Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1325/2020Usnesení NS ze dne 23.09.2020

HeslaVydržení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1325.2020.1
Dotčené předpisy

§ 134 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1325/2020-445

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti žalovaným 1) P. D., narozenému XY, a 2) Z. D., narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Zdeňkou Jedličkovu, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, o určení vlastnictví a odstranění plotu, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 187/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2019, č. j. 14 Co 239/2018-360, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Petry Hrachy, advokátky se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19.

III. Žalovaná 2) je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Petry Hrachy, advokátky se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 8 C 187/2014-243, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 5. 2018, č. j. 8 C 187/2014-253, určil, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, okres XY (dále také „předmětný pozemek“) tak, jak je geometricky a polohově určen v geometrickém plánu č. 1792-27/2018 ze dne 21. 2. 2018, který je nedílnou součástí rozsudku, je ve výlučném vlastnictví žalobce (výrok I). Žalovaným uložil povinnost, aby společně a nerozdílně na vlastní náklady odstranili plot včetně betonových sloupů, vedoucí z lomového bodu č. 332-311, přes lomový bod 332-298, do lomového bodu č. 1 tak, jak jsou tyto lomové body vyznačeny v geometrickém plánu č. 1792-27/2018 ze dne 21. 2. 2018, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 14 Co 239/2018-360, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Předkládají otázku 1), zda musí soud v případě, že účastník řízení vysloví skutkově i právně relevantní tvrzení, které naplňuje znaky právně relevantní námitky (v tomto případě vydržení), a není-li takové tvrzení úplné či doplněné o důkazy, poučit účastníka řízení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Dále se dotazují 2), zda měl soud v řízení o určení vlastnického práva k pozemku vyhodnotit tvrzení žalovaných učiněné v reakci na tvrzení žalobce o vydržení vlastnického práva k pozemku ve znění: „A naopak jsou to žalovaní, kteří v dobré víře považují pozemek za vlastní“, ve spojení s tvrzením: „Žalovaní jsou přesvědčení, že hranice (bod) mezi pozemky na konci zahrady nebyla nikdy sporná a oni jsou jejich nezpochybnitelnými vlastníky již od nepaměti“, jako argument vydržení, a měl se tedy takovým argumentem zabývat a přistupovat k němu jako k řádnému tvrzení. Dále předkládají otázku 3), zda měly soudy obou stupňů v kontextu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zkoumat otázku vydržení vlastnického práva žalovanými z úřední moci tak, jak to soudům ukládá rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 3654/2014). Rovněž namítají nepřezkoumatelnost rozsudku v rozsahu hodnocení znaleckého dokazování. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž navrhují, aby Nejvyšší soud žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelé nevymezují žádnou právně relevantní otázku, která by mohla přípustnost dovolání založit. K otázce 2) uvádí, že vůbec nejde o otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., nýbrž o požadavek na přezkum skutkových závěrů. Odkazem na bod 14. a 17. napadeného rozhodnutí dokládají, že se odvolací soud velmi podrobně otázkou užívacích vztahů k předmětnému pozemku zabýval. Naopak prohlášení žalovaných na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 15. 6. 2017 jednoznačně vylučuje dobrou víru v užívání předmětného pozemku jako vlastního žalovaných. Žalovaní měli možnost být procesně aktivní; to, že předmětný pozemek měli užívat jako vlastní, tvrdí až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Podle jeho názoru nebylo učiněno žádné relevantní tvrzení směřující k vydržení předmětného pozemku. Ani otázky 1) a 3) nemohou podle něj založit přípustnost dovolání; soudy rozhodly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 3654/2014). Uváděný judikát jasně říká, že soudy jsou povinny zkoumat možnost vydržení z úřední povinnosti, ale pouze za podmínky, že skutková zjištění či obsah spisu umožňují zjištěný skutkový stav posoudit i podle zákonných ustanovení upravujících vydržení. To ale není situace nastalá v tomto řízení. Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí považuje za nepřípustnou a nesouhlasí s ní. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl jako nepřípustné a uložil žalovaným uhradit žalobci náklady dovolacího řízení.

K vyjádření žalobce žalovaní uvedli, že nesouhlasí s názorem žalobce o nepřípustnosti jejich dovolání. Opětovně upozorňují na pochybení soudů, které nepřihlédly k tvrzení žalovaných o dobré víře a možném vydržení. Dále rozporují skutková zjištění a další pochybení vztahující se ke znaleckému dokazování.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalovaní předložili otázku 1), zda musí soud v případě, že účastník řízení vysloví skutkově i právně relevantní tvrzení, které naplňuje znaky právně relevantní námitky (v tomto případě vydržení), a není-li takové tvrzení úplné, či doplněné o důkazy, poučit účastníka řízení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.

Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl; tato i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou uveřejněna na webových stránkách dovolacího soudu www.nsoud.cz). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srovnej citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).

V řešené věci odvolací soud uvedl, že „právní předchůdci žalobce pozemek parc. č. XY nabyli v těch hranicích, v nichž jimi byl užíván až do roku 2013 či 2014, kdy žalovaní provedli v katastrální hranici stavbu oplocení. Do té doby jej žalobce i jeho právní předchůdci užívali jako pozemek vlastní, zčásti na něm provedli i výsadbu trvalých porostů, jeho část byla i vydlážděna, a to na rozdíl od žalovaných, kteří jej jako vlastní sporný pozemek nikdy neužívali, respektovali vlastnickou hranici a zatravněnou část užívali, a to podle svého přesvědčení nikoli jako vlastníci (jak výslovně uvedli). Byla tak v podstatě již od 50. let minulého století respektována vlastnická hranice tak, jak byla vytvořena geometrickým plánem z roku 1955, v níž ji právní předchůdce žalobce nabyl a jak byla zapsána i v dřívější evidenci nemovitostí. Hranice mezi pozemky účastníků byla vytvořena jako hranice rovná, i hranice mezi ostatními pozemky v dané oblasti jsou v katastrálních mapách zakresleny v převážné většině jako rovné, a její zalomení v důsledku vytvoření nového lomového bodu číslo 298 nemohlo vést k tomu, že právní předchůdci žalobce pozbyli vlastnické právo k části svého pozemku, žalovaní vlastnické právo k ní naopak nabyli a takový způsob nabytí vlastnictví právní řád vůbec neupravuje. Není významné ani to, že žalobce či jeho právní předchůdci nic nenamítali proti změně zákresu hranice v katastrální mapě, navíc bylo prokázáno, že při místním šetření v roce 1986 byla hranice vyšetřena jako přímá a ke změně došlo až následně při zpracování geodetických informací. U žalovaných pak nepřichází v úvahu posouzení těchto skutečností z hlediska jejich dobré víry, neboť sami tvrdili, jak je shora uvedeno, že spornou část pozemku nikdy neužívali s vědomím, že by ji užívali jako její vlastníci. Za této situace pak soud prvního stupně nepochybil, pokud žalované podle § 118a odstavec 1 a 2 o. s. ř. nepoučil o jejich důkazní povinnosti, neboť nebylo učiněno žádné právně relevantní tvrzení, které by bylo možné prokazovat.“

Z citovaného závěru odvolacího soudu je patrné, že odvolací soud nevystavěl svůj závěr v otázce vydržení předmětného pozemku na neunesení důkazního břemene, resp. břemenu tvrzení, tj. neuvedl, že by prokázané skutečnosti nepostačovaly k objasnění skutkového stavu věci. Naopak odvolací soud podložil svůj závěr skutkovými zjištěními (zejména, že předmětný pozemek užíval žalobce a jeho právní předchůdci a že žalovaní věděli, že předmětný pozemek neužívají jako vlastníci), která možnost vydržení předmětného pozemku žalovanými vylučují. Za této situace dovolací soud neshledal v postupu odvolacího soudu pochybení, které by mohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť poučení podle § 118a o. s. ř. nepřicházelo v úvahu.

Žalovaní dále položili otázku 2), zda měl soud v řízení o určení vlastnického práva k pozemku, vyhodnotit tvrzení žalovaných, učiněné v reakci na tvrzení žalobce o vydržení vlastnického práva k pozemku ve znění: „A naopak jsou to žalovaní, kteří v dobré víře považují pozemek za vlastní“, ve spojení s tvrzením: „Žalovaní jsou přesvědčeni, že hranice/bod mezi pozemky na konci zahrady nebyla nikdy sporná, a oni jsou jejich nezpochybnitelnými vlastníky již od nepaměti“, jako argument vydržení, a měl se tedy takovým argumentem zabývat a přistupovat k němu jako k řádnému tvrzení.

Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.

Dovolací soud se neztotožňuje s názorem žalovaných, že by se odvolací soud nevěnoval posouzení možného vydržení předmětného pozemku. Z výše citované pasáže napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že se odvolací soud s otázkou vydržení vypořádal. Zabýval se jednak dobrou vírou žalovaných a dospěl k závěru – který samotný již další úvahu o vydržení předmětného pozemku žalovanými znemožňuje – že žalovaní nebyli v dobré víře, neboť sami tvrdili, že spornou část pozemku nikdy neužívali s vědomím, že by ji užívali jako její vlastníci. Dále zkoumal i otázku faktického užívání předmětného pozemku a dospěl ke skutkovému závěru, který dovolací soud nemůže jakkoli zpochybnit (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), že předmětný pozemek užívali právní předchůdci žalobce a následně žalobce sám až do roku 2013 či 2014, kdy si jej žalovaní připlotili. Tento závěr vylučuje další předpoklad vydržení, a sice že by po tuto dobu předmětný pozemek mohli výlučně užívat žalovaní. Dovolací soud proto neshledal pochybení ani v tomto ohledu.

V této souvislosti pak dovolací soud dodává, že samotné tvrzené konstatování žalovaných, že „…oni jsou jejich nezpochybnitelnými vlastníky již od nepaměti“ již samo o sobě do značné míry vydržení vylučuje, neboť naopak naznačuje existující vlastnické právo sahající dlouhodobě do minulosti. Uvedené tvrzení je pak nutno posuzovat v kontextu celého soudního řízení, které bylo založeno na tvrzení žalobce o jeho vlastnickém právu nabytém na základě nikoliv vydržení, ale na základě darovací smlouvy ze dne 28. 11. 1988 uzavřené s otcem žalobce, který nabyl pozemek parc. č. XY od svého otce odstupní smlouvou ze dne 4. 5. 1957. Spornou v průběhu celého řízení byla otázka průběhu hranice, ke které se také soustředilo prakticky celé dokazování. Procesní obrana žalovaných byla v průběhu řízení založena na zpochybňování závěrů, od nichž žalobce odvíjel své smluvně nabyté vlastnické právo, nikoliv na respektování nabytí vlastnického práva žalobcem a tvrzeném vydržení ze strany žalovaných. Jinak řečeno, žalovaní v průběhu řízení neuznávali tvrzení žalobce s tím, že by pro takový případ namítali vydržení vlastnického práva z jejich strany, ale soustředili se na zpochybňování žalobních tvrzení ohledně nabytí vlastnického práva žalobcem.

Dovolací soud dále uvádí, že v soudní praxi je zcela běžné, že pokud je mezi účastníky veden spor o určení vlastnického práva nebo o ochranu vlastnického práva, je obrana žalovaných založena na tvrzené námitce vydržení, ať již jako námitce stěžejní nebo námitce uplatněné pro případ, že by základní procesní obrana nebyla úspěšná. V takovém případě je ovšem na účastníku, jemuž je možné vydržení ku prospěchu, aby alespoň ve skutkové rovině jasně vymezil tvrzení, která by umožňovala soudu posouzení podle zákonných ustanovení o vydržení. To platí tím spíše, jestliže je účastník v řízení zastoupen advokátem. I když je soud povinen posoudit možné vydržení i bez výslovné námitky účastníka řízení, jestliže skutková zjištění nebo obsah spisu takové posouzení umožňují, je zřejmé, že soud nemá pátrat po okolnostech, které by mohly k možnému posouzení jako vydržení vést. Zde se uplatňuje procesní odpovědnost účastníka sporného řízení v tom ohledu, že alespoň základní tvrzení v řízení tvrdit a prokazovat bude. Závěry soudu o tom, zda vůbec v řízení byla dostatečně uplatněna tvrzení, která by směřovala k možnému posouzení vydržení, či nikoliv, by mohl dovolací soud zpochybnit pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti. O takový případ však v řízení zjevně nejde, jestliže odvolací soud na základě skutkových tvrzení samotných žalovaných dospěl k závěru, že již tato tvrzení naopak vydržení pojmově vylučují.

Dále žalovaní pokládají otázku č. 3, zda měly soudy zkoumat otázku vydržení předmětného pozemku z „úřední povinnosti“.

Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Tato otázka je bezpředmětná již proto, že není pravdou – jak již bylo uvedeno výše – že se odvolací soud otázkou vydržení nezabýval. Vypořádal se s otázkou dobré víry žalovaných i s faktickým užíváním předmětného pozemku žalobcem a jeho právními předchůdci, což vylučuje jeho výlučné užívání žalovanými. I ve vztahu k této otázce pak dovolací soud odkazuje na své odůvodnění uvedené ve vztahu k dovolací otázce č. 2). Dovolací soud pak dále ještě dodává, že vydržení jsou soudy povinny zkoumat, jestliže tvrzení účastníků, skutková zjištění či obsah spisu umožňují skutkový stav posoudit i podle zákonných ustanovení upravujících vydržení (jde o projev zásady iura novit curia. Nejde však o zkoumání případného vydržení z úřední povinnosti, neboť ta je projevem zásady oficiality, která se v těchto případech neuplatní.

Dále žalovaní namítají nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k hodnocení znaleckého dokazování, resp. namítají, že odvolací soud nedostatečně zdůvodnil svůj příklon k závěrům podávajícím se ze znaleckého posudku Ing. Zemánka.

Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.

Podle ustálené praxe dovolacího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak, i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání

– na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Již z obsahu dovolání je zřejmé, že žalovaným vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezili dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě nepřichází do úvahy.

Odvolací soud v odstavci 10 odůvodnění svého rozsudku podrobně rekapituloval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně s výslovným zdůrazněním, že doplnění dokazování v průběhu odvolacího řízení reagovalo na návrhy žalovaných ke zpochybnění znaleckého posudku znalce Ing. Zemánka. Následně podrobně zjištěný skutkový stav popsal, rekapituloval a vysvětlil.

V odstavci 11 odůvodnění rozsudku se pak odvolací soud podrobně věnoval znaleckému posudku znalkyně Marie Lankašové, jímž měly být zpochybněny závěry posudku Ing. Zemánka. V uvedeném odstavci rekapituloval závěry prezentované znalkyní a výslovně také uvedl, jak se k tomuto znaleckému posudku vyjádřil Ing Zemánek a jak reagoval na závěry znalkyně Marie Lankašové.

Zcela shodným způsobem pak odvolací soud postupoval i ve vztahu k doplněnému dokazování odborným vyjádřením Ing. et Ing. Jiřího Žváčka, Ph.D. v odstavcích 12 a 13 odůvodnění rozsudku i se zdůrazněním, že znalec se k těmto odborným vyjádřením vyjádřil při jednání odvolacího soudu.

Následně pak odvolací soud uvedl, že učinil skutková zjištění i ze srovnávacího sestavení parcel z fotografií zobrazujících situaci na místě samém.

Odvolací soud následně v odstavci 18 odůvodnění rozsudku uvedl, byť zde již vcelku stručně, proč vyšel ze znaleckého posudku Ing. Zemánka, tohoto znalce rovněž v průběhu odvolacího řízení vyslechl a reagoval na dotazy stran sporu. V žádném případě pak nelze provedené hodnocení znaleckých posudků považovat za namítaný „extrémní exces při realizaci důkazního procesu“. Ostatně ani dovolatelé neuvádějí, co konkrétně by mělo tento exces působit. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v odstavci 18 je totiž sumarizací předchozího hodnocení, zejména odborných skutečností, které tvoří téměř úplnou část té části odůvodnění odvolacího soudu, ve které se odvolací soud zabývá posouzením obsahu znaleckých posudků a učiněnými skutkovými zjištěními. V této části odůvodnění pak odvolací soud v zásadě již pouze uzavřel – v návaznosti na předchozí vypořádání se se znaleckým posudkem Marie Lankašové a odborným vyjádřením Ing. et Ing. Jiřího Žváčka, Ph.D. hodnotícím úsudkem, že vyšel ze závěrů znaleckého posudku Ing. Zemánka, neboť znalec slyšený v průběhu odvolacího řízení závěry svého posudku a důvody použitého postupu hodnověrně vysvětlil. Proto také odvolací soud nepovažoval za nezbytné doplňování dokazování revizním znaleckým posudkem. Uzavřel, že v řízení bylo k důkazu provedeno několik znaleckých posudků, bylo vyslechnuto několik znalců ais připuštěním, že postupy znalců se mohou lišit, v zásadní otázce týkající se zjištění průběhu vlastnické hranice považoval za nejpřesvědčivější znalecký posudek soudem ustanoveného znalce Ing. Zemánka.

Dovolatelé sice namítají nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu v části hodnocení znaleckého dokazování, ve skutečnosti je však zjevné, že nesouhlasí se závěry, které znalec učinil a které také dovolatelé napadají.

Byť podle dlouhodobě ustálené soudní praxe se znalecký posudek hodnotí ve spojení s ostatními důkazy, nelze přehlédnout jistá specifika znaleckého dokazování spočívající v tom, že soud není oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce, ale hodnotí především přesvědčivost znaleckého posudku z hlediska odpovědi na znalecký úkol, vysvětlení postupu, jakým znalec ke svým závěrům dospěl a jeho soulad s ostatními v řízení provedenými důkazy. Šlo-li v dané věci o hodnocení tak odborné otázky, jakou je určení průběhu hranice mezi pozemky v návaznosti na historický vývoj sahající až do 50. let 20. století a jednotlivé postupy, které v historickém vývoji průběh vlastnické hranice od tohoto období ovlivnily, jen obtížně si lze představit podrobnější a preciznější hodnocení dokazování, než jaké učinil odvolací soud.

Dovolacímu soudu je nicméně zřejmé, že zpochybnění závěrů znaleckého dokazování ze strany dovolatelů je zřejmou reakcí na to, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně řádně neuplatnili tvrzení, která by mohla vést k posouzení věci podle zákonných ustanovení o vydržení, a proto prostřednictvím zpochybnění znaleckého dokazování zjevně směřují k pokusu o prosazení závěru, že jsou vlastníky předmětného pozemku, nikoliv však na základě vydržení vlastnického práva, ale přímo na základě závěrů vyplývajících ze skutkových zjištění. Zde však již zjevně směřují ke zpochybnění skutkového stavu, který dovolacímu přezkumu nepodléhá. Tím se však stává dovolání vnitřně rozporným, neboť jednak dovolatelé tvrdí, že vlastníky pozemku „již od nepaměti jsou“, současně však

– oproti tomu – naznačují, že vlastnické právo nabyli teprve vydržením, tj. v současnosti.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c

odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalovaní ve stanovené lhůtě povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 9. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru