Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1387/2008Rozsudek NS ze dne 27.04.2010

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1387.2008.1
Dotčené předpisy

§ 143 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1387/2008

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137, proti žalované E. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 920/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2007, č. j. 23 Co 396/2007-273, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2007, č. j. 23 Co 396/2007-273, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č. j. 8 C 920/2005-240, pod bodem I. výroku z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do vlastnictví žalobce automobil C., registrační značky 2 SO 6824 a do vlastnictví žalované blíže označené věci movité (vybavení bytu) a bytovou jednotku č. 2046/6 ve 3. podlaží bytového domu č. p. 2046-47 v N., v ulici J., na st. parc. č. 3030/3, st. parc. č. 3030/4 a st. parc. č. 3031 a podíl na společných částech uvedeného bytového domu ve výši 273/10000, zapsané na LV č. 5769 a 4060 pro obec a kat. území N. Pod bodem II. žalobci přikázal k úhradě dluh účastníků u J. N. Pod bodem III. uložil žalované, aby žalobci zaplatila na vyrovnání jeho podílu částku 545.779,50 Kč. Pod body IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené dne 26. 6. 1999, zaniklo rozvodem dne 22. 12. 2004. K dohodě o vypořádání společného jmění manželů mezi účastníky nedošlo. Mezi účastníky bylo sporné, zda do společného jmění manželů patří předmětná bytová jednotka s podíly na společných částech bytového domu a pozemcích (dále jen „byt“). Kupní smlouvou ze dne 1. 10. 2001 s právními účinky vkladu práva k 17. 10. 2001, žalovaná nabyla od města N. předmětný byt za kupní cenu 500.000,- Kč, která měla být zaplacena před podpisem smlouvy na účet prodávajícího. V čl. III. smlouvy žalobce prohlásil, že „souhlasí s touto kupní smlouvou a že nemovitosti, které jsou předmětem prodeje této kupní smlouvy kupuje E. K. výhradně ze svých finančních prostředků“. Kupní cena 500.000,- Kč za předmětný byt byla zaplacena tak, že žalovaná dne 29. 8. 2001 složila v pokladně Městského úřadu v Nymburce částku 16.600,- Kč a dne 3. 10. 2001 vložila na účet města Nymburk u pobočky České spořitelny, a. s., v N. částku 483.400,- Kč. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalované, že kupní cena za byt ve výši 500.000,- byla zcela zaplacena z půjček, poskytnutých žalované jejími rodiči J. a E. N. a švagrem Ing. R. Č. Na podkladě provedených důkazů, zejména výpisů z bankovních účtů, učinil skutkový závěr, že rodiče žalované a její švagr půjčili žalované na zaplacení bytu maximálně částku 390.000,- Kč a že zbytek kupní ceny ve výši 110.000,- Kč byl zaplacen z půjčky poskytnuté oběma účastníkům bratrem žalobce Ing. P. K. na účet žalobce. Předmětný byt proto zařadil do společného jmění manželů a přikázal jej do výlučného vlastnictví žalované. K prohlášení žalobce v čl. III. kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2001 uvedl, že „žalobce byl jednak práva neznalý, lze si představit, že tomuto prohlášení nepřikládal příslušnou důležitost z hlediska případného budoucího vypořádání SJM účastníků. Vztahy mezi nimi mohly být v té době jiné, stabilizované“. Při vypořádání soud vycházel z obvyklé ceny bytu stanovené znalkyní Y. Š. ve výši 1.300.000,- Kč a jako vnos při získání bytu ve prospěch žalované započetl částku 390.000,- Kč.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. října 2007, č. j. 23 Co 396/2007-273, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve výroku pod bodem I. vypustil položku č. 10 – bytovou jednotku č. 2046/6 v N. č. p. 2046-47, ulice J., a podíl na společných částech uvedeného bytového domu a pod bodem III. tak, že žalované uložil, aby žalobci na vyrovnání podílů zaplatila částku 40.475,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že prohlášení žalobce v kupní smlouvě ze dne 1. 10. 2001 nemohlo mít pro žalobce důležitost z hlediska případného budoucího vypořádání společného jmění, neboť žalobce „byl práva neznalý“. Podle odvolacího soudu se žalobci nepodařilo zpochybnit obsah jeho prohlášení. Odvolací soud uvedl, že provedené důkazy svědčí o tom, že důvodem žalobcova prohlášení byla skutečnost, že předmětný byt byl pořízen výhradně z výlučných prostředků žalované, a to jednak z půjček poskytnutých jí jejími rodiči J. a E. N. a švagrem žalované Ing. R. Č. Bylo prokázáno, že před dnem 3. 10. 2001, kdy byl doplacen zbytek kupní ceny za předmětný byt, byly z účtů rodičů a švagra žalované a bratra žalobce Ing. P. K. provedené výběry v celkové částce 540.000,- Kč. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že výběry provedené rodiči a švagrem žalované byly učiněné za účelem poskytnutí půjček žalované na zakoupení bytu, z nichž byla zavázána pouze žalovaná. Pokud jde o půjčku poskytnutou Ing. P. K., odvolací na rozdíl od soudu prvního stupně považoval tuto půjčku za půjčku poskytnutou na zakoupení bytu jen žalované. K tomu odvolací soud uvedl, že pokud žalobce dne 1. 10. 2001 prohlásil, že předmětný byt „je kupován z výlučných prostředků žalované“, a tato skutečnost tak nebyla mezi účastníky sporná, pak částka 110.000,- Kč, která došla na účet žalobce z účtu Ing. P. K., byla poskytnuta žalované. Pro posouzení, komu byly peníze půjčeny, není rozhodující, že Ing. P. K. poukázal peníze s poznámkou „P. – půjčka byt“ a že byly zaslány na účet žalobce, neboť šlo o účet společný pro oba účastníky. Prohlášení žalobce v čl. III. kupní smlouvy odvolací soud „hodnotil také z hlediska ochrany soukromoprávních vztahů a právní jistoty, tedy především ochrany smluvních vztahů podle zásady pacta sunt servanda (smlouvy se musí dodržovat)“. Dohodou účastníků, že předmětný byt byl zakoupen z výlučných finančních prostředků žalované, byla vyvrácena právní domněnka, že pokud není prokázán opak, má se zato, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§ 144 obč. zák.). Odvolací soud proto předmětný byt vypustil z vypořádání a v důsledku toho změnil rozsudek soudu prvního stupně v částce, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci na vypořádání jejich společného jmění.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že závěr odvolacího soudu, že byt byl zakoupen z výlučných prostředků žalované, je založen na nesprávném právním hodnocení věci. Odvolací soud přehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně a na podporu své argumentace „za žalovanou tvrdí něco, co ona sama nikdy netvrdila“. Nevypořádal se ani s tvrzeními žalované, která byla prokázána jako nepravdivá. Poukázal na to, že vícekrát vysvětloval, že nebyl seznámen s možným dosahem důsledků prohlášení a že tak učinil na naléhání žalované za stavu, kdy žalovaná na zaplacení kupní ceny získala více finančních prostředků a kdy jinak by koupi bytu pro rodinu zmařila. Prohlášení v kupní smlouvě pod bodem III. není právním úkonem ve smyslu § 34 obč. zák. a ani jím nemůže být. Dále uvedl, že žalovaná tvrdila, že kupní cena za byt byla zaplacena výlučně z peněz získaných půjčkami od jejích příbuzných. Oba soudy ale vzaly za prokázané, že na zaplacení kupní ceny bylo použito i 110.000,- Kč, půjčených Ing. P. K., a ačkoliv žalovaná o získání peněz na zaplacení bytu nikdy nic jiného netvrdila, odvolací soud učinil závěr, že částka 110.000,- Kč byla použita na zaplacení bytu, ale šlo ve skutečnosti o půjčku poskytnutou pouze žalované. Zde odvolací soud toto skutkové zjištění za žalovanou sám vytvořil. Zcela pominul a nehodnotil svědecké výpovědi Ing. P. K. a jeho manželky, že částku 110.000,- Kč půjčili oběma účastníkům, a poznámku Ing. P. K. na příkazu k úhradě této částky na účet účastníků „P. – půjčka na byt“. Odvolací soud fakticky vycházel z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž by doplnil dokazování. Účet byl veden na jméno žalobce, šlo však o jediný manželský účet účastníků, na který byly poukazovány finanční prostředky patřící do společného jmění manželů (např. plat žalobce). Peníze získané půjčkou od bratra žalobce se tak smísily s prostředky patřícími do společného jmění manželů a následně byly použity na zaplacení bytu. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s tvrzením žalované o půjčce ve výši 60.000,- Kč od Ing. Č., které se ukázalo jako nepravdivé, a výpovědí J. N., který potvrdil, že v roce 2001 se dohodl s účastníky na tom, že jim oběma půjčí peníze jak na auto, tak na byt. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že od počátku tvrdila, že byt byl zakoupen výlučně z jejích prostředků, v žádném případě nechtěla připustit, aby byt byl zakoupen z prostředků ve společném jmění manželů a byl nabyt do společného jmění manželů, a to proto, že její vztah k žalobci byl již rozvrácen. Takovou kupní smlouvu by neuzavřela, čehož si byl žalobce vědom, proto souhlasil s tím, že byt koupí žalovaná výlučně ze svých prostředků a do svého vlastnictví. Takto se účastníci dohodli a jejich shodná vůle byla projevena v čl. III. kupní smlouvy.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 10. 2007.

Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

Podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejich rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

Spoluvlastnictví manželů (jejich společné jmění) k věcem vzniká jejich pořízením za trvání manželství (není-li omezeno smlouvou o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů podle § 143a obč. zák.) ze zdrojů společného jmění manželů. Takovými zdroji jsou – vedle jiných příjmů – i prostředky získané výlučně některým z manželů, ledaže by šlo o zdroje taxativně uvedené v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., tj. o dědictví, dary, majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Proto věci pořízené z půjčky, byť sjednané jen jedním z manželů a určené jen pro něj, v zásadě patří do společného jmění manželů – půjčitele a jeho manžela. Této zásadě ostatně odpovídá text § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. z něhož vyplývá, že závazek vzniklý za trvání manželství i jen jednomu z manželů v zásadě patří do společného jmění manželů. Nadále také platí, že manželé nemohou jiným způsobem než zúžením stanoveného rozsahu společného jmění manželů ve smyslu § 143a obč. zák. vyloučit ze společného jmění manželů majetkové hodnoty, které do něj ze zákona patří. Dovolací soud zde odkazuje i na právní názor vyslovený v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2296 a C 2297 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2345/2003), podle kterého „vznikl-li za trvání manželství dluh z půjčky (úvěru), z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, náleží i tato věc – za splnění ostatních podmínek uvedených v § 143 obč. zák. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví“ a „jiným právním úkonem, než dohodou uzavřenou formou notářského zápisu podle § 143a ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., nemohli manželé vyloučit nabytí věci do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, jestliže do tohoto spoluvlastnictví ze zákona patřila“. To platí i pro společné jmění manželů.

Z výše uvedeného vyplývá, že samotné prohlášení (souhlas) jednoho z manželů, že určitá věc, pořízená druhým z manželů za trvání společného jmění manželů a z jeho zdrojů, do společného jmění manžel nepatří, není právně relevantní; je bez významu, jestliže podle zákonné úpravy společného jmění manželů (§ 143 obč. zák.) do něj náleží. Z obsahu spisu (skutkových zjištění nalézacích soudů) také jako nesporná skutečnost vyplývá, že žalobce o všech půjčkách poskytnutým žalované za účelem pořízení předmětného bytu věděl a nic proti nim nenamítal, resp. byl s nimi přinejmenším srozuměn. To je mimo jiné zjevné již ze samotného irelevantního prohlášení žalobce pod bodem III. kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2001. Pak ovšem platí, že půjčila-li si žalovaná za trvání manželství se žalobcem a s jeho souhlasem od různých osob různě velké částky, za něž pak koupila spornou předmětnou bytovou jednotku s podílem na společných částech bytového domu, pak bez ohledu na to, zda půjčené peníze byly určeny jen jí nebo oběma účastníkům, tvořily závazky z těchto půjček ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění účastníků. Z toho pak nelze než učinit logický závěr, že majetek pořízený z těchto půjček je ze zákona předmětem jejich společného jmění.

Z uvedených důvodů je jasné, že odvolací soud věc po právní stránce neposoudil správně, zvláště pak proto, že se nijak nezmínil o významu výše citovaného ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. a jeho logické aplikaci na posuzovanou věc. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). S ohledem na uvedený závěr dovolacího přezkumu nemusel se dovolací soud zabývat tvrzenými dovolacími námitkami žalobce procesní povahy.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2010

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru