Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1361/2001Rozsudek NS ze dne 26.11.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1361.2001.1
Dotčené předpisy

§ 132a odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1361/2001-164

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované J. M., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 160/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. prosince 2000, č. j. 13 Co 472/2000-143, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. prosince 1999, č. j. 7 C 160/95-119, určil, že žalobce „je výlučným vlastníkem pozemku o výměře 136 m2, který tvoří severní hranici pozemkové parcely č. 512/5 a jižní hranici pozemkové parcely 511, obojí v k. ú. L. H. tak, jak je zakreslen geometrickým plánem č. zakázky 204, 205, 206, 207-06/210-920-60, neboť tento pozemek náleží do pozemkové parcely č. 511 o celkové výměře 54.723 m2, aniž by byl samostatným pozemkem s vlastním parcelním číslem“ (dále „sporný pozemek“), a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení především dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť v katastru nemovitostí je ke spornému pozemku vedeno na LV č. 253 a na LV č. 109 pro k. ú. L. H. duplicitní vlastnictví jeho a žalované. Poté dospěl k závěru, že sporný pozemek je částí parcely č. 511, jejímž vlastníkem je žalobce, jelikož v roce 1960 byl shora uvedeným geometrickým plánem, vyhotoveným v souvislosti s rozdělením parcely č. 512 a jejím prodejem, převeden do nově vzniklé parcely č. 512/5 neoprávněně. Námitku žalované, že došlo k vydržení vlastnického práva, neshledal soud prvního stupně důvodnou. Žalovaná sice prokázala, že její rodiče užívali sporný pozemek v dobré víře od 16. 11. 1960, kdy koupili parcelu č. 512/5, ovšem už ve svém prvém rozsudku v této věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaná ani její právní předchůdci „nemohli pozemek vydržet podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění zák. č. 131/1982 Sb., když nebylo možné vydržet věc, která se nacházela v užívání tzv. socialistické organizace podle zvláštních předpisů“. Ke změně v tomto smyslu došlo až od 1. 1. 1992 s účinností novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., ovšem od tohoto data do rozhodnutí soudu ještě vydržecí lhůta neuplynula. Pokud jde o vydržení podle občanského zákoníku z roku 1950, bylo by o něm možno uvažovat jen za předpokladu, že by desetiletá vydržecí lhůta uplynula do účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., k čemuž ovšem nedošlo, neboť žalovaná ani netvrdila, že by její právní předchůdci sporný pozemek drželi před rokem 1960. Proto bylo žalobě vyhověno.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. prosince 2000, č. j. 13 Co 472/2000-143, změnil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel zcela ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale neztotožnil se s právním posouzením otázky vydržení vlastnického práva podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Právní úprava provedená zákonem č. 509/1991 Sb. totiž započítává držbu uskutečňovanou do 31. 12. 1991 do délky nezbytné vydržecí doby a současně ruší omezení pokud jde o využití institutu vydržení (např. omezení předmětů způsobilých k vydržení fyzickou osobou apod.), a tak nelze dovozovat, že by celá vydržecí lhůta musela proběhnout až po účinnosti tohoto zákona. V tomto směru odkázal odvolací soud na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a především na Nález Ústavního soudu ČR z 23. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 196/2000. Je tedy zřejmé, že pokud žalovaná, resp. její právní předchůdci drželi sporný pozemek v dobré víře ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., stali se tímto dnem na základě vydržení jeho vlastníky.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že závěr odvolacího soudu o tom, že právní předchůdci žalované nabyli vlastnického práva ke spornému pozemku vydržením, považuje za nesprávný. V řízení bylo totiž jednoznačně prokázáno, že sporný pozemek nikdy nepatřil k parcele č. 512, z níž byl později vyčleněn pozemek č. kat. 512/5 náležející nyní vlastnicky žalované. Předchůdci žalované a nepochybně i ona sama si museli být vědomi toho, že přičlenění sporného pozemku k parcele č. 512/5 geometrickým plánem z roku 1960, jakkoli odpovídalo poloze pozemku v přírodě, bylo provedeno v rozporu s tehdy platným katastrálním zákonem č. 177/1927 Sb. Kdyby pak právní předchůdci žalované v době, kdy na sporném pozemku budovali studnu, požádali o vydání stavebního povolení, jak bylo jejich povinností, byly by záležitosti kolem tohoto pozemku vyřešeny již dávno předtím, než byl žalobci přiznán restituční nárok k parcele č. 511, neboť před vydáním stavebního povolení by bylo nutno zjišťovat majetkoprávní vztahy k pozemku, na němž má být stavba vybudována. Pokud dovolací soud neuzná tyto argumenty, může žalobce těžko brojit proti aplikaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 196/2000, nicméně v jeho případě se jedná o aplikaci nesmírně tvrdou, jelikož tento nález byl přijat až po rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolací soud postupoval ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů účinných před 1. 1. 2001, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou tímto zákonem (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že byl (byť ne výslovně) uplatněn způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že dovolání splňuje i další zákonem požadované náležitosti (§ 241 odst. 1, 2 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolatel netvrdí, že je řízení postiženo některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá. Totéž pak platí o jiných vadách, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ]. Proto byl napadený rozsudek přezkoumáván pouze z hlediska tvrzeného nesprávného právního posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Žalobce především namítá, že odvolací soud učinil nesprávný právní závěr ohledně dobré víry právních předchůdců žalované i jí samotné při držbě sporného pozemku. K tomu je třeba podotknout, že rozhodující skutkové okolnosti byly v tomto řízení zjištěny zcela spolehlivě a lze dokonce konstatovat, že většina z nich ani nebyla mezi účastníky sporná. Tyto okolnosti pak mohou vést k jedinému právnímu závěru, že totiž žalovaná a předtím její rodiče skutečně až do roku 1994, kdy jim žalobce zaslal dopis zpochybňující jejich vlastnické právo, drželi sporný pozemek se zřetelem ke všem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou jeho vlastníky (§ 132a odst. 1 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992). Není podstatné, co právní předchůdci žalované mohli zjistit ohledně vlastnických vztahů k pozemku, kdyby požádali o stavební povolení; důležité je, že nebyl podán důkaz, že v tomto směru nějaká zjištění učinili. Už vůbec pak nelze argumentovat tím, že rodiče žalované si museli být vědomi neoprávněnosti přičlenění sporného pozemku k parcele č. 512/5 geometrickým plánem z roku 1960, když tato skutečnost vůbec není zjevná aiv tomto řízení musela být předmětem znaleckého dokazování. Z hlediska souladu skutkových zjištění a právních závěrů tedy dovolací soud žádné pochybení neshledal.

Odvolací soud posoudil věc podle příslušných ustanovení o držbě a vydržení obsažených v občanském zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. s přihlédnutím k přechodným ustanovením zákona č. 509/1991 Sb. a žalobce ani nenamítá, že jde o použití nesprávného právního předpisu. Podstata jeho námitek spočívá v tom, že odvolací soud tato ustanovení nesprávně vyložil. Ani s tímto názorem však nelze souhlasit. Uvedený výklad totiž odpovídá nejen již zmíněnému Nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 196/2000, uveřejněnému ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 19, pod č. 120, který je v odůvodnění napadeného rozsudku velmi podrobně citován, ale i judikatuře Nejvyššího soudu ČR (srov. např. rozsudek ze 7. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98, uveřejněný v Právních rozhledech č. 6/1999, rozsudek z 25. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 506/98, publikovaný v časopise Ad notam č. 3/1999 či rozsudek z 27. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1134/96, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 7/1999). Pak ovšem nelze argumentovat ani „tvrdostí“ aplikace zmíněného nálezu Ústavního soudu na tento případ, neboť v době vydání rozsudku soudu prvního stupně již byla judikatura dovolacího soudu ustálena a publikována.

Posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné, dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ není naplněn a Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobce podle § 243b odst. 1 věty před středníkem OSŘ zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodováno za situace, kdy žalované, která by podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. listopadu 2002

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru