Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1363/2019Rozsudek NS ze dne 18.09.2019

HeslaBezdůvodné obohacení
Společné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1363.2019.1
Dotčené předpisy

§ 2291 a § 2 odst.3 o. z.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1363/2019-360

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce R. V., narozeného XY, bytem XY, proti G. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janou Bambasovou, advokátkou se sídlem v Hranicích, Teplická 33/602, o zaplacení 852 225 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 16 C 259/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 12. 2018, č. j. 69 Co 224/2017-329, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 12. 2018, č. j. 69 Co 224/2017-329, se ruší v části výroku I., kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení 8,5 % ročně z částky 702 225 Kč za dobu od 25. 8. 2015 do 2. 3. 2017, a ve výrocích II. – V. o nákladech řízení, a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Manželství, které účastníci uzavřeli dne 29. 9. 1990, bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 7 C 24/2006, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2006.

Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 2. 2008, sp. zn. 11 C 145/2008, který nabyl právní moci dne 1. 4. 2008, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 1 v domě č. p. XY v XY na ulici XY, ve vlastnictví Stavebního bytového družstva v XY, a žalovaný byl určen jako člen družstva a nájemce bytu.

G. V. podala dne 8. 6. 2009 žalobu na vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“). Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č. j. 12 Co 408/2012-286, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 3. 2012, č. j. 16 C 312/2009-204, tak, že R. V. přikázal specifikované movité věci, členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu v XY v hodnotě 1 150 000 Kč, členský podíl v nebytovém družstvu XY se sídlem v XY v hodnotě 150 000 Kč a uložil R. V., aby zaplatil G. V. na vyrovnání podílů 852 225 Kč. Rozsudek nabyl právní moci 15. 7. 2014. Tuto částku jí zaplatil dne 10. 9. 2014.

R. V. dne 29. 7. 2014 převedl smlouvou uzavřenou s J. B. členská práva a povinnosti v družstvu XY v XY, a to za 150 000 Kč.

Dále R. V. 27. 10. 2014 uzavřel s M. P. smlouvu o převodu členského podílu ve Stavebním bytovém družstvu XY, spojeného s nájmem družstevního bytu v XY, a to za 670 000 Kč.

Poté byly rozsudky soudů obou stupňů k dovolání R. V. zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4435/2014, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem zrušení byla skutečnost, že soudy se řádně nezabývaly žalovaným (dovolatelem) tvrzenými důvody pro tzv. disparitu podílů; v dalším řízení však podmínky pro disparitu shledány nebyly a nové rozhodnutí o vypořádání SJM vyznělo stejně.

R. V. pak podal dne 26. 8. 2015 žalobu v nyní projednávané věci, aby mu žalovaná zaplatila částku 852 225 Kč s příslušenstvím, kterou odůvodnil tím, že po zrušení rozsudku odvolacího soudu v řízení o vypořádání SJM, podle kterého žalované zaplatil, jde o bezdůvodné obohacení žalované na jeho úkor. K tomu dovolací soud poznamenává, že již v té době měl žalobce k dispozici částky, získané převodem členských podílů, celkem 820 000 Kč.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 16 C 259/2015-83, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 852 225 Kč (výrok I.) a v části, v níž se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 852 225 Kč od 25. 8. 2015 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.); výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že částka 852 225 Kč zaplacená žalobcem žalované představuje plnění na vypořádání SJM. Má charakter "kvazizálohy" zaplacené v průběhu řízení o vypořádání SJM. Rozhodně nejde o bezdůvodné obohacení žalované podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ani podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále „o. z.“. Žalobce však v řízení o vypořádání SJM nepožádal o zaúčtování této „kvazizálohy“, případně o širší vypořádání SJM o tuto částku, ani nenavrhl její případné započtení. I když by o zúčtování této částky mělo být rozhodnuto v řízení o vypořádání SJM, na základě zásady spravedlnosti podle § 2 odst. 3 o. z., aby žalobci nebyla odňata možnost tuto započatou platbu zaúčtovat, žalobě o zaplacení částky 852 225 Kč vyhověl. Žalobu o zaplacení úroků z prodlení zamítl pro neoprávněnost (žalované žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo) a nemravnost.

Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci odvolání.

Ještě než bylo o těchto odvoláních rozhodnuto, v řízení o vypořádání SJM odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 12 Co 303/2016, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 16 C 312/2009, ve výroku o přikázání movitých věci R. V. a dále jej změnil tak, že R. V. uložil, aby zaplatil G. V. částku 852 225 Kč. Vycházel z hodnoty movitých věcí 214 450 Kč, hodnoty členského podílu v bytovém družstvu 1 150 000 Kč ke dni 1. 4. 2008, kdy se R. V. po zrušení společného členství účastníků stal jeho výlučným členem, a hodnoty jeho členského podílu v nebytovém družstvu 150 000 Kč. Celková hodnota SJM činila celkem 1 514 550 Kč, po odpočtu redukovaného vnosu žalované na koupi automobilu 190 000 Kč šlo o částku 1 324 450 Kč. Při rovnosti podílů připadla na každého z účastníků polovina 662 226 Kč. K tomuto podílu žalované po připočtení jejího vnosu 190 000 Kč tak její vypořádací podíl činil 852 225 Kč. Rozsudek nabyl právní moci 2. 3. 2017.

Při jednání odvolacího soudu ve věci bezdůvodného obohacení dne 13. 6. 2017 účastníci uvedli, že vzájemně započítávají své pohledávky, a to R. V. 852 225 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého platbou z 10. 9. 2014 a G. V. 852 225 Kč z titulu vypořádání SJM. Poté vzal žalobce R. V. žalobu ohledně zaplacení jistiny 852 225 Kč zpět, setrval však na zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 852 225 Kč za dobu od 25. 8. 2015 do 2. 3. 2017.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, č. j. 69 Co 224/2017-127, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.); ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 852 225 Kč za dobu od 25. 8. 2015 do 2. 3. 2017 do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 22 Cdo 5866/2017-187, dovolání žalobce odmítl a k dovolání žalované rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výrocích II., III. a IV. a v tomto rozsahu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud uvedl, že pokud jeden z manželů zcizil věc, která mu byla přikázána pravomocným, později zrušeným, rozsudkem o vypořádání SJM, a částku takto získanou poukázal druhému manželovi, představuje tato částka transformovaný majetek podrobený režimu zaniklého, leč v důsledku zrušeného rozhodnutí nevypořádaného SJM, a ten, kdo ji drží, není bezdůvodně obohacen.

Odvolací soud rozhodl znovu rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 69 Co 224/2017-329, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žaloba o zaplacení úroku z prodlení 8,05 % ročně z částky 150 000 Kč za dobu od 25. 8. 2015 do 2. 3. 2017, se zamítá, a žalovaná je povinna zaplatil žalobci úrok z prodlení 8,05 % ročně z částky 702 225 Kč za dobu od 25. 8. 2015 do 2. 3. 2017 do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II. – V.). Uvedl, že žalobce po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu přišel s tvrzením, že částku 852 225 Kč zaplatil žalované 10. 9. 2014 ze svých výlučných prostředků, nikoli z peněz získaných prodejem aktiv náležejících do masy vypořádání. Navrhl k tomuto tvrzení důkazy, které odvolací soud provedl s odůvodněním, že nepředstavují nepřípustnou novotu mimo rámec koncentrace řízení a jsou přípustné podle § 205 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že 852 225 Kč zaplatil žalobce 10. 9. 2014 tak, že 150 000 Kč získal smlouvou o převodu členských práv a povinností z 6. 6. 2014 v družstvu XY uzavřenou s J. B., nešlo tedy o jeho výlučné prostředky. Naproti tomu zbývající částku 702 225 Kč zaplatil ze svých výlučných prostředků, neboť 670 000 Kč za převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu Stavebního bytového družstva v XY získal až smlouvou o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu uzavřenou 15. 10. 2014 s M. P. Po zrušení rozsudku odvolacího soudu o vypořádání SJM dovolacím soudem tak částka 702 225 Kč představovala bezdůvodné obohacení žalované podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále „o. z.“. Proto také je povinna zaplatit žalovanému z této částky úrok z prodlení podle § 1970 o. z. za dobu od 25. 8. 2015 (doručení výzvy k jejímu vrácení) do 2. 3. 2017 (právní moc rozsudku odvolacího soudu o vypořádání SJM, kdy nastaly účinky započtení).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým napadla rozsudek ve výroku I. v části, ve které jí bylo uloženo zaplatit žalobci úrok z prodlení, a ve výrocích II. a III., kterými jí bylo uloženo zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od právních závěrů rozsudku dovolacího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5866/2017. Žalobce získal z převodu členských práv a povinností k družstevní garáži částku 150 000 Kč dne 6. 6. 2014 a z převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu dne 15. 10. 2014 částku 670 000 Kč. Žalovaná tak držela finanční prostředky z výtěžku dříve společných aktiv náležejících do SJM. Nemohlo tak jít o její bezdůvodné obohacení a nebyla ani v prodlení s jejich vrácením – nevnikla jí tak ani povinnost zaplatit úrok z prodlení. Žalovaná také namítá, že odvolací soud v rozporu se zásadou koncentrace řízení prováděl dokazování podle nového tvrzení žalobce. Ten se domáhal původní žalobou zaplacení částky 852 225 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalované na jeho úkor, vzniklého zrušením rozsudku odvolacího soudu o vypořádání SJM. Byl také soudem prvního stupně při jednání dne 23. 11. 2016 poučen podle § 118b a § 119 a o. s. ř. o povinnosti uvést rozhodné skutečnosti ve věci samé a označit důkazy. Po zrušení rozsudku odvolacího soudu z 13. 6. 2017, č. j. 69 Co 224/2017-127, přišel s novým tvrzením, že částku 852 225 Kč zaplatil ze svých výlučných prostředků. Důkazy navržené po zrušení svého původního rozsudku odvolací soud provedl v rozporu s § 205a o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že zamítne žalobu, aby jí bylo uloženo zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 702 225 Kč za dobu od 25. 8. 2015 do 2. 3. 2017, a přizná jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání uvedl, že navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalovaná je povinna zaplatit mu úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 852 325 Kč za dobu 25. 8. 2015 do 2. 3. 2017.

Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Dovolání je přípustné, neboť ve věci je dán rozpor s předchozím rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 27. 3. 2018, č. j. 22 Cdo 5866/2017-187, které odvolací soud vyložil příliš restriktivně; zkoumal totiž, ze kterých konkrétních prostředků žalobce poskytl platbu na vypořádání podílů. Nevzal však do úvahy, že žalobce bez ohledu na to, že původní rozsudek o vypořádání SJM účastníků byl v době, kdy platbu poskytl, zrušen, žalobce byl již v té době výlučným „vlastníkem“ dříve společného členského podílu ve Stavebním bytovém družstvu v XY, který mu byl přikázán rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 2. 2008, sp. zn. 11 C 145/2008, a měl hodnotu 1 150 000 Kč. Tento členský podíl náležel žalobci již od právní moci rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 2. 2008, sp. zn. 11 C 145/2008, byl v jeho výlučné dispozici, a na tom nic nemohlo změnit ani jeho případné nesprávné pozdější zahrnutí do výroku o vypořádání společného jmění manželů (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1242/99), a tudíž ani pozdější zrušení rozhodnutí o vypořádání SJM v dovolacím řízení.

„Ve výroku rozsudku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vypořádání dříve společných členských práv a povinností účastníků spojených s užíváním družstevního bytu promítne pouze v tzv. výroku o vyrovnání podílů; tato práva se již v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů žádnému z účastníků nepřikazují“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1242/99).

Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 2991 o. z.).

Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená (§ 1970 o. z.).

Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.).

V rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konstatoval: „Jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno“. Podobně se v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, uvádí, že plnění přijaté na základě pravomocného rozsudku o vypořádání společného jmění manželů se okamžikem zrušení tohoto rozsudku v řízení o mimořádném opravném prostředku stává bezdůvodným obohacením vzniklým plněním z právního důvodu, který odpadl. Nicméně v dané věci jsou dány skutkové okolnosti, se kterými uvedená rozhodnutí nepočítala, a které vedou k nutnosti individuálního posouzení.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že soud musí vždy „vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2 odst. 3 o. z.), které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení“ (nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a řadu dalších rozhodnutí).

Žalobce zaplatil žalované na základě rozsudku o vypořádání SJM částku na vyrovnání podílů ze zaniklého SJM, tento rozsudek byl však zrušen; žalovaná poté tuto částku žalobci nevrátila. Nicméně v dalším (druhém) rozsudku o vypořádání jí vznikl nárok na zaplacení stejné částky, jakou jí dříve poslal žalobce; proto účastníci vzájemné pohledávky započetli. Žalobce se však nadále domáhal zaplacení úroků z této částky za dobu zrušení rozsudku o vypořádání SJM do započtení; odvolací soud mu vyhověl. Nejvyšší soud pod sp. zn. 22 Cdo 5866/2017 tento rozsudek zrušil s tím, že podle skutkových zjištění získal žalobce částku, kterou poslal žalované, prodejem společných věcí, a tak šlo o svého druhu transformaci majetku v SJM, a žalovaná ji tak nedržela neprávem, ale z titulu stále nevypořádaného SJM. V dalším řízení však žalobce – po poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. – tvrdil, že částka, kterou zaslal žalované na základě později zrušeného rozsudku, byla součástí jeho výlučného majetku; toto tvrzení shledal odvolací soud z větší části za prokázané, a proto žalobě v převážné části vyhověl.

Společné jmění účastníků bylo původně vypořádáno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 29. 5. 2014, č. j. 12 Co 408/2012-286, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 3. 2012, č. j. 16 C 312/2009-204; žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované (tam žalobkyni) na vyrovnání podílů částku 852 225 Kč. Rozsudek odvolacího soudu zrušil na základě dovolání žalobce (v řízení o vypořádání SJM byl v pozici žalovaného) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4435/2014, a to z toho důvodu, že soudy se řádně nevypořádaly s návrhem žalobce (tehdy žalovaného) na tzv. disparitu podílů. V dalším řízení, ukončeném rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 12 Co 303/2016, nebyly důvody pro disparitu podílů ve prospěch žalobce zjištěny, a žalobci byla opět uložena povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 852 225 Kč, tedy stejná částka, kterou jí žalobce dříve zaslal; proto účastníci dne 13. 6. 2017 vzájemně započetli své pohledávky, a žalobce vzal ohledně zaplacení jistiny žalobu zpět; trval však na zaplacení úroků za dobu, kdy žalovaná tuto částku měla z titulu plnění na základě později zrušeného rozsudku.

Dovolací soud musel vzít do úvahy tyto okolnosti, které jsou významné pro posouzení věci z hledisek uvedených v § 2 odst. 3 o. z.:

V první řadě nelze přehlédnout, že žalobce byl bez ohledu na výsledek řízení o vypořádání SJM již dříve určen „vlastníkem“ členského podílu v bytovém družstvu, a mohl s tímto podílem neomezeně disponovat; již tato skutečnost zpochybňovala závěr, že po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu drží žalovaná celou částku, kterou jí žalobce zaplatil na vyrovnání podílu, neoprávněně. Pokud tuto skutečnost odvolací soud přehlédl, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

I když žalovaná po určitou dobu měla bez právního důvodu v dispozici částku 852 225 Kč, kterou jí žalobce zaplatil na základě později zrušeného rozhodnutí, byly současně po celou tu dobu splněny právní předpoklady k tomu, aby jí proti žalobci byl nárok v uvedené výši přiznán, což se projevilo tím, že v dalším řízení následujícím po zrušení rozhodnutí o vypořádání SJM Nejvyšším soudem jí byl přiznán nárok na zaplacení stejné částky.

Původní rozhodnutí o vypořádání SJM bylo zrušeno proto, že soudy se dostatečně nevypořádaly s žalobcovými (resp. v řízení o SJM v roli žalovaného) návrhy na disparitu podílů; v dalším řízení se však tyto návrhy ukázaly být nedůvodnými. Žalobce tak výrazně přispěl k tomu, že po určitou dobu žalovaná měla vyplacené plnění ve své dispozici, tedy i díky nedůvodnému návrhu žalobce.

Časová posloupnost je tato:

6. 6. 2014 – žalobce převádí členský podíl k družstevní garáži za částku 150 000 Kč

15. 7. 2014 – právní moc původního rozhodnutí o vypořádání SJM

10. 9. 2014 – žalobce platí na základě rozsudku o SJM žalované částku 852 225 Kč na vyrovnání podílů účastníků

15. 10. 2014 – žalobce převádí za úplatu členský podíl k družstevnímu bytu za částku 670 000 Kč

29. 4. 2015 – Nejvyšší soud ruší rozhodnutí o vypořádání SJM účastníků

12. 1. 2017 – odvolací soud rozhoduje znovu o vypořádání SJM, žalobce je povinen zaplatit žalované částku 852 225 Kč, stejně jako v původním rozsudku

13. 6. 2017 – účastníci započítávají vzájemné pohledávky na zaplacení částky 852 225 Kč.

Dovolací soud poté v řízení o vydání bezdůvodného obohacení rozhodl ve prospěch žalované rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 22 Cdo 5866/2017-187, neboť vyšel z toho, že částku, kterou žalobce žalované poskytl, získal prodejem společného jmění, a šlo tedy o svého druhu transformaci z majetku SJM; žalobce však v dalším řízení po zrušení rozsudku podle názoru krajského soudu prokázal, že částku poskytl z větší části ze svých výlučných prostředků, získaných půjčkou. Nicméně je zřejmé, že ještě v době před zrušením prvního rozhodnutí o vypořádání SJM dovolacím soudem měl k dispozici částky, které získal převodem členských práv a povinností k družstevní garáži a družstevnímu bytu; tedy v době, kdy – formálně vzato - bezdůvodné obohacení vzniklo (nabytím právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4435/2014, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o vypořádání SJM); tím, že mu žalovaná nevrátila obdrženou platbu na vyrovnání podílů, tak žalobce neutrpěl újmu. Nelze přehlédnout, že původní rozhodnutí o vypořádání SJM bylo zrušeno v dovolacím řízení na základě dovolání žalobce, a to proto, že s jeho návrhem na disparitu podílů se soud zcela nevypořádal, ovšem v dalším řízení se tento návrh ukázal nedůvodným.

I když řízení o vypořádání SJM je zakončeno konstitutivním rozhodnutím, měnícím a zakládajícím práva účastníků, jeho vydání nutně předchází stav, který lze označit za nárok na vydání rozhodnutí o určitém obsahu (byť ovšem skutkový a právní stav často umožňuje volbu z více možných řešení). To platí tím spíše v případě, že bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu, jeden z účastníků byl určen jako člen družstva a nájemce bytu. Jestliže i v pořadí druhém pravomocném rozhodnutí o vypořádání SJM soud rozhodl, že žalobce je povinen vyplatit žalované stejnou částku 852 225 Kč, jakou jí uložil vyplatit v prvním, později zrušeném, pravomocném rozhodnutí, není tato otázka pro posouzení právních vztahů mezi účastníky nevýznamná; je zřejmé, že po celou dobu sporu účastníků tu byly podmínky pro takové rozhodnutí.

Nelze tedy v této konkrétní věci, s ohledem na zjištěný skutkový stav, dovodit, že by se žalovaná na úkor žalobce bez spravedlivého důvodu (§ 2991 o. z.) obohatila; takový závěr si vynucují specifické okolnosti daného případu. Lze uzavřít, že pokud žalovaná nezaslala po zrušení prvního rozsudku o vypořádání SJM žalobci částku, kterou jí zaslal na základě tohoto rozsudku na vyrovnání podílů, nemusí mu nyní hradit úroky z prodlení (§ 1970 o. z.); opačný výklad by vedl k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.).

Z uvedených důvodů vyplývá, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 věta prvá o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadené části včetně souvisících výroků o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 9. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru