Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1534/2020Usnesení NS ze dne 09.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1534.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1534/2020-186

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně S. B., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Tonnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, proti žalovanému S. Š., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 30/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2020, č. j. 8 Co 52/2020-147, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 666 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Vlastimila Hájka, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37.

Odůvodnění:

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 14 C 30/2018-113, nahradil projev vůle žalovaného spočívající v přijetí návrhu žalobkyně na uzavření kupní smlouvy o převodu podílu na nemovitostech, tak jak je tato smlouva blíže vymezena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 160 994 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II).

Označené rozhodnutí spočívalo na vyřešení dvou základních otázek. Jednak zda žalobkyně uplatnila předkupní právo prostřednictvím úhrady kupní ceny včas, a dále zda lze uplatnit předkupní právo pouze k jednomu ze dvou společně nabízených spoluvlastnických podílů na nemovitých věcech. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně uplatnila předkupní právo včas s tím, že přípustně využila svého předkupního práva pouze k jednomu z nabízených spoluvlastnických podílů.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. 1. 2020, č. j. 8 Co 52/2020-147, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, kterou se žalobkyně proti žalovanému domáhá nahrazení projevu vůle spočívající v přijetí právního úkonu smlouvy o převodu podílu, tak jak je tato smlouva blíže vymezena v žalobě a v napadeném rozsudku soudu prvního stupně, zamítl (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 131 712 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II).

Oproti soudu prvního stupně shledal šest důvodů, pro které žalobu zamítl. Prvním důvodem je skutečnost, že žalobkyně neuplatnila své předkupní právo řádně. Jako „možnou a dovolenou“ hodnotil odvolací soud „podmínku společného využití předkupního práva k oběma podílům“, tedy (vztaženo ke skutkovým poměrům této věci) podmínku uplatnění předkupního práva jak k převáděnému podílu žalovaného, tak i k současně převáděnému podílu bratra žalovaného R. Š. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně neuplatnila své předkupní právo ve lhůtě končící 16. 6. 2018, ale až 25. 6. 2018. Třetí důvod shledal odvolací soud v tom, že žalobním petitem vymezený projev vůle žalovaného spočívající v přijetí návrhu smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu, jehož nahrazení se žalobkyně po žalovaném domáhá, nekoresponduje s obsahem zjištěným z doložených listin. Soud je v tomto řízení návrhem žalobkyně vázán, nemůže ho měnit a jeho nahrazením soudním rozhodnutím by bylo „založeno nemožné plnění“. Stejný, tedy čtvrtý důvod, shledal i v případě nesouladu obsahu navrhované smlouvy s žalobkyní přijatou nabídkou žalovaného a jeho bratra. Pátý důvod pro nevyhovění žalobě spočívá podle odvolacího soudu v jednání žalobkyně vůči žalovanému a jeho bratrovi, které shledal v rozporu s dobrými mravy. Nad rámec uvedených pěti důvodů nakonec odvolací soud shledal i šestý důvod pro nevyhovění žalobě, u kterého vycházel ze samotné úvahy žalobkyně, že nabídka, které se jí jako oprávněné z předkupního práva ze strany žalovaného a jeho bratra dostalo, byla nedovolená, tedy protiprávní. K tomu odvolací soud uvedl, že v případě protiprávní nedovolené podmínky obsažené v nabídce předkupního práva by logicky nevznikla žalobkyni povinnost na tuto nabídku reflektovat a její předkupní právo by nezaniklo. Jestliže se tedy žalovaná domnívala, že jí učiněná nabídka je nezákonná, neměla na ní reflektovat, ale měla vyzvat žalovaného i jeho bratra k učinění nabídky zákonné. Pokud by tak žalovaný a jeho bratr neučinili a pokračovali v prodeji, mohla žalobkyně buď vyčkat na převod vlastnického práva vůči nabyvateli a dožadovat se uzavření smlouvy ve vztahu k němu, popřípadě v dané chvíli uplatnit předkupní právo přímo vůči žalovanému s návrhem na vydání předběžného opatření.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolání vymezuje celkem dvě právní otázky a podrobně se vyjadřuje k závěru odvolacího soudu, že neuplatnila své předkupní právo řádně a včas. Její námitky rovněž směřují k dalším dvěma důvodům odvolacího soudu svědčícím pro zamítnutí žaloby, a to k nemožnosti plnění a úpravě žalobního petitu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že jím bude potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 Nejvyšší soud zdůraznil závěr, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dostupném na https//nalus.usoud.cz). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014).

Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je založeno na více samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby, z nichž dva důvody nebyly dovoláním vůbec napadeny a zpochybněny a další tři nesplňují předpoklady vymezené § 237 o. s. ř. Dovolání tak trpí vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení.

V nyní posuzované věci shledal odvolací soud šest důvodů, pro které žalobu zamítl. Prvním důvodem byla skutečnost, že žalobkyně neuplatnila své předkupní právo řádně.

Ve vztahu k tomuto závěru dovolatelka naplnila předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť v dovolání vymezila právní otázku, na jejímž řešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu a která (podle jejího názoru) v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to „zda je využití předkupního práva vztahujícího se k jednomu spoluvlastnickému podílu na nemovité věci možno podmínit odkupem spoluvlastnického podílu dalšího spoluvlastníka nemovité věci. Jinými slovy, zda spoluvlastníci mohou pro účely využití předkupního práva oprávněnou osobou de facto spojit své podíly v jeden, a podmiňovat uplatnění předkupního práva k jednomu podílu odkupem podílu dalšího spoluvlastníka;“ Ve vztahu k této otázce namítá, že odvolací soud zcela rezignoval na právní posouzení povahy spoluvlastnického podílu či podstaty předkupního práva a dospěl k chybnému posouzení otázky podmíněnosti předkupního práva. Domnívá se, že již z povahy spoluvlastnického podílu k nemovité věci se na něj pro účely jeho dispozic nahlíží jako na samostatnou věc ve smyslu § 496 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), což je patrné především z § 1121 o. z., jenž stanoví, že každý ze spoluvlastníků je považován za úplného vlastníka svého podílu. Uvedla, že spoluvlastnický podíl, ačkoli nenaplní všechny znaky věci v právním smyslu, bezpochyby představuje majetkovou hodnotu a v určitých případech, zejména, jde-li o dispozice s ním, je třeba mu přiznat povahu věci v právním smyslu. Z tohoto důvodu nelze uplatnění zákonného předkupního práva vzájemně podmiňovat odkupem dalších spoluvlastnických podílů. Pokud by soud tuto možnost připustil, bylo by umožněno obcházení zákonného předkupního práva účelovým podmiňováním jeho využití odkupem více spoluvlastnických podílů a došlo by k podstatnému ztížení či dokonce znemožnění uplatnění předkupního práva oprávněnou osobou.

Druhým důvodem pro zamítnutí žaloby byla skutečnost, že žalobkyně neuplatnila předkupní právo včas.

Zde dovolací soud předesílá, že v pořadí druhou právní otázku vymezila dovolatelka hned v úvodu dovolání, aniž by pak její obecnou interpretaci jakkoli blíže upřesnila v rámci rozboru jednotlivých dovolacích námitek. Uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právní otázce, „která je sice v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, ale tato judikatura není v nadepsané věci aplikovatelná, přičemž její nesprávnou aplikací a formalistickou interpretací práva ze strany odvolacího soudu došlo k zásahu do práv žalobkyně zaručených Listinou základních práv a svobod.“

Kromě takto neurčitě vymezené druhé právní otázky dovolatelka ve vztahu k druhému důvodu namítá, „že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když nepřípustně extenzivně aplikoval domněnku doby dojití dle § 573 OZ, aniž by přihlédl k prokázanému datu doručení dne 27. 3. 2018, a v konečném důsledku zasáhl do Listinou zaručených procesních práv žalobkyně, čímž je založena přípustnost dovolání. Žalobkyně má za to, že otázka doručování v nadepsané věci by měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak.“

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu).

Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Žádost dovolatelky, podle níž „otázka doručování v nadepsané věci by měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).

Z uvedeného je zřejmé, že takto vymezená přípustnost dovolání neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř.

Odvolací soud zamítl žalobu z dalších dvou důvodů. Třetím důvodem byl nesoulad žalobního petitu s obsahem zjištěným z doložených listin a čtvrtým důvodem byl nesoulad obsahu navrhované smlouvy s žalobkyní přijatou nabídkou.

K těmto dvěma důvodům přitom dovolatelka namítá, že odvolací soud posuzoval podmínky pro vyhovění žalobě pouze formálně a pakliže měl ohledně formulace petitu za to, že neumožňuje vyhovění žalobě, měl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. poučit. Pokud tak neučinil, odňal žalobkyni možnost hájit svá práva. Opět odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16.

S přihlédnutím k charakteru dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek musí dovolací soud konstatovat, že ani v tomto případě dovolatelka nevymezila řádně v souladu s § 237 o. s. ř. předpoklad přípustnosti dovolání.

Pátý důvod pro zamítnutí žaloby shledal odvolací soud v jednání žalobkyně vůči žalovanému a jeho bratrovi, které bylo podle jeho názoru v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka však tento důvod vůbec nenapadla a dovolacímu přezkumu jej neotevřela.

Stejně tomu bylo i u šestého důvodu, ve kterém jí odvolací soud vytýká, že měla-li dojem, že společná nabídka je nezákonná, neměla na ní reflektovat, ale vyzvat žalovaného i jeho bratra k učinění nabídky zákonné.

Protože každý z výše uvedených šesti závěrů je samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby a dovolatelka dva z nich vůbec nenapadla a u tří z nich nesplnila předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., nelze než uzavřít, že dovolání nemůže být z hlediska uvedených námitek přípustné jako celek.

Dovolatelka v dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v plném rozsahu, tedy v rozsahu výroků I a II“. Dovolání směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu II o nákladech řízení není však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 12. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru