Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1463/2020Usnesení NS ze dne 28.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Věcná břemena
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1463.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243g odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1463/2020-433

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně A. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, proti žalované M. Z., narozené XY, bytem XY, o vydržení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 19/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2019, č. j.

12 Co 33/2019-390, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Karla Davida.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):

Okresní soud v Lounech (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 7 C 19/2006-356, zamítl žalobu na určení, že každý vlastník stavební parcely č. XY, jejíž součástí je stavba XY, čp. XY, která stojí na pozemku parc. č. st. XY zapsaná na LV č. č. XY pro obec a k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, je oprávněn užívat pozemek parc. č. XY zapsaný na LV č. XY pro obec a k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 12 Co 33/2019-390, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že každý vlastník stavební parcely č. XY, jejíž součástí je stavba čp. XY, která stojí na pozemku parc. č. st. XY, vše zapsané na listu vlastnictví XY pro obec a katastráĺní území XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, je oprávněn užívat pozemek parc. č. XY zapsaný na listu vlastnictví XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Právní předchůdci žalobkyně vedli s žalovanou spor o existenci služebnosti svědčící každému vlastníkovi jejich parcely a váznoucí na parcele žalované. Poté, co pro ně příznivý rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci, převedli panující nemovitost (podle stavu založeného rozsudkem byla v době převodu panujícím pozemkem) na nynější žalobkyni; rozsudek odvolacího soudu byl však později zrušen v dovolacím řízení, a žalobkyně na základě procesního nástupnictví v dalším řízení nahradila původní žalobce. Žaloba pak byla zamítnuta; zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013. V dalším řízení odvolací soud v souladu s názory vyslovenými v rozsudku dovolacího soudu žalobě vyhověl; vyšel z toho, že žalobkyně nabyla pozemek i se služebností podle § 243d odst. 2 o. s. ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření, které k nim bylo podáno, jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3, věta první o. s. ř.). Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, anebo které je zjevně bezdůvodné, dovolací soud odmítne (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného znění občanského soudního řádu (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam uvedenou).

Dovolatelka tvrdí, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, však nijak nespecifikuje a ani se jasně nepodává z obsahu dovolání; ostatně řešenou problematikou se dovolací soud zabýval v této věci v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013, a odvolací soud se řídil právními závěry tam uvedenými. Protože toto rozhodnutí dovolacího soudu vyznělo pro žalovanou nepříznivě, patrně se domáhá toho, aby právní otázka tímto rozhodnutí vyřešená byla posouzena jinak. Nicméně dovolání neobsahuje výslovnou polemiku s uvedeným rozsudkem dovolacího soudu.

Jediné relevantní tvrzení směřující (byť nikoliv výslovně) ke změně judikatury dovolacího soudu je, že v dané věci jde o nabytí pozemkové služebnosti, kterými jsou podle právní vědy údajně práva váznoucí na jedné nemovité věci ve prospěch jiné, nesvědčí tedy osobě, nýbrž věci, a proto je nelze založit originálně podle § 243g odst. 2 o. s. ř.; toto ustanovení podle představy dovolatelky patrně chrání práva osoby, nikoliv věci. Toto pojetí vychází z představy, že věcně právní vztahy jsou vztahy člověka (subjektu) k věci (objektu), a posouvá ji do roviny, že jde o právní vztah mezi dvěma věcmi. Právo ovšem upravuje chování lidí a vztahy mezi nimi, vztahy mezi věcmi se vymykají právní regulaci a z povahy věci nemohou být jejím předmětem; právními vztahy jsou jen vztahy mezi subjekty práva (osobami fyzickými a právnickými). K tomu viz např. Knapp, V.: Teorie práva. Praha: C. H. Beck 1995, s. 202, a Spáčil, J.: Věcná břemena v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 6 a násl., a literaturu tam uvedenou. Kdyby šlo o vztahy mezi nemovitostmi, jak tvrdí dovolatelka, musely by tyto nemovitosti v případě sporu být účastníky řízení (arg. ad absurdum). Ve skutečnosti se věcná práva k věci cizí vyznačují tím, že alespoň jednou stranou takového vztahu je vlastník určité věci, tedy účastenství v právním vztahu je podmíněno a určeno vlastnictvím věci. Účastníky jsou však vždy subjekty práva, nikoliv objekty (věci). Tak v případě pozemkových služebností jsou účastníky právního vztahu jejich vlastníci, bez ohledu na to, kdo jimi je; změní-li se vlastnictví nemovitosti, ať panující či služebné, mění se bez dalšího účastenství v hmotněprávním vztahu služebnosti. Dovolací soud tak nemíní měnit právní názor, vyjádřený v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013, a v rozhodnutích tam uvedených.

Pokud dovolatelka poukazuje na to, že soudy snad nevyčerpaly celý předmět řízení, resp. nerozhodly o vzájemném návrhu, nevymezuje v této souvislosti žádný důvod přípustnosti dovolání; ostatně nápravu lze v takovém případě žádat podle § 166 o. s. ř., nikoliv prostřednictvím dovolání (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4.2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010).

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná povinnost jí uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 28. 5. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru