Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 145/2000Usnesení NS ze dne 08.10.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.145.2000.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 145/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované K., akciové společnosti, o neplatnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 8/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. srpna 1999, čj. 7 Co 2099/99-74, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. srpna 1999, čj. 7 Co 2099/99-74, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně\") ze dne 21. května 1999, čj. 6 C 8/96-47, kterým bylo rozhodnuto, že „návrh navrhovatele, aby bylo určeno, že kupní smlouva, uzavřená dne 14. 8. 1964 mezi prodávajícími J. a M. R. a kupujícím Z. N. p. M., o prodeji pozemku č. katastru 1152/2 díl označený 1152/4 a pozemku č. katastru 1152/1 díl označený 1152/5 je neplatná, se zamítá\" a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Původní žalobkyně, M. R., zemřela 6. 2. 1998 a v řízení bylo pokračováno s J. R., který se stal podle usnesení Okresního soudu v Prachaticích z 19. 10. 1998, čj. D 73/98-27, jejím dědicem.

Soud prvního stupně i odvolací soud vyšly ze zjištění, že právní předchůdci žalobce, jeho rodiče J. a M. R., prodali kupní smlouvou, uzavřenou dne 14. srpna 1964, právnímu předchůdci žalované, národnímu podniku Z. n. v. z. zařízení v M., své dva ve výroku označené pozemky o výměrách 2839 m2 a 84 m2 za 730,75 Kčs. Originál kupní smlouvy se nedochoval. Její opis ověřilo 1. 6. 1970 bývalé Státní notářství v Prachaticích. Podpisy prodávajících na předmětné kupní smlouvě ověřil 20. 8. 1964 bývalý Městský národní výbor v P. V souvislosti s provedením ověření opisu kupní smlouvy s jejím prvopisem nevybralo uvedené státní notářství poplatek. Šlo o ověření opisu originálu kupní smlouvy za účelem jeho vložení do evidence nemovitostí. Žalobce tvrdil, že opis smlouvy je podvrh; odvolací soud však zdůraznil, že jde o ověřený opis originálu kupní smlouvy a že na něj nelze klást takové požadavky, jako na originál. K dalším námitkám odvolatele konstatoval, že při současné administrativní praxi nelze požadovat, aby i opisy smluv byly vyhotovovány na spojených arších tak, aby projevy účastníků byly na téže listině a časový odstup mezi vyhotovením prvopisu kupní smlouvy a vypracováním, resp. ověřením jejího opisu neopravňuje k úvaze, že s opisem smlouvy mohlo být manipulováno, či že by opis smlouvy nemohl být pokladem pro zápis vlastnictví v evidenci nemovitostí. Odvolací soud konstatoval, že požadavek, aby projevy účastníků kupní smlouvy byly ve smyslu § 46 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ObčZ\") na téže listině, musel splňovat její originál, který ale v předmětném řízení nepřeložil nikdo z účastníků. S odkazem na zákon č. 26/1957 Sb., zákon č. 24/1964 Sb., zákon č. 95/1963 Sb., Instrukci č. 8 ministerstev spravedlnosti a zemědělství účinnou od 1. 6. 1964 a zákon č. 131/1982 Sb., odmítl žalobcův názor, že předmětná kupní smlouva měla být příslušným státním notářstvím registrována a že tak byl porušen § 134 odst. 2 tehdy platného ObčZ. Uzavřel, že na neplatnost předmětné kupní smlouvy nelze usuzovat ani ze skutečnosti, že ověření podpisů na kupní smlouvě nebylo podchyceno v ověřovací knize bývalého Městského národního výboru v P., ani ze skutečnosti, že návrh na zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům v evidenci nemovitostí podal jejich vlastník až později, přičemž posouzení otázky, zda ověřený opis kupní smlouvy obsahuje náležitosti, jaké by měla mít kupní smlouva, je věcí soudu a nikoliv otázkou znaleckou, neboť nejde o odbornou otázku skutkovou, ale otázku právní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. l písm. f) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Namítá, že odvolacím soudem mu byla odňata možnost jednat před soudem, neboť jakékoliv jeho návrhy na doplnění dokazování jím byly bez dalšího odmítnuty. Uplatňuje tak dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. a) OSŘ, a dále uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ, neboť tvrdí, že oba soudy rozhodly na základě nesprávního právního posouzení věci po jejím nedostatečném skutkovém objasnění. Uvádí, že šlo-li v dané věci o smluvní převod nemovitostí, musely být podpisy všech účastníků kupní smlouvy na téže listině, jak to plyne z § 46 odst. 2 ObčZ. V takové podobě však kupní smlouva nikdy neexistovala. Pokud vůbec byla podepsána, nebyly její listy pevně spojeny a zákonný předpoklad její platnosti byl porušen. Odvolací soud mylně dovozoval, že kupní smlouva ze 14. 7. 1964 nemusela být registrována státním notářstvím, když odkazoval na Instrukci č. 8 Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství a tak přistoupil na konstrukci, že zákon, v daném případě občanský zákoník, mohl být změněn pouhou instrukcí ministerstva, když uvedený zákon v tehdy platné podobě registraci ve smyslu svého § 134 vyžadoval. V této souvislosti namítá, že takový názor je v rozporu s logikou systému práva, neboť předpis vyšší právní síly nemohl být změněn předpisem nižší právní síly, jak to vyplývalo z čl. 41 a 72 Ústavy ČSSR z roku 1960. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.), tedy podle občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ\") ve znění před novelou provedenou tímto zákonem a zjistil, že dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolatel opírá přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ; nesprávný postup soudu, jímž mu měla být odňata možnost před soudem jednat, spatřuje v tom, že nebyly provedeny jím navržené důkazy. Uvedený důvod přípustnosti dovolání však není dán.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [§ 237 odst. 1 písm. f) OSŘ]. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (R 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 OSŘ).

Otázku, zda neprovedení důkazu navrženého účastníkem lze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem, posoudil dovolací soud v souladu s ustálenou judikaturou. Např. v usnesení ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1891/2000, publikovaném pod č. C 115 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, se uvádí, že okolnost, že soud v souladu s ustanovením § 120 odst. 1 věty druhé OSŘ provedl jen některé z navržených důkazů a tyto posoudil v rámci volné úvahy podle § 132 OSŘ odlišně od představ účastníka řízení, který důkazy navrhoval, nelze pokládat za nesprávný postup soudu, jímž byla účastníku odňata možnost jednat před soudem podle § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ. Z ustanovení § 120 odst. 1 OSŘ se podává, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastníci navrhují, zejména tehdy, jsou-li již rozhodné skutečnosti (skutkový stav věci) dostatečně zjištěny, anebo má-li zato, že jde o důkazy pro posouzení věci nevýznamné. Neprovedení navržených důkazů v případě, že úsudek soudu o potřebnosti jejich provedení je mylný, může být jinou vadou řízení podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ, popř. může založit dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ., není však odnětím možnosti jednat před soudem a nezakládá přípustnost dovolání.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné ani podle jiného ustanovení OSŘ (dovolatel ostatně takovou přípustnost ani netvrdí), nezbylo, než je odmítnout jako nepřípustné [§ 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. c) OSŘ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla nárok, nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. října 2001

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru