Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1365/2017Usnesení NS ze dne 22.08.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Vlastnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1365.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3611/17 ze dne 27.03.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1365/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. P. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 22/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, č. j. 51 Co 202/2016-98, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 12. 2015, č. j. 21 C 22/2014-57, zamítl žalobu na vydání šestnácti obrazů opatřených signaturou známých umělců.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, č. j. 51 Co 202/2016-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že postup pro vrácení věci vydané v trestním řízení (resp. zajištěné v trestním řízení) nemůže osoba, která věc vydala (které byla věc zajištěna), obcházet uplatněním nároku na vydání věci v občanském soudním řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. První otázka zní, zda je takto dlouhé omezení vlastnického práva, jako v nyní souzené věci (od r. 2004), legitimní a ospravedlnitelné veřejným zájmem; druhá otázka směřuje na možnost domáhat se u civilního soudu vydání věci zajištěné podle předpisů veřejného práva v situaci, kdy všechny důvody zajištění věci pominuly. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Na první z předložených otázek napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí [soud žalobu zamítl pro rozpor s § 80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád) – dále také „tr. ř.“], druhá v dovolání vymezená právní otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

Podle § 80 odst. 1 trestního řádu „není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu; věc bezcenná se zničí.“

Dovolací soud setrvale vychází z názoru, že ačkoli obecně ochrana vlastnického práva spadá do pravomoci civilního soudu, postup pro vrácení věci vydané (zajištěné) v trestním řízení – jak ho stanoví trestní řád – nemůže osoba, která věc vydala (jíž byla věc zajištěna), obcházet uplatněním nároku na vydání věci v občanském soudním řízení. Není totiž v pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost vlastního postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005).

Uplatnění nároku v řízení ve věcech občanskoprávních sice připouští § 80 odst. 1 tr. ř., avšak tam jde o případ, kdy není jasné, komu se má věc vrátit, zda tomu, kdo ji vydal či komu byla odňata, anebo třetí osobě, která si na ni činí nárok (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3853/2016). Není-li pochybnost o tom, komu se má věc vrátit (jako v tomto případě), závisí vrácení věci na posouzení otázky, je-li zajištěná věc nadále pro řízení třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání; zodpovězení takové otázky však náleží výlučně příslušnému orgánu činnému v trestním řízení (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. II ÚS 267/03, uveřejněné pod č. 18/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Protože v posuzované věci orgány činné v trestním řízení dosud neučinily závěr o tom, že obrazy již nejsou pro řízení třeba a nerozhodly o jejich vrácení nebo o uložení do úschovy, v občanském soudním řízení dosud není možné žalobě vyhovět. Zamítnutí žaloby proto odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Z obsahu dovolání je dále patrné, že dovolatel nesouhlasí s postupem, jakým mu orgány činné v trestním řízení zajistily předmětné obrazy; konkrétně namítá, že obrazy nevydal postupem podle § 78 tr. ř., nýbrž je orgánům činným v trestním řízení pouze dobrovolně zapůjčil (od toho pak odvozuje, že žalovaná nemá právní důvod mít obrazy u sebe). Ani tato skutečnost však nezakládá přípustnost dovolání.

Nalézací soudy zjistily, že předmětné obrazy byly zajištěny pro účely trestního řízení [jak plyne mj. z přípisu předsedy senátu Krajského soudu v Plzni Mgr. Tomáše Boučka ze dne 30. 10. 2015 (č. l. 24)]. Dovolatel ostatně tuto skutečnost nezpochybňuje, naopak ji sám výslovně tvrdí [bod I odst. 5) dovolání]; namítá pouze, že důvodem zajištění nemůže být institut vydání věcí podle § 78 tr. ř. Podstata námitky tak spočívá ve zpochybnění správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, kterým byly dovolateli předmětné obrazy zajištěny. Také v tomto případě však platí, že jde-li o posouzení zákonnosti postupu v trestním řízení, přísluší taková otázka k řešení orgánům činným v trestním řízení, nikoli civilním soudům (opět srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005).

Protože ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu vychází z toho, že civilní soudy jsou povolány k řešení sporů o vlastnické právo k zajištěné věci, zatímco orgány činné v trestním řízení rozhodují o zajištění věci, jejím vrácení, případně o zákonnosti takového zajištění, není možné nařídit vydání zajištěné věci předtím, než orgán činný v trestním řízení rozhodne podle § 80 odst. 1 tr. ř. tak, že věc již k dalšímu řízení není třeba.

Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. srpna 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru