Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 148/2020Usnesení NS ze dne 22.09.2020

HeslaVydržení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.148.2020.1
Dotčené předpisy

§ 134 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 148/2020-415

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. K., narozeného XY, a b) J. K., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. et MUDr. Danem Podstatzky-Lichtensteinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 608/2, proti žalovaným 1) V. B., narozenému XY, a 2) K. B., narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 124/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. září 2019, č. j. 15 Co 259/2019-382, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný 1) je povinen nahradit každému z žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 3 291,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. et MUDr. Dana Podstatzky-Lichtensteina, advokáta se sídlem v Praze 5, Radlická 608/2.

III. Žalovaná 2) je povinna nahradit každému z žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 3 291,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. et MUDr. Dana Podstatzky-Lichtensteina, advokáta se sídlem v Praze 5, Radlická 608/2.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2019, č. j. 4 C 124/2017-330, určil, že vlastnické právo k pozemkům parc. č. XY a XY zapsaným na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětné pozemky“), svědčí ve výši id. 1/2 žalobci a) a ve výši id. 1/2 žalobkyni b) ­­– (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 15 Co 259/2019-382, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání a vymezili v něm následující v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky: 1) Má pro posouzení omluvitelného omylu a dobré víry význam skutečnost, že pozemek, který považuje držitel za součást svého pozemku, je jiného druhu a má jiný způsob využití, než pozemek v jeho vlastnictví? 2) Má pro posouzení omluvitelného omylu a dobré víry význam skutečnost, že držitel je přesvědčen o původu sporného pozemku a toto přesvědčení je nesprávné? 3) Jaký význam má pro posouzení podmínky užívání věci, respektive projevu vůle vlastníka směřujícího k ochraně proti neoprávněné držbě skutečnost, že pozemek prakticky nelze užívat a neumožňuje ani nevyžaduje žádné nakládání a údržbu? Má být daný stav interpretován ve prospěch vlastníka nebo držitele? 4) Lze rozsudkem určujícím vydržení vlastnického práva k pozemku nastolit stav odporující právním předpisům z oboru stavebního práva v době počátku i konce udávané doby vydržení? 5) Lze na základě udávaného kvazititulu, na který odkazuje i odvolací soud (tedy dědického usnesení ze dne 31. 10. 2005) dospět k závěru o vydržení pozemků právním předchůdcem žalobců a před datem vydání tohoto rozhodnutí? Vylučuje předchozí vydržení věci právním předchůdcem žalobců obdobný nárok samotných žalobců? Lze učinit závěr o vydržení bez určení jeho přesného okamžiku a osoby, která právo nabyla? 6) Má pro posouzení dobré víry držitele význam skutečnost, že k posunutí rozhrady došlo i na druhé straně, a to v neprospěch jiného vlastníka a v obdobném rozsahu? Lze stejné jednání, tedy výsadbu linie smrků, provedené v obdobné době a stejným vlastníkem interpretovat jako rozdílný projev vůle a projev jiného přesvědčení o průběhu vlastnické hranice ve vztahu k různým sousedům? Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání reagovali na žalovanými vymezené otázky. Jiný druh předmětných pozemků na posouzení dobré víry vydržitelů vliv nemá. Pozemky byly obhospodařovány totožným způsobem – byly na nich pěstovány traviny – nelze tedy rozlišit, zda je pozemek evidovaný jako zahrada nebo ostatní plocha. K zařazení pozemku do kategorie ostatní plocha navíc došlo až při digitalizaci. Důvodně se mýlit ve svém přesvědčení je samotnou podstatou právního institutu dobré víry a omluvitelného omylu. Nesprávné přesvědčení o původu sporného pozemku na dobrou víru vliv mít nemůže. Není pravdou, jak tvrdí žalovaní, že by byly předmětné pozemky ohraničené a špatně dostupné ze všech stran. Pozemek ve vlastnictví žalobců tvoří s předmětnými pozemky jednolitý, ohraničený celek se shodným terénním profilem a shodným travním porostem na pozemcích pěstovaných. Žalobci i jejich právní předchůdci předmětné pozemky obhospodařují. Nesouhlasí s tím, že by určením vlastnického práva žalobců k předmětným pozemkům byl nastolen stav odporující předpisům stavebního práva. Odvolací soud rovněž zcela jednoznačně uvedl, kdo vlastnické právo vydržel, na základě čeho a kdy se tak stalo. Jižní hranice pozemku žalobců a pozemku ve vlastnictví třetí osoby není spornou, a proto také nikdy nebyla předmětem dokazování tohoto ani jiného soudního sporu. Navrhují, aby bylo dovolání odmítnuto, příp. zamítnuto.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalovaní v dovolání vymezili šest otázek týkajících se posouzení oprávněnosti držby, resp. dobré víry žalobců a jejich právních předchůdců.

Tyto otázky nezakládají přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejich řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti dovolací soud dodává, že ve sporech týkajících se vydržení je nutno hodnotit vždy všechny okolnosti případu a všechny skutečnosti, které mohou ovlivnit závěr o tom, zda držitel mohl či nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře ohledně držby věci či práva. Zpravidla nelze některou z možných skutečností posuzovat zcela izolovaně se závěrem, že při její existenci je či není dobrá víra dána. Právě toho se však dovolatelé domáhají; formulací jednotlivých otázek směřujících ke zpochybnění závěrů o dobré víře žalobců.

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 [uveřejněném pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“)], podle něhož „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněném pod č. C 1067 v Souboru), se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C 1 068 v Souboru)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)].

Vydržet lze vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše dostupné na www.nsoud.cz)].

Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).

V daném případě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobci a jejich právní předchůdci byli v dobré víře. Zohlednil, že je výměra předmětných pozemků minimální oproti velikosti pozemku parc. č. XY vlastněného žalobci. Stejně tak z pohledu zahrady žalobců, včetně předmětných pozemků, jako jednoho funkčního celku lze jednoznačně hovořit o omluvitelném omylu, jak ho dosavadní judikatura soudů vymezila. Ani z pohledu dalších konkrétních okolností, třeba polohy v terénu, tvaru předmětných pozemků, přirozených či umělých hranic na místě samém nebo zde užívání sousedního pozemku parc. č. XY nelze shledat nic, co by mohlo u žalobců, respektive u jejich právního předchůdce, vyvolat pochybnost o dobré víře.

Dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v otázce dobré víry žalobců a jejich právních předchůdců a neshledal úvahu odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně jako zjevně nepřiměřenou. Úvaha je založena na závěrech judikatury Nejvyššího soudu a zároveň zjevně nevybočuje z mantinelů logické úvahy.

Namítaná okolnost, že jsou držené pozemky jiného druhu a mají jiný způsob využití, nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že na ní není založeno napadené rozhodnutí. V odvolacím řízení nebyla výslovně uplatněna a odvolací soud se k ní ani nevyjadřoval. Nad rámec dovolací soud uvádí, že tato okolnost nemusí být při posouzení dobré víry a oprávněnosti držby rozhodná. Vědomost žalobců a jejich právních předchůdců o této okolnosti totiž nelze dovozovat pouze z existence samotného údaje v katastru nemovitostí. Odvolací soud uzavřel – a dovolatelé tento závěr v dovolání ani nenapadají – že předmětné pozemky tvoří s pozemkem žalobců parc. č. XY jeden funkční celek (zahradu). V řízení nebyl učiněn závěr o tom, že by některá část pozemku byla nestejnorodá ani, že by z potenciální nestejnorodosti musel držitel z objektivního hlediska rozpoznat, že drží i část pozemku tvořící samostatnou parcelu s jiným druhem využití. Judikatura Nejvyššího soudu pak ani nevyžaduje, aby se držitel nezbytně vždy seznamoval s údaji evidovanými v katastru nemovitostí. A v řízení zároveň nebylo prokázáno, že by žalobci nebo jejich právní předchůdci měli být s tímto údajem seznámeni, ostatně se ze skutkových závěrů nepodává ani jiná ingerence ze strany žalovaných nebo jejich právních předchůdců, která by mohla žalobce či jejich předchůdce v dobré víře zpochybnit.

Dále žalovaní namítají, že žalobci uvedli, že předmětné pozemky považují za součást sousedního pozemku a namítli i nesprávnost hranice, která je měla oddělit. K tomu dovolací soud uvádí, že dobrá víra držitelů má být dána po celou vydržecí dobu. Proto samotná okolnost, že žalobci uváděli tvrzení, které podle žalovaných mohly mít vliv na posouzení jejich dobré víry, v době, kdy již podle závěrů soudů měla vydržecí doba uplynout, není bez dalšího rozhodná. Navíc tvrzení žalobců zjevně představovala reakci na stav zjištěný při vytyčení hranic, k němuž došlo až v roce 2017. Pokud se proti závěrům o vytyčení hranic žalobci bránili, jde o okolnost, která naopak může jejich dobrou víru v to, že jsou vlastníky i předmětných pozemků, podpořit.

Ani námitka, že předmětné pozemky nelze držet, neboť jsou obtížně přístupné, není přípustná. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné pozemky vždy užívali žalobci a jejich právní předchůdci s tím, že než byly vysázeny stromky, byly součástí jejich zahrady a i po vysázení stromků pozemek za nimi sekal otec žalobce. Pan S., jako právní předchůdce žalovaných, pozemek nevyužíval, používal ho pouze při opravě nemovitosti, což o držbě nemusí vypovídat. Soudy tedy učinily závěr, že v průběhu vydržecí doby žalobci, resp. jejich právní předchůdci držbu předmětných pozemků vykonávali. Okolnost, že se přes vzešlý porost nelze dostat do určité části zahrady, pak nemusí znamenat, že by se držby pozemku dotyčné osoby vzdaly. To platí o to víc, když jejich držbu žalovaní, resp. jejich právní předchůdci v průběhu vydržecí doby nenarušovali.

Ani námitka, zda lze soudním rozhodnutím nastolit stav odporující předpisům stavebního práva, nezakládá přípustnost dovolání, neboť na ní není napadené rozhodnutí postaveno – žalovaní ji v odvolacím řízení neuplatnili a odvolací soud se jí ani sám nezabýval. I kdyby námitka byla vznesena, dovolací soud uvádí, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování veřejného práva (§ 1 odst. 1 o. z.). I pokud by bylo pravdivé tvrzení žalobců, že stavební právo v daném případě vylučuje, aby stěna stavby na pozemku žalovaných přímo sousedila s pozemkem žalobců, soukromoprávní úprava vlastnictví toto nevylučuje. Ani tato okolnost pak nemusí představovat v konkrétním případě aspekt, který by sám o sobě mohl dobrou víru žalobců či jejich předchůdců zpochybnit.

Ve vztahu k titulu držby odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že již právní předchůdce žalobců vydržel ke dni 1. 1. 2002 vlastnictví k oběma předmětným pozemkům. I kdyby se pak držba žalobců k nim odvíjela až od právní moci dědického rozhodnutí z 31. 10. 2005, která nastala 1. 12. 2005, tak žalobci drželi v dobré víře tyto nemovitosti do 12. 10. 2016, kdy došlo k vytyčení hranic pozemků v daném místě, takže také splnili desetiletou vydržecí lhůtu a vlastnické právo vydrželi nejpozději k 1. 12. 2015. Tím, „kdo a kdy“ právo nabyl, se tedy soudy zabývaly. Usnesení o dědictví z roku 2005 mohlo být putativním titulem zjevně jen ve vztahu k možnému vydržení žalobci. Ve vztahu k právním předchůdcům soudy uvažovaly o dalších dědických rozhodnutích a kupních smlouvách (viz bod 12. napadeného rozhodnutí). Vydržení věci právním předchůdcem žalobců nevylučuje obdobný nárok samotných žalobců, pokud by splnili zákonné podmínky pro vydržení i oni. Takový závěr také nalézací soudy učinily a s tímto závěrem o splnění podmínek vydržení samotnými žalobci dovolání nijak nepolemizuje, a splnění podmínek vydržení samotnými žalobci tak není předmětem věcného přezkumu dovolacím soudem.

K poslední námitce o posunu rozhrady v neprospěch jiného vlastníka odvolací soud uvedl, že linie stromů byla vysázena nejenom u předmětných pozemků, ale i v další, jižní části pozemku parc. č. XY, přičemž byla vysázena shodně vždy s určitým ústupem od faktického ohraničení, jímž je na straně jedné plaňkový plot, na straně druhé právě zmíněná zeď stavby na pozemku parc. č. XY. Proto nelze dovodit žádnou přímou souvislost mezi výsadbou této řady stromů a hranicí mezi předmětnými pozemky a pozemkem parc. č. XY. Tuto úvahu nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřenou.

Napadené rozhodnutí tedy v otázce posouzení dobré víry žalobců a jejich právních předchůdců obstojí.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c

odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalovaní ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru