Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1433/2015Rozsudek NS ze dne 21.04.2015

HeslaDokazování
Společné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1433.2015.1
Dotčené předpisy

§ 120 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014

§ 149 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013

§ 143 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1433/2015

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce D. M., B., zastoupeného JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 4, proti žalované T. M., K., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 306/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2013, č. j. 37 Co 507/2011-413, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2013, č. j. 37 Co 507/2011-413, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. srpna 2011, č. j. 42 C 306/2006-376, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. srpna 2011, č. j. 42 C 306/2006-376, rozhodl výrokem pod bodem I., že z věcí, které měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů, připadají do vlastnictví žalobce práva a povinnosti spojené se sporožirovým účtem blíže specifikovaným v rozhodnutí, na němž byl ke dni zániku společného jmění manželů záporný zůstatek ve výši – 5.750,20 Kč a do výlučného vlastnictví žalované připadají práva a povinnosti spojené se sporožirovým účtem blíže specifikovaným v rozhodnutí, na němž byl ke dni zániku společného jmění manželů zůstatek ve výši 10.944,49 Kč. Výrokem pod bodem II. soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 8.347,35 Kč. Výrokem pod bodem III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 50.000,- Kč. Dále výroky pod body IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem a k České republice – Městskému soudu v Brně.

Soud vyšel ze zjištění, že společné jmění manželů zaniklo ke dni 11. 10. 2004. Vzal mimo jiné za prokázané, že za trvání manželství si účastníci pořídili na leasing vozidlo Suzuki, které přešlo do jejich společného jmění manželů („SJM“). Ke dni rozvodu manželství však již do SJM nenáleželo, neboť žalovaná je 2. 6. 2004 darovala synovi účastníků; žalobce neuplatnil námitku relativní neplatnosti. Ke tvrzeným investicím ze společného jmění do výlučného majetku (soud uvedl, že mělo jít o investice z výlučného majetku žalobce do SJM) žalované uvedl, že žalobce neprokázal, že by investice financoval nebo prováděl.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. července 2013, č. j. 37 Co 507/2011-413, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., IV. a V. potvrdil a změnil jej ve výrocích II. a III. tak, že žalované přikázal dluh z půjčky 100.000,- Kč, poskytnuté J. S. na základě smlouvy z 5. 7. 2000, a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílu částku 41.652,65 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že žalobce neuplatnil relativní neplatnost darování automobilu; rekonstrukci části bytu žalované v B. a chaty ve S. podle odvolacího soudu financovali matka a švagr žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena a měla by být dovolacím soudem posouzena jinak. Jedná se o otázku, zda mohla být zahrnuta do společného jmění manželů („SJM“) údajná půjčka ve výši 100.000,- Kč, která ani nebyla poskytnuta, ale zejména, s jejímž poskytnutím nevyslovil žalobce souhlas, vůbec o ní nevěděl, a která přesahovala míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Zásadní otázku spatřuje v tom, zda při vypořádání SJM neměla být zohledněna skutečnost, že žalovaná v době rozvodového řízení bez souhlasu žalobce darovala osobní automobil náležející do SJM třetí osobě (synovi účastníků), a to aniž by zároveň zaplatila půjčku, kterou údajně syn poskytl na koupi tohoto vozidla. Otázkou je, zda tento převod je platný, když k němu nedal žalobce souhlas, a proč automobil žalovaná darovala a nepoužila jinou formu převodu, která by vedla k uhrazení případné půjčky. Toto jednání žalované považuje za rozporné s dobrými mravy

Žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci, pokud soud zahrnul do SJM půjčku ve výši 100.000,- Kč, kterou si žalovaná měla vzít za trvání manželství od Jaroslava Slováka na koupi auta (resp. na vstupní cenu na leasingovou smlouvu) a o které se žalobce dozvěděl až v průběhu soudního řízení. Soudy se vůbec nezabývaly jeho argumentací a jím navrhovanými důkazy (výpisy z účtů), kterými chtěl prokázat, že k takové půjčce nikdy nedošlo, že v té době měli účastníci našetřeno dost svých finančních prostředků. Jednostranně hodnotily provedené důkazy ve prospěch žalované. I kdyby si žalovaná půjčku vzala, nespadala by do SJM, neboť žalobce k ní nedal souhlas, a mimo to by svou výší přesahovala míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů.

Soud postupoval nesprávně, když nezohlednil investice ze SJM do výlučného majetku žalované (byt a chata), které byly provedeny v průběhu třicetiletého manželství. Nemovitosti byly udržované a tomu odpovídá i jejich hodnota. Žalobce vnosy vyčíslil (čl. 346), a pokud byl soud toho názoru, že vnosy lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, měl postupovat podle § 136 o. s. ř. Jeho přístup lze považovat za formalistický. Postup soudu při dokazování vnosů ze společného do výlučného majetku považuje za otázku, kterou dovolací soud dosud neřešil, a opírá o ni přípustnost dovolání.

Soud podle dovolatele neprovedl důkazy jím navrhované bez náležitého zdůvodnění, přičemž všechny důkazy navrhované žalovanou byly provedeny. Nezahrnul do SJM půjčku ve výši 90.000,- Kč poskytnutou žalobci jeho sestrou O. C. a neprovedl důkaz jejím výslechem k tomu, že půjčka do SJM náleží. Soud nikterak nezdůvodnil, proč tuto půjčku do SJM nezahrnul a zahrnul tam půjčku tvrzenou žalovanou ve výši 100.000,- Kč. Žalobce poukazuje na to, že po třicetiletém manželství nezískal ze SJM téměř žádný majetek, nebyly zohledněny investice ze SJM do výlučného majetku žalované, přitom došlo k jeho zhodnocení, přišel o bydlení, protože byl nucený z bytu odejít bez náhrady, v bytě zůstalo veškeré vybavení, které si v průběhu manželství pořídili a ještě musí vyplácet žalované 41.652,- Kč. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že řízení před soudy obou stupňů proběhlo řádně a v souladu s právem. Domnívá se, že není dán právní důvod k podání dovolání, neboť ve věci nebyla řešena žádná otázka mimořádného právního významu.

Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby některá právní otázka byla řešena jinak.

K půjčce 100.000,- Kč, poskytnuté v době trvání manželství žalované, a sloužící k pořízení společného automobilu: To, zda žalovaná skutečně půjčku obdržela a použila takto získané prostředky na pořízení společného automobilu je věcí skutkového zjištění, které dovolací soud nemůže přezkoumávat.

Závazky převzaté jedním z manželů bez souhlasu druhého a přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrů manželů nejsou neplatné, ale netvoří součást společného jmění manželů a jsou výlučným závazkem manžela, který je převzal (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6399, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 153/2009). V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, a v Souboru pod pořadovým č. C 7484, k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Žalobce v odvolání netvrdil, že by závazek žalované přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrů manželů; toto tvrzení bude moci uplatnit v dalším řízení.

K darování společného automobilu synovi účastníků bez souhlasu žalobce: Za běžnou záležitost týkající se společné věci nelze považovat převod vlastnického práva na základě kupní smlouvy na třetí osobu (osoby). Absence souhlasu druhého manžela s převodem vlastnického práva zakládá relativní neplatnost takového právního úkonu s tím, že pokud se druhý z manželů neplatnosti proti všem účastníkům příslušného právního úkonu nedovolá, jedná se o právní úkon platný (k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 1754/2009, a ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 4002/2011, uveřejněné na www.nsoud.cz). V řízení nebylo zjištěno, že by se žalobce dovolal relativní neplatnosti vůči všem stranám právního úkonu – darování; dovolatel ostatně ani nepolemizuje se závěrem soudu prvního stupně, že nesplnil požadavky na dovolání se relativní neplatnosti, jak byly formulovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2006, sp. zn. 30 Cdo 437/2003. V této části dovolání není přípustné.

Ke tvrzení žalobce, že žalovaná v průběhu manželství investovala ze společných prostředků do chaty a do bytu v jejím výlučném vlastnictví: Soudy dospěly k závěru, že žalobce investice ze SJM neprokázal (byť formulace rozhodnutí soudu prvního stupně je poněkud vágní); odvolací soud uvedl, že rekonstrukci koupelny a kuchyně provedli známí žalované za peníze od její matky a švagra; švagr měl bydlet i na předmětné chatě a financovat její rekonstrukci. V této souvislosti vymezuje dovolatel posouzení rozložení důkazního břemene mezi stranami jako otázku, která zakládá přípustnost dovolání; dovolací soud konstatuje, že při posouzení této otázky soudy opomenuly judikaturu dovolacího soudu. Proto je dovolání v této části přípustné a je i důvodné.

Pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§ 144 obč. zák.).

V rozsudku ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 3698, se uvádí: "Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností“.

Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech však strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici všechny potřebné informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti může mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (rozsudek Nejvyššího soud ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 10 697).

Zákon vychází z toho, že majetek nabytý za trvání manželství je s výjimkami uvedenými v § 143 odst. 1 obč. zák. součástí společného jmění. To platí i o prostředcích, které jeden z manželů v průběhu manželství vynaložil na majetek, který je v jeho výlučném vlastnictví (tzv. vnos); pokud šlo o prostředky získané za trvání manželství, platí vyvratitelná domněnka, že šlo o vnos ze společného jmění. Nicméně neinvestující manžel se – pokud jde o zdroje financování a výši vnosu - objektivně, bez svého zavinění, může ocitnout v důkazní nouzi, protože není o původu investovaných prostředků plně informován, resp. nemůže navrhnout potřebné důkazy. Jestliže se však prokáže, že v průběhu existence společného jmění manželů byly takové investice do výlučného majetku vynaloženy, nastoupí vysvětlovací povinnost investujícího manžela, který má k dotazu soudu sdělit a případně i prokázat původ prostředků, které vynaložil. Jestliže neprokáže, že šlo o jeho výlučné prostředky, přihlédne k tomu soud při hodnocení důkazů.

Protože soudy obou stupňů za situace, kdy existence tvrzených investic byla přinejmenším zčásti zjištěna, při hodnocení důkazů o vnosech ze společného majetku do výlučného majetku žalované opomenuly existenci její vysvětlovací povinnosti a vyšly jen ze závěru o výlučné procesní odpovědnosti žalobce za prokázání tvrzení o vnosu, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Jestliže by tedy žalobce tvrdil a prokázal, že v průběhu manželství žalovaná do svého majetku investovala (čemuž skutková zjištění nasvědčují), bylo by na žalované, aby sdělila, v jaké výši a z jakých prostředků investice učinila. Prokáže-li se, že větší investice, jdoucí nad rámec obvyklé údržby, žalovaná učinila (přitom je třeba přihlížet k tomu, zda a nakolik tento majetek užíval i žalobce), přičemž již nebude možno přesně určit jeho výši, určí ji soud postupem podle § 136 o. s. ř.

Protože žalobce vyčíslil i hodnotu prací, které – jak tvrdí - sám prováděl, a považuje je za investici do majetku žalované, upozorňuje dovolací soud na svou judikaturu. V rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/98, a též v rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 1128/2005, uvedl, že investicemi vynaloženými ze společného na ostatní majetek jednoho z manželů není práce jednoho manžela vynaložená při rekonstrukci domu druhého manžela. Manželství je společenstvím, v němž si mají manželé navzájem pomáhat a za takovou pomoc lze považovat práci manžela při rekonstrukci domu druhého manžela, „zejména když jde o dům, který oba manželé i s dítětem užívají k bydlení“.

Soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalobce na vypořádání investic, konkretizovaných již v žalobě (na č. l. 6) s tím, že žalobce neunesl důkazní břemeno o tom, „že by na chatě ve S. nebo v bytě v B. financoval nějakou rekonstrukci…Byt na sice podlehl jisté rekonstrukci… avšak tato se týkala nejspíše pouze jádra“ (str. 6 rozsudku). V odvolání (č. l. 382 a násl.), tento závěr žalobce nezpochybnil. Až v doplnění odvolání (č. l. 384 a násl.), činí v bodech 6., 9., 10 a 11 vágně formulované zmínky, které se mohly týkat zmíněných investic; pod bodem 17 tyto investice vyčísluje. Podobně neurčité je i doplnění odvolání na č. l. 388; přesto je zřejmé, že žalobce učinil předmětem odvolacího řízení i závěr soudu prvního stupně o tom, že nemá právo na úhradu tvrzených investic do výlučného majetku žalované. Proto se odvolací soud zabýval i touto otázkou. Odvolací soud uvedl, že rekonstrukci koupelny a kuchyně provedli známí žalované za peníze od její matky a švagra; švagr měl bydlet i na předmětné chatě a financovat její rekonstrukci. Takové skutkové zjištění však soud prvního stupně neučinil a odvolací soud k této otázce neprovedl žádné dokazování.

Jak je zřejmé z ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování opakovat nebo je doplnit za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2 až 5 o. s. ř.

Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. (že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně) neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, jež tento čerpal z výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti vypovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).

Protože odvolací soud při řešení procesní otázky – podmínek, za kterých se může odchýlit od skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně – postupoval jinak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

K neprovedení důkazů, zejména navrženým výslechem svědkyně Cibulkové: Odvolací soud konstatoval, že důkaz nebylo možno provést vzhledem k tomu, že byl navržen až po uzavření dokazování (§ 119a o. s. ř.); dovolatel s tímto právním názorem nijak nepolemizuje. Podle obsahu spisu bylo toto poučení poskytnuto při jednání 29. 6. 2011 (č. l. 352), podle obsahu protokolu však žalobce ještě předtím navrhl vyslechnout O. C. „k finanční půjčce“. Ostatně soud prvního stupně odůvodnil neprovedení tohoto důkazu jen tím, že by nepřinesl „nic podstatného“. V dalším řízení se bude soud zabývat tím, zda tvrzená půjčka byla k vypořádání uplatněna včas (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2742/2012, a další rozhodnutí tam uvedená); v kladném případě pak žalobce vyzve, aby sdělil, co má být předmětem důkazu, a jeho případné neprovedení řádně odůvodní.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. dubna 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru