Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1169/2017Usnesení NS ze dne 29.08.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Zastavení řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1169.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 96 odst. 2 o. s. ř.

§ 41a odst. 4 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3587/17 ze dne 10.04.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1169/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně JUDr. K. T., B., proti žalované G&C PACIFIC NIUE LIMITED, se sídlem Dalton House, Winsdor Avenue, SW19 2 RR, London, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, ev. č. 6701826, za vedlejšího účastenství na straně žalované 1) Ing. J. M., R., zastoupeného Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, 2) Ing. V. B., se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, správce konkursní podstaty úpadce SHARK Brno, s. r. o., se sídlem v Brně, Panská 13, identifikační číslo osoby: 48529591, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, 3) R. B., P., o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 37/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2016, č. j. 16 Co 252/2016-312, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou a žalobkyní a vedlejším účastníkem 1) a vedlejším účastníkem 3) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi 2) náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Zdeňka Hrouzka, advokáta se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 5. 2016, č. j. 32 C 37/2009-303, zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. 8. 2016, č. j. 16 Co 252/2016-312, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost vymezila odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), přičemž uvedla, že v napadeném výroku řešil odvolací soud otázku procesního práva (částečné odvolání procesního úkonu) v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (dovolatelka konkrétně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3273/2011; toto rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatnila prostřednictvím citace z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, z něhož se podává, že námitka nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem je naplněna i tehdy, tvrdí-li dovolatel porušení ústavně zaručených práv a svobod. Namítala, že soudy obou stupňů přehlédly, že podáním ze dne 27. 1. 2016 (doručeným soudu prvního stupně dne 28. 1. 2016) částečně odvolala svůj procesní úkon (úplné zpětvzetí žaloby ze dne 20. 1. 2016), který byl soudu prvního stupně doručen osobně až dne 29. 1. 2016, nikoliv ovšem dovolatelkou, ale zástupcem vedlejšího účastníka Mgr. Ivo Nejezchlebem. Částečným odvoláním procesního úkonu, který byl v listinné podobě doručen soudu až následně, odklidila dovolatelka ve smyslu § 41a odst. 4 o. s. ř. jeho dosud nenastalé procesní účinky. Žalobkyně dále namítala vady řízení. Tvrdila, že soudy obou stupňů si nedostatečně ujasnily, kdo procesně účinným způsobem vstoupil do řízení jako vedlejší účastník. Uvedla, že na straně žalované vystupovaly jako vedlejší účastníci i další osoby, s nimiž soudy nejednaly a rovněž jim nedoručovaly rozhodnutí ve věci. Navíc u vedlejšího účastníka 2) soudy přehlédly, že žalobkyně v podání ze dne 2. 2. 2015 vznesla k jeho účastenství v řízení námitku, o níž však nebylo rozhodnuto. Správně neměl soud prvního stupně do pravomocného rozhodnutí o námitce žalobkyně v řízení pokračovat, přičemž takový postup se podává i z rozhodovací praxe dovolacího soudu (žalobkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1484/2001). Odvolací soud rovněž pochybil, že neučinil ve smyslu § 107 odst. 1 a § 104 odst. 2 o. s. ř. vhodná opatření k odstranění nedostatku podmínek řízení na straně žalované, která jako subjekt práva dle britských právních předpisů zanikla ke dni 24. 9. 2013, o čemž byl vyrozuměn v odvolání žalobkyně ze dne 6. 6. 2016 odvolací soud. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a řízení částečně zastavil pouze ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi 1) a jeho manželce D. M.

K dovolání se vyjádřil vedlejší účastník 2). Souhlasil s postupem soudu v nalézacím řízení, který na základě časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů žalobkyně řízení zcela zastavil. Vyvracel důvodnost argumentace, že podání doručené soudu prvního stupně dne 28. 1. 2016 bylo třeba posoudit jako odvolání procesního úkonu, který byl soudu doručen až následujícího dne. Uvedl, že z obsahu úkonu úmysl žalobkyně odvolat procesní účinky pozdějšího úkonu vůbec nevyplývá. Předmětným úkonem žalobkyně bere žalobu zpět částečně, aniž by uvedla jakoukoliv spojitost s úplným zpětvzetím žaloby, například odkazem na § 41a odst. 4 o. s. ř. Za nedůvodnou označil vedlejší účastník rovněž námitku, v níž žalobkyně soudu prvního stupně vytýkala nesprávný postup při rozhodování o přípustnosti jeho účastenství v řízení. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 13. 2. 2009 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že dovolatelka má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], čímž je nahrazena podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Následně je třeba spojit vazbu řešení právní otázky odvolacím soudem s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak.

V projednávané věci není dovolání přípustné již jen proto, že žalobkyně nijak nevymezuje otázku procesního práva, kterou by měl dovolací soud posoudit a jež měla být odvolacím soudem vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Námitka, jejíž podstatou je tvrzený nesprávný postup nalézacího soudu, popřípadě soudu odvolacího, při aplikaci konkrétního ustanovení občanského soudního řádu (v projednávané věci § 41a odst. 4 o. s. ř. – „Úkon může být odvolání, jen jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem.“) vystihuje případ vady řízení, která však s účinností od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem.

Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za potřebné uvést, že závěry žalobkyní zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3273/2011, vyznívají v neprospěch její argumentace. Nejvyšší soud v něm, pokud jde o účinky procesních úkonů, zdůraznil, že je rozhodující samotný projev vůle jednajícího subjektu navenek a nikoliv vůle sama. Dále sice uvedl, že v procesním právu platí pro procesní úkony současně zásada „co se stalo, nelze odestát“ a učiněné procesní úkony nelze v zásadě vzít zpět, pokud to právní úprava výslovně nepřipouští (jako je např. u zpětvzetí žaloby, zpětvzetí odvolání apod.), nicméně současně také připomněl, že místem procesních úkonů je zásadně budova soudu, což platí i pro úkony účastníků představované jejich podáními v tom smyslu, že i tato podání nabývají předvídaných procesních účinků až okamžikem, kdy dojdou soudu. Lze tak souhlasit se soudy obou stupňů, že z časové posloupnosti obou podání vyplývá, že nejprve žalobkyně předala k poštovní přepravě podání, kterým vzala žalobu částečně zpět a jež bylo soudu prvního stupně doručeno dne 28. 1. 2016, a teprve následující den podala u téhož soudu osobně podání, kterým bere žalobu zpět zcela. Pro posouzení věci přitom nemůže být podstatné, kdo fyzicky dne 29. 1. 2016 zpětvzetí žaloby do podatelny soudu prvního stupně předal, neboť jeho autorství je ve smyslu § 42 odst. 4 věta první o. s. ř. přičitatelné pouze tomu, kdo jej podepsal. Zpětvzetí žaloby (podání na č. l. 301 spisu) je obsažené v listině s kontaktními údaji žalobkyně, která ke strojopisně vyhotovenému jménu a příjmení připojila vlastnoruční podpis, což v průběhu řízení nijak nezpochybňovala. Pokud si svůj úmysl disponovat předmětem řízení v jiném rozsahu rozmyslela, pak ovšem jej procesně účinným způsobem vůči soudu neprojevila.

Námitkami o tom, že odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) přehlédl, že na straně žalované vystupovaly jako vedlejší účastníci i další osoby, s nimiž soudy nejednaly a rovněž jim nedoručovaly rozhodnutí ve věci a že soudy nerozhodly k námitce žalobkyně o přípustnosti účastenství vedlejšího účastníka 2), vystihla dovolatelka další případy vady řízení, která ovšem není zákonným dovolacím důvodem. Tím je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ve vztahu k tvrzené námitce nepřípustnosti účastenství vedlejšího účastníka 2) na straně žalované považuje dovolací soud za potřebné uvést, že ten procesně relevantním způsobem projevil vůči soudu prvního stupně svou vůli v řízení vystupovat až v podání ze dne 26. 1. 2016, tedy téměř jeden rok poté, kdy žalobkyně v podání ze dne 2. 2. 2015 toto vedlejší účastenství s ohledem na chybějící právní zájem na výsledku řízení zpochybnila. K problematice vedlejšího účastenství je nezbytné dále uvést, že soudy obou stupňů sice pochybily, pokud přehlédly, že jako vedlejší účastník na straně žalované vystupoval i R. B. (viz podání na č. l. 279), nicméně toto pochybení opět zakládá případ vady řízení, kterou nelze, není-li dovolání z jiného důvodu přípustné, zohlednit.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, v níž dovolatelka poukázala na zánik žalované jako subjektu práva v průběhu řízení, na což soudy procesně nijak nereagovaly. Zatížení řízení vadou založenou na stavu, kdy soud pravomocně rozhodne o věci v řízení, v němž vystupoval ten, kdo ztratil způsobilost být účastníkem řízení, zakládá důvod pro podání zmatečnostní žaloby [§ 229 odst. 1 písm. b) o .s. ř.]. Zmatečnostní vadu lze ovšem v dovolacím řízení rovněž zohlednit pouze tehdy, je-li dovolání z jiných důvodů přípustné.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se vedlejší účastník domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. srpna 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru