Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1509/99Rozsudek NS ze dne 21.06.2001

KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1509.99.1

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1509/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. Á., zastoupeného advokátem, proti žalované J. Á., zastoupené advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 58/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 1999, č. j. 13 Co 807/98-453, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 7.250 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. E. P.

Odůvodnění:

Okresní soud v Přerově v pořadí druhým rozsudkem z 11. 7. 1997, č. j. 9 C 58/93-279 (první rozsudek z 22. 8. 1996, č. j. 9 C 58/93-174, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze 4. 12. 1999, č. j. 13 Co 1116/96-199) vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů tak, že přikázal žalobci do výlučného vlastnictví specifikované movité věci a \"hodnoty movitých věcí\" v ceně 155.885 Kč, žalované přikázal nemovitosti, a to dům. čp. 423 se stavební plochou č. 77 v kat. území K. v ceně 1.113.780 Kč a dále specifikované věci movité a \"hodnoty věcí movitých\" v ceně 79.115 Kč, vše v ceně 1.192.855 Kč. Žalované bylo uloženo, aby zaplatila žalobci na vyrovnání podílů částku 459.015 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudních poplatcích.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků trvalo od 20. 7. 1982 do 20. 3. 1992, kdy nabyl právní moc rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. ledna 1992, č. j. 6 C 4/92-13, kterým bylo jejich manželství rozvedeno. Po rozvodu k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dohodou účastníků nedošlo. Za trvání manželství účastníci pořídili ze společných prostředků věci movité, které jim byly přikázány; pokud šlo o „přikázání hodnot\" movitých věcí, šlo o věci společně pořízené, které ke dni zániku manželství existovaly, avšak posléze byly jedním z účastníků prodány, popřípadě „nebyly k dispozici\". Kupní smlouvu ohledně domu uzavřela 12. 7. 1990 jako kupující s prodávajícím Čs. státem - Městským národním výborem v K. jen žalovaná, stejně jako téhož dne dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku. Ve smlouvě bylo uvedeno, že kupní cena 87.303 Kč a cena práva osobního užívání pozemku 1.720 Kč byly zaplaceny z výlučných prostředků žalované. Protože však nebylo prokázáno, že žalovaná měla oddělené prostředky k dispozici, resp. je na zaplacení kupní ceny použila, považoval soud prvního stupně nemovitosti za předmět bezpodílového spoluvlastnictví (dovodil, že právo osobního užívání pozemku vzniklo rovněž jako společné a změnilo se k 1. 1. 1992 v právo spoluvlastnické). Za právně nevýznamné soud prvního stupně pokládal, že žalovaná jako prodávající uzavřela s manžely P. a S. P. jako kupujícími ohledně těchto nemovitostí 11. 6. 1992 kupní smlouvu, registrovanou bývalým Státním notářstvím v Přerově 15. 6. 1992, a přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované. Při vypořádání soud prvního stupně dále vycházel z toho, že k plnění závazku podle rozsudku soudu prvního stupně z 23. 9. 1993, č. j. 10 C 73/93-47, zaplatit Galerii C. 15.000 Kč za výtvarnou realizaci baru, a náhradě nákladů řízení 2.520 Kč, byl zavázán žalobce. Dále soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalovaná zaplatila bance, a. s., po rozvodu manželství se žalobcem na úvěr poskytnutý na zařízení restaurace ve společném domě 136.500 Kč. Soud prvního stupně také dovodil, že žalobce neprokázal vnosy z jeho odděleného majetku na společné nemovitosti. Částku 50.000 Kč si sice žalobce vypůjčil od P. Š. v březnu 1990, ale nemohl tuto půjčku splatit z peněz získaných prodejem nemovitostí v Maďarsku 13. 7. 1990, když svědek P. Š. vypověděl, že uvedenou částku žalobci půjčil nikoli na zaplacení kupní ceny domu, ale na jeho opravy a byla mu žalobcem vrácena už v červnu 1990. Žalobce neprokázal ani vnosy 207.068 Kč na nákup stavebního materiálu na opravy domu, další částku 200.000 Kč na opravy domu a 98.500 Kč za práce řemeslníkům při opravách domu. Jeho výpověď, že takto vynaložil částku 170.000 Kč z prodeje os. vozu zn. Ford Siera, který získal z peněžních prostředků darovaných mu jeho otcem J. Á. v amerických dolarech, byla totiž v rozporu s výpovědí jeho otce jako svědka. Ten uvedl, že žalobci sice přicházel na jeho účet v Maďarsku plat za práci v ČSSR, ale tyto prostředky žalobce utratil a svědek mu proto ze svých prostředků poskytl na os. vůz Ford Sierra 300.000 forintů, když zbytek kupní ceny vozu zaplatil žalobce ze svých prostředků. Vzhledem k uvedeným rozporům ve výpovědi žalobce, a tomu, že jednotlivé investice podle předložených dokladů časově nenavazovaly na jednotlivé výběry z účtu žalobce, vycházel soud prvního stupně z toho, že byly hrazeny z prostředků společných.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem z 11. 3. 1999, č. j. 13 Co 807/9698-453, po doplnění dokazování rozsudek soudu prvního stupně změnil. Každému z účastníků byly přikázány do výlučného vlastnictví jen ty společně pořízené movité věci, které ke dni rozhodnutí soudu byly v jejich držení. Odvolací soud považoval za nesprávné, že soud prvního stupně přikázal účastníkům do vlastnictví také „hodnoty\" movitých věcí společně pořízených, když uvedl, že cenu věcí, které účastníci prodali, resp. nebyly již v jejich dispozici, je třeba jen zohlednit při vlastním vypořádání. Dospěl také k závěru, že nelze rozhodovat o přikázání nemovitostí, byť šlo o nemovitosti společně nabyté, pokud byly po rozvodu manželství za kupní cenu 1.300.000 Kč prodány manželům P. a S. P. Kupní smlouvu o jejich prodeji uzavřela 11. 6. 1992 sice jako prodávající jen žalovaná, ale žalobce s kupní smlouvou souhlasil, sám také převzal od manželů P. část kupní ceny ve výši 650.000 Kč a relativní neplatnosti uvedené smlouvy se nedovolal. Po doplnění dokazování výslechem účastníků, svědků P. a S. P. a dvěma potvrzeními z 12. 11. 1992 vzal odvolací soud za prokázané, že P. a S. P. zaplatili k rukám žalované na kupní cenu nemovitostí celkem 615.000 Kč a žalobci 650.000 Kč, jejichž převzetí žalobce písemně potvrdil. Kromě toho P. a S. P. zaplatili za účastníky jejich dluh vůči firmě L. ve výši 35.000 Kč za adaptační práce provedené ve společném domě. Odvolací soud uvedl, že nemůže obstát právní názor soudu prvního stupně, který zaujal v jiném řízení v rozsudku z 19. 5. 1993, č. j. 8 C 19/93-54, že pokud manželé P. a S. P. zaplatili žalobci částku 650.000 Kč a ten ji přijal, „byl plněn nedluh\" a došlo k bezdůvodnému obohacení žalobce. Uvedeným rozsudkem bylo totiž manželům P. uloženo, aby částku 650.000 Kč zaplatili žalované z titulu nedoplatku kupní ceny z kupní smlouvy 11. 6. 1992. Odvolací soud považoval za prokázaný vnos žalobce v částce 15.000 Kč (částku, kterou mu bylo uloženo zaplatit za výtvarnou realizaci baru, nikoli však náklady soudního řízení) a vnos žalované 136.500 Kč, které zaplatila po rozvodu na úvěr poskytnutý bankou, a. s. Ohledně dalších žalobcem tvrzených vnosů odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, že vnosy prokázány nebyly. Odvolací soud uzavřel, že žalobci se dostává na věcech movitých, resp. jejich hodnotě 156.635 Kč, k tomu nainkasoval od P. a S. P. 650.000 Kč a připočíst je třeba ještě 17.500 Kč, které za něj tito manželé uhradili firmě L., celkem 824.135 Kč. Žalované se dostalo na movitých věcech, případně jejich hodnotě 78.365 Kč, 615.000 Kč inkasovala od manželů P. a 17. 500 Kč za ni zaplatili firmě L., celkem se jí dostalo hodnoty 710.886 Kč. S přihlédnutím k prokázaným vnosům pak uložil žalobci, aby zaplatil žalované na vyrovnání podílů částku 117.385 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 238 odst. l písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\"). Uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b, c) a d) OSŘ. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nepostupovaly podle § 120 odst. 4 OSŘ, pokud činily skutková zjištění ohledně jeho vnosů na zakoupení domu a jeho opravy. Žalobce považuje také za nesprávné, pokud odvolací soud v jeho prospěch započetl polovinu částky 35.000 Kč, kterou zaplatili manželé P. firmě L. Práci objednala výlučně žalovaná a žalobce s jejich provedením nesouhlasil. Zaplacení této částky proti němu manželé P. neuplatňovali a žalobce namítá promlčení nároku. Nesprávné je skutkové zjištění, že od manželů P. převzal částku 650.000 Kč. I když u odvolacího soudu uvedl, že uvedenou částku převzal, šlo ve skutečnosti jen o částku 600.000 Kč. Ani svědek P. nemluvil pravdu, pokud tvrdil, že žalobci zaplatil 650.000 Kč, neboť dopisem z 31. 1. 1994 ho vyzval k vrácení jen částky 600.000 Kč. Za nesprávný považuje žalobce závěr odvolacího soudu, že převzal část kupní ceny za nemovitosti ve výši 650.000 Kč. Odvolací soud argumentuje sice tím, že se nedovolal relativní neplatnosti kupní smlouvy, kterou s manžely P. uzavřela jen žalovaná. Přehlíží však, že žalovaná nikdy nedala souhlas k tomu, aby část kupní ceny byla žalobci vyplacena. To vyplývá i z toho, že se jejího zaplacení u soudu sama domáhala a soud také její žalobě vyhověl. I v případě platnosti kupní smlouvy měl odvolací soud „použít § 513 ObčZ upravující solidaritu\" nebo vycházet ze zásady, že smlouvy mají být dodržovány - žalovaná uzavřela kupní smlouvu sama a jen jí také měla být zaplacena kupní cena, jak je uvedeno v odstavci IV. smlouvy. Kupní smlouva je závazná i pro žalobce a v takovém případě je zaplacení částky 650.000 Kč manžely P. plněním bez právního důvodu. I kdyby soud nerespektoval zásadu dodržení smlouvy, pak platí právo předstihu podle § 513 ObčZ. Žalovaná je vykonala již v samotném článku IV. kupní smlouvy - tuto pasáž smlouvy měl soud hodnotit za použití analogie podle § 630 a 711 ObčZ jako výzvu žalované vůči manželům P. k plnění kupní ceny. Nárok žalované na zaplacení celé kupní ceny pak potvrzuje i rozsudek soudu prvního stupně sp. zn. 8 C 19/93, zejména přípis P. P. založený na čl. 3, případně 11 uvedeného spisu. Podle žalobce odvolací soud nesprávně považoval žalobcem přijaté plnění od manželů P. za plnění z kupní smlouvy a „poškodil tak žalobce o 650.000 Kč\". Manželé P. také dopisem z 31. 1. 1994 na žalobci její vrácení požadovali. Došlo také k porušení § 135 OSŘ, když soud nepřihlížel k již přisouzené pohledávce žalované vůči manželům P. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že souhlasí s rozsudkem odvolacího soudu. Pokud uvedla, že žalobce investoval do společného domu 200.000 Kč, nemínila tím investice z jeho výlučných prostředků. Dar 3.100 amerických dolarů od otce žalobce neprokázal. Před soudem prvního stupně žalobce uvedl, že převzal od manželů P. dokonce 670.000 Kč. Podle žalované není ani tak podstatný právní důvod, pro který žalobce částku 650.000 Kč od manželů P. přijal, jako skutečnost, že tuto částku, představující společný majetek, inkasoval. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud provedl podle bodu 17 hlavy prvé části 17 zákona č. 30/2000 Sb. řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\").

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení dovolací soud nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 238 odst. l písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle citovaného ustanovení je založena na nesouladnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouladný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Pro posouzení přípustnosti dovolání je tedy podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí.

Podle § 242 odst. l OSŘ dovolací soud přezkoumá rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání.

Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodování o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 37 Sbírky rozhodnutí a stanovisek z roku 1999 a C 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Pokud žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu ohledně vnosů na pořízení společného domu a na jeho opravy z peněz získaných prodejem jeho nemovitostí v Maďarsku a prodejem os. vozu Ford Sierra, pak s ohledem na výše uvedené neshledal dovolací soud dovolání v tomto rozsahu přípustné. I když rozsudek odvolacího soudu je měnící, ze srovnání rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně vyplývá, že oba soudy v této věci vycházely ze shodných skutkových zjištění i právního posouzení věci. Nezbytná podmínka přípustnosti dovolání, tj. rozdílnost rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně, zde chybí. Dovolání v této věci není přípustné ani podle § 238 odst. l písm. b) OSŘ, poněvadž soud prvního stupně ohledně uvedené věci rozhodl stejně i dřívějším rozsudkem z 22. 8. 1996, č. j. 9 C 58/93-174, v této věci, jenž byl odvolacím soudem zrušen usnesením ze 4. 12. 1996, č. j. 13 Co 1116/96-199 (nerozhodl jinak). Dovolací soud se proto dovoláním v tomto rozsahu z hlediska důvodnosti nemohl zabývat.

Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné proto, že ve vztahu k přikázání částky 650.000 Kč a 17.500 Kč odvolací soud rozhodl jinak než soud prvního stupně. Dovolací soud se proto dále zabýval důvodností dovolání žalobce odkazujícího na § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ, to je přezkumem toho, zda skutkové zjištění, že žalobce převzal od P. a S. P. 650.000 Kč má v podstatné části oporu v provedeném dokazování a zda odvolací soud správně v rámci vypořádání přikázal žalobci částku 650.000 Kč a 17. 500 Kč.

S ohledem na již ustálený výklad čl. VIII. odst. 2 věty první zákona č. 91/1998 Sb. Nejvyšším soudem a na to, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo dne 20. března 1992, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., tedy nikoli nová ustanovení o společném jmění manželů (srov. rozhodnutí C 259 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Předpokladem opodstatněnosti dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím osudem, jež bylo podkladem pro rozhodnutí tohoto soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které oporu v provedeném dokazování nemá, neboť výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se přitom rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v § 132 OSŘ o volném hodnocení důkazů. Pod pojmem provedené dokazování nutno zahrnout dokazování soudy obou stupňů a je třeba zahrnout i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem tvoří jeden celek (řízení nalézací).

Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v § 133 až § 135 OSŘ. Nelze-li však soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl, pak není možné zpochybňovat ani jeho názory. Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze napadat.

Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že při hodnocení důkazů, ze kterých činil zjištění o tom, jakou částku žalobce od P. a S. P. převzal, vycházel ze dvou potvrzení z 12. 11. 1992, výpovědí svědků P. a S. P. před odvolacím soudem a jejich výpovědí jako účastníků řízení ve věcech soudu prvního stupně sp. zn. 8 C 19/93 a sp. zn. 21 C 97/95 a také výpovědí žalobce v těchto řízeních a také v tomto řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Odvolací soud pak přesvědčivě zdůvodnil, proč vzhledem k rozporům ve výpovědích žalobce o výši převzaté částky vzal za základ svého skutkové zjištění listinné doklady - dvě potvrzení z 12. 11. 1992, v nichž žalobce svým podpisem převzetí částek 600.000 Kč a 50.000 Kč potvrdil a pravost tohoto podpisu nepopřel. Pokud tedy žalobce v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že skutkové zjištění o převzetí částky 650.000 Kč od P. a S. P. nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, činí tak nedůvodně. V podstatě polemizuje se způsobem volného hodnocení shromážděných důkazů provedeném odvolacím soudem, které je však přesvědčivé a logické natolik, že mu v tomto směru nelze nic vytýkat.

Dovolací soud považuje také za správné, že odvolací soud vycházel pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z toho, že z kupní ceny sjednané ve smlouvě z 12. 6. 1992 se žalobci právem dostalo částky 650.000 Kč. Žalobce ani v dovolání nezpochybňuje, že se nedovolal relativní neplatnosti této smlouvy ve smyslu § 40a ObčZ, i když předmětem smlouvy byly nemovitosti náležející do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a smlouva byla uzavřena jen jedním z nich (žalovanou). Sám také od manželů P. částku 650.000 Kč, jak uvádí v potvrzeních 12. 11. 1992 na úhradu kupní ceny nemovitostí, jejichž byl spoluvlastníkem, převzal. K jejímu zaplacení je sám vyzval, jak vypověděl svědek P. P. Žalobce také částku 650.000 Kč manželům P. nevrátil a ani v dovolání nic takového neuvádí. Stejně tak ji nepředal žalované, kterou jinak za osobu oprávněnou k jejímu převzetí označuje. Je-li smlouva o převodu nemovitosti náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřená jen jedním z manželů jako převodcem, tj. v rozporu s § 145 odst. 2 ObčZ, platná, protože se druhý z manželů neplatnosti právního úkonu podle § 40a ObčZ nedovolal, nemění to nic na skutečnosti, že nešlo o převod odděleného majetku jednoho z manželů, ale o převod věci, jež byla v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Jestliže pak nabyvatel zaplatí kupní cenu (její část) manželovi na smlouvě nezúčastněnému, plní tak solidárně oprávněnému. Pro daný případ z toho vyplývá, že částka 650.000 Kč zaplacená žalobci manžely P. je plněním z kupní smlouvy, k jehož převzetí byl žalobce oprávněn, a nejde o jeho bezdůvodné obohacení. Pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve smyslu § 150 ObčZ to znamená, že takto zaplacená část kupní ceny je společným majetkem, který je v dispozici žalobce. Na tom nemění nic ani skutečnost, že v této záležitosti v jiném řízení byli manželé P. soudem zavázáni k zaplacení částky 650.000 Kč žalované. Konečně správný je také závěr odvolacího soudu o společném dluhu, který vznikl provedením úprav společné nemovitosti, a že dluh byl i za žalobce manžely P. zaplacen.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce je z pohledu jím uplatněných dovolacích důvodů neopodstatněné a rozsudek odvolacího soudu správný. Protože v rámci přezkumu rozsudku odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 OSŘ nebylo zjištěno, že v řízení došlo k vadám podle § 237 odst. l OSŘ nebo jiným vadám, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí, bylo dovolání podle § 243b odst. l OSŘ zamítnuto.

Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, přísluší jí proto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst. 1 a § 142 odst. l OSŘ náhrada nákladů. Podle bodu 10 hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. je při jejich výši třeba vycházet z vyhl. č. 177/1996 Sb. před změnou provedenou vyhl. č. 484/2000 Sb. Náklady jsou dány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání 7.150 Kč (tarifní hodnota 767.500 Kč) a paušální náhradou jeho hotových výdajů 75 Kč, celkem částkou 7.250 Kč [§ 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 6, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu].

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. června 2001

JUDr. Marie Rezková,v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru