Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1221/2017Usnesení NS ze dne 27.06.2017

HeslaVěcná břemena
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1221.2017.1
Dotčené předpisy

§ 1029 o. z.

§ 151o odst. 3 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3154/17 ze dne 10.04.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1221/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. P., b) M. K., proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zřízení služebnosti stezky a cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 41/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2016, č. j. 70 Co 350, 351/2016-292, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 5. 2016, č. j. 4 C 41/2010-250, zřídil ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. 675 v k. ú. V. Ch., obci P. služebnost stezky a cesty přes pozemky parc. č. 670/3 a parc. č. 670/1, oba v k. ú. V. Ch., obci P., v rozsahu podle geometrického plánu č. 1369-68/2013, vyhotoveného dne 25. 7. 2013 pod č. 78/2013 Ing. Jindřichem Juklem, schváleného dne 2. 8. 2013 Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu – katastrální pracoviště Praha pod č. 2813/2013 (výrok I.). Žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovanému za zřízení služebnosti částku 110 381 Kč (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení (výrok III.). Doplňujícím usnesením ze dne 4. 8. 2016, č. j. 4 C 41/2010-271, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit náklady státu (výrok IV.).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 70 Co 350, 351/2016-292, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. o věci samé a ve výroku IV. o nákladech státu, výrok III. o nákladech řízení mezi účastníky změnil tak, že se žalobcům náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to posouzení vhodnosti zřízení služebnosti nezbytné cesty přes pozemky ve vlastnictví žalovaného jako nejpřiměřenější varianty s přihlédnutím k relevantním kritériím definovaným v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a přizná žalovanému náhradu nákladů řízení, eventuálně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Vzhledem ke skutečnosti, že o povolení nezbytné cesty bylo rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné, stejně jako další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)].

Jelikož jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. vymezeny ve své podstatě obdobně s úpravou obsaženou v § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), případně s judikaturou k tomuto ustanovení, dovodil Nejvyšší soud, že lze přiměřeně tam, kde zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemá obsahově odlišnou úpravu, použít judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle zákona č. 40/1964 Sb. [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186)].

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, dovodil, že „připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Významná je i skutečnost, že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty do úvahy, je již vybudována cesta. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem, při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být volena ta, která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi. Po zvážení těchto i dalších okolností je na úvaze soudu v nalézacím řízení, aby určil nejpřiměřenější variantu vedení cesty; jeho úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě, kdyby byla zjevně nepřiměřená.“

V projednávaném případě soudy dospěly k závěru, že zvolená varianta služebnosti je z hlediska potřeb žalobců i nezbytnosti zásahu do vlastnictví žalovaného k pozemku a jeho obtěžování odpovídající, přiměřená a s ohledem na další v úvahu připadající varianty nejvhodnější.

Dovolací soud nepovažuje úvahu soudů nižších stupňů za zjevně nepřiměřenou, protože soudy zohlednily výše uvedená kritéria definovaná v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Zřízení služebnosti na pozemcích žalovaného, využívaných jako manipulační plocha, zasahuje do vlastnického práva žalovaného nejmenší měrou. S přihlédnutím k nákladům na zřízení nezbytné cesty se takto zřízená služebnost jeví rovněž nejekonomičtější variantou. Zřízení služebnosti přes pozemky parc. č. 1171 a parc. č. 676/1 by narušovalo klidné rodinné bydlení v domě (na parc. č. 672). Zřízení nezbytné cesty na základě tzv. historické cesty přes pozemky parc. č. 676/2, 676/3 a 676/4 by pro svou značnou délku nepřiměřeně zasahovalo do vlastnického práva vlastníků těchto pozemků a s ohledem na faktický stav těchto pozemků by bylo nejnákladnější.

Na základě shora uvedeného je zřejmé, že úvahy odvolacího soudu nejsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. června 2017

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru