Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1273/2000Usnesení NS ze dne 06.12.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1273.2000.1
Dotčené předpisy

§ 151a předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 151f předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1273/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobců: A/ V. K. a B/ A. K., zastoupených advokátem, proti žalované F., společnosti s ručením omezeným, zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 16 C 84/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2000, čj. 9 Co 1058/99-59, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. ledna 2000, čj. 9 Co 1058/99-59, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku (dále „soud prvního stupně“) ze dne 28. září 1999, čj.16 C 84/98-33, ve výroku I, kterým bylo určeno, že „navrhovatelé jsou vlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. 334, u Katastrálního úřadu ve F., pracoviště T., a to parc. č. 75/13 - zastavěná plocha s rodinným domem č. 618 a parc. č. 75/5 - zahrada, pro k. ú. L. a obec T.“ a ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení, a zamítl návrh žalované na vyslovení přípustnosti dovolání.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci a jejich syn Z. K. uzavřeli 6. 6. 1997 „zastavárenskou smlouvu s ručitelským závazkem“, na základě níž byla Z. K. žalovanou poskytnuta půjčka 250.000,- Kč v hotovosti. Dlužník se zavázal, že půjčku vrátí podle splátkového kalendáře včetně zastavárenského poplatku 87.500,- Kč; dále byla sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení při splácení dluhu a sjednáno, že pohledávka žalované se zajišťuje samostatnou smlouvou o zástavě nemovitosti. Téhož dne Z. K. podepsal „uznání dluhu“ představovaného půjčkou a „zastavárenským poplatkem“. Toto uznání dluhu podepsali i žalobci s prohlášením, že s ním souhlasí. Žalobci stejného dne s žalovanou uzavřeli „zástavní smlouvou k nemovitosti“, z jejíhož čl. III plyne, že k zajištění pohledávky specifikované v „zastavárenské smlouvě s ručitelským závazkem“ zastavují parcely č. 75/13 a75/5 s objektem bydlení čp. 618 v katastrálním území L. se sankcí smluvní pokuty 1,000.000,- Kč v případě porušení kteréhokoliv ze sjednaných závazků. Stejného dne žalobci s žalovanou uzavřeli „kupní smlouvu“, jejímž předmětem byly shora specifikované nemovitosti, z níž kromě dalšího plyne, že nemovitosti byly žalobci žalované prodány za sjednanou kupní cenu 337.500,- Kč, přičemž tato kupní cena bude moci být případně uhrazena zápočtem pohledávky představované shora uvedenou zástavní půjčkou ve výši 250.000,- Kč a zastavárenského poplatku 87.500,- Kč. Podle znaleckého posudku z 25. 3. 1997 činila cena uvedených nemovitostí 1,252.080,- Kč. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že všechny shora uvedené dohody byly uzavřeny za situace, kdy syn žalobců Z. K. u žalované usiloval o úvěr ve výši 750.000,- Kč na financování svých podnikatelských aktivit a tento úvěr mu byl posléze poskytnut ve výši toliko 250.000,- Kč. Žalobci před podpisem dohod nevěděli, že bude uzavírána i kupní smlouva týkající se jejich nemovitostí. Žalovaná rovněž neměla v úmyslu získat rodinný dům žalobců, neboť z její strany šlo toliko o způsob zajištění vrácení peněž půjčených synovi žalobců. Protože úvěr nebyl řádně splácen, požádala žalovaná o povolení vkladu kupní smlouvy do příslušného katastru nemovitostí; účinky vkladu nastaly 7. 8. 1997.

Soud prvního stupně konstatoval, že kupní smlouva je absolutně neplatná podle § 37 odst. l občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), neboť nebyla uzavřena svobodně a vážně. Kupní smlouva je neplatná i ve smyslu § 39 ObčZ, neboť ačkoliv žalovaná měla úvěr poskytnutý synovi žalobců zajištěný jiným způsobem, využila jeho neuspokojivé finanční situace k tomu, že žalobci podepsali i kupní smlouvu ohledně svých nemovitostí, navíc za kupní cenu stanovenou výrazně pod jejich hodnotou.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Za zásadně mylnou označil konstrukci žalované, dovozující, že předmětná kupní smlouva byla smlouvou o zajištění závazku převodem vlastnického práva (analogicky podle § 553 ObčZ), a uvedl, že předmětem zajišťovacího převodu práva může být jen právo dlužníka, nikoliv právo třetí osoby. Návrh žalované na připuštění dovolání pro řešení otázky „posouzení platnosti kupní smlouvy z hlediska vážnosti vůle jednajících osob za situace, kdy věcně právní účinky smlouvy měly být naplněny až za splnění dalších podmínek“, jako otázky - podle žalované - zásadně právně významné, odvolací soud zamítl s konstatováním, že v daném řízení nebyla řešena žádná otázka po právně stránce zásadně významná, nadto odlišně od stávající judikatury.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění do účinnosti novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, pokud odmítl argumentace žalované, že kupní smlouva byla uzavřena na základě skutečné a vážné vůle jednajících osob. Namítá, že kupní smlouvu není možno vykládat odtrženě, ale v kontextu s ostatními současně uzavíranými listinami, zejména zastavárenskou smlouvou, která v čl. VIII hovoří o podmínkách založení věcněprávních účinků kupní smlouvy, a také ve smyslu § 35 odst. 2 ObčZ v kontextu vůle jednajících osob. Je přesvědčena, že kupní smlouva byla uzavřena vážně, s úmyslem, že nemovitosti nepřejdou do jejího vlastnictví hned, ale na základě vkladu při splnění předem sjednaných podmínek a není tedy správný závěr soudu o neplatnosti smlouvy ve smyslu § 37 odst. l ObčZ. Za nesprávné považuje názor odvolacího soudu že smlouvu nelze posoudit analogicky jako smlouvu podle § 553 odst. l ObčZ a podrobně zdůvodňuje, že s přihlédnutím k § 853, případně § 51 ObčZ je možné uzavřít takovou smlouvu o zajištění závazku převodem práva, jejímž předmětem bude právo třetí osoby, odlišné od osoby dlužníka. Upozorňuje, že pojem dlužník, chápáno z širšího pohledu, je osoba, která je povinna vůči věřiteli plnit, a takovou osobou jsou i žalobci jako ručitelé za původního dlužníka. Uzavírá, že vůle všech účastníků předmětné kupní smlouvy směřovala k převodu vlastnického práva za splnění určitých podmínek a z tohoto pohledu byla vážnost vůle všech účastníků včetně žalobců jednoznačně dána. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.), tedy podle občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) ve znění před novelou provedenou tímto zákonem a zjistil, že dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ, o které dovolatel přípustnost opírá, může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, a to v případě, jde-li o rozhodnutí zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale obecně významná pro rozhodování soudů. Jde zpravidla o případy, kdy tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů, například v publikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Právními otázkami, na kterých spočívá rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, publikovaném v Soudní judikatuře č. 12/2000, ve kterém šlo z právního hlediska o stejný případ. V tomto rozhodnutí se uvádí, že kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle § 39 ObčZ ... Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. § 151a odst. 1 a § 151f obč. zák.). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení § 39 ObčZ. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě.

Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení § 553 odst. 1 ObčZ může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovacím převodem práva). O zajišťovací převod práva jde tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své právo například vlastnické právo) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází - byť podmínečně - ke změně v osobě nositele práva (např. v osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav. V daném případě zjevně nešlo o zajišťovací převod práva ve smyslu uvedeném shora.

Je zřejmé, že právní názor o neplatnosti kupní smlouvy, vyslovený soudy v nalézacím řízení, je v souladu s uvedeným rozsudkem. Rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadním a dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ přípustné není, přičemž přípustnost není dána ani podle jiného ustanovení OSŘ.

Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ dovoláním namítány nejsou a nebyly obsahu spisu zjištěny.

Dovolání žalované proto bylo jako nepřípustné odmítnuto [§ 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. c) OSŘ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaná nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobcům žádné prokazatelné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. prosince 2001

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru