Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1448/2001Rozsudek NS ze dne 28.01.2003

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1448.2001.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1448/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. H., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 4 C 672/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 26 Co 480/2000-190, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 26 Co 480/2000-190, a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 1. března 2000, č. j. 4 C 672/2000-159, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. března 2000, č. j. 4 C 672/2000-159, určil, že „kupní smlouva ze dne 12. května 1994, vložená do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu P. pod č. j. V1 1367/94, kterou žalobkyně prodala žalovanému pozemek č. 268/1 o výměře 17860 m2 v katastrálním území O., je neplatná,“ a rozhodl o nákladech řízení. Nejprve se zabýval tím, zda má žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Vyšel při tom z toho, že po uzavření sporné smlouvy byly z prodaného pozemku vytvořeny pozemky nové a ty žalovaný s výjimkou dvou převedl na jiné osoby. O tom se žalobkyně dozvěděla až v průběhu tohoto řízení. Poté sice změnila žalobu tak, aby bylo určeno její vlastnictví k nově vzniklým pozemkům, a navrhla přistoupení nových vlastníků do řízení na straně žalovaného, ovšem změna žaloby ani přistoupení dalších účastníků do řízení nebyly usnesením soudu prvního stupně z 25. 3. 1999, č. j. 4 C 672/95-133, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Praze z 16. 8. 1999, č. j. 26 Co 262/99-145, připuštěny. Za tohoto skutkového stavu má právní otázka, o níž má být v tomto řízení rozhodnuto, povahu otázky předběžné ve vztahu k určení vlastnictví žalobkyně k nově vzniklým pozemkům a je třeba jí přisvědčit v tom, že „v souzené věci je naléhavý právní zájem z jí tvrzeného důvodu dán, když pravomocným rozhodnutím soudu v této věci bude odstraněno nejisté právní postavení žalobkyně a v návaznosti na to bude moci žalobkyně podle výsledku tohoto řízení zvolit další postup ve vztahu k třetím osobám, které jsou nyní zapsány v katastru nemovitostí jako výluční vlastníci nově vzniklých pozemků a dosáhnout, aby byla jako výlučná vlastnice zapsána v katastru nemovitostí“. Poté soud prvního stupně dospěl k závěru, že sporná smlouva je jako celek absolutně neplatná pro nedostatek vůle žalobkyně pozemek prodat, pro rozpor s dobrými mravy a pro nedostatek formy stanovené v § 40 odst. 5 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a relativně neplatná pro omyl žalobkyně při jejím uzavření ve smyslu § 49a ObčZ, a žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 26 Co 480/2000-190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání. Ztotožnil se se závěrem, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, s tím, že i když již došlo k porušení práva a žalobkyně by mohla žalovat na splnění povinnosti, jedná se o případ, kdy se určovací žalobou vytvoří právní základ pro vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění. Bude totiž najisto postaveno, zda byla smlouva uzavřena platně či nikoli, což bude mít význam nejen pro vztahy účastníků tohoto řízení, ale i pro vztahy mezi novými vlastníky pozemku a žalovaným v případě, že by byla žaloba zamítnuta, a mezi žalobkyní a nynějšími vlastníky v případě vyhovění žalobě. Odvolací soud pak shledal správným i závěr o neplatnosti kupní smlouvy z důvodů, které uvedl ve svém rozsudku soud prvního stupně. Pokud bylo ve věci připuštěno dovolání, stalo se tak „pro zásadní význam řešené otázky naléhavého právního zájmu na podané žalobě“.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že ve smyslu současné judikatury není naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby dán tam, kde lze žalovat na plnění, a poukázal na to, že žalobkyně – má-li zato, že je nadále vlastnicí pozemku, který byl spornou smlouvou prodán – se může obrátit se žalobou na plnění přímo na osoby, které jsou v současné době zapsány v katastru nemovitostí jako vlastníci nově vytvořených parcel, a otázka platnosti smlouvy by byla v takovém případě řešena jako otázka předběžná. Kromě toho by žalobkyně mohla podat i žalobu na určení svého vlastnictví k uvedeným pozemkům a jelikož má otázka platnosti smlouvy ve vztahu k existenci vlastnického práva povahu otázky předběžné, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky. V této souvislosti žalovaný odkázal na některá publikovaná rozhodnutí a vyslovil přesvědčení, že soudy obou stupňů měly k této judikatuře přihlédnout. Žalovaný dále zpochybnil i správnost závěru o neplatnosti smlouvy a navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud ČR ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. projednal věc podle procesních předpisů účinných k 31. 12. 2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou tímto zákonem (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné podle § 239 odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 OSŘ, které zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný napadenému rozsudku nevytýká a ani z obsahu spisu jejich existence neplyne. Totéž lze konstatovat ve vztahu k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ]. Proto dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek jen z hlediska tvrzeného nesprávného právního posouzení věci. Takovýmto právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Odvolací soud i soud prvního stupně se správně zabývaly nejprve tím, zda má žalobkyně na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ a lze tedy konstatovat, že aplikovaly správný právní předpis. Dovolací soud se však neztotožňuje se způsobem, jakým bylo zmíněné ustanovení vyloženo.

Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, publikovaný pod č. R 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Určovací žaloba má tedy především preventivní charakter. I v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, však může být dán naléhavý právní zájem na určení, a to tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (rozsudek Vrchního soudu v Praze z 20. 11. 1995, sp. zn. 7 Cdo 154/93, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 5/1996). Právě z tohoto názoru vycházel odvolací soud, když sice připustil, že by žalobkyně mohla žalovat na plnění, ale dovodil, že rozhodnutím v této věci bude vytvořen pevný právní základ pro vztahy mezi účastníky řízení a předejde se dalším žalobám na plnění. Jestliže však podle § 159 odst. 2 OSŘ výrok pravomocného rozsudku (s výjimkou rozsudků o osobním stavu) je závazný toliko pro účastníky a pro všechny orgány (občanský soudní řád v současném znění navíc výslovně stanoví, že pro jiné osoby než pro účastníky je výrok pravomocného rozsudku závazný jen v případech stanovených zákonem a v rozsahu v něm uvedeném), nemůže rozsudek určující, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná, takovéto důsledky přivodit. Vlastníky nových parcel, které byly z prodaného pozemku vytvořeny, jsou totiž až na dvě výjimky jiné osoby než žalovaný a ty pravomocným rozsudkem vydaným v řízení, jehož nebyly účastníky, nemohou být vázány. Ve vztahu k nim tedy nemůže mít požadovaný (a vydaný) rozsudek pro žalobkyni žádný význam. V tomto směru lze odkázat např. na rozsudek dovolacího soudu z 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, uveřejněný pod č. C 514 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck. Rozsudek určující neplatnost smlouvy vůči žalovanému pak rovněž nemůže nikterak zlepšit postavení žalobkyně z hlediska toho, čeho hodlá tímto sporem dosáhnout, t. j. deklarovat své vlastnické právo, jehož podle svého přesvědčení nikdy nepozbyla. Není pak možno souhlasit s tím, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy plyne z toho, že neuspěje-li žalobkyně v tomto řízení, bude mít jasno ve svém dalším postupu vůči současným vlastníkům nově vytvořených pozemků, jak v podstatě dovodil odvolací soud. Už z tohoto hlediska tedy není naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy na straně žalobkyně dán.

Žalovaný právem namítá, že žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, má-li otázka platnosti smlouvy povahu předběžné otázky ve vztahu k jiné právní otázce – otázce vlastnictví. Takovýto právní názor zaujal např. Nejvyšší soud ČR v rozsudku z 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném pod č. R 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; na další shodnou judikaturu poukázal žalovaný ve svém dovolání. Není pak žádného důvodu se od uvedeného názoru odchýlit. Toho si ostatně žalobkyně byla vědoma, když změnila žalobu a navrhla postup podle § 92 odst. 1 OSŘ. To, že tento její procesní postup nebyl připuštěn, jí nebránilo podat novou žalobu na určení vlastnictví proti osobám, jejichž přistoupení do řízení na žalované straně marně navrhovala; rozhodně to však nemůže být argumentem pro existenci naléhavého právního zájmu v původním řízení.

Podle § 80 písm. c) OSŘ lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Žalobkyně ovšem v této věci uplatnila svojí žalobou nikoli určení existence či neexistence právního vztahu nebo práva, nýbrž určení existence právní skutečnosti (že je smlouva neplatná). Výrok rozsudku určující neplatnost smlouvy by nic nestanovil o právním vztahu či právu k pozemku, který byl touto smlouvou převáděn, pouze by určil existenci určité právní skutečnosti, jež by sama o sobě nedeklarovala žádný právní vztah či právo. Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští (např. § 175k odst. 2 OSŘ), ovšem v takovém případě nejde o určovací žalobu ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ, pro kterou platí, že se jí žalobce domáhá, aby soud deklaratorním rozhodnutím prohlásil za existující či neexistující určitý právní vztah či právo, ale o žalobu v § 80 OSŘ nevypočtenou. Žaloba na určení neplatnosti smlouvy nemá oporu v žádném ustanovení platného práva a netýká-li se existence práva či právního vztahu, nemá ani oporu v § 80 písm. c) OSŘ (srov. blíže rozsudek dovolacího soudu ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 495).

Z toho, co bylo výše uvedeno, je zřejmé, že odvolací soud vyřešil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy nesprávně. Jeho rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ je naplněn.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem OSŘ napadený rozsudek zrušil. Jelikož důvody, které k tomuto zrušení vedly, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. ledna 2003

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru