Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1506/2013Usnesení NS ze dne 25.03.2015

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1506.2013.1
Dotčené předpisy

§ 149 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1506/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. J. K., zastoupené JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalovanému Ing. P. K., zastoupenému JUDr. Vlastimilem Plíhalem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, SNP 1350, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 405/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 25. října 2012, č. j. 23 Co 374/2012-319, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 27 640,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jana Tryzny, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Botičská 4.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 29. února 2012, č. j. 11 C 405/2007-267, ve znění opravného usnesení ze dne 12. července 2012, č. j. 11 C 405/2007-288, přikázal věci blíže specifikované ve výroku I. rozsudku (tj. včetně ideálních podílů k nemovitostem, o něž se vede v dovolání spor) ve společném jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně a žalovaného (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1 500 144,68,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), zastavil řízení co do vypořádání obchodního podílu o velikosti ½ ve společnosti JK, společnost s ručením omezeným, IČ: 48152510, se sídlem v D., K. 260, náležejícího žalobkyni, a obchodního podílu o velikosti ½ ve společnosti JK, společnost s ručením omezeným, IČ: 48152510, se sídlem v D., K. 260, náležejícího žalovanému, co do vypořádání movitých věcí nacházejících se v bytové jednotce č. 869/2 v domě čp. 868 a 869 na pozemku parc. č. 2119/1 a parc. č. 2120/15 v obci a k. ú. D. a v družstevním bytě č. 4 v domě čp. 294 v ulici P. v P. – O. o velikosti 4+1 s příslušenstvím, co do vypořádání obchodního podílu o velikosti 1/8 ve společnosti POLYSs. r. o. v likvidaci, IČ: 25254791, se sídlem v D., K. 260 (výroku III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.).

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. října 2012, č. j. 23 Co 374/2012-319, rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že přikázal do vlastnictví žalobkyně a žalovaného věci zde uvedené a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1 457 644,70,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), rozsudek soudu I. stupně ve výroku III. potvrdil (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až VI.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný se domnívá, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení před soudy obou stupňů bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Konkrétně namítá, že oba soudy pochybily, když nemovitosti uvedené ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu, které byly nabyté na základě kupní smlouvy ze dne 9. 11. 1994, zahrnuly do společného jmění manželů a nikoliv do výlučného vlastnictví žalovaného. Důvodem je, že kupní cena byla uhrazena dovolatelem formou přistoupení k závazku dlužníka, což je jednostranný právní úkon dovolatele a nikoliv obou manželů a tento úkon nelze považovat za nakládání se společnými právy a věcmi. Dovolatel dále namítá okolnosti, které doprovázely uzavření kupní smlouvy, především podle vůle obou manželů měl být vlastníkem dotčených nemovitostí výlučně dovolatel, což je patrné například již na tom, že jako kupující vystupoval toliko sám a že jen on podával návrh na vklad do katastru nemovitostí. Tato společná vůle byla i předpokladem, pro který otec dovolatele uzavřel kupní smlouvu s dovolatelem. Namítá, že pokud byl zapsán 10 let v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník nemovitostí, přičemž o svém vlastnickém právu byl utvrzován jednáním žalobkyně, pak tyto nemovitosti vydržel. Za této situace měl soud velice pečlivě zkoumat otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení vlastnického práva k daným nemovitostem, neboť je nesporné, že se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k dotčeným nemovitostem pouze účelově ve vztahu k vypořádání společného jmění manželů, ač věděla, že nemovitosti nikdy společné jmění manželů netvořily. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Dovolatel v doplnění dovolání ze dne 7. 9. 2013 uvádí, že není na místě aplikovat § 145 odst. 1 obč. zák., jak učinily soudy obou stupňů, neboť toto ustanovení se týká toliko právních úkonů ohledně společné věci, která již je součástí společného jmění manželů, a nikoliv právních úkonů ohledně věci, která se má teprve součástí společného jmění manželů stát. V otázce interpretace kupní smlouvy ze dne 9. 11. 1994 a jejich dodatků odkazuje dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Oba soudy také pominuly, že není ten, kdo by měl nést v dané věci důkazní břemeno, jak vyplývá z rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010. V neposlední řadě namítá, že jeho otec se po něm domáhá „vyslovení“ absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 9. 11. 1994 pro rozpor s § 37 a § 39 občanského zákoníku. Obecné soudy nemohly otázku absolutní neplatnosti smlouvy ze dne 9. 11. 1994 posuzovat, protože ve věci nebylo prováděno žádné dokazování, nebyl proveden výslech stran, když vůle kontrahenta, která by jejich výslechem mohla být zjištěna, byla nahrazena interpretací smlouvy, kterou učinil soud.

Dovolatel v doplnění dovolání ze dne 30. 12. 2013 shrnuje své námitky vůči skutečnosti, že soudy obou stupňů zahrnuly do vypořádání společného jmění manželů nemovitosti nabyté na základě kupní smlouvy ze dne 9. 11. 1994. Nadto dovolatel namítá, že není pravdou, že by kupní cena za nemovitosti byla hrazena z úvěru, k jehož splácení byly použity společné prostředky. Podle žalovaného je nesporné, že provozoval a dále provozuje jako fyzická osoba podnik. V rámci podniku byla uzavřena i smlouva o úvěru, z níž byla placena kupní cena, a nemovitosti byly následně vloženy do podniku. Vzhledem k tomu soudy obou stupňů pochybily, když nemovitosti vypořádávaly, neboť měly vypořádat toliko to, co bylo vynaloženo ze společného na výlučné.

Žalobkyně považuje dovolání za zcela nedůvodné. Žalovaný v dovolání nevymezil, v čem spatřuje ve smyslu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jádro dovolání spočívá v nesouhlasu dovolatele s právními závěry nižších soudů, podle nichž nemovitosti tvořící tovární areál spadaly do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Námitky dovolatele však nezakládají přípustnost dovolání a nenaplňují ani žádný dovolací důvod. Již skutečnost, že kupní smlouva byla uzavřena za trvání manželství, postačuje k závěru, že nemovitosti spadaly do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by se na nabytí nemovitostí vztahovala některá ze zákonných výjimek ve smyslu § 143 občanského zákoníku. V této souvislosti vůle prodávajícího prodat nemovitosti pouze dovolateli nemá žádnou právní relevanci. Nad rámec uvedeného žalobkyně vždy jednala a vystupovala jako osoba s vlastnickými právy k nemovitostem z titulu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a to navzdory skutečnosti, že nebyla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník, a podílela se také na splácení úvěru. Není tedy pravdou, že by bylo „společnou vůlí“ bývalých manželů, aby nemovitosti nabyl pouze dovolatel. K nabytí vlastnického práva nemohlo potom dojít ani namítaným vydržením, neboť to nemůže svědčit jednomu z manželů proti manželovi druhému, s nímž nabyl věci do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Žalovaný nemohl být v dobré víře, protože zákonná úprava společného majetkového režimu manželů musí nutně dobrou víru vylučovat, navíc žalovaný, aby mohl nemovitosti sám vydržet, musel by být držitelem výlučným, avšak žalobkyně tovární areál užívala rovněž ke své podnikatelské činnosti. Argumentaci o naléhavém právním zájmu žalobkyně nerozumí, neboť se vedlo řízení o vypořádání společného jmění manželů a nikoliv řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem. Navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože o vypořádání společného jmění manželů bylo odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. října 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. prosince 2012, dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod č. C 3080 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

V posuzovaném případě dovolatel rozporuje správnost závěrů soudů obou stupňů, že nemovitosti jsou součástí společného jmění manželů. Dovolatel spatřuje důvody především v tom, že kupní cena byla uhrazena formou přistoupení k závazku dlužníka, a že z vůle účastníků během uzavírání smlouvy vyplývá, že výlučným vlastníkem se měl stát pouze žalovaný.

Tato námitka není důvodná.

Soud I. stupně zjistil, že otec žalovaného uzavřel s žalovaným za trvání manželství kupní smlouvu ze dne 9. 11. 1994, kterou převedl na žalovaného id. ¾ nemovitostí za kupní cenu ve výši 3 060 944,- Kč. Tato kupní cena byla uhrazena kupujícím před podpisem smlouvy formou přistoupení k závazku prodávajícího a na základě toho kupující uhradil dluh prodávajícího u papíren. Žalobkyně s obsahem smlouvy souhlasila, což potvrdila svým podpisem na smlouvě. Dodatkem byla kupní cena navýšena na 12 940 890,- Kč. Tento dodatek podepsal již pouze otec žalovaného a žalovaný. Následně v katastru nemovitostí byl veden jako vlastník id. ¾ nemovitostí pouze žalovaný s tím, že tento podíl je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Soud I. stupně následně dospěl k závěru, že nemovitosti jsou součástí společného jmění manželů, na čemž ničeho nemění, že žalobkyně nebyla uvedena na dodatku ke kupní smlouvě. Tento dodatek je totiž neplatný. Vzhledem k tomu byly nemovitosti vypořádány v rámci společného jmění manželů. Se závěry soudu I. stupně se následně ztotožnil i odvolací soud.

Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. tvoří společné jmění manželů majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 2779/2008 (uveřejněném pod C 6297 v Souboru), uvedl, že zákon preferuje společné jmění manželů před jejich oddělenými majetky. Tam, kde jsou dány zákonné předpoklady pro zařazení věci do společného jmění (§ 143 obč. zák.), mohou věc manželé učinit předmětem výlučného majetku jen způsobem stanoveným zákonem, tedy zejména zúžením společného jmění (§ 143a obč. zák.); k takové modifikaci je třeba notářského zápisu. Pouhá shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění vyloučit.

V posuzovaném případě žalovaný nerozporoval skutečnost, že nabyl nemovitosti na základě (kupní) smlouvy, rozporoval však vůli smluvních stran zahrnout nemovitosti do společného jmění manželů, jakož i další skutečnosti doprovázející převod nemovitostí. Pomine-li Nejvyšší soud skutečnost, že žalovaný z převážné části rozporuje skutkový stav (to se týče okolností doprovázejících převod nemovitosti), který není dovolací soud v dovolacím řízení podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn přezkoumávat, je zjevné, že se na věc vztahuje výše uvedený právní závěr dovolacího soudu, že pouhá shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění vyloučit. Dovolateli lze sice dát za pravdu v tom, že kupní cena nemohla být uhrazena toliko přistoupením k závazku, nicméně v posuzovaném případě soud I. stupně dospěl k závěru, že kupní cena byla nakonec žalovaným skutečně uhrazena. A i kdyby tomu tak nebylo, námitky žalovaného nejsou schopny vyvrátit skutečnost, že vůlí smluvních stran nebylo darování nemovitostí žalovanému, ale převod nemovitostí žalovanému s tím, že žalovaný poskytne svému otci určité protiplnění v podobě přistoupení k závazku. Jinými slovy řečeno, i kdyby žalovaný nakonec dluh za svého otce nezaplatil, nebylo by možno uvažovat o tom, že již při prodeji nemovitostí měl žalovaný ve skutečnosti nabýt nemovitosti darem.

Nejvyšší soud podotýká, že by dovolateli nebylo možno dát za pravdu ani tehdy, když by nabyl nemovitosti na základě prostředků získaných ze svého výlučného dluhu.

Nejvyšší soud ČSSR v rozsudku ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69 (uveřejněném pod č. 57/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zaujal právní názor, že „vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za splnění ostatních podmínek uvedených v § 143 o. z. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku manžela, který takto opatřil peníze a je povinen je vrátit (ať již jako plnění ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví“.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 (uveřejněném pod č. C 4256 v Souboru) uvedl, že tentýž závěr je použitelný i na institut společného jmění manželů upravený v občanském zákoníku ve znění po novele č. 91/1998 Sb. v těch případech, kdy jde o závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého [§ 143 odst. 1 písm. b) věta za spojkou obč. zák.]. „I podle platné právní úpravy tvoří společné jmění manželů veškerý majetek nabytý některým z manželů nebo jimi společně za trvání manželství s výjimkou taxativně uvedených případů v § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ, mezi něž způsob nabytí, k jakému došlo v dané věci, nepatří. Vzhledem k tomu, že právní úprava vnosů do společného jmění manželů (§ 149 odst. 2 ObčZ) je shodná s předchozí úpravou vnosů do bezpodílového spoluvlastnictví (§ 150 ObčZ ve znění do 31. 7. 1998) jsou také nadále použitelné i závěry vyslovené Nejvyšším soudem České republiky již ve stanovisku Cpj 86/71, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 42/1972, kde uvedl: ‚Jestliže byla nějaká věc získána za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví zčásti z prostředků patřících jen jednomu z manželů, pak při vypořádání je manžel, z jehož prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co takto vynaložil. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci (např. v důsledku opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její původní hodnota, bylo by třeba k tomu přihlédnout a náklady, které na ni jeden z manželů ze svých prostředků vynaložil, by se nenahradily v plné výši, nýbrž jen ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci vyšší než původní hodnota, pak by se k tomuto zvýšení při stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z prostředků jednoho z manželů, nepřihlíželo. Do bezpodílového spoluvlastnictví totiž náleží a oběma manželům je společná věc v takto zvýšené hodnotě, takže z této zvýšené hodnoty by se vycházelo i při stanovení podílů na společném majetku.‘ Nejvyšší soud tyto závěry zopakoval i v usnesení ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004, publikovaném pod č. C 2707, sv. 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen ‚Souboru rozhodnutí‘. S ohledem na uvedené se dovolací soud ztotožnil s právním názorem, že ‚byly-li na zakoupení věcí v SJM použity peníze opatřené závazkem jen jednoho manželů, který není součástí SJM a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, zakládá tato skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání jeho vnosu z odděleného majetku na společný majetek‘.“

Dovolateli je třeba dále připomenout, že podle § 144 obč. zák. platí, že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.

Toto ustanovení Nejvyšší soud konstantně vykládá tak, že „pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§ 144 ObčZ v platném znění). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2727/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 528). Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností“ [rozsudek ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004 (uveřejněný pod č. C 3698 v Souboru)].

Namítá-li dále žalovaný, že není namístě aplikovat § 145 odst. 1 obč. zák. a že by měl soud pečlivě zkoumat otázku naléhavého právního zájmu, není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se tyto skutečnosti měly projevit na závěru, že nemovitostí jsou součástí společného jmění manželů. Ustanovení § 145 odst. 1 obč. zák. upravuje správu majetku, který tvoří společné jmění manželů, nedopadá však nijak na otázku nabytí nemovitostí do společného jmění manželů. Pokud žalovaný uvedenou námitkou chce rozporovat, že se žalobkyně nemohla dovolat relativní neplatnosti dodatku ke kupní smlouvě, pomíjí dovolatel to, že i kdyby dodatek byl shledán jako platný, nic by to nezměnilo na závěru, že nemovitosti jsou součástí společného jmění manželů. K naléhavému právnímu zájmu je pak třeba připomenout, že se v rámci řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů nikterak nezkoumá, protože předmětem řízení není určení spoluvlastnického práva, ale vypořádání společného jmění manželů.

Co se potom týče tvrzeného vydržení spoluvlastnického podílu žalovaným vůči žalobkyni, námitky, že otec žalovaného se po něm domáhá navrácení předmětných nemovitostí pro absolutní neplatnost smlouvy a že nemovitosti byly součástí podniku žalovaného, dovolací soud se jimi v tomto dovolacím řízení nemohl zabývat, neboť se jedná o nepřípustné novoty ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty se v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobkyně advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 4 752 350,90,- Kč podle § 7 bodu 6 ve spojení s § 8 odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb. (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn po 1. lednu 2013, částkou 27 340,- Kč (vyjádření k dovolání bylo soudu doručeno dne 9. dubna 2013 – § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky). K tomu je nutno dále připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky). Celkem tak je výše nákladů v dovolacím řízení na straně žalobkyně představována částkou 27 640,- Kč.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

Dovolací soud proto žalovanému uložil, aby žalobkyni nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 27 640,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. března 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru