Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1489/2016Rozsudek NS ze dne 22.08.2017

HeslaSousedská práva
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1489.2016.1
Dotčené předpisy
§ 1013 odst. 1 o. z.

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1489/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) R. B., b) K. B., c) L. S., d) Mgr. V. Ž., e) J. S., f) Ing. M. M., g) MUDr. O. B., h) Z. B., ch) L. Č., i) P. C., j) Ing. M. P., k) E. F., l) M. S., všech zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/11, IČO: 66003008, o uložení povinnosti zdržet se obtěžování hlukem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 317/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 35 Co 349/2015-331, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 35 Co 349/2015-331, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2015, č. j. 9 C 317/2012-289, uložil žalované povinnost zdržet se nejpozději do jednoho roku od právní moci rozsudku obtěžování žalobců hlukem z pozemku parc. č. 795/8 v katastrálním území Z. u T., způsobeným provozem na pozemní komunikaci v úseku mezi 124. a 125. kilometrem, tj. hlukem pronikajícím na nemovitosti žalobců po pravé straně komunikace ve směru od P., a to tak, aby v chráněném venkovním prostoru staveb jako součásti pozemku parc. č. 787/64, jako součásti pozemku parc. č. 787/63, jako součásti pozemku parc. č. 787/62, jako součásti pozemku parc. č. 74, jako součásti pozemku parc. č. 787/73, jako součásti pozemku parc. č. 787/73 a pozemku parc. č. 787/22, jako součásti pozemku parc. č. 787/79 a jako součásti pozemku parc. č. 787/82, jako součásti pozemku parc. č. 787/83 a jako součásti pozemku parc. č. 787/88 v části obce Z. v k. ú. Z. u T., hladina akustického tlaku v žádné z nočních hodin (22:00 do 6:00) nepřesáhla hranici 50 dB (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že zprovoznění komunikace přineslo do obytné lokality žalobců zvýšenou hlučnost. Když se začalo s výstavbou obytné zóny, byl znám záměr ohledně vybudování přeložky, územní plán však počítal s protihlukovým opatřením v podobě valu. Ještě před dokončením stavby byl územní plán změněn tak, že se nadále s protihlukovým valem nepočítalo. Protihlukové opatření se mělo provádět až podle výsledku měření za provozu. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by docházelo k překročení veřejnoprávních norem. Z provedených důkazů soud prvního stupně považoval za objektivní studii Zdravotního ústavu Plzeň, který vycházel ze znaleckého posudku Ing. Ládyše, přičemž se ztotožnil s argumentací žalobců, že hladina hluku výrazně a proti očekávání snižuje kvalitu bydlení, protože obyvatele zóny pronikání hluku značně obtěžuje. I když nedochází k přímému ohrožení jejich zdraví, je výrazně zhoršena kvalita bydlení. Z judikatury dovolacího soudu navíc plyne, že k zásahu do práv vlastníků může dojít i tehdy, pokud imise „nedosahují limitních nebo nadlimitních hodnot“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řešené věci je poměrně odlišná situace od situace uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11. Vlastníkem komunikace je zde stát, který disponuje správními orgány, které mohou provoz na komunikaci regulovat. V době, kdy se žalobci rozhodli pro stavbu rodinných domů, nevěděli o připravované výstavbě komunikace. Vycházeli z ujištění, že bude zabezpečena ochrana před hlukem. Byli proto zaskočeni, když zjistili, že k tomuto opatření nedojde. Soud prvního stupně dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012, ze kterého vyplývá, že není vyloučeno uložit povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemních komunikacích a že odepřít ochranu nadměrným imisím lze pouze tehdy, pokud k porušování práv žalobců nedochází v míře nepřiměřené dlouhodobě se formujícím poměrům v okolí komunikace.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, č. j. 35 Co 349/2015-331, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zdržet se nejpozději do jednoho roku od právní moci rozsudku obtěžování žalobců hlukem z pozemku parc. č. 795/8 v katastrálním území Z. u T., způsobeným provozem na pozemní komunikaci I/27 v úseku mezi 124. a 125. kilometrem, tj. hlukem pronikajícím na nemovitosti žalobců po pravé straně komunikace ve směru od P.., a to tak, aby v chráněném venkovním prostoru staveb jako součásti pozemku parc. č. 787/64, jako součásti pozemku parc. č. 787/63, jako součásti pozemku parc. č. 787/62, jako součásti pozemku parc. č. 74, jako součásti pozemku parc. č. 787/73, jako součásti pozemku parc. č. 787/73 a pozemku parc. č. 787/22, jako součásti pozemku parc. č. 787/79 a jako součást pozemku parc. č. 787/82, jako součástí pozemku parc. č. 787/83 jako součásti pozemku parc. č. 787/88 v části obce Z. v k. ú. Z. u T., hladina akustického tlaku v žádné z nočních hodin (22:00 do 6:00) nepřesáhla hranici 50 dB (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud neshledal oproti názoru soudu prvního stupně naplnění podmínek pro vyhovění negatorní žalobě podle § 1013 občanského zákoníku, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by hluk z předmětné komunikace vnikal na sousední pozemky žalobců v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezoval obvyklé užívání pozemků. Bylo naopak prokázáno, že jak komunikace, tak i domy žalobců byly kolaudovány a vycházelo se z příslušných územních plánů. Riziko ohrožení hlukem bylo zkoumáno při vzniku staveb. Žalobci věděli, že v jejich blízkosti bude vystavěna komunikace, kde bude silný provoz. Odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11. Jakmile žalobci postavili stavby, byla dokončena stavba komunikace bez protihlukových opatření, protože jich nebylo s ohledem na provedená měření třeba. Ani při prognóze navýšení dopravy nedošlo k porušení hygienických limitů. Soud přitom vyšel ze znaleckého posudku Ing. Ládyše, ze kterého vyplývá, že v chráněném venkovním prostoru nebyl hygienický limit v denní ani noční době překročen. Nelze tedy uzavřít, že by se nějak znehodnotily nemovitosti žalobců. Obtěžování hlukem není takové intenzity, aby překračovalo limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech, přičemž je třeba zohlednit i ráz lokality, který byl určen v době výstavby domů prostřednictvím výstavby přeložky. Očekávání žalobců nemůže být zmařeno, protože instalace protihlukové stěny byla vždy spojena s existencí nadlimitní hladiny hluku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu proto, že odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu je předně nepřezkoumatelný, když absentuje konkrétní odůvodnění závěru odvolacího soudu o tom, zda došlo k naplnění podmínek § 1013 občanského zákoníku. Z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jaký závěr odvolací soud učinil o skutkovém stavu a jeho právním hodnocení, tedy zda odvolací soud žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene na straně žalobců nebo proto, že nebyly překročeny hygienické limity či proto, že žalobci byli v době nabytí vlastnického práva ke stavbám srozuměni s tím, že v jejich blízkosti povede obchvat obce. Pokud by měl soud navzdory soudu prvního stupně zamítnout žalobu proto, že žalobci neunesli důkazní břemeno o překročení hygienických limitů, měl je poučit podle § 118a občanského soudního řádu. Odvolací soud se dále řádně nezabýval místními poměry a zejména poměry v jiných obdobných lokalitách, přitom podle judikatury dovolacího soudu je třeba při posouzení, zda se jedná o obtěžování překračující míru přiměřenou poměrům, zkoumat nejen poměry místní, ale i druhové. Odvolací soud se však nezabýval tím, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry v lokalitě, v níž se nachází nemovitosti žalobců a pominul svou povinnost zjistit, jaká je přiměřená míra obtěžování hlukem v jiných obdobných lokalitách. Žalobci v době, kdy stavěli své rodinné domy, neměli k dispozici jiné podklady týkající se výstavby pozemní komunikace než územní plán, který počítal s umístěním ochranného valu. Rovněž v mezidobí, kdy nabyli vlastnické právo ke stavbám a kdy byla uvedena komunikace do provozu, se také zvýšily fakticky hygienické limity. Není také zřejmé, co myslí odvolací soud „rázem lokality“, když k tomuto ve svém rozhodnutí ničeho neuvádí. Nepřípadným je závěr odvolacího soudu o tom, že obtěžování není takové intenzity, aby překračovalo limity stanovené veřejnoprávními předpisy. Podle judikatury dovolacího soudu může být totiž právně významným i obtěžování, které nepřekračuje limity stanovení obecně závazným právním předpisem. Dovolatelé dále uvádí, že naměřené hodnoty hluku dosahují nadlimitních hodnot. Odvolací soud se konečně nedostatečně zabýval aplikací právních názorů uvedených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 454/11. Navrhli proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož o nároku žalobců bylo pravomocně rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. (dále „o. z.“). V rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (uveřejněném pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval tzv. nepravou zpětnou účinnost o. z. i pro případy, kdy soud prvního stupně rozhodoval před 1. 1. 2014 podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) ale odvolací soud rozhodoval již po 1. 1. 2014. Tento závěr následně potvrdil Nejvyššího soudu i v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněném pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.). Tím spíše se pak prosadí úprava obsažená v o. z. i na případy, kdy soud prvního stupně rozhoduje po 1. 1. 2014. Sousedská práva se tak po 1. 1. 2014 posuzují podle právní úpravy obsažené v o. z.

Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud se při posuzování obtěžování žalobců imisemi hluku nezabýval kromě místních poměrů také poměry v jiných lokalitách, tj. poměry druhovými.

Tato právní otázka zakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.

Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

Již ve výše uvedeném rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, Nejvyšší soud vysvětlil a přijal zobecňující závěr, že (bez ohledu na odlišné slovní vyjádření) jsou ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. a ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. „v zásadě obsahově totožnými právními normami“ s tím, že judikatura k § 127 odst. 1 ohledně imisí je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 o. z.

Stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005 (dostupný na www.nsoud.cz)]. V tomto rozsudku Nejvyšší soud vyslovil: „Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích, přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující.“

Imisemi hluku z pozemních komunikací se pak dovolací soud ve vztahu k o. z. podrobně zabýval v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2015, č. 22, str. 792), ve kterém mimo jiné uvedl: „Domáhá-li se žalobce ochrany proti rušení (imisím) pocházejícím z pozemní komunikace, soud nejprve zjistí, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům a zda omezuje obvyklé užívání nemovitosti (tj. podobných nemovitostí u podobných komunikací); přitom přihlédne k tomu, zda imise (zde hluk a prašnost) obtěžující žalobce přesahují limity stanovené v hygienických, příp. jiných veřejnoprávních předpisech (tyto limity jsou však jen pomocným, byť významným ukazatelem – srov. § 1 o. z. ohledně vztahu veřejného a soukromého práva). Dále zjistí, zda imise obtěžující žalobce mají alespoň zčásti původ ve stavebním stavu komunikace (resp. v jiných okolnostech přičitatelných žalovanému, např. ve frekvenci a kvalitě úklidu komunikace) a zda jsou ovlivnitelné jejími úpravami (přitom přihlédne k poměru mezi náklady na protihluková či jiná opatření a jejich přínosem ke snížení hlukové zátěže žalobce). V kladném případě uloží žalovanému, aby se zdržel rušení žalobce konkrétními imisemi […]. Při zkoumání, zda jde o případ, kdy imise vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku (obtěžují jej nad míru přiměřenou poměrům) je třeba zvážit, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití) přiměřená míra konkrétních imisí, tj. obtěžování hlukem a prachem, a jaká je míra imisí v dané věci. V dané věci však soudy neučinily konkrétní zjištění, jaká by míra přiměřená poměrům mohla být ještě tolerována; není zřejmé, o co se (do určité míry implicitní) závěr, že jde o míru přiměřenou poměrům v okolí (jakéhokoliv) kamenolomu, opírá. Soud rozhodující o návrhu na ochranu podle § 1013 odst. 1 o. z. se nemůže omezit jen na konstatování, že namítaný zásah je v souladu stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být; podle nového občanského zákoníku musí zjistit, jaké je „obvyklé užívání pozemku“, tj. obvyklé užívání v obdobných lokalitách, což není v zásadě nic jiného než zjištění míry imisí, jaká je v obdobných lokalitách přípustná). Do úvahy je třeba vzít i to, zda obtěžování překračuje meze stanovené správním (hygienickým apod.) předpisem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3532/2006).“ K těmto východiskům se dovolací soud přihlásil i v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2015, č. 7-8, str. 271).

Z uvedené judikatury plyne, že soud, který v případě imisí hluku posuzuje míru přiměřenou místním poměrům a omezení obvyklého užívání pozemku v rámci naplnění předpokladů pro úspěšnost tzv. sousedské negatorní žaloby, je povinen zkoumat a zohlednit také poměry panující v jiných obdobných lokalitách (resp. podobných nemovitostech a komunikacích).

Jestliže odvolací soud tuto úvahu nepromítl žádným způsobem do svého právního posouzení, protože se posuzováním obdobných lokalit vůbec nezabýval, je takové právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.

Ostatními námitkami dovolatelů směřujícími zejména proti překvapivosti, nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i proti nesprávnosti posouzení okolnosti, že v době výstavby se počítalo s ochranným valem proti hluku, nebo měření hluku, se dovolací soud z důvodu procesní ekonomie s ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí nezabýval, jestliže je potřeba nejprve zjistit druhové poměry jakožto základ pro další úvahu soudu.

Aniž by dovolací soud předjímal výsledek dalšího řízení, lze uzavřít, že v dalším řízení bude třeba ve světle výše zmíněné judikatury dovolacího soudu kromě jiného zjistit, zda obtěžování žalobců přesahuje či nepřesahuje míru, v jaké obvykle imise vnikají na pozemky s budovami v obdobných lokalitách, s obdobnými komunikacemi, a zda podstatně omezují obvyklé užívání nemovitostí žalobců. Poté, co soud takto komplexně zhodnotí míru obtěžování žalobců, učiní závěr, zda jde o nepřiměřené obtěžování, či nikoliv, což předurčí jeho další postup.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 243e odst. 2 o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. srpna 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru