Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1292/2014Usnesení NS ze dne 29.10.2014

HeslaPřípustnost dovolání
Věcná břemena
Způsobilost být účastníkem řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1292.2014.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 107 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 151 odst. 3 písm. p) obč. zák. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1292/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) PhDr. P. V., a b) M. V., obou B., zastoupených Mgr. Ilonou Nohelovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Květnici 1113/8, proti žalovaným: 1) M. D., posledně v B., zemřelé 3. dubna 2014, a 2) M. D., Š., zastoupenému JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 5, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 151/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2013, č. j. 12 Co 478/2013-550, takto:

I. Řízení o dovolání proti části výroku, týkajícího se žalované 1) Marie Danielové, se zastavuje.

II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. dubna 2013, č. j. 8 C 151/2005-498, zrušil věcné břemeno spočívající v právu žalovaných 1) a 2) užívat v nemovitostech v rozsudku uvedených doživotně a bezplatně a nedílně části nemovitostí, a to v prvním nadzemním podlaží domu kuchyň, spíž, jídelnu, dva pokoje, WC, koupelnu, půl kotelny, půl kolny, půl zahrady včetně vstupu do domu, půl prádelny, půl sklepa, půl trvalých porostů, a spočívající v poskytování služeb žalovaným 1) a 2) v podobě praní, žehlení a „v poskytování jim dalších služeb ve stáří“ (výrok I.), uložil žalobcům, aby společně a nerozdílně zaplatili žalované 1) a žalovanému 2) každému náhradu za věcné břemeno 149.342,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. října 2013, č. j. 12 Co 478/2013-550, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil, ve výroku I. ve správném označení rozhodnutí o registraci „RI V 2554/91“, změnil ve výrocích o IV. – VII. o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Uvedli, že napadají rozsudek odvolacího soudu s výjimkou té části, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o zrušení věcného břemene. Dovolání považují za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále o. s. ř.). Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. 12. 2013.

Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby některá právní otázka byla řešena jinak.

V průběhu dovolací řízení bylo z úmrtního listu vystaveného matričním úřadem v Šumperku zjištěno, že žalovaná 2) dne 3. dubna 2014 zemřela.

Podle § 103 o. s. ř. kdykoliv za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, za kterých může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 107 odst. 1 věty první o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Podle odst. 5 věty první neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Ustanovení § 107 o. s. ř. platí přiměřeně pro řízení u dovolacího soudu (srov. § 243b o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že v dané věci je předmětem řízení zrušení věcného břemene, kdy je věcné břemeno výlučně vázáno na osobu z věcného břemene oprávněnou, neumožňuje povaha věci v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolací řízení podle § 243b a § 107 odst. 5 věty první o. s. ř. zastavil.

Dovolatelé uvádějí, že soudy obou stupňů pochybily, pokud za věcné břemeno váznoucí na nemovitostech podle smlouvy z 27. 9. 1991 považovaly jak užívání nemovitostí žalovanými ve vymezeném rozsahu (čl. III smlouvy), tak i poskytování služeb žalovaným (článek IV. smlouvy). Ujednání obsažené v článku IV. není totiž smlouvou o zřízení věcného břemene, ale smlouvou, ze které vznikl dceři žalovaných pouze osobní závazek poskytovat jim služby.

Protože toto právo bylo oceněno částkou 10.000,- Kč, není dovolání v této části přípustné – viz § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen na okraj se poznamenává, že to byli sami žalobci, kdo uvedený závazek učinil předmětem řízení o zrušení věcného břemene.

Soudy se podle dovolání měly zabývat otázkou platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene z hlediska její určitosti a srozumitelnosti, neboť rozsah užívání nebyl řádně vymezen.

K úspěchu žaloby na zrušení věcného břemene pro změnu poměrů však nemůže vést zjištění o neplatnosti zřízení věcného břemene, resp. o rozporu výkonu práva s dobrými mravy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1043/2004); pokud totiž věcné břemeno nebylo platně zřízeno, není co rušit.

Dovolatelé upozorňují na „nelogické a překvapivé rozhodnutí o vydržení věcného břemene.“

Závěr o možném vydržení je za situace, že soud má za to, že věcné břemeno vzniklo na základě smlouvy, nadbytečný, nemá však vliv na věcnou správnost rozhodnutí.

Podle názoru dovolatelů soudy pochybily při stanovení náhrady za zrušené věcné břemeno. Měly přihlédnout ke skutečnosti, že kupní cena mezi žalobci a Dášou Kouskovou byla sjednána za nemovitosti, na kterých nemělo váznout žádné věcné břemeno. To převodkyně také žalobcům slibovala.

Podle zjištění soudu prvního stupně (str. 4 rozsudku) však bylo věcné břemeno zmíněno pod bodem IV. smlouvy, kterou dovolatelé nemovitost nabyli. Nemohou tedy nyní tvrdit, že o něm nevěděli; pokud takto omezenému právu neodpovídala kupní cena, není to v tomto sporu významné, stejně jako není významná cena, za kterou žalobci dům nabyli. Obsah jednání mezi dovolateli a jejich předchůdkyní nelze klást žalovaným k tíži.

Dále soudy údajně nerespektovaly ustálenou praxi, že při stanovení náhrady za zrušené věcné břemeno nelze vycházet jen z cenových předpisů nebo ceny v místě a čase obvyklé (odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 82/2008 a 22 Cdo 92/2010).

K tomu je třeba uvést, že při stanovení náhrady za zrušení věcného břemene soud nevycházel jen z cenových předpisů, ale vzal do úvahy i další skutečnosti, zejména špatný stav domu; žalobci jinak neprokázali existenci nějaké výjimečné okolnosti, která by výši náhrady měla ovlivnit. Problém vznikl zřejmě tím, že nedocenili význam toho, že kupovaná nemovitost je zatížena věcným břemenem. K námitkám ohledně ocenění věcného břemene je třeba uvést, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5211). Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). To, jak bylo věcné břemeno oceněno při jeho zřízení, není významné, neboť rozhoduje stav v době vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.); ani to, že věcné břemeno bylo zřízeno bezúplatně, není ve vztahu mezi oprávněnými a vlastníky zatížené nemovitosti, kteří nemovitost zatíženou břemenem nabyli, významné. Je totiž nepochybné, že věcné břemeno představuje pro oprávněné majetkovou hodnotu, o kterou takto nemohou přijít bez adekvátní náhrady.

Podle názoru dovolatelů z textu zákona nevyplývá, že by povinnost poskytnout náhradu za zrušené věcné břemeno měl pouze povinný z věcného břemene. Soudy měly proto zvážit, zda neměly žalované odkázat s tímto nárokem na jejich dceru Dášu Kouskovou. Ta zcela v rozporu s dobrými mravy prodala nemovitosti, ke kterým zřídila rodičům doživotní užívání. Je také možné, že jim kompenzaci za věcné břemeno již poskytla. Tím se měl soud prvního stupně zabývat, neboť v takovém případě by žalovaní náhradu obdrželi duplicitně.

Z textu zákona výslovně nevyplývá, že by náhradu za zrušení věcného břemene měl poskytovat jen povinný, vyplývá to však z logiky věci a z judikatury (viz již rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. května 1967, sp. zn. 5 Cz 44/67, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 110/1967); je též zjevné, že náhradu musí uhradit ten, v jehož prospěch se věcné břemeno zrušuje; ostatně jen on je účastníkem řízení, takže jinak by celá judikatura o nutnosti stanovit náhradu ztratila smysl.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2014

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru