ (výrok I.), rozhodl, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku ve výši 880 000,- Kč ve lhůtě do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok II.). Ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. června 2014, č. j. 49 Co 202/2013-300, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v § 237 o. s. ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhuje odmítnutí dovolání.

Protože v dané věci bylo vypořádáváno společné jmění účastníků zaniklé před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka namítá, že soud prvního stupně „neprojednal celou masu společného jmění manželů“, když „vycházel pouze z rozsahu žalobního návrhu žalobce a nepřihlédl k protinávrhu“. Vyčítá žalobci, že „čekal s podáním žalobního návrhu v omezeném rozsahu masy společného jmění manželů až na konec zákonné lhůty“ a tím „obešel ustanovení § 143 zákona“.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 (uveřejněném pod č. C 5061 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“) uvedl, že „s prohloubením dispozitivního charakteru norem upravujících společné jmění (stejně jako bezpodílové spoluvlastnictví, a to již po novele občanského zákoníku č. 131/1982 Sb.), se prosadil názor, že manželé nemusí pro vypořádání společného majetku zvolit jediný způsob, ale mohou různé způsoby kumulovat; ohledně části majetku uzavřou dohodu, část učiní předmětem řízení o vypořádání a zbytek bude vypořádán na základě zákonné domněnky. Nelze jim proto vnucovat určitý způsob vypořádání; proto podají-li návrh na vypořádání jen části společného jmění, je soud tímto rozsahem vázán (vázán ovšem není navrženým způsobem vypořádání). Soud tak může do vypořádání zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání; to platí i pro zápočty toho, co bylo vynaloženo ze společného majetku na výlučné majetky manželů a naopak“.

Dovolací soud vycházeje z uvedeného právního názoru pak dovodil, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (uveřejněný pod č. C 12235 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (uveřejněný pod č. C 5055 v Souboru) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněný pod č. C 8045 v Souboru)], neboť po uplynutí této lhůty nastává zákonná domněnka vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák.

Ani argumentace dovolatelky, upozorňující na možné negativní důsledky v případě, že jeden z účastníků podá návrh na vypořádání těsně před uplynutím tříleté lhůty (§ 150 odst. 4 obč. zák.), nemůže vést k opuštění uvedeného názoru. V soukromém právu se tradičně uplatňuje zásada „vigilantibus iura scripta sunt“; žalovaná měla dostatečnou dobu k tomu, aby se sama pokusila o vypořádání zaniklého společného jmění manželů ať již dohodou, nebo v soudním řízení. Jestliže se spoléhala na to, že žalobce, se kterým se na vypořádání nedohodla, žalobu nepodá, musí nést důsledky toho, že ji podal na samém konci lhůty. Ostatně lhůta uvedená v § 150 odst. 4 obč. zák. plní částečně stejnou funkci jako promlčení a prekluze nároku; nutí totiž účastníky k tomu, aby právo na vypořádání jednotlivých věcí uplatnili co nejdříve, neboť s odstupem času nejen že přetrvává nežádoucí nejistota ohledně právního stavu, ale náročnějším se stává i dokazování.

V posuzovaném případě odvolací soud v souladu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu vypořádal pouze tu hodnotu (členský podíl v bytovém družstvu), kterou žalobce učinil předmětem sporu ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Naopak správně, s ohledem na zákonnou domněnku, nevypořádal ty věci a práva, které žalovaná uplatnila až po uplynutí tříleté lhůty. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. května 2015

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru