Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1581/2004Usnesení NS ze dne 12.08.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1581.2004.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1581/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSC., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. N., zastoupenému advokátem, o vyklizení garáže, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 199/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice, ze dne 10. února 2004, č. j. 23 Co 511/2003-145, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Odůvodnění:

Právní předchůdci žalobce se domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit garáž, postavenou na stavební parcele č. 1338 v P. (v průběhu řízení na jejich místo nastoupil nynější žalobce). Žalobce svůj nárok odůvodnil tím, že žalovaný užívá garáž toliko na základě ústní dohody právních předchůdců účastníků řízení. Žalobce nyní potřebuje garáž pro sebe, žalovaný však jeho výzvu k vyklizení odmítá.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. prosince 1998, č. j. 10 C 199/95-43, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2000, č. j. 22 Co 172/2000-67, žalobu zamítl. Tyto rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, č. j. 22 Cdo 490/2001-82, a věc byla vrácena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Pardubicích. Poté Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. července 2003, č. j. 10 C 199/95-124, uložil žalovanému povinnost „vyklidit garáž spolu se stavební parcelou č. 1338, na které stojí, v obci a k. ú. P., zapsané na LV č. 2535 u Katastrálního úřadu v P. a vyklizenou předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je jako vlastník garáže zapsán v příslušném katastru nemovitostí, když její vlastnictví nabyl děděním. Garáž užíval nepřetržitě od roku 1974 žalovaný na základě „prodejní smlouvy“ uzavřené 15. 11. 1974 s L. S.; svoji držbu odvozoval od zmíněné smlouvy, na základě které se garáž měla stát jeho vlastnictvím poté, co jeho otec 15. 11. 1974 předal L. S. obnos 13.000,- Kč. Namítal vydržení vlastnického práva a opíral je o zmíněnou smlouvu. Soud prvního stupně věc právně posoudil v intencích právního názoru Nejvyššího soudu, zabývajícího se věcí v předchozím řízení v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 490/2001. Podle platné právní úpravy je předpokladem oprávněné držby dobrá víra držitele, že mu věc nebo právo se zřetelem ke všem okolnostem patří. Při jejím posouzení bylo třeba vycházet z objektivního hlediska, zda žalovaný jako držitel garáže při běžné opatrnosti, kterou bylo možno s ohledem na okolnosti daného případu po něm požadovat, neměl nebo nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu garáž patří. Pokud se ujal držby garáže v roce 1974, musela jeho dobrá víra obsahovat zákonný požadavek registrace smlouvy o převodu nemovitostí státním notářstvím; neprokázal ale, že by jeho dobrá víra tento požadavek zahrnovala. Soud prvního stupně proto žalobě proto s odkazem na § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) vyhověl.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. února 2004, č. j. 23 Co 511/2003-145, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Zdůraznil, že pokud se žalovaný ujal držby garáže v roce 1974 na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím, o čemž věděl nebo musel vědět, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem garáže, byť subjektivně mohl být o svém vlastnictví přesvědčen. Požadavek registrace byl v tehdy platném ObčZ jednoznačně vymezen. Omyl vycházející z neznalosti takto formulovaného § 134 odst. 2 ObčZ nebyl omluvitelný. Tvrzení žalovaného o jeho dobré víře vztahující se k omluvitelnosti jeho omylu označil odvolací soud za nevěrohodné nebo účelové.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání; tvrdí, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce nesprávně, přičemž jde o posouzení vycházející z vadného hodnocení provedených důkazů. Konstatuje, že odvolací soud prakticky odkázal na rozsudek dovolacího soudu, aniž by se zabýval skutkovými zjištěními k okolnostem, jimiž žalovaný prokazoval svoji dobrou víru za situace, kdy převodcem byl ujištěn, že registraci smlouvy zařídí a důvěřoval mu. Byl subjektivně přesvědčen o oprávněnosti svojí držby, vlastníkem garáže se tak stal na základě vydržení vlastnického práva a svoji dobrou víru prokázal. Požadavek registrace smluv o převodu nemovitostí nebyl obecně znám. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil buď soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav.

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší; soudy v nalézacím řízení věc posoudily podle již ustáleného právního názoru, vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, publikovaného též v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1481, sv. 21.

Dovolatel namítá, že jeho otec byl ohledně registrace smlouvy o převodu garáže státním notářstvím v dobré víře, neboť vycházel z dohody s prodávajícím, podle které měl zajistit potřebné úřední („papírové“) záležitosti prodávající. Prvním předpokladem právní relevance takové dohody mezi účastníky je, aby soudy v nalézacím řízení vzaly její existenci za prokázanou. To se však nestalo, naopak odvolací soud označil toto tvrzení za účelové. Protože v dovolacím řízení, ve kterém je zkoumána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) je dovolací soud (jak vyplývá ze shora uvedeného) vázán skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení a nemůže přezkoumávat ani hodnocení důkazů, je třeba vyjít z toho, že existence namítané dohody nebyla prokázána. Na okraj lze dodat, že převod nemovitosti je závažný právní úkon, a že je v obecném povědomí, že k tomuto převodu jsou zapotřebí úřední náležitosti; ostatně i dovolatel uvádí, že měl jakousi povědomost o „papírovém vyřízení věci“. Konstantní judikatura vychází z toho, že právní omyl držitele je omluvitelný, jestliže se mu držitel nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (viz např. rozhodnutí publikované pod č. C 1495 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, sv. 21). I když se účastníci smlouvy o převodu nemovitosti dohodnou o tom, že úřední náležitosti vyřídí jeden z nich, při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, platí, že druhý účastník se o splnění těchto náležitostí přesvědčí, nebrání-li mu v tom závažné okolnosti (nemoc apod.). Tvrzení dovolatele, že „pro drtivou většinu populace byl požadavek registrace neznámým pojmem“ je v rozporu s poznatky soudní praxe, která se s případy převodu nemovitostí bez potřebné registrace státním notářstvím setkává jen velmi ojediněle.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. srpna 2004

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.

předseda senátu

.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru