Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 157/2015Usnesení NS ze dne 29.04.2015

HeslaVlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.157.2015.1
Dotčené předpisy

§ 453 odst. 2 obč. zák. ve znění do 01.01.1992

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2404/15 ze dne 28.06.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 157/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 45797072, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 161/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 12 Co 401/2013-309, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2012, č. j. 10 C 161/2008-274, ve výroku I. zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 210/32 o výměře 154 m2, pozemku ve zjednodušené evidenci (grafický příděl) parc. č. 210/6 o výměře 2846 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Horažďovice, na LV č. 365 pro obec a katastrální území Ch., a 1/13 pozemku parc. č. 210/33 o výměře 157 m2, 1/13 pozemku parc. č. 210/35 o výměře 146 m2, 1/13 pozemku ve zjednodušené evidenci (grafický příděl) parc. č. 210/9 o výměře 1476 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Horažďovice, na LV č. 183 pro obec a k. ú. Ch. (dále jen „předmětné nemovitosti“), a ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 12 Co 401/2013-309, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Soudy obou stupňů podle jeho názoru v potřebné míře nezjistily skutkový stav, a proto nelze učinit přesvědčivý závěr o oprávněnosti a důvodnosti žaloby. Zatížily také své rozhodnutí vadou, když věc po právní stránce nesprávně posoudily. Není pravdou, že se žalobci nepodařilo prokázat, že po své matce nabyl předmětné nemovitosti. Rozhodnutí je překvapivé, neboť žalobce nebyl vyzýván k nutnosti blíže prokázat tuto skutečnost a nebylo v průběhu řízení naznačeno, že by v tomto ohledu měl soud prvního stupně pochybnosti. Naopak bylo v řízení prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí. Otec žalobce neměl důvod se předmětných nemovitostí zříci, navíc bez nároku na jakékoliv protiplnění. Nejednalo se o krok hospodárný, což odporuje otcově povaze coby pečlivého a řádného člověka. Naopak otec po celou dobu s pozemky nakládal jako s vlastními. Zarážející je i skutečnost, že vlastnické právo ve prospěch žalované bylo zapsáno do katastru nemovitostí až v roce 1997, tedy po více jak 30 letech od doby, co měla být sporná listina sepsána. Podle žalobce s ohledem na poměry panující v rodině a postoj otce, mohl být k podpisu přemluven někdo z členů rodiny, kdo znal podpis otce a troufl si jej napodobit, čemuž odpovídají i některé závěry znaleckého zkoumání. Během znaleckého zkoumání se nepodařilo postavit věc najisto a určit, zda podpis na prohlášení ze dne 24. května 1966 je pravým podpisem žalobcova otce, a tím vyvrátit, že se mohlo jednat o fotomontáž, neboť znalec posuzoval toliko kopii, nikoliv originál listiny. Neexistence originálu listiny by neměla být kladena k tíži žalobce, jelikož ten nenese na současné situaci žádné zavinění, naopak je třeba na věc pohlížet tak, že údajný titul svědčící žalované nebyl prokázán. Žalobce dále namítá, že prohlášení ze dne 24. května 1966 je jednostranným právním úkonem, který má povahu vzdání se (zřeknutí) práva, který však právní řád v současnosti ani v minulosti neuváděl jako právní důvod nabytí vlastnictví, což je pochopitelné, neboť základním soukromoprávním vztahem je dvoustranné ujednání. Má-li být potom uvedené prohlášení dvoustranným právním úkonem – darováním, tak podle § 46 odst. 2 občanského zákoníku ke své platnosti vyžaduje písemný projev vůle na stejné listině, přičemž na listině je toliko podpis jediný, a to otce žalobce. V této souvislosti žalobce předkládá otázku podle něj doposud neřešenou či nižšími soudy nerozhodovanou jednotně, a sice zda bylo možné ke dni 24. května 1966 pozbýt vlastnické právo na základě prohlášení z téhož dne a zda je taková listina schopná zápisu do katastru nemovitostí. Na základě uvedeného navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že soudy obou stupňů rozhodly na základě úplně zjištěného skutkového stavu a správně věc posoudily i po stránce právní. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu. Dovolatel nenastínil otázku, která by byla odvolacím soudem rozhodnuta v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, která nebyla doposud vyřešena či byla řešena rozdílně či by měla být rozhodnuta jinak, a proto dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl, případně odmítl.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k nabytí vlastnického práva žalovanou mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Jelikož dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním ze dne 5. března 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel vymezil v dovolání jen jednu otázku přípustnosti dovolání, „zda bylo možné ke dni 24. května 1966 pozbýt na základě prohlášení vlastnické právo“, a proto ostatní námitky, které navíc nepřípustně směřují do zjištěného skutkového stavu či s ním polemizují (především námitka, že vůle žalobcova otce byla bez pochyby jiná, že by se otec žalobce svého majetku určitě nevzdal a že prohlášení ze dne 24. května 1966 je falsifikát) a jimiž dovolatel namítá vady řízení (především námitka překvapivosti a námitka nesprávného postupu v rámci procesu dokazování), přípustnost dovolání založit nemohou.

V souvislosti se skutkovým stavem dovolací soud zdůrazňuje, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.

V rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněném pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud uzavřel, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 (uveřejněném pod č. C 812 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 33 Cdo 2979/2012 (dostupného na www.nsoud.cz), citované závěry mutatis mutandis dopadají i na jednostranné právní úkony.

V souvislosti s vadami řízení dovolací soud potom připomíná, že podle občanského soudního řádu je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Přípustnost dovolání potom nezakládá ani dovolatelem uvedená otázka, zda bylo možné ke dni 24. května 1966 pozbýt na základě prohlášení vlastnické právo, neboť tato otázka byla již judikaturou vyřešena.

Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05 (dostupného na http://nalus.usoud.cz), je třeba posuzovat účinky projevu vůle nebýt nadále vlastníkem podle právního předpisu v době projevu platného a účinného.

Podle § 453 odst. 2 obč. zák., ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu. Kdo si je přisvojí nebo kdo jich užívá, je povinen státu je vydat, popřípadě vydat i neoprávněný majetkový prospěch takto získaný.

Právo opustit věc (ius dereliquendi) je součástí obsahu vlastnického práva a jeho podstatou je projev vůle vlastníka (byť i konkludentní) nadále nebýt vlastníkem věci [k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 696/02, či nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05 (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz)], a to na rozdíl od ztráty věci, která je právní událostí. Je-li opuštění věci právním úkonem (nikoli událostí), potom musí mít také náležitosti stanovené zákonem pro platnost právního úkonu, tedy zejména náležitosti, které jsou uvedeny v ustanovení § 37 občanského zákoníku. Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Opuštění věci jejím vlastníkem zahrnuje tedy nepochybně volní stránku tohoto jednostranného právního úkonu, která musí být bezpečně doložena, přičemž projev vůle tu musí být vykládán ve smyslu ustanovení § 35 občanského zákoníku s uvážením i individuálních zvláštností případu opuštění věci [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2004, sp. zn. 28 Cdo 1254/2003 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Vedle obecných náležitostí musí derelikce naplňovat také vůli vzdát se vlastnictví věci a její fyzické opuštění [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 3563/2008 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 10, str. 373)]. Samotné neužívání věci, zejména za situace, kdy je způsobeno objektivní překážkou na straně vlastníka v podobě nemoci či jiného fyzického omezení, nelze s takovým projevem vůle zaměňovat, a to ani v případě, měl-li vlastník zákonnou povinnost nemovitost osobně obdělávat, neboť z nesplnění této povinnosti zánik vlastnictví bez dalšího nebylo možné dovodit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

V rozsudku ze dne 11. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 3563/2008 (uveřejněném pod č. C 7260 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „ačkoliv pojmově derelikce představuje právní úkon neadresovaný, nelze bez dalšího případnou adresností písemně či jinak projevenou derelikci popřít v případě, kdy projev vůle věc opustit nevzbuzuje žádnou pochybnost nebo jestliže by se interpretace učiněného projevu vůle věc opustit dostala do rozporu s vůlí toho, kdo právní úkon učinil (věc opustil) – není-li v rozporu s písemným projevem – a konečně jestliže by se interpretace učiněného projevu vůle dostala do rozporu s tím, co takový projev vůle obvykle znamená (srov. § 35 obč. zák.). Ostatně adresnost derelikce lze sotva dovozovat tam, kde má jedinou funkci, a to dokladu o způsobu, jímž došlo k opuštění věci, který nic nemění a nemá měnit na vůli jednajícího opustit věc. Stručně řečeno, jednostranné neadresované úkony se stávají perfektními v okamžiku, kdy je kvalifikovaným způsobem projevena vůle (srov. např. Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanské právo hmotné. Praha: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 126, nebo Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. Praha: ASPI, 2006, s. 143)“.

Nejvyšší soud SSR ve zprávě o zhodnocení úrovně rozhodovaní soudů SSR ve věcech zodpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch podle § 451 a násl. občanského zákoníku, projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu SSR, ze dne 21. prosince 1978, sp. zn. Cpj 37/78 (uveřejněné pod č. 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) uvedl, že „ustanovenie § 453 ods. 2 O. z. je treba chápať tak, že zákonná požiadavka, aby vlastník veci nebol známy, vzťahuje sa iba na veci skryté a nie na veci opustené. Pojmu opustenie by odporovalo, keby sa táto požiadavka vzťahovala aj na veci opustené; k opusteniu (derelikcii) veci môže dôjsť nepochybne aj u vlastníka, ktorý je známy a ktorý sa týmto spôsobom vzdáva svojho vlastníckeho práva. Opustené veci pripadajú do vlastníctva štátu v okamihu, keď ich vlastník opustil, teda samou derelikciou, ktorá však (ako každý právny úkon) musí mať všetky náležitosti predpísané zákonom pre platnosť právneho úkonu. V týchto prípadoch má teda štát postavenie vlastníka a môže sa proti každému, kto opustenú vec zadržuje, domáhať jej vydania vlastníckou žalobou; ak však bol získaný aj neoprávnený majetkový prospech, môže sa štát popri vlastníckej žalobe domáhať aj vydania tohto prospechu. (…) Podľa ustanovenia § 453 O. z. pripadajú veci opustené a skryté do vlastníctva štátu zo zákona. Nemožno teda navrhovať, aby súd rozsudkom vyslovil, že vec má pripadnúť štátu, ako v prípade návrhu podľa ustanovenia § 457 ods. 2 alebo 3 O. z. Za predpokladu, že išlo o vec opustenú, treba žalovať o vydanie veci“.

Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. května 2008, č. j. 2 As 74/2007-55 (dostupném na www.nssoud.cz), ve vztahu k § 135 obč. zák. uvedl, že „k věcem opuštěným nabude obec vlastnictví již derelikcí; platné právo totiž nezná věci ničí, takže opustí-li vlastník věc, ihned musí nastoupit jiný vlastník. Nebude-li však nepochybné, že jde o věc opuštěnou, bude nutno s ní nakládat jako s věcí ztracenou (Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol.: Občanský zákoník I – komentář. 1. vyd. C. H. Beck, 2008, str. 709)“.

V posuzovaném případě soudy obou stupňů dovodily, že otec žalobce v prohlášení ze dne 24. května 1966 vyjádřil vůli opustit předmětné nemovitosti a nikoliv je čsl. státu darovat. Tento závěr přitom není dovolací soud oprávněn přezkoumávat, neboť se jedná o otázku skutkovou, která stojí mimo oblast dovolacího přezkumu. Nadto tento výklad prohlášení otce žalobce se dovolacímu soudu nejeví ani jako nepřiměřený.

Dovolatel se snažil sice tyto závěry zpochybnit tím, že poukazoval na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. února 1993, sp. zn. 15 Ca 37/93 (uveřejněný pod č. 41/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož „vzdání se přídělu zemědělských nemovitostí, jež bylo učiněno písemně a jež bylo státem také písemně přijato, lze považovat za smlouvu o darování nemovitostí státu, k němuž mohlo dojít v tísni ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. ze strany toho, kdo se takto uvedeného přídělu vzdal“. Tento rozsudek se ovšem vztahoval k věci s tzv. restitučním prvkem, není na posuzovaný případ zcela použitelný, neboť nevylučuje, aby právní jednání, jímž se jednající „vzdával vlastnického práva ve prospěch čsl. státu“ bylo posouzeno jako opuštění věci.

Dovolateli nelze dále přisvědčit v tom, že podle tehdy platné a účinné právní úpravy nemohlo dojít k zániku vlastnického práva jednostranným způsobem. Z výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že podle obč. zák., ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., bylo připuštěno opuštění věci. Podle § 453 odst. 2 obč. zák., ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., přitom nabýval vlastnické právo ze zákona stát, a to již derelikcí, přičemž souhlas státu s opuštěním věci ani zápis vlastnického právo do evidence nemovitostí se k účinnosti nabytí vlastnického práva nevyžadoval.

Rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s právní úpravou, jakož i se závěry, k nimž již dříve dospěla rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak i Ústavního soudu, přičemž dovolateli se tyto závěry nikterak nepodařilo zpochybnit.

Na tom ničeho nemění ani námitka žalobce, že na jeho otce byl v 60. letech činěn nátlak, aby se uvedených pozemků vzdal ve prospěch státu. Odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že k této námitce nepřihlédl, neboť byla uplatněna v odvolacím řízení až po nastalé koncentraci. Dovolatel tento závěr odvolacího soudu nikterak nerozporoval a s případnou vadou řízení nevymezil otázku přípustnosti dovolání, a proto se touto námitkou dovolací soud nemohl zabývat. Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že z uplatněné námitky není ostatně ani nikterak zřejmé, kdo se měl nátlaku dopouštět, tedy zdali k němu mělo docházet ze strany rodinných příslušníků či ze strany některého z veřejných orgánů.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru