Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1450/2019Usnesení NS ze dne 29.10.2019

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1450.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1450/2019-263

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. M., narozeného XY, bytem XY, Slovenské republice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve Slavičíně, Osvobození 51, proti žalované J. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Křížákem, advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 6, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. č. j. 19 C 115/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2018, č. j. 11 Co 94/2018-194, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení

3 388 do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce Mgr. Zdeňka Rumplíka.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, č. j. 19 C 115/2017-155, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je spolu se žalovanou, každý v rozsahu jedné ideální poloviny, spoluvlastníkem domu č. p. XY na pozemku p. č. st. XY v katastrálním území XY, a ve výroku II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 128 923,94 Kč.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 7. 2018, č. j. 11 Co 94/2018-194, rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že určil, že žalobce a žalovaná jsou každý z jedné ideální poloviny spoluvlastníky stavby č. p. XY, rodinného domu, stojícího na pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY, v obci XY ve výroku II uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši

29 684 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku advokátu Mgr. Zdeňku Rumplíkovi a ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 025 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku advokátu Mgr. Zdeňku Rumplíkovi.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V prvé řadě namítá, že byl nesprávně aplikován systém neúplné apelace a koncentrace řízení. Poukazuje na to, že odvolací soud provedl důkazy, které nebyly soudem prvního stupně blíže popsány, respektive identifikovány, z čehož vyplývá, že nebyly před soudem prvního stupně provedeny jako důkazy. Jedná se o přepis sms zpráv, soupis faktur a dokladů o úhradách a e-mailovou komunikaci týkající se výstavby domu, uvedené pod body 11, 12 a 13 rozsudku odvolacího soudu. Jelikož byly tyto doklady doloženy až po koncentraci řízení, namítá rozpor se systémem neúplné apelace a koncentrace řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu proto podle ní vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování provedeném před soudem prvního stupně. Dále vyčítá odvolacímu soudu, že zcela opomíjí závěry vyplývající z judikatury dovolacího soudu, konkrétně z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2651/2016 a 22 Cdo 177/2016, zejména zjištění týkající se doby dokončení hrubé stavby a toho, kdo se na jejím financování a celkové realizaci převážně podílel. Podle dovolatelky jsou doklady předložené žalobcem z pohledu vzniku spoluvlastnictví zcela bezvýznamné. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil skutečnost, že zvažovala darování části domu žalobci. Podle jejího názoru totiž tato okolnost svědčí spíše o tom, že nepovažovala žalobce za vlastníka. Odvolací soud měl rovněž přihlédnout k tomu, že se stavbou domu pomáhala celá obec XY, a to včetně finančních darů, a že se žalobce na stavbě podílel zhruba stejnou měrou jako ostatní obyvatelé obce, kteří však spoluvlastnické právo ke vzniklé stavbě na rozdíl od žalobce neuplatňují. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s jednotlivými námitkami žalované, dovolání nepovažuje za přípustné, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.

Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku

č. 89/2012 Sb. („o. z.“).

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Především je nutno poukázat na skutečnost, že žalovaná v dovolání řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. V dovolání uvedla celou řadu námitek a výhrad, jimiž brojila proti rozsudku odvolacího soudu, avšak zásadně nebyla schopna v jejich souvislosti řádně vymezit otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Obsahem dovolání je tak pouhá polemika s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem, aniž by dovolatelka formulovala konkrétní právní otázku a uvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný.

K přípustnosti dovolání přitom nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že v souzené věci byla předmětem sporu otázka originárního způsobu nabytí vlastnického práva k nově vybudované stavbě, na jejímž vytvoření se podílelo více stavebníků. Odvolací soud přitom tuto otázku posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby. Není rozhodné, kdo vystupoval jako stavebník ve stavebním řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1142/2005). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, se uvádí, že „pokud ani z okolností věci není zřejmé, že by mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z účastníků, nelze vyloučit, že se tyto osoby stanou podílovými spoluvlastníky stavby. Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem společného užívaní“.

K těmto závěrům se později přihlásil Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2651/2016, na který poukazuje i dovolatelka nebo v rozsudku ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2018. V tomto rozhodnutí navíc zdůraznil, že z judikatury vyplývá závěr, že pokud před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb., spolu dvě osoby (či více osob) společně zřizovaly stavbu (tedy se podílely významným způsobem na jejím zřízení), a ohledně právního osudu stavby, ani ohledně právního důvodu jejich účasti na stavbě, neprojevily právně významnou vůli a současně ze všech okolností věci jasně nevyplývá něco jiného, je stavba v jejich podílovém spoluvlastnictví. Ten, kdo se v takovém případě spoluvlastnictví dovolává, musí prokázat, že šlo o společně zřizovanou stavbu; posouzení, zda tomu tak bylo, je na úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna. Kdo vznik spoluvlastnictví v tomto případě popírá, musí prokázat, jaký byl důvod účasti protistrany na pořízení stavby.

Z uvedených judikatorních závěrů vyšel v posuzované věci odvolací soud, který je také přiléhavě aplikoval na zjištěný skutkový stav. Zjistil, že účastníci neuzavřeli ohledně stavby žádnou dohodu o vzniku podílového spoluvlastnictví, byť konkludentní; v okamžiku, kdy vyhořel původní dům ve výlučném vlastnictví žalované, měla již žalovaná vážný vztah se žalobcem. V době výstavby nového domu v průběhu roku 2012 plánovali společnou budoucnost a jejich vztah vyvrcholil v srpnu 2013 sňatkem. Žalobce se od počátku na výstavbě nového domu podílel organizačně, fyzicky i finančně a jeho úsilí svou intenzitou rozhodně překračovalo to, co žalovaná označovala za výpomoc. Žalovaná v průběhu výstavby nedala žalobci nikterak najevo, že jeho činnost na stavbě považuje za pouhou přátelskou výpomoc. Právní stav, kdy nemovitost byla v katastru nemovitostí zapsána výlučně na žalovanou, hodlala žalovaná v budoucnu vyřešit darovací smlouvou ve prospěch žalobce. Jelikož nebylo zjištěno, že by žalovaná dala žalobci jasně na vědomí, že od něj přijímá fyzickou pomoc i nemalé částky za jiným účelem, ani nebylo mezi nimi zřejmé, že jde o stavbu jen ve vlastnictví žalované, se kterou jí žalobce pouze vypomáhá, pak úvaha odvolacího soudu, že z okolností věci neplynulo, že by budova měla být jen ve vlastnictví žalované, není zjevně nepřiměřená.

Neobstojí rovněž námitka dovolatelky, která s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 177/2016, tvrdí, že se odvolací soud dostatečně nezabýval zjištěním, kdy byla dokončena hrubá stavba a kdo ji financoval. Jelikož ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobce se na vzniku nové stavby podílel již od jejího samého počátku, odborně připravoval podklady pro samotný projekt domu a jednal s příslušnou projektantkou, nebylo nutné, aby soud blíž zkoumal posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu. Tato skutečnost proto není v posuzované věci relevantní. Pro závěry o vzniku spoluvlastnictví pak není právně významná ani skutečnost, že počátek stavby byl financován z finančních zdrojů žalované získaných z vyplaceného pojistného plnění za původní dům, který shořel.

K dovolatelkou namítané vadě řízení, že byl nesprávně aplikován systém neúplné apelace a koncentrace řízení, dovolací soud uvádí, že systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných, předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3894/2011). Východiskem je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013). V odvolání proti rozsudkům, které byly vydány ve sporném řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. Pro závěr, zda skutečnosti nebo důkazy, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně, nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo (viz rozsudek sp. zn. 23 Cdo 3894/2011, cit. výše). Vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2078/2010).

Měřítkem pro posouzení, zda jsou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhovány důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, je obsah spisu soudu prvního stupně. Z pohledu odvolacího řízení jde o nový důkaz tehdy, jestliže nebyl navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně (tj. od jeho zahájení do vyhlášení rozsudku) žádným z účastníků a nebyl ani proveden soudem prvního stupně podle ustanovení § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. V případě, že důkaz byl za řízení před soudem prvního stupně některým z účastníků označen (alespoň natolik konkrétně, aby mohl být i individualizován), byl z hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. před soudem prvního stupně uplatněn (a nejde tedy o nový důkaz v odvolacím řízení) bez ohledu na to, jak s ním soud prvního stupně naložil, tj. například zda důkaz provedl, zda neprovedení důkazu zdůvodnil nebo zda návrh takového důkazu zcela pominul (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, publikovaný pod č. 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3287/2010).

V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobce na jednání před soudem prvního stupně dne 3. 10. 2017, tedy před koncentrací řízení, založil do spisu listiny, které soud prvního stupně zaprotokoloval tak, že kromě kupních smluv na prodej pozemku předkládá žalobce přepis sms zpráv a soupis faktur, včetně dokladů o úhradách, dále doklady

z e-mailové korespondence vztahující se k výstavbě domu. Uvedené důkazy tedy byly žalobcem označeny již za řízení před soudem prvního stupně a nelze přičíst k tíži žalobce, že soud prvního stupně listiny řádně neidentifikoval, tedy že je blíže neoznačil a neurčitě popsal.

Relevanci postrádá rovněž námitka žalované, že odvolací soud učinil nesprávný skutkový závěr ohledně možného darování nemovitosti žalobci. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolací soud je skutkovým zjištěním soudů v nalézacím řízení, ke kterému soud prvního stupně dospěl na základě přímo před ním provedeného dokazování, vázán. Pochybení při zjišťování skutkového stavu by mohlo být za určitých okolností vadou řízení; nicméně k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Skutková zjištění nelze napadat v dovolání.

Ze shora uvedených důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 241a odst. 2 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 29. 10. 2019

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru