Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1305/2004Rozsudek NS ze dne 23.06.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1305.2004.1
Dotčené předpisy

§ 41 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 104 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

čitosti „Prohlášení zakladatele“ v označení staveb a vyslovuje přesvědčení, že nepeněžitý vklad do základního jmění akciové společnosti je nedělitelným plněním a neplatnost jeho části tak způsobuje neplatnost prohlášení celého. Za jediný titul převodu považuje Prohlášení zakladatele. Žalobkyně a) navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto. Dovolání žalobkyně b) považuje za přípustné vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního významu jak pro řešení otázky platnosti právního titulu o převodu nemovitostí, tak aktivní legitimace jako spoluvlastnice nemovitostí. Dovolání O. P., a. s., považuje za opodstatněné ohledně pozemků s tím, že rozhodováno bylo soudy věcně příslušnými. Za zásadní považuje vzhledem k tomuto dovolání rozsudek odvolacího soudu pro řešení otázky dělitelnosti vkladu nepeněžitého plnění do základního jmění společnosti, který spočívá ve více věcech, společnosti a zda projev vůle zakladatele o vkladu do společnosti může být bez újmy na platnosti takového úkonu obsahově odlišný od usnesení statutárního orgánu zakladatele.

Žalovaná k dovolání žalobkyně b) uvedla, že ji jako spoluvlastnici nepovažuje za aktivně legitimovanou k podání určovací žaloby k nemovitostem. Pokud žalobkyně b) argumentuje tím, že spoluvlastnický podíl byl dopsán do prohlášení zakladatele po podání návrhu na vklad, pak o tomto tvrzení nepředložila žádný důkaz. Žalovaná nevidí nic závadného na tom, že žalobkyně doplnila pouze to vyhotovení Prohlášení zakladatele, které předkládala katastrálnímu úřadu, když se týkalo jen spoluvlastnického podílu k nemovitostem v k. ú. N. M. Žalovaná dále poukazuje na závazek O. P., a. s., vložit nemovitosti jako nepeněžitý vklad do společnosti žalované, jak vyplývá z rozhodnutí o jejím založení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovoláních proti rozsudku odvolacího soudu 24. 2. 2000 podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „OSŘ“).

Dovolání O. P., a. s., na jehož místo vstoupila, jak již shora uvedeno, v odvolacím řízení konkurzní správkyně, bylo podáno osobou, která není účastníkem řízení. Proto bylo jako dovolání podané osobou neoprávněnou podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. b) OSŘ odmítnuto.

Žalobkyně b) napadla dovoláním celý výrok I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku, kterým bylo rozhodnuto jak o její žalobě na určení vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu k pozemku parc. č. 31/2 v kat. území N. M., obec P., tak o žalobě žalobkyně a) na určení vlastnictví i k dalším pozemkům. Žalobkyně b) žalobu na určení vlastnictví k těmto dalším pozemkům nepodala, není účastnicí řízení zahájeného k žalobě O. P., a. s., vůči žalované, přičemž dále bude ještě uvedeno, že žalobkyně nebyly v postavení nerozlučných společníků ani ohledně určení vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu. Dovolání žalobkyně b) směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba O. P., a. s., na určení vlastnictví k pozemkům, resp. spoluvlastnickému podílu k pozemku, bylo proto jako dovolání podané rovněž neoprávněnou osobou odmítnuto /§ 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. b) OSŘ).

Dále Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyně b) a žalované byla podána včas, žalovaná je řádně zastoupena a žalobkyně b) má vysokoškolské právnické vzdělání, zkoumal, zda jde o dovolání přípustná.

Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovolání napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Vady vyjmenovaní v § 237 odst. l OSŘ, které zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, účastníci nenamítali a ani ze spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny.

Dovolání žalované, kterým napadla měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle § 238 odst. l písm. a) OSŘ.

Dále se dovolací soud zabýval námitkou žalované, týkající se věcné nepříslušnosti.

Podle § 104a odst. l OSŘ věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoliv za řízení. Vysloví-li že není příslušný, současně rozhodne, kterému věcně příslušnému soud bude věc postoupena, přičemž právní účinky spojené s podání návrhu zůstávají zachovány.

Žaloba v této věci byla podána 22. 10. 1997. Věcnou příslušnost je proto třeba posuzovat podle § 9 odst. 3 písm. b) bodu aa) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 46/2000 Sb. Podle tohoto ustanovení krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory bez zřetele na to, zda účastníci závazkového vztahu jsou podnikatelé, spory z právních vztahů souvisejících se zakládáním společností nebo družstev.

Předmětný spor mezi žalobkyní a) a žalovanou vyplývá z právních vztahů, které souvisí se založením žalované jako obchodní společnosti zakladatelem O. P., a. s., se současným vkladem vymezeného nemovitého majetku do základního jmění takto založené společnosti. Jde o spor o určení vlastnictví ke sporným, do nově vzniklé obchodní společnosti vloženým nemovitostem, který zasahuje do majetkové sféry obou těchto účastníků. Věc ve vztahu mezi žalobkyní a) žalovanou souvisí se založením žalované jako obchodní společnosti a proto je věcná příslušnost soudů vymezena § 9 odst. 3 písm. b) bodem aa OSŘ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1123/2002 z 28. 3. 2003, publikovaný pod C 1819/svazek 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Z uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů rozhodovaly o určení vlastnictví k nemovitostem, ohledně kterých byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, jako soudy věcně nepříslušné. Proto dovolací soud, aniž se mohl zabývat, posouzením dalších otázek obsažených v dovolání žalované, rozsudek odvolacího v této napadené části zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (§ 243b odst. 1 a 2 věta druhá OSŘ).

Pokud se také žalobkyně b) domáhá vůči žalované určení, že O. P., a. s., je spoluvlastníkem ideálního podílu 7/8 č. p. 2074 na pozemku parc. 31/2 v k. ú. N. M., jde o její samostatnou žalobu, není se žalobkyní a) v postavení nerozlučných společníků. Žalobkyně b) domáhá se určení vlastnictví k tomuto spoluvlastnickému podílu k domu č. p. 2074 z toho titulu, že je sama spoluvlastnicí zbývajících 3/8 této nemovitosti, tedy ze vztahu vyplývajícího z § 136 odst. l zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále ObčZ), který stanoví, že věc může být v podílovém spoluvlastnictví a § 137 odst. 2 téhož zákona, podle kterého podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Nejde proto o věc podřaditelnou pod § 9 odst. 3 písm. c) bod aa) OSŘ shora uvedeného znění, ale k řízení je podle § 9 odst. 1 OSŘ věcně příslušný okresní (obvodní) soud.

Žalovaná namítala, že žalobkyně b) jako spoluvlastnice nemovitosti nemá ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ naléhavý právní zájem na určení spoluvlastnického práva dalšího spoluvlastníka ke společné věci. Už soud prvního stupně správně dovodil, že naléhavý právní zájem je dán z toho důvodu, že žalobkyně b) jako menšinová spoluvlastnice pro výkon svého spoluvlastnického práva - hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ - potřebuje vědět, kdo je většinovým spoluvlastníkem společné věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2024/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 1/2001). Z logiky věci se podává, že naléhavý právní zájem menšinového spoluvlastníka na určení, kdo je spoluvlastníkem většinového podílu může být dán jen za předpokladu, že určovací žaloba bude vázat jak většinového spoluvlastníka, který je zapsán v katastru nemovitostí, tak i toho, o němž je tvrzeno, že je skutečným většinovým spoluvlastníkem (a který by měl být podle soudního rozhodnutí v případě úspěšné žaloby v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán. To znamená, že tyto subjekty musí být také účastníky řízení. V daném případě nelze přehlédnout, že dovolací soud dospěl k závěru, že k projednání samostatné žaloby žalobkyně a) vůči žalované na určení téhož spoluvlastnického podílu v rozsahu 7/8 k domu čp. 2074, je věcně příslušný krajský soud, a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně. V souvislosti s touto změněnou situací je však třeba posuzovat otázku naléhavého právního zájmu posuzovat také z toho hlediska, že žalobkyně b) se domáhá určení spoluvlastnického práva subjektu jen vůči žalované, která je nyní v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice 7/8 nemovitosti zapsána, nikoli vůči subjektu, jehož spoluvlastnické právo má být určeno, jinak řečeno uvedený subjekt není účastníkem řízení. Uvedenou otázkou se však odvolací soud nezabýval, neboť vycházel z toho, že naléhavý právní zájem na žalovaném určení žalobkyně b) k domu čp. 2074 je dán, když se nesprávně považoval za soud věcně příslušný i k projednání současně podaná určovací žaloby žalobkyně a) ohledně spoluvlastnického podílu k téže věci vůči žalovanému. Z uvedeného vyplývá, že posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně b) na určení spoluvlastnického podílu k většinovému podílu k domu čp. 2074 odvolacím soudem, kterou je třeba posuzovat prioritně před řešením otázky věcné legitimace, nebylo úplné a je proto nesprávné. Rozsudek odvolacího soudu byl proto ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že bylo vyhověno žalobě žalobkyně b) vůči žalované na určení spoluvlastnického podílu k uvedenému domu, zrušen a věc byla odvolacímu soudu v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 OSŘ).

Žalobkyně b) napadla dovoláním také výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta její žaloba vůči žalovanému na určení, že O. P., a. s., je spoluvlastníkem ideálních 7/8 pozemku parc. č. 31/5.

V této části jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Přípustnost proti této části rozsudku není dána podle § 237 odst. l OSŘ, neboť nedošlo k vadám řízení, které by podle tohoto ustanovení přípustnost zakládaly. Dovolání nemůže být přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť potvrzenému rozsudku nepředcházel jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu.

Odvolací soud rovněž ve výroku svého rozsudku nevyslovil, že je dovolání proti jeho rozsudku přípustné, naopak (i) návrh žalobkyně b) výslovně zamítl. V této části není proto dán ani případ přípustnosti podle § 239 odst. 1 OSŘ.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který učinil nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací osud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání může být přípustné jen pro řešení otázek právních, nikoli skutkových. Proto přípustnost dovolání nemůže založit a dovolací soud se ani nemůže zabývat žalobkyní b) uplatněným dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ. Žalobkyně b) totiž zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu ohledně údaje o výši spoluvlastnického podílu pod bodem 4 Prohlášení zakladatele, když namítá, že „nemohlo jít o údaj vyznačený žádným z účastníků úkonu“.

V posuzovaném případě je dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ přípustné pro řešení otázky, zda nepeněžitý vklad zakladatele akciové společnosti, který je tvořen nemovitostmi – pozemky a stavbami na těchto pozemcích, je ve smyslu § 41 ObčZ právním úkonem, jehož neplatnou část, týkající se staveb, nelze oddělit od ostatního obsahu, tj. části týkající se pozemků. Dovolací soud podotýká, že závěr o neplatnosti části „Prohlášení zakladatele“, které se týkalo vkladu staveb, nebyl předmětem dovolacího přezkumu.

Podle § 57 odst. 3 a § 162 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. (dále „ObchZ“), může být akciová společnost založena jedním zakladatelem, který podepíše zakladatelskou listinu, na které musí být úředně ověřeny podpisy. Součástí zakladatelské listiny je i návrh stanov společnosti. Kromě jiného musí zakladatelská listina podle § 163 odst. l písm. b) a e) ObchZ obsahovat navrhované základní jmění a má-li být k vytvoření základního jmění společnosti použito nepeněžitého vkladu, i určení předmětu nepeněžitého vkladu a jeho ocenění odborným odhadem. Společnost vzniká podle § 62 odst. l ObchZ dnem, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku, vlastnické právo k nemovitosti však nabývá společnost až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě písemného prohlášení vkladatele s úředně ověřeným podpisem (§ 60 odst. 1 ObchZ).

Protože částečná neplatnost právního úkonu není v ObchZ upravena, je třeba podle § 1 odst. 2 tohoto zákona použít předpis občanského práva, tj. § 41 ObčZ.

Podle § 41 ObčZ vztahuje- li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatná jen tato jeho část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

K výkladu tohoto ustanovení uvedl Nejvyšší soud ČSR v rozsudku z 26. 7. 1979, sp. zn. 3 Cz 12/79, publikovaném pod R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „pro úvahu o tom, zda jde o část právního úkonu, kterou nelze oddělit od ostatního úkonu (§ 41), je nerozhodné, že se právní úkon týká věci (např. pozemku), kterou lze oddělit, nýbrž je rozhodné, zda jde o část právního úkonu obsahově oddělitelnou.“

Odvolací soud však platnost Prohlášení zakladatele podle hlediska uvedeného v citovaném rozhodnutí, resp. hledisek uvedených v § 41 ObčZ, neposuzoval. Z jeho rozsudku pouze vyplývá, že považoval pozemek a stavba na pozemku za věci, které lze od sebe oddělit. Vycházel tedy jen z toho, že stavba není podle platné právní úpravy součástí pozemku (§ 120 odst. 2 ObčZ). Pak ovšem při aplikaci § 41 ObčZ pochybil a jde tak o nesprávné právní posouzení věci. Potvrzující rozsudek odvolacího soudu byl proto v části ohledně určení vlastnictví k 7/8 pozemku parc. č. 32/1 zrušen, dále byl zrušen výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou a věc byla v tomto rozsahu vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. června 2005

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1305/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Mgr. M. M., správkyně konkurzní podstaty úpadce O. P., a. s., zastoupené advokátem, a b) JUDr. J. V., proti žalované G. , a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 143/98, o dovoláních žalobkyně b), žalované a O. P., a. s., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února. 2000, č. j. 55 Co 40/2000-59, takto:

I. Dovolání O. P., a. s., se odmítá.

II. Dovolání žalobkyně b) proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze z 24. 2. 2000, č. j. 55 Co 40/2000-59, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 16. 11. 1999, č. j. 11 C 143/98-32, ve výroku jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že O. P., a. s., je vlastníkem pozemku parc. č. 840 - zastavěná plocha, v katastrálním území S. M., obec P., zapsaném u Katastrálního úřadu P. – M. na LV č. 271, pozemku parc. č. 841 - zastavěná plocha, v katastrálním území S. M., obec P., zapsaném u Katastrálního úřadu P. – M. na LV č. 76, a pozemku parc. č. 509 v katastrálním území N. M., obec P., zapsaném u Katastrálního úřadu P. – M. na LV č. 1373, se odmítá.

III. Rozsudek Městského soudu v Praze z 23. 2. 2000, č. j. 55 Co 40/2000-59, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu l z 16. 11. 1999, č. j. 11 C 143/98-32, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně b) na určení, že O. P., a. s., je vlastníkem ideálních 7/8 pozemku parc. č. 31/2 v katastrálním území N. M., obec P., zapsaném u Katastrálního úřadu P. – M. na LV č. 460, a ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 16. 11. 1999, č. j. 11 C 143/98-32, tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně b) na určení, že O. P., a. s., je vlastníkem ideálních 7/8 občanské vybavenosti č. p. 2074 na pozemku parc. č. 31/2 v katastrálním území N. M., obec P., zapsané u Katastrálního úřadu P. – M. na LV č. 460, a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

IV. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2000, č. j. 55 Co 40/2000-59, se ve výroku, jímž byl ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 1999, č. j. 11 C 143/98-32, v zamítavém výroku tak, že se určuje, že O. P., a. s., je vlastníkem ostatního stavebního objektu č. p. 761 na pozemku č. parc. 840 - zastavěná plocha v kat. úz. N. M., obec P., zapsaném na LV č. 271 u Katastrálního úřadu P. – M., ostatního stavebního objektu čp. 766 na pozemku č. parc. 841 zastavěná plocha v kat. úz. S. M., obec P., zapsaném na LV č. 76 u Katastrálního úřadu P. – m., občanské vybavenosti čp. 1394 na pozemku parc. č. 509 - zastavěná plocha v kat. úz. N. M., obec P., zapsaném na LV č. 1373 u Katastrálního úřadu P. – m., ideálního podílu 7/8 občanské vybavenosti č. p. 2074 na pozemku č. parc. 31/2 - zastavěná plocha v kat. úz. N. M., obec P., zapsaném na LV č. 460 u Katastrálního úřadu P. – m., a dále ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, a rozsudek Okresního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. listopadu 1999, č. j. 11 C 143/98-32, v části, kterou byla žaloba na určení ve shora uvedeném rozsahu zamítnuta rovněž ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným, a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, se zrušují a věc se v rozsahu tohoto zrušení postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému.

Odůvodnění:

Žalobkyně O. P., a. s., se žalobou podanou vůči žalované C. majetkový fond, a. s., domáhala určení, že je vlastnice, resp. spoluvlastnice, v žalobě specifikovaných nemovitostí s tvrzením, že žalovaná nemohla k těmto nemovitostem, resp. spoluvlastnickým podílům, nabýt vlastnictví na základě neplatného prohlášení žalobkyně z 23. 2. 1995 jako zakladatelky o nepeněžitém vkladu těchto nemovitostí do společnosti žalované. Určení, že O. P., a. s., náleží specifikované spoluvlastnické podíly k nemovitostem domáhala se stejným odůvodněním i žalobkyně b), přičemž právní zájem na určení odvozovala ze svého postavení menšinové spoluvlastnice uvedených nemovitostí.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 16. 11. 1999, č. j. 11 C 143/98-32, zamítl žalobu žalobkyně O. P., a. s., a žalobkyně b) směřující proti právnímu předchůdci žalované C. fondu a. s., kterou bylo žalováno na určení, že „vlastníkem stavebního objektu č. p. 761 na pozemku č. parc. 840 - zastavěná plocha a pozemku parc. č. 840 - zastavěná plocha v katastrálním území S. M., obec P., zaspaných na listu vlastnictví č. 271 u katastrálního úřadu P.-m., ostatního stavebního objektu č. p. 766 na pozemku č. parc. 841 - zastavěná plocha a pozemku č. parc. 841 - zastavěná plocha v katastrálním území S. M., obec P., zapsaných na listu vlastnictví č. 76 u katastrálního úřadu P. – m., občanské vybavenosti č. p. 1394 na pozemku č. parc. 509 - zastavěná plocha a pozemku parc. č. 509 zastavěná plocha v katastrálním území N. M., obec P., zapsaných na listu vlastnictví č. 1373 u katastrálního úřadu P. – m., ideálního podílu 7/8 občanské vybavenosti č. p. 2074 na pozemku č. parc. 31/2 - zastavěná plocha a ideálního podílu 7/8 pozemku č. parc. 31/2 - zastavěná plocha v katastrálním území N. M., obec P., zapsaných na listu vlastnictví č. 460 u katastrálního úřadu P.-m., je žalobkyně a) O. P., a. s.“, a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že O. P., a. s., svým prohlášením učiněným v návaznosti na rozhodnutí valné hromady společnosti z 20. 10. 1994 rozhodla 6. 12. 1994 formou notářského zápisu o založení společnosti Správa nemovitostí, a. s., která byla 2. 2. 1995 přejmenována na C. fond, a. s. V prohlášení se O. P., a. s., zavázala vložit do založené společnosti nepeněžitý vklad v celkové hodnotě 28 000 000 Kč, sestávající z nemovitostí vyjmenovaných a oceněných v příloze č. 4 notářského zápisu. C. fond, a. s. byla 21. 2. 1995 zapsána v obchodním rejstříku vedeném u Krajského obchodního soudu v Plzni do vl. č. 459, od. B. Dne 22. 3. 1995 učinila O. P., a. s., která byla 7. 5. 1992 zapsána v od. B vl. 1593 Krajského obchodního soudu v Praze, písemné prohlášení označené jako „Prohlášení zakladatele O. P ., a. s., o nepeněžitém vkladu do základního jmění akciové společnosti C. fond a. s.“ – dále „Prohlášení zakladatele“. Toto prohlášení podepsal prof. A. T., DrSc., a Ing, M. P. jako členové představenstva, když za žalobkyni podepisují dva členové představenstva nebo prokurista. V tomto prohlášení se uvádí, že zakladatel při založení akciové společnosti C. fond vložil nepeněžité vklady do základního jmění společnosti v podobě následujících nemovitostí s pozemky v hodnotě 28 000 000 Kč: 1) obec: P., lokalita: P. 1, H. 3, kat. území S. M., č. parcely 841, list vlastnictví 271, výměra pozemku 528 m2, hodnota celkem 5 177 990 Kč, 2) obec: Praha: lokalita P. 1, H. 28, kat. území S. M:, č. parcely 841, list vlastnictví 76, výměra pozemku 227 m2, hodnota celkem 422 152 Kč, 3) obec P., lokalita P. 1, S. 8, kat. území N. M:, č. parcely 509, list vlastnictví 1373, výměra pozemku 876 m2, zastavěná plocha, hodnota celkem 2 251 324 Kč 4) obec P., lokalita P. 1, V. 39, kat. území N. M:, č. parcely 31/2 list vlastnictví 460, výměra pozemku 809 m2, zastavěná plocha, podíl:1344/1536, hodnota celkem 3 677 248 Kč. V případě nemovitostí uvedených pod bodem 4 se zamýšleným vkladem id. podílu 7/8, jenž O. P., a. s., náležel, vyslovila souhlas tehdejší spoluvlastnice zbývajícího podílu 1/8 H. B. Dne 23. 5. 1995 byl podán návrh na vklad vlastnického práva podle uvedeného prohlášení a nemovitosti byly v tomto návrhu specifikovány jako 1) kat. území S. M. nemovitosti čp. 761/3 se stavební parcelou č. 840 o výměře 538 m2, která je evidována u katastrálního úřadu P. – M. na listu vlastnickém pro k. ú. S. M., obec Hl. m. P., jejíž cena podle odborného znaleckého posudku činí 5 177 900 Kč, nemovitosti čp. 766/28 se stavební plochou č. 841 o výměře 227 m2, která je evidována u katastrálního úřadu P. – m. na listě vlastnickém č. 76 pro k. ú. S. M., obec Hl. M. P., jejíž cena činí podle odborného znaleckého posudku 422 152 Kč, 2) kat. území Nové Město nemovitosti čp. 1394/8 se stavební parcelou č. 509 o výměře 876 m2, která je evidována u katastrálního úřadu P. – m. na listu vlastnickém č. 1373 pro k. ú. N. M., obec Hl. m. P., jejíž cena podle odborného znaleckého posudku činí 2 251 324 Kč, nemovitosti čp. 2074/39 se stavební plochou č. 31/2 o výměře 809 m2, která je evidována u katastrálního úřadu P. – m. na listě vlastnickém č. 460 pod k.ú. N. M., obec Hl. m. P., jejíž cena dle odborného znaleckého posudku činí 3 677 248 Kč. Návrh byl rovněž podepsán za O. P., a. s., výše jmenovanými členy představenstva a za žalovanou společnost členem představenstva Ing. J. V., který byl oprávněn jednat a podepisovat samostatně. Vklad byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu P. – m. z 13. 4. 1995 a C. fond a. s. byla zapsána jako vlastnice, případně spoluvlastnice nemovitostí.

Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem na žalovaném určení, a to O. P., a. s., proto, že bude-li žalobě vyhověno, bude zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice nemovitostí, a žalobkyně b) jako minoritní vlastnice nemovitostí potřebuje mít jistotu pro účely hospodaření se společnou věcí v otázce, kdo je vlastníkem zbývajícího podílu 7/8 nemovitostí. Dále dospěl k závěru, že „Prohlášení zakladatele“ je jako jednostranný právní úkon v označení nemovitostí v souladu s § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 89/1996 Sb., když nemovitosti jsou označeny podle katastrálního území, parcelních a popisných čísel nebo čísel evidenčních v katastru. Dokonce obsahuje i některé skutečnosti navíc (např. cenu, lokalizaci, výměru). Jedinou výjimkou je neuvedení popisných čísel u převáděných budov a jejich nepříl

iš vhodné označení čísly orientačními. Soud prvního stupně přisvědčil žalované, která poukazovala na § 35 odst. 2 ObčZ, který se týká výkladů právních úkonů, a dospěl k závěru, že nelze uvažovat o neurčitosti tohoto prohlášení, zejména ve spojení s rozhodnutím o založení žalované z 6. 12. 1994 a návrhem na vklad z 29. 3. 1995, v němž jsou čísla popisná dočtených budov uvedena s spolu s orientačními čísly. Tak je zřejmá vůle O. P., a. s., převést s vlastnickým právem k řádně specifikovaným pozemkům i vlastnické právo k budován na nich postaveným. Prohlášení je tak z hlediska § 37 ObčZ srozumitelné a určité. Namístě není ani jeho neplatnost pro rozpor s § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., neboť i katastrální úřad vklad na základě předloženého prohlášení povolil. Soud prvního stupně dodal, že se nezabýval námitkami žalobkyň směřujícím proti neplatnosti usnesení valné hromady z 20. 11. 1994, a to vzhledem k tomu, že podle § 183 ve spojení s § 131 obchodního zákoníku je pro napadení platnosti valné hromady stanovena tříměsíční prekluzivní lhůta, a podle § 69b odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého neplatnost valné hromady, kterou se zakládá společnost,může být prohlášena jen soudem jen do vzniku, přičemž po vzniku společnosti nelze zrušit rozhodnutí, jímž se povoluje zápis společnosti do obchodního rejstříku a nelze se domáhat určení, že právní úkony jimiž byla společnost založena jsou neplatné nebo toho, aby byly za neplatné prohlášeny nebo toho, že společnost nevznikla.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem z 24. 2. 2000, č.j. 55 Co 40/2000-59, tak, že výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně O. P., a. s., je vlastníkem pozemku parc. č. 840 - zastavěná plocha v kat. úz. S. M., obec P., zaspaném na LV č. 271 u Katastrálního úřadu P. – m., pozemku parc. č. 841- zastavěná plocha v kat. území S. M., obec P., zapsaném na LV č. 76 u Katastrálního úřadu P. M., pozemku parc. č. 509 - zastavěná plocha v kat. úz. N. M., obec P., zapsaném na LV č. 1373 u Katastrálního úřadu P. – m. a ideálního podílu 7/8 pozemku parc. č. 31/2 zastavěná plocha, v kat. území N. M., obec P., zapsaném na LV č. 460 u Katastrálního úřadu P. – m., výrokem pod bodem II. ve zbývajícím výroku o věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobkyně OPZ PLUS a. s. je vlastníkem ostatního stavebního objektu č. p. 761 na pozemku parc. č. 840 - zastavěná plocha, v kat. úz. S. M., obec P., zapsaném na LV č. 271 u Katastrálního úřadu P. – m., ostatního stavebního objektu č. 766 na pozemku parc. č. 841 - zastavěná plocha, v kat. úz. S. M., občanská vybavenost č. 1394 na pozemku parc. č. 509 - zastavěná plocha v kat. území N. M., obec P., zapsaném na LV č. 1373 u Katastrálního úřadu P. – m., ideálního podílu 7/8 občanské vybavenosti č. p. 2074 na pozemku parc. č. 31/2 - zastavěná plocha, v kat. území N. M., obec P., zapsaného na LV č. 460 u Katastrálního úřadu P. – m., výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a výrokem pod bodem IV. rozhodl, že se zamítá návrh žalobkyň na připuštění dovolání proti jeho rozsudku zamítá.

Odvolací soud opakoval důkaz „Prohlášením zakladatele“ a učinil o jeho obsahu ohledně označení nemovitostí shodná zjištění se soudem prvního stupně jen s tím rozdílem, že zjistil, že bod bodem 4) prohlášení je podíl 1344/1536 připsán ručně. Dospěl k závěru, že „Prohlášení zakladatele“ je právním úkonem, na základě kterého mělo přejít vlastnictví k nemovitostem, a proto musí jít ve smyslu § 37 odst. l ObčZ o právní úkon určitý tak, aby z něj bylo patrno, jakých nemovitostí se týká. Jestliže podle § 119 odst. 2 Občz jsou nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem a podle § 5 odst. l zákona č. 344/1992 Sb., ve znění platném k 30. 6. 1996, všechny nemovitosti musí být v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, uvedeny podle katastrálních území, parcelních čísel a čísel popisných nebo čísel evidenčních vedených v katastru, byty a nebytové prostory musí být uvedeny podle jejich čísel nebo jejich polohového určení, pak shledal „Prohlášení zakladatele“ určitým projevem vůle jen ohledně pozemků. To proto, že jsou označeny katastrálním územím, parcelním číslem, výměrou a jeho využitím. Tak tomu není u staveb: pod body 1 - 4 není vůbec uvedeno, že by byly nějaké stavby převáděny, použitý pojem lokalita je zcela vágní, není uvedeno číslo popisné ani evidenční. Tento právní úkon nelze doplňovat výkladem ve spojení s obsahem návrhu na vklad z 29. 3. 1995, neboť „Prohlášení zakladatele“ je rozhodnutím valné hromady, zatímco návrh na vklad vlastnického práva do katastru je administrativním úkonem O. P., a. s. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že rozsudek nepovažuje za rozhodnutí zásadního významu a že „většinu žalobkyněmi formulovaných otázek pro případné dovolání ani neřešil a oprávněn řešit nebyl“.

Ještě než rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci, byl na majetek O. P., a. s., usnesením Krajského obchodního soudu v Praze z 29. 3. 2000, č. j. 80 K 156/54, prohlášen konkurz. Rozsudek odvolacího soudu nebyl k tomuto dni doručen žalované k rukám její advokátky ve smyslu § 47 OSŘ, neboť podle poštovní doručenky dne 20. března 2000 nebyla na adrese svého sídla advokátka žalované pro nemoc zastižena a zásilka byla s rozsudkem téhož dne vrácena soudu prvního stupně. Znovu byla doručována advokátce žalovaného až podle pokynu soudce z 28. 3. 2000, vypraveného 31. 3. 2000 a zásilku s rozsudkem převzala advokátka až 3. 4. 2000.

Prohlášením konkurzu na majetek žalobkyně O. P., a. s., došlo ze zákona podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. , o konkurzu a vyrovnání (dále „ZKV“) k přerušení řízení. Správkyně konkurzní podstaty, ustanovená shora označeným usnesením Mgr. M. M., podáním z 12. 12. 2003 sdělila, že pokračování řízení nenavrhuje, když pokračování řízení navrhla již podáním z 16. 8. 2000 žalovaná C. fond. Účastnicí řízení se tak ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c) ZKV stala k namísto úpadce konkurzní správkyně, které byl rozsudek odvolacího soudu doručen 16. 1. 2004, kdy také nabyl právní moci.

Ke dni 1. 9. 2003 byla obchodní společnost C. fond a. s. v důsledku zrušení bez likvidace fúzí vymazána z obchodního rejstříku, přičemž jmění zanikající společnosti přešlo na společnost G., a. s. Usnesením z 27. 4. 2004 bylo rozhodnuto, že s touto společností bude v řízení pokračováno na straně žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že napadá výrok pod bodem II. a jeho přípustnost dovozuje z § 238 odst. l písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“) a uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. V prvé řadě namítá, že o určovací žalobě ve vztahu mezi ní a O. P., a. s., rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, neboť vztah mezi nimi je vztahem obchodněprávním. Jde o vztah mezi obchodní společností a jejím zakladatelem ve smyslu § 9 odst. 3 obchodního zákoníku. Prohlášení vkladatele, který je také jediným zakladatelem žalované je právním úkonem učiněným podle § 59 a § 60 obchodního zákoníku. Nedostatek věcné příslušnosti je tak vadou ve smyslu § 241 odst. 1 písm. b) OSŘ. Dále žalovaná namítla, že žalobkyně b) nemá naléhavý právní zájem na určení, kdo je spoluvlastníkem dalšího spoluvlastnického podílu k nemovitostem, které jí rovněž jako spoluvlastnici patří. Takové právo jí jako spoluvlastnici nenáleží, neboť práva spoluvlastníků jsou upravena v § 136 ObčZ a případná změna spoluvlastníka nemá na tyto práva žádný vliv. Žalovaná nesouhlasí ani se zjištěním odvolacího soudu, že v „Prohlášení zakladatele“ je uvedeno, že zakladatel vkládá jako nepeněžitý vklad jen pozemky. V čl. II se totiž uvádí, že „Zakladatel …vložil nepeněžité vklady a…a předal následující nemovitosti s pozemky“. Je tedy zřejmé, že předmětem vkladu jsou pozemky spolu se stavbami. Kromě toho bylo rovněž dalšími listinami – notářským zápisem NZ 334/94 o založení žalované, a to zejména přílohou č. 4, zápisem z mimořádně valné hromady z 20. 10. 1994, který je rovněž součástí notářského zápisu, předávacími protokoly a návrhem na vklad do katastru nemovitostí prokázáno, že předmětem vkladu byly jak pozemky, tak stavby. Nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že soud měl vykládat „Prohlášení zakladatele“, který je úkonem učiněným podle obchodního zákoníku, podle § 266 tohoto zákoníku jako lex specialis. Ten stanoví, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl projev určen, znám nebo jí musel být znám. Pokud se prohlášení v některých bodech snad jeví jako neurčité, je třeba ho vykládat nejen podle jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo jej činil a zdali tato vůle byla známa tomu, komu byl oprávní úkon určen. Ohledně projevu vůle O. P., a. s., vložit předmětné nemovitosti bylo provedeno dostatečné množství důkazů a vyplývá prakticky ze všech listin, které žalovaná předložila. Nesprávně také soud posuzoval Prohlášení zakladatele podle zákonů upravujících řízení před katastrálním úřadem, neboť předmětem tohoto řízení není přezkum správnosti rozhodnutí katastrálního úřadu. Šlo o otázku platnosti uvedeného prohlášení podle § 34 a násl. ObčZ s modifikací pro obchodní vztahy podle § 266 Obchodního zákoníku. Žádný z těchto zákonů nestanoví obligatorní náležitosti takového prohlášení a je tedy třeba vycházet z obecných ustanovení. Nesprávný je také závěr, že Prohlášení zakladatele je rozhodnutím valné hromady, které nelze doplňovat výkladem. Valná hromada O. P., a. s., totiž dne 20. 10. 1994 rozhodla, že založí dceřinnou společnost a do jejího základního jmění vloží mj. budovu P. 1, H. ul. s pozemky, budovu P. 1, H. 3 s pozemky a budovu P. 1, V. 2074 s pozemky a budovu P. 1, S. ul. s pozemky. Protože O. P., a. s., neměla na uvedených adresách jiné nemovitosti, byla tato specifikace pro účely rozhodnutí valné hromady postačující a akcionářům bylo zřejmé, které nemovitosti se vkládají. Podle žalované titulem pro převod vlastnického práva v případě nepeněžitého vkladu je již rozhodnutí o založení žalované učiněné formou notářského prohlášení Nz 337/94. I kdyby však sama o sobě nabývacím titulem nebyla, nelze ji při rozhodování o určení vlastnického práva k nemovitostem zcela pominout. Právě v ní byl závazek převést nemovitosti založen a předložení této společenské smlouvy je spolu s prohlášením vkladatele nezbytnou podmínkou vyžadovanou v řízení o povolení vkladu. Odvolací soud se také nezabýval poukazem žalované na publikovanou judikaturu, zejména nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 298/98 a rozhodnutí KS Brno sp. z. 25 Ca 79/97, ze kterých vyplývá, že ani katastrální úřad v řízení o povolení vkladu nemůže při posuzováni určitosti listiny, která je podkladem pro zápis do KN, automaticky aplikovat § 5 zákona č. 344/1992 Sb. Podle této judikatury je požadavek určitosti a srozumitelnosti třeba posuzovat podle obecných předpisů, katastrální zákon neupravuje náležitost právního úkonu, ale vedení údajů v evidenci a v neposlední řadě nevylučuje, aby na listině, obsahující právní úkon účastníků řízení, byly eventuelně potřebné údaje i doplňovány. Z toho vyplývá, že výlučná aplikace § 5 odst. l zákona č. 344/1992 Sb. je porušením práva účastníka na spravedlivý proces. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části pod bodem II zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dále podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání žalobkyně b). Uvedla výslovně, že napadá výrok pod bodem I. tohoto rozsudku, dovolání považuje za přípustné podle § 239 odst. 2 OSŘ a že uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. písm. b), c) a d) OSŘ. Rozsudek odvolacího soudu považuje za rozhodnutí zásadního významu pro řešení otázky částečné neplatnosti právního úkonu. Podle žalobkyně b) byla odvolacím soudem řešena v rozporu s rozhodnutím publikovaným pod R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a rozhodnutí Vrchního soudu uveřejněným v Právních rozhledech č. 3/1994. Podle citované judikatury je vždy třeba zkoumat, zda neplatná část právního úkonu je od jeho zbytku obsahově oddělitelná. Přitom Prohlášení zakladatele je právní úkon, u něhož nelze pozemky a stavby oddělit, a rozhodujícím je vůle smluvních účastníků. K tomu žalobkyně b) odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 471/99. Žalobkyně b) dále namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje žádná skutková zjištění. Nebere v úvahu, že v „Prohlášení zakladatele“ je pod bodem 4/ dopsán propisovací tužkou podíl po podání návrhu na vklad bez údaje, kdo podíl vyznačil. V návrhu na vklad není podíl uveden vůbec a z Prohlášení zakladatele, které bylo katastrálnímu úřadu doručeno, je zřejmé, že do citovaného prohlášení podíl nevyznačil nikdo z účastníků tohoto úkonu. To však není přípustné, a jde tak o jinou listinu, než která je uvedena v návrhu na vklad. Podle žalobkyně b) je tak Prohlášení zakladatele vzhledem k vymezení předmětu neurčité a tudíž neplatné podle § 37 ObčZ. Nejvyšší soud v rozsudku z 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaném v Soudních rozhledech č. 6/1997 uvedl, že právní úkon, pro nějž je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníkům smlouvy je zřejmé, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu. Určitost je označena jako objektivní kategorie. V dalším rozsudku z 28. 1. 1998. sp, zn. 2 Cdo 1900/96, publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/1998, Nejvyšší soud uvedl, že smlouva o převodu vlastnického práva k pozemku, v níž není uvedeno parcelní číslo převáděných pozemků, je neurčitá a proto neplatná, a to i v případě, že pozemky jsou individualizovány jiným způsobem, V tomto případě převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, které působí absolutně, nad zájmem účastníků smlouvy. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že na smlouvy o převodu nemovitostí je třeba klást vyšší nároky a vůle, která nebyla písemně vyjádřena, není významná. V daném případě byl předmětem převodu v Prohlášení zakladatele i 1/8 pozemku parc. č. 31/2, kterou převodce nevlastnil a prohlášení je proto neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 ObčZ a pro nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 ObčZ. Platnost této listiny posuzoval odvolací soud jinak, než vyplývá z Cpj 46/87 Nejvyššího soudu ČSR. Žalobkyně B) navrhla, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, kterým by potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnictví k pozemkům, dále aby byl rovněž zrušen rozsudek soudu prvního stupně v tomto zamítavém výroku a věc byla vrácena v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala také dovolání O. P., a. s., která se považuje nadále za účastníka řízení. Uvádí, že napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu. Poukazuje stejně jako žalobkyně b) na doručení rozsudku odvolacího soudu žalované dne 20. 3. 2000. Vyslovuje přesvědčení, že prohlášením konkurzu nepozbyla způsobilost být účastnicí řízení s odkazem na R 17/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, když pozemky nebyly ani konkursní správkyní do soupisu podstaty zahrnuty. Dovolání považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Odvolací soud nemohl rozhodnout, že vlastníkem pozemku parc. č. 509 v k. ú. N. M., obec P., je žalovaná, když ho prodala odborovému svazu U. Dovolání považuje za přípustné také podle § 238 OSŘ, neboť je nesprávný závěr odvolacího soudu o dělitelnosti staveb a pozemků a zamítavá část rozsudku odvolacího má proto povahu závislého výroku. K tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný v Právních rozhledech 6/1998 a rozsudek téhož soudu sp. zn. 2 Cdon 259/96 a uzavírá, že předmětné budovy a pozemky měly být vloženy do základního kapitálu společnosti a proto je nelze od sebe oddělit. Dále namítá, že kupní smlouva z 30. 4. 1994, kterou žalovaná prodala odborovému svazu U. budovu čp. 1394 na pozemku parc. č. 509 a pozemek parc. č. 509 v k. ú. S. M:, je neplatná, neboť smlouva neobsahuje akceptaci kupujícího a není vymezeno příslušenství (v této souvislosti odkazuje na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2772/2000). Odborový svaz podal žalobu na vyloučení předmětné nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty, ta však byla rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 58 Cm 6/2003 zamítnuta. Specifikuje rovněž spory, které vede žalovaná u Městského soudu v Praze a v nichž zaujímá rozdílná stanoviska ohledně vlastnictví k budovám a pozemkům. K „Prohlášení zakladatele“, které je právním úkonem, na základě kterého mělo dojít k převodu nemovitostí, uvádí, že musí mít písemnou formu a významná je jen písmeně projevená vůle, když uvedený závěr vyplývá i z rozsudku NS ČR 3 Cdon 227/96. Podle rozsudku téhož soudu 2 Cdon 1900/96 je smlouva o převodu pozemků neplatná, pokud v ní není uvedeno parcelní číslo převáděných pozemků, a to i v případě, že pozemky jsou ve smlouvě jinak individualizovány. Dále připomíná, že v Prohlášení zakladatele je sice uvedeno, že nepeněžitým vkladem jsou nemovitosti a pozemky, avšak stavby jsou uvedeny pouze pod bodem 5/ až 7/. Uvedené prohlášení je v rozporu s přílohou č. 4 Nz 337/94, když i tato listina je neplatná pro rozpor se zákonem a nemožnost plnění. Tato listina není také podkladem pro zápis do katastru nemovitostí a není jím ani rozhodnutí valné hromady z 20. 10. 1994. Jestliže valná hromada rozhodla o vkladu skladového areálu v Ř. a o budově P. 1, V. 2074, které akciová společnost nevlastnila, pak jde s odkazem na rozhodnutí publikované v Soudní judikatuře 11/2000 o rozhodnutí neúčinné. Příloha č. 4 je dokladem o předání nemovitostí společnosti, která ještě nevznikla, protože nebyla zapsaná v obchodním rejstříku. V příloze č. 4 jsou některé nemovitosti uvedeny bez jakékoliv v ceny. Odhadní cena nemovitostí uvedená ve znaleckém posudku ing. R. je také o desítky milionů vyšší, než jak je uvedena v Prohlášení zakladatele a příloze č. 4 N 359/94. Dále popisuje okolnosti, za kterých došlo ke vkladu nemovitostí do společnosti žalované. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně staveb považuje za správné také s poukazem na závěry, obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 298/98, který uvedl, že rozhodování katastrálních úřadů nemůže být založeno na dominanci, a dále na nález IV. ÚS 285/99, v němž je uvedeno, že budovy musí být v listinách, které jsou podkladem pro zápis katastru nemovitostí musí být označeny číslem popisným, což v prohlášení zakladatele naplněno nebylo. Spoluvlastnický podíl byl v „Prohlášení zakladatele“, které bylo předloženo katastrálnímu úřadu, dopsán až po rozhodnutí o vkladu. Poukazuje také na to, že rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnických práv podle „Prohlášení zakladatele“ nebylo doručeno ani oznámeno žalobkyni B) ani její právní předchůdkyni jako spoluvlastnici nemovitostí a nemůže tak být v právní moci, jak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÜS 279/95. Žalobkyně b) je jako spoluvlastnice pozemku parc. č. 31/2 a budovy čp. 2074 na uvedeném pozemku aktivně legitimovaná k podání žaloby na určení vlastnického práva k těmto nemovitostem, jak vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného v Soudních rozhledech R 1/2001. Za neodpovídající zákonu považuje vznik žalované G., a. s., z důvodů dále specifikovaných. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v potvrzující části zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně a) se vyjádřila k dovoláním žalobkyně b) a žalované tak, že považuje námitku věcné nepříslušnosti žalované za neopodstatněnou, neboť ve věci jde o řešení občanskoprávních vztahů dvou subjektů a žalobkyně b) je jako spoluvlastnice aktivně legitimována. Poukázala na to, že žalovanou namítaný nedostatek pasivní legitimace byl vyvolán jí samotnou, když v průběhu řízení neuvedla, že uzavřela smlouvu s Odborovým svazem U. Důvodná je také námitka, že o vkladu práva podle „Prohlášení zakladatele“ nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Za správný považuje žalobkyně a) závěr o neurčitosti „Prohlášení zakladatele“ v označení staveb a vyslovuje přesvědčení, že nepeněžitý vklad do základního jmění akciové společnosti je nedělitelným plněním a neplatnost jeho části tak způsobuje neplatnost prohlášení celého. Za jediný titul převodu považuje Prohlášení zakladatele. Žalobkyně a) navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto. Dovolání žalobkyně b) považuje za přípustné vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního významu jak pro řešení otázky platnosti právního titulu o převodu nemovitostí, tak aktivní legitimace jako spoluvlastnice nemovitostí. Dovolání O. P., a. s., považuje za opodstatněné ohledně pozemků s tím, že rozhodováno bylo soudy věcně příslušnými. Za zásadní považuje vzhledem k tomuto dovolání rozsudek odvolacího soudu pro řešení otázky dělitelnosti vkladu nepeněžitého plnění do základního jmění společnosti, který spočívá ve více věcech, společnosti a zda projev vůle zakladatele o vkladu do společnosti může být bez újmy na platnosti takového úkonu obsahově odlišný od usnesení statutárního orgánu zakladatele.

Žalovaná k dovolání žalobkyně b) uvedla, že ji jako spoluvlastnici nepovažuje za aktivně legitimovanou k podání určovací žaloby k nemovitostem. Pokud žalobkyně b) argumentuje tím, že spoluvlastnický podíl byl dopsán do prohlášení zakladatele po podání návrhu na vklad, pak o tomto tvrzení nepředložila žádný důkaz. Žalovaná nevidí nic závadného na tom, že žalobkyně doplnila pouze to vyhotovení Prohlášení zakladatele, které předkládala katastrálnímu úřadu, když se týkalo jen spoluvlastnického podílu k nemovitostem v k. ú. N. M. Žalovaná dále poukazuje na závazek O. P., a. s., vložit nemovitosti jako nepeněžitý vklad do společnosti žalované, jak vyplývá z rozhodnutí o jejím založení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovoláních proti rozsudku odvolacího soudu 24. 2. 2000 podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „OSŘ“).

Dovolání O. P., a. s., na jehož místo vstoupila, jak již shora uvedeno, v odvolacím řízení konkurzní správkyně, bylo podáno osobou, která není účastníkem řízení. Proto bylo jako dovolání podané osobou neoprávněnou podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. b) OSŘ odmítnuto.

Žalobkyně b) napadla dovoláním celý výrok I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku, kterým bylo rozhodnuto jak o její žalobě na určení vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu k pozemku parc. č. 31/2 v kat. území N. M., obec P., tak o žalobě žalobkyně a) na určení vlastnictví i k dalším pozemkům. Žalobkyně b) žalobu na určení vlastnictví k těmto dalším pozemkům nepodala, není účastnicí řízení zahájeného k žalobě O. P., a. s., vůči žalované, přičemž dále bude ještě uvedeno, že žalobkyně nebyly v postavení nerozlučných společníků ani ohledně určení vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu. Dovolání žalobkyně b) směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba O. P., a. s., na určení vlastnictví k pozemkům, resp. spoluvlastnickému podílu k pozemku, bylo proto jako dovolání podané rovněž neoprávněnou osobou odmítnuto /§ 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. b) OSŘ).

Dále Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobkyně b) a žalované byla podána včas, žalovaná je řádně zastoupena a žalobkyně b) má vysokoškolské právnické vzdělání, zkoumal, zda jde o dovolání přípustná.

Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovolání napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Vady vyjmenovaní v § 237 odst. l OSŘ, které zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, účastníci nenamítali a ani ze spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny.

Dovolání žalované, kterým napadla měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle § 238 odst. l písm. a) OSŘ.

Dále se dovolací soud zabýval námitkou žalované, týkající se věcné nepříslušnosti.

Podle § 104a odst. l OSŘ věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoliv za řízení. Vysloví-li že není příslušný, současně rozhodne, kterému věcně příslušnému soud bude věc postoupena, přičemž právní účinky spojené s podání návrhu zůstávají zachovány.

Žaloba v této věci byla podána 22. 10. 1997. Věcnou příslušnost je proto třeba posuzovat podle § 9 odst. 3 písm. b) bodu aa) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 46/2000 Sb. Podle tohoto ustanovení krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory bez zřetele na to, zda účastníci závazkového vztahu jsou podnikatelé, spory z právních vztahů souvisejících se zakládáním společností nebo družstev.

Předmětný spor mezi žalobkyní a) a žalovanou vyplývá z právních vztahů, které souvisí se založením žalované jako obchodní společnosti zakladatelem O. P., a. s., se současným vkladem vymezeného nemovitého majetku do základního jmění takto založené společnosti. Jde o spor o určení vlastnictví ke sporným, do nově vzniklé obchodní společnosti vloženým nemovitostem, který zasahuje do majetkové sféry obou těchto účastníků. Věc ve vztahu mezi žalobkyní a) žalovanou souvisí se založením žalované jako obchodní společnosti a proto je věcná příslušnost soudů vymezena § 9 odst. 3 písm. b) bodem aa OSŘ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1123/2002 z 28. 3. 2003, publikovaný pod C 1819/svazek 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Z uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů rozhodovaly o určení vlastnictví k nemovitostem, ohledně kterých byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou, jako soudy věcně nepříslušné. Proto dovolací soud, aniž se mohl zabývat, posouzením dalších otázek obsažených v dovolání žalované, rozsudek odvolacího v této napadené části zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (§ 243b odst. 1 a 2 věta druhá OSŘ).

Pokud se také žalobkyně b) domáhá vůči žalované určení, že O. P., a. s., je spoluvlastníkem ideálního podílu 7/8 č. p. 2074 na pozemku parc. 31/2 v k. ú. N. M., jde o její samostatnou žalobu, není se žalobkyní a) v postavení nerozlučných společníků. Žalobkyně b) domáhá se určení vlastnictví k tomuto spoluvlastnickému podílu k domu č. p. 2074 z toho titulu, že je sama spoluvlastnicí zbývajících 3/8 této nemovitosti, tedy ze vztahu vyplývajícího z § 136 odst. l zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále ObčZ), který stanoví, že věc může být v podílovém spoluvlastnictví a § 137 odst. 2 téhož zákona, podle kterého podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Nejde proto o věc podřaditelnou pod § 9 odst. 3 písm. c) bod aa) OSŘ shora uvedeného znění, ale k řízení je podle § 9 odst. 1 OSŘ věcně příslušný okresní (obvodní) soud.

Žalovaná namítala, že žalobkyně b) jako spoluvlastnice nemovitosti nemá ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ naléhavý právní zájem na určení spoluvlastnického práva dalšího spoluvlastníka ke společné věci. Už soud prvního stupně správně dovodil, že naléhavý právní zájem je dán z toho důvodu, že žalobkyně b) jako menšinová spoluvlastnice pro výkon svého spoluvlastnického práva - hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ - potřebuje vědět, kdo je většinovým spoluvlastníkem společné věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2024/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 1/2001). Z logiky věci se podává, že naléhavý právní zájem menšinového spoluvlastníka na určení, kdo je spoluvlastníkem většinového podílu může být dán jen za předpokladu, že určovací žaloba bude vázat jak většinového spoluvlastníka, který je zapsán v katastru nemovitostí, tak i toho, o němž je tvrzeno, že je skutečným většinovým spoluvlastníkem (a který by měl být podle soudního rozhodnutí v případě úspěšné žaloby v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán. To znamená, že tyto subjekty musí být také účastníky řízení. V daném případě nelze přehlédnout, že dovolací soud dospěl k závěru, že k projednání samostatné žaloby žalobkyně a) vůči žalované na určení téhož spoluvlastnického podílu v rozsahu 7/8 k domu čp. 2074, je věcně příslušný krajský soud, a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně. V souvislosti s touto změněnou situací je však třeba posuzovat otázku naléhavého právního zájmu posuzovat také z toho hlediska, že žalobkyně b) se domáhá určení spoluvlastnického práva subjektu jen vůči žalované, která je nyní v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice 7/8 nemovitosti zapsána, nikoli vůči subjektu, jehož spoluvlastnické právo má být určeno, jinak řečeno uvedený subjekt není účastníkem řízení. Uvedenou otázkou se však odvolací soud nezabýval, neboť vycházel z toho, že naléhavý právní zájem na žalovaném určení žalobkyně b) k domu čp. 2074 je dán, když se nesprávně považoval za soud věcně příslušný i k projednání současně podaná určovací žaloby žalobkyně a) ohledně spoluvlastnického podílu k téže věci vůči žalovanému. Z uvedeného vyplývá, že posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně b) na určení spoluvlastnického podílu k většinovému podílu k domu čp. 2074 odvolacím soudem, kterou je třeba posuzovat prioritně před řešením otázky věcné legitimace, nebylo úplné a je proto nesprávné. Rozsudek odvolacího soudu byl proto ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že bylo vyhověno žalobě žalobkyně b) vůči žalované na určení spoluvlastnického podílu k uvedenému domu, zrušen a věc byla odvolacímu soudu v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 OSŘ).

Žalobkyně b) napadla dovoláním také výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta její žaloba vůči žalovanému na určení, že O. P., a. s., je spoluvlastníkem ideálních 7/8 pozemku

parc. č. 31/5.

V této části jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Přípustnost proti této části rozsudku není dána podle § 237 odst. l OSŘ, neboť nedošlo k vadám řízení, které by podle tohoto ustanovení přípustnost zakládaly. Dovolání nemůže být přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť potvrzenému rozsudku nepředcházel jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu.

Odvolací soud rovněž ve výroku svého rozsudku nevyslovil, že je dovolání proti jeho rozsudku přípustné, naopak (i) návrh žalobkyně b) výslovně zamítl. V této části není proto dán ani případ přípustnosti podle § 239 odst. 1 OSŘ.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který učinil nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací osud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání může být přípustné jen pro řešení otázek právních, nikoli skutkových. Proto přípustnost dovolání nemůže založit a dovolací soud se ani nemůže zabývat žalobkyní b) uplatněným dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ. Žalobkyně b) totiž zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu ohledně údaje o výši spoluvlastnického podílu pod bodem 4 Prohlášení zakladatele, když namítá, že „nemohlo jít o údaj vyznačený žádným z účastníků úkonu“.

V posuzovaném případě je dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ přípustné pro řešení otázky, zda nepeněžitý vklad zakladatele akciové společnosti, který je tvořen nemovitostmi – pozemky a stavbami na těchto pozemcích, je ve smyslu § 41 ObčZ právním úkonem, jehož neplatnou část, týkající se staveb, nelze oddělit od ostatního obsahu, tj. části týkající se pozemků. Dovolací soud podotýká, že závěr o neplatnosti části „Prohlášení zakladatele“, které se týkalo vkladu staveb, nebyl předmětem dovolacího přezkumu.

Podle § 57 odst. 3 a § 162 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. (dále „ObchZ“), může být akciová společnost založena jedním zakladatelem, který podepíše zakladatelskou listinu, na které musí být úředně ověřeny podpisy. Součástí zakladatelské listiny je i návrh stanov společnosti. Kromě jiného musí zakladatelská listina podle § 163 odst. l písm. b) a e) ObchZ obsahovat navrhované základní jmění a má-li být k vytvoření základního jmění společnosti použito nepeněžitého vkladu, i určení předmětu nepeněžitého vkladu a jeho ocenění odborným odhadem. Společnost vzniká podle § 62 odst. l ObchZ dnem, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku, vlastnické právo k nemovitosti však nabývá společnost až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě písemného prohlášení vkladatele s úředně ověřeným podpisem (§ 60 odst. 1 ObchZ).

Protože částečná neplatnost právního úkonu není v ObchZ upravena, je třeba podle § 1 odst. 2 tohoto zákona použít předpis občanského práva, tj. § 41 ObčZ.

Podle § 41 ObčZ vztahuje- li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatná jen tato jeho část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

K výkladu tohoto ustanovení uvedl Nejvyšší soud ČSR v rozsudku z 26. 7. 1979, sp. zn. 3 Cz 12/79, publikovaném pod R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „pro úvahu o tom, zda jde o část právního úkonu, kterou nelze oddělit od ostatního úkonu (§ 41), je nerozhodné, že se právní úkon týká věci (např. pozemku), kterou lze oddělit, nýbrž je rozhodné, zda jde o část právního úkonu obsahově oddělitelnou.“

Odvolací soud však platnost Prohlášení zakladatele podle hlediska uvedeného v citovaném rozhodnutí, resp. hledisek uvedených v § 41 ObčZ, neposuzoval. Z jeho rozsudku pouze vyplývá, že považoval pozemek a stavba na pozemku za věci, které lze od sebe oddělit. Vycházel tedy jen z toho, že stavba není podle platné právní úpravy součástí pozemku (§ 120 odst. 2 ObčZ). Pak ovšem při aplikaci § 41 ObčZ pochybil a jde tak o nesprávné právní posouzení věci. Potvrzující rozsudek odvolacího soudu byl proto v části ohledně určení vlastnictví k 7/8 pozemku parc. č. 32/1 zrušen, dále byl zrušen výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou a věc byla v tomto rozsahu vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. června 2005

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru