Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1579/2019Rozsudek NS ze dne 26.06.2019

HeslaVydržení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1579.2019.1
Dotčené předpisy

§ 134 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1579/2019-358

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Z. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 161/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 25 Co 215/2017-319, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 25 Co 215/2017-319, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 19 C 161/2015-192, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, který vznikl oddělením z původního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, zapsaného na LV č. XY na základě geometrického oddělovacího plánu M. K. č. XY ze dne 16. 12. 2014 (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že vlastníky pozemku PK XY v roce 1946 byli manželé Š. a R. a R. K. Tito původní vlastníci uzavřeli dne 12. 11. 1947 smlouvu, kterou byla část pozemku označená jako „D“, nacházející se v místě dnešního pozemku parc. č. XY a předmětného pozemku, odepsána do vlastnictví státu. Tato část „D“ byla připlocena k současným pozemkům parc. č. XY a XY a tvořila s nimi jeden faktický pozemek, který užívali původní vlastníci. V roce 1957 byl na pozemku vybudován plynovod. V roce 1977 byla správa pozemku parc. č. XY a předmětného pozemku převedena na společnost VHMP-VIS-IIO. Dne 7. 3. 1973 uzavřeli manželé Š. a matka žalobce smlouvu, kterou pozemek parc. č. rozdělili na současné pozemky parc. č. XY a XY, přičemž matce žalobce připadl pozemek parc. č. XY. V souvislosti s rozdělením pozemků byl vypracován geometrický plán a v přírodě byla železnými tyčemi vyznačena faktická hranice pozemků, po které dnes probíhá plot, na západní straně ohraničuje pozemek parc. č. XY a fakticky rozděluje pozemek parc. č. XY na dvě části, z nichž východní část je nově oddělena a vedena pod parc. č. XY (předmětný pozemek). Dne 1. 9. 1975 darovala žalobci jeho matka pozemek parc. č. XY. Žalobce pozemky parc. č. XY i předmětný pozemek obhospodařoval, v současnosti je obhospodařuje jeho syn s vědomím, že vlastníkem pozemků je žalobce.

Vzhledem k tomu, že žalobce do roku 2009 nebyl v držbě předmětného pozemku rušen, dovodil soud prvního stupně, že ke dni 1. 1. 1992 byly podmínky vydržení splněny. Subjektivní i objektivní dobrá víra žalobce, že je vlastníkem předmětného pozemku, vycházela z okolností rozdělení původního pozemku parc. č. XY v roce 1972, při němž byla v terénu vyznačena hranice pozemků tak, jako by pozemek parc. č. XY, z nějž byl předmětný pozemek vydělen, neexistoval. Přihlédl i k tomu, že z uspořádání obou užívaných pozemků nelze fakticky dovodit, že žalobci muselo být na první pohled zřejmé, že výměra pozemku parc. č. XY je o 409 m2 větší, neboť jak samotný pozemek parc. č. XY, tak i spojený pozemek parc. č. XY a předmětný pozemek mají obdélníkový tvar, pozemek se nachází v kopci a v terénu neexistuje zřetelná hranice mezi těmito parcelami.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. 25 Co 215/2017-248, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku, zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, uzavřel, že pro závěr o dobré víře žalobce, mající základ v objektivních okolnostech, není ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně žádné opory. Je tomu tak proto, že z dispozic s okolními pozemky – pozemkem parc. č. XY (darovací smlouva ze dne 1. 9. 1975) a pozemkem parc. č. XY (předmět dědictví po matce žalobce) – muselo být žalobci při zachování běžné obezřetnosti zřejmé, že mu předmětný pozemek vlastnicky nenáleží. Tento závěr podporuje i zjištění o budování a vybudování plynového potrubí, a tedy i jeho existence na předmětném pozemku. Proto nebyly dány objektivní okolnosti svědčící ve prospěch dobré víry žalobce.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud (dále také „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 22 Cdo 1339/2018-294, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolací soud uvedl, že závěry odvolacího soudu nejsou pro svou obecnost s to vyvrátit úvahy soudu prvního stupně o dobré víře žalobce. Samotná dispozice s okolními pozemky automaticky nevede ke ztrátě dobré víry držitele, ustálená judikatura Nejvyššího soudu naopak výslovně aprobuje možnost věc vydržet na základě domnělého, putativního titulu, jeví se proto jako nepřiměřený závěr, že by pouhá účast na sjednávání kupní smlouvy či v dědickém řízení měla bez dalšího vyvrátit dobrou víru držitele. Stejně tak samotný závěr o vybudování plynového potrubí v individuálních poměrech řešené věci nemůže bez dalšího odůvodnění, co konkrétně by žalobce mělo dobrou víru žalobce zpochybnit a vést k jejímu pozbytí, a to zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že plynovod neprochází pouze pod předmětným pozemkem, nýbrž vede i přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalobce, a že napadené rozhodnutí není ani postaveno na závěru, že by mělo docházet k jakýmkoliv zásahům do plynovodu vedoucímu předmětným pozemkem; naopak i odvolací soud zjevně vycházel z toho, že i držba tohoto pozemku nebyla po celou vydržecí dobu nikým rušena. Nadto se ze zjištění soudů podává, že „plynové potrubí bylo od počátku v západní části pozemku číslo parcelní XY vedeno v podzemí, v místě, kde se lomilo směrem k jihu, bylo vyvedeno na povrch a pokračovalo směrem na pozemek číslo parcelní XY a dále. V místě pozemku XY se v létě sušívalo prádlo, posečená tráva z těchto pozemků se užívala ke krmení králíků a slepic“. Dovolací soud proto shledal úvahu odvolacího soudu jako nedostatečně odůvodněnou a jako zjevně nepřiměřenou k tomu, aby odůvodnila závěr o nedostatku dobré víry žalobce. Z těchto důvodů dovolací soud posoudil dovolání jako důvodné a napadené rozhodnutí zrušil.

V novém řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 25 Co 215/2017-319, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku, zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně při svých úvahách nereflektoval, že výměra předmětného pozemku (409 m²) činila necelých 30 % pozemku parc. č. XY patřícímu od roku 1975 žalobci; oba pozemky jsou přitom pravidelného tvaru a při běžné opatrnosti lze seznat, že má v držbě další pozemek. Držby předmětného pozemku se žalobce chopil v roce 1975, kdy nabyl pozemek parc. č. XY sousedící s předmětným pozemkem. Byť převodkyní byla osoba blízká, v darovací smlouvě byla uvedena nejen výměra převáděného pozemku (1 466 m²), ale smlouva obsahovala i ujednání, že předmětem daru je pozemek v uvedené výměře se všemi právy a povinnostmi v rozsahu dosavadní oprávněné držby své nebo právních předchůdců nabyvatele. Z darovací smlouvy je rovněž zřejmé, že hodnota darované nemovitosti byla stanovena podle znaleckého posudku, z něhož jistě bylo možno seznat výměru pozemku, bez níž by hodnota smlouvou převáděného pozemku mohla být těžko stanovena, a konečně údaje v evidenci nemovitostí odpovídaly právnímu stavu. Zohlednil i vědomost žalobce o vlastnictví, které svědčilo jeho matce k pozemku parc č. XY, jehož hranice vedla s předmětným pozemkem. Navíc po necelém roce od uzavření darovací smlouvy matka žalobce zemřela a předmětem dědictví byl pozemek parc. č. XY sousedící z opačné strany s předmětným pozemkem. Pro žalobce to byla další příležitost, aby získal vědomost o hranici pozemku parc. č. XY, který vlastnil.

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Předně odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by zopakoval relevantní důkazy. Konkrétně odvolací soud nezopakoval důkaz ohledáním pozemků, byť na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „lze při běžné opatrnosti seznat, že v držbě má vlastník (žalobce) navíc pozemek o výměře 409 m2“, a k závěru, že pozemek převáděný i pozemek sporný jsou pravidelného tvaru. Dále odvolací soud uvedl, že žalobce nebyl ve své držbě rušen do roku 1999; oproti tomu soud prvního stupně měl „za konec nerušení držby rok 2009“. Odvolací soud též uvedl, že pozemek parc. č. XY a XY, resp. XY, představují jeden zatravněný svažitý pozemek, který užívali vlastníci sousedních pozemků, i když soud prvního stupně vzal za prokázané, že byly od okolních pozemků odděleny plotem. Dále rozporuje závěr o poměru předmětného pozemku k pozemku parc. č. XY. V rozporu s provedenými důkazy odvolací soud uvádí, že poměr činí necelých 30 %. Přesně však jde o 27,89 %. Odvolací soud nevyhověl ani pokynům uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci zrušeno. Odvolací soud blíže nerozvedl, proč by měla účast žalobce v dědickém řízení vylučovat jeho dobrou víru. Ve vztahu k darovací smlouvě pak uvedl, že v ní bylo obsaženo ustanovení o nabytí pozemku v rozsahu oprávněné držby a rovněž odkazovala na znalecký posudek (který v řízení nebyl ani proveden); není však blíže odůvodněno, jak by tyto okolnosti mohly narušit dobrou víru žalobce. Další důvody (vědomost, že jeho matka byla vlastnicí sousedního pozemku parc. č. XY a že bylo možné skutečný stav ověřit v pozemkové knize), na nichž odvolací soud postavil závěr o absenci dobré víry žalobce, pak judikatura Nejvyššího soudu nepovažuje za důvody vylučující dobrou víru. V této souvislosti žalobce odkazuje na judikaturu vztahující se k požadavku dostatečnosti a srozumitelnosti odůvodnění soudních rozhodnutí. Odvolací soud neuvedl, jakým způsobem a proč měly tyto okolnosti v žalobci vyvolat pochybnost o oprávněnosti držby; neuvedl jedinou skutečnost, která objektivně musela vyvolat v žalobci pochybnost. Závěr, že žalobci muselo být při zachování běžné obezřetnosti zřejmé, že mu předmětný pozemek nenáleží, spatřuje v rozporu s ustálenou judikaturou. Soud naopak ignoroval, že sousedící pozemek tvořící s předmětným pozemkem funkční celek nabyl bezúplatně od blízké osoby, která jej sama měla v dlouhodobé držbě. Na základě okolností dané věci lze usuzovat na omluvitelný omyl; závěry odvolacího soudu jsou zjevně nepřiměřené. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po tomto datu (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).

Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobce předně odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by zopakoval relevantní důkazy.

Tato námitka je důvodná, neboť se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, kterou žalobce uvádí v dovolání.

Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud […] dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010 (dostupném – stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz), učinil následující závěr: „Odvolací soud přistoupí k zopakování dokazování tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní, tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval. Jinak je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“

V rozporu se zákonem je tedy postup odvolacího soudu, který by učinil na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně jiná skutková zjištění, aniž by je zopakoval. Takový postup je v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno, a zatížil tím řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3172/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007, a mnoho dalších).

V dané věci odvolací soud podle citovaných závěrů judikatury nepostupoval. Zatímco soud prvního stupně na základě ohledání místa učinil závěr, že mezi darovaným pozemkem parc. č. XY a předmětným pozemkem neexistuje zřetelná hranice, mají obdélníkový tvar a nelze z jejich uspořádání dovodit, že žalobci muselo být zřejmé, že výměra darovaného pozemku parc. č. XY je o 409 m2 větší, odvolací soud, aniž by zopakoval dokazování, v bodě 19 napadeného rozhodnutí uzavřel, že jsou tyto pozemky „pravidelného tvaru, kdy lze při běžné opatrnosti seznat, že v držbě má vlastník (žalobce) navíc pozemek o výměře 409 m2“.

I když jde v této části rozhodnutí odvolacího soudu zčásti také o hodnotící úsudek a za pravidelný tvar možná odvolací soud považoval i pozemky tvaru obdélníkového, je zřejmé, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně jinak hodnotil skutečnosti, které soud prvního stupně získal přímými poznatky na základě ohledání místa samého. Nadto jak se podává z grafické podoby pozemku parc. č. XY a sporného pozemku, jde sice v obou případech o tvar obdélníkový, ale nejde o pravidelný shodný tvar obou těchto pozemků. Byť odvolací soud založil svůj závěr o absenci dobré víry nejenom na skutečnostech uvedených výše v tomto odstavci, je zřejmé, že tyto okolnosti součástí celkového hodnocení absentující dobré víry žalobce zřetelně byly.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud dospěl k jinému zjištění – které zohlednil i při posuzování dobré víry žalobce – než k jakému dospěl soud prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování, a žalobce to v dovolání relevantně namítá, je dovolání v této části důvodné.

Pro správné posouzení věci mohlo mít význam i další namítané odchýlení se odvolacího soudu od zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně. Zatímco podle soudu prvního stupně byl pozemek parc. č. XY a předmětný pozemek od okolních pozemků odděleny plotem a užívali je jen žalobce s právními předchůdci a potomkem, odvolací soud uvedl, že pozemek parc. č. XY a XY, resp. XY, představují jeden zastavěný svažitý pozemek, který užívali vlastníci sousedních pozemků, přičemž přímo odkázal na zjištění soudu prvního stupně, které „není ostatně ani žalovaným zpochybňováno“. Z formulace odvolacího soudu není zcela patrné, kdo by měl představovat ony „vlastníky sousedních pozemků“; ve zkoumané věci totiž nebyl učiněn skutkový závěr, že by mimo žalobce, jeho právních předchůdců a potomka užíval pozemek parc. č. XY a předmětný pozemek někdo další.

Další vytýkané pochybení o počátku rušení držby žalobce již nemohlo být v poměrech projednávané věci pro meritorní rozhodnutí stěžejní. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce měl o dobrou víru přijít hned při nabytí pozemku parc. č. XY, pro jeho posouzení tedy již nebylo podstatné zjištění o tom, zda měl být žalobce ve své držbě rušen od roku 1999 nebo až od roku 2009. S žalobcem však lze souhlasit, že pro naplnění požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí se měl odvolací soud v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. lépe vypořádat i s tímto aspektem věci a alespoň uvést, které skutkové okolnosti s daným časovým údajem spojuje.

Žalobce dále namítl nedostatečnou precizaci procentuálního vyjádření poměru předmětného pozemku k pozemku parc. č. XY. Dovolací soud nepochybuje o tom, že samotné vyjádření odvolacího soudu „necelých 30 %“ nemá na správnost rozhodnutí vliv, byť lze s akcentem na požadavek přesvědčivosti soudních rozhodnutí připustit, že by bylo vhodnější pracovat s přesnějším údajem.

Další dovolací námitky se pak vztahovaly již k posouzení dobré víry žalobce.

Odvolací soud uvedl, že okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva žalobce pozemku parc. č. XY (ujednání obsažené v darovací smlouvě včetně odkazu za znalecký posudek spolu se zápisem v evidenci nemovitostí) a následující právní skutečnosti (nabytí sousedního pozemku v dědickém řízení a stav v evidenci nemovitostí) vypovídají o tom, že žalobce věděl, či vzhledem k uvedeným okolnostem vědět měl, že není vlastníkem pozemku parc. č. XY. Za právně významné totiž odvolací soud považuje opakovanou možnost žalobce, se zřetelem k již zmíněným právním skutečnostem, seznámit se se skutečným právním stavem pozemku. Nečinnost, resp. nezájem žalobce o tento právní stav nelze omluvit tím, že sporný pozemek spolu s pozemkem parc. č. XY nerušeně užíval, a činila tak i jeho matka, která o neoprávněné držbě musela vědět, když jej sama převedla ve prospěch veřejného statku.

S touto úvahou odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.

Odvolací soud správně vyšel z toho, že dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, byť domnělému, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Platí také, že kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000).

Odvolací soud však ne zcela správně interpretoval význam těchto východisek. Z nich sice plyne požadavek, aby nabyvatel pozemku porovnal text smlouvy se svou představou o identitě pozemku, který chce na základě smlouvy nabýt, nikoliv ale nezbytný požadavek, aby text smlouvy a svou představu porovnal s katastrální mapou nebo se zaměřením hranic pozemku. Tak přísný požadavek nelze na nabyvatele pozemku klást, nejsou-li pro to zvláštní důvody (pochybnosti). Proto také Nejvyšší soud konstatoval, že oprávněnou držbu nemůže sama o sobě vyloučit skutečnost, že se držitelé při nabytí nemovitostí nepřesvědčili o hranici jimi nabývaných pozemků podle operátů tehdejší evidence nemovitostí. Ostatně tento závěr dovolacího soudu je v souladu s jeho judikaturou v případech držby nemovitostí „contra tabulas“. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by prakticky nemožné, aby držitel nemovité věci nabyté do držby na základě právního omylu v rozporu s údaji v katastru nemovitosti mohl tuto věc vydržet (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1984/2009). Jinými slovy, omyl o geometrickém a polohovém určení pozemku může být omluvitelný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1733/2012).

V dané věci je nutné tyto závěry akcentovat o to více, když judikatura dále dovozuje, že „z hlediska běžné opatrnosti je jistě rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávaná za úplatu cizí osobou, a v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déletrvající držby“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004). Odvolací soud přitom neučinil závěr, že žalobce mohl být ve své dobré víře zpochybněn již na základě okolností předcházejících jeho držbě (jako např. vědomost o převodu pozemku parc. č. XY jeho právními předchůdci na stát apod.).

V posuzovaném případě odvolací soud kladl důraz na to, že žalobce neověřil, zda nabyl i předmětný pozemek. To mohl stěží učinit jinak než nahlédnutím do katastrální či pozemkové mapy; nahlédnutím do souboru popisných údajů katastru nemovitostí či pozemkové knihy by to zjistit nemohl. Z výše uvedeného však lze dovodit, že neporovnání textu nabývacího titulu s mapou v evidenci nemovitostí by žalobci mohl odvolací soud klást k tíži, jedině pokud by zjistil, že měl důvod pochybovat o tom, že oplocený pozemek složený z parcel č. XY a XY a představující jeden funkční celek je tvořen pozemky jediného vlastníka. Takové zjištění však v jeho rozhodnutí zachyceno není.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v neprospěch žalobce vyložil: 1) vědomost v době převodu pozemku parc. č. XY na základě darovací smlouvy o vlastnictví, které svědčilo jeho matce k pozemku parc. č. XY, jehož hranice vedla se sporným pozemkem, 2) skutečnost, že předmětem dědictví po matce žalobce „byl totiž pozemek p. č. XY sousedící s hranicí pozemku sporného, a tato událost (právní skutečnost) byla další příležitostí pro žalobce, aby získal vědomost o hranici pozemku, který vlastní (p. č. XY)“.

Vzhledem k tomu, že tuto úvahu odvolací soud nijak dále nerozvádí, není dovolacímu soudu zřejmé, co konkrétně odvolací soud v daném věci žalobci vytýká. Na význam hranice pozemku parc. č. XY lze totiž nepochybně nahlížet i tak, že i kdyby se (ať již při uzavření darovací smlouvy nebo v rámci dědického řízení) žalobce zajímal o konkrétní hranici pozemku parc. č. XY, musel by nutně dospět k závěru, že tato hranice se nachází právě v místě, kde se žalobce chopil držby sporného pozemku, který byl s pozemkem parc. č. XY spojen brankou. Zda by se v této souvislosti žalobě dozvěděl, či dozvědět mohl, i o hranicích pozemku parc. č. XY, je hypotetická úvaha, které nic nenasvědčuje.

Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zjevně naznačuje, že odvolací soud žalobci vytýká nedostatek aktivní činnosti, při jejímž vynaložení by žalobce zjistil, že drží i část pozemku, který mu vlastnicky nenáleží. Požadavku odvolacího soudu na takovou aktivní činnost v dané věci však přisvědčit nelze a dovolacímu soudu ani není zřejmé, jakou konkrétní aktivní činnost by odvolací soud od žalobce vyžadoval v poměrech dané věci a z jakého důvodu by ji žalobce měl vyvinout. Z toho, co již uvedl dovolací soud výše, a také ve svém předchozím kasačním rozhodnutí, nebyl v poměrech dané věci žádný důvod pro to, aby se žalobce zajímal o přesné polohové určení a terénní vymezení hranice pozemku parc. č. XY. Jestliže odvolací soud opakovaně zdůrazňuje, že v darovací smlouvě byla uvedena výměra darovaného pozemku, má tato skutečnost význam pouze potud, zda ze všech okolností žalobce musel vědět či věděl, že společně s tímto darovaným pozemkem se fakticky chopil držby i části pozemku sousedního (tzv. hledisko poměru nabytého a drženého pozemku). Ostatně právě proto, že v darovací smlouvě byla výměra darovaného pozemku uvedena, nebylo ze strany žalobce nezbytné provádět šetření o rozsahu nabytého pozemku, jak by se dalo očekávat a po žalobci požadovat, kdyby nabýval pozemek, u kterého by v darovací smlouvě výměra uvedena vůbec nebyla.

Dovolací soud se proto neztotožňuje s úvahou soudu odvolacího o tom, že nezachovává běžnou opatrnost, aniž by pro to svědčily konkrétní okolnosti případu, ten, kdo se při darování nebo zdědění pozemku neseznámí s mapou v evidenci nemovitostí, která v té době navíc ani nebyla snadno dálkově přístupná jako v současné době. Rovněž není patrné, jak by mohla samotná formulace v darovací smlouvě, že k převodu práv a povinností dochází v rozsahu dosavadní oprávněné držby, zpochybnit žalobce, když odvolací soud neučinil závěr o tom, že žalobce věděl o neoprávněné držbě jeho právních předchůdců.

Odvolací soud v novém řízení napraví vytknuté vady a bude se opětovně zabývat dobrou vírou žalobce, resp. její možnou absencí.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 26. 6. 2019

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru