Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1141/99Rozsudek NS ze dne 26.04.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1141.99.1

přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1141/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. S., proti žalované obci Č. B., zastoupené zmocněncem, o povolení vjezdu k chatě, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 3 C 114/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 1998, č. j. 14 Co 882/97-198, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 30. září 1997, čj. 3 C 114/96-91, uložil žalované povinnost „strpět žalobci vstup a vjíždění motorovým vozidlem k chatě žalobce E 63 na pozemkové parcele č. 458/3 v obci a katastrálním území Č. B. po komunikaci vedené přes pozemkovou parcelu původní pozemkový katastr č. 1141/1, 1141/2, 1142/2 v k. ú. Č. B., obec Č. B. přes přejezdový brod řeky T.\". Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit náklady řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem chaty ev. č. E 63 na pozemku parc. č. 458/3 v obci a katastrálním území Č. B., který je ve spoluvlastnictví A. K. a A. K. Od zbudování chaty v roce 1976 užíval žalobce uvedený brod a předmětné pozemky parc. č. 1141/1, č. 1141/2 (v katastru nemovitostí vyznačen jako vlastník Česká republika) a č. 1142/2 (náležející A. K. a A. K.) jako komunikace k jízdě motorovým vozidlem k této chatě. Tak byly pozemky užívány i dalšími obyvateli chatové oblasti, rekreanty a místními občany. Žalovaná několika vyhláškami, vydanými od roku 1992, naposledy vyhl. č. 2/1997 z 10. 2. 1997, užívání komunikace na těchto pozemích, označené jako účelové, motorovými vozidly omezila, když zřídila parkoviště před uvedeným brodem. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že „se nejedná o účelovou komunikaci, není možno platně omezit postupem dle § 7 odst. l a 2 zákona o pozemních komunikacích přístup k této komunikaci ... návrh posoudil jako důvodný a uložil žalované povinnost zdržet se jednání, kterým znemožňuje žalobci užívat předmětnou komunikaci.\"

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne 8. prosince 1998, čj. 14 Co 882/97-198, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby „žalované byla uložena povinnost strpět žalobci vjíždění motorovým vozidlem k chatě E 63 na p. č. 458/3 v obci a katastrálním území Č. B. po komunikaci vedenou přes parcelu č. 523 (p. p. č. 1141/2) a parc. č. 457 (p. č. 339 část a p. p. č. 1142/2 část) přes přejezdový brod řeky T.\" Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud po doplnění dokazování zjistil z listu vlastnictví č. 10001 pro obec a kat. území Č. B. ze 14. 10. 1998 a ze srovnávacího sestavení parcel Katastrálního úřadu P. ze 14. 11. 1998, že ve vlastnictví žalované jsou pozemky označené ve zjednodušené evidenci jako parc. č. 1141/2 a parc. č. 339 díl l, parc. č. 1141/1 - vodní plocha je ve vlastnictví České republiky. Podle změn v označení a nového zaměření parc. č. 1141/2 tvoří mimo jiné i parc. č. 523 ostatní plocha a parc. č. 339 tvoří parcela č. 457 ostatní plocha. Žalovaná zrušila vyhlášku č. 2/1997 a jako silniční správní orgán podle § 40 odst. 4 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „ZPK\"), rozhodnutím z 25. 7. 1997 zařadila do sítě místních komunikací IV. třídy mimo jiné komunikaci na parc. č. 457, a vyhláškou z 13. 10. 1998 určila, že místní komunikace IV. kategorie na parc. č. 1141/2 a č. 339 díl 1 lze užívat k vjezdu, průjezdu a stání motorových vozidel jen výjimečně po předchozím souhlasu Obecního úřadu Č. B. Pozemní komunikace nebyla vytvořena na základě stavebního povolení, ale jde o vyjetou cestu terénem. Na základě tohoto doplnění dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná uvedeným postupem jako vlastnice uvedených parcel využila svého práva a žalobce proto nemůže být v řízení úspěšný. Za nedůvodné považoval i žalobcovy námitky ohledně zajištění přístupu k nemovitosti podle § 6 vyhl. č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, neboť žalobce přístup zajištěn má, a z ničeho nevyplývá, že musí jít o přístup motorovými vozidly. Kromě toho mu i takový přístup vyhláška žalované za stanovených podmínek zajišťuje. Odvolací soud poukázal také na to, že podle nájemní smlouvy uzavřené 30. 3. 1993 s A. K. a A. K. ohledně nájmu pozemku, na kterém se chata nachází, se žalobce zavázal při cestě k chatě nepoužívat brod a vjíždět a stát v chatové oblasti s motorovými vozidly. Dále odvolací soud uvedl, že není-li brod řeky T. ve vlastnictví žalované, nemůže už z tohoto důvodu žalobě na umožnění přejezdu tohoto brodu vyhovět. Kromě toho referát životního prostředí Okresního úřadu P. má vážné výhrady pro využívání přejezdu brodu motorovými vozidly. Odvolací soud uzavřel, že žalobci nesvědčí ani právo jízdy přes uvedené pozemky jako věcné břemeno, které by vydržel. Žalobce totiž neprokázal vznik práva odpovídajícího věcnému břemeni ve smyslu § 132a odst. 2 a § 135a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 199l (dále jen „ObčZ\"). Šlo o obecní statek, který měl charakter práva veřejného a jen používáním veřejného statku nemohlo každému občanovi vzniknout právo odpovídající věcnému břemeni

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud chybně označil parcelu č. 523 (podle pozemkového katastru p. č. 1141/2) a č. 457 (podle pozemkového katastru p. č. 339 část a p. č. 1142/2 část) jako „ostatní plocha\", když v katastru nemovitostí jsou obě parcely, tvořící jediný příjezd k chatové oblasti označeny jako „ostatní komunikace\". To vedlo odvolací soud k chybnému zjištění, že jde o vyjetou cestu v terénu, u níž nebylo prokázáno, že jde o pozemní komunikaci vytvořenou na základě stavebního povolení. Žalobce nesouhlasí s rozhodnutím žalované o zařazení předmětné komunikace do kategorie místních komunikací IV. tř., neboť převedení této komunikace z účelové na místní je v rozporu s § 3 odst. 3 zákona ZPK. To proto, že k parcele č. 457 nejsou dosud dořešeny majetkoprávní vztahy, jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí, když žalovaná vlastní jen část této komunikace. Nesprávný je i závěr, že vůči žalované, která není vlastníkem pozemku přes brod, nemůže být žalobě vyhověno, neboť žalobce nežádal o souhlas s přejížděním brodu, ale jen o uložení povinnosti v žalobě vymezené. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že Okresní úřad P. měl k využívání brodu pro přejezd motorovými vozidly vážné výhrady. Nadbytečně se odvolací soud zabýval obsahem nájemní smlouvy, kterou uzavřel s A. K. a A. K., neboť je pro danou věc irelevantní a navíc byla změněna. Dále odvolací soud pochybil ve výkladu § 6 vyhl. 83/1976 Sb. Přístupem k nemovitosti je třeba rozumět vzhledem k dosažené technické úrovni společnosti i přístup motorovými vozidly. Za nesprávný považuje žalobce také závěr odvolacího soudu, že nevydržel právo odpovídající věcnému břemeni spočívající v právu příjezdu k chatě po předmětných pozemcích. Takto je totiž užíval v dobré víře od roku 1976 do roku 1992 a odkaz odvolacího soudu na § 132a odst. 2 a § 135a odst. 3 ObčZ je pro něj nesrozumitelný. Žalobce dále dovozuje, že rozsahem přístupu stanoveného vyhláškou žalované z 13. 10. 1998 je bezdůvodně omezován ve výkonu vlastnického práva. Vyhláška nemá ani předepsané náležitosti, nebyla přijata stanoveným postupem a vybočuje z mezí samostatné i přenesené působnosti obce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno 8. 12. 1998, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\").

Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V dané věci se žalobce domáhal ochrany práva obecného užívání účelové komunikace, podle odvolacího soudu místní komunikace, přičemž jak místní tak účelová komunikace (§ 6 a § 7 ZPK) jsou pozemními komunikacemi (§ 2 odst. 2 ZPK). Otázkou pravomoci soudu poskytovat ochranu právu obecného užívání pozemních komunikací se zabýval dovolací soud již v rozsudku ze dne 3. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 10/2000; právní názor, vyslovený v tomto rozsudku, shledal správným i Ústavní soud v usnesení ze dne 8. listopadu 2000, sp. zn. II. ÚS 427/2000. Lze též poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2001, a poznámku k tomuto rozhodnutí publikovanou tamtéž. Tyto právní závěry považuje dovolací soud za správné a použitelné i v dané věci.

V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 178/99 z 3. 5. 2000 Nejvyšší soud uvedl, že „Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní předpisy, ale o ZPP (o tento zákon mimo jiné odvolací soud opřel rozhodnutí ve věci) Z § 44 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že v řízení o věcech upravených zákonem o pozemních komunikacích, tedy i o obecném užívání komunikací, se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle obecných předpisů o správním řízení. Podle § 7 odst. 1 a 2 OSŘ v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. V občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci upravené zákonem o pozemních komunikacích, které podle § 44 odst. l tohoto zákona mají být projednány v řízení, provedeném podle obecných předpisů o správním řízení.\"

Není tedy v pravomoci soudu zabývat se ochranou tvrzeného práva obecného užívání účelové, případně místní komunikace podle ZPK, ale k poskytnutí ochrany jsou příslušné silniční správní orgány.

.

Pokud by se žalobce domáhal ochrany práva jen z titulu tohoto veřejnoprávního oprávnění, musel by dovolací soud pro nedostatek pravomoci (vada podle § 237 odst. l písm. a) OSŘ) rozsudky soudu obou stupňů zrušit, řízení zastavit a věc postoupit silničnímu správnímu orgánu.

Žalobce však dovozoval právo užívat předmětné pozemky způsobem vymezeným v žalobě také z titulu vydrženého práva odpovídajícího věcnému břemeni. Takové právo je věcným právem a vztahy z něho vznikající jsou vztahy občanskoprávními, o kterých soud ve smyslu § 7 OSŘ rozhoduje. Také v dovolání žalobce vytýkal odvolacímu soudu nesprávné posouzení otázky vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, spočívajícího v právu jízdy motorovými vozidly vlastníka chaty po předmětných pozemích užívat. Dovolací soud proto věcně přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu takto uplatněného dovolacího důvodu.

Sám žalobce tvrdil a v řízení také bylo zjištěno, že předmětné pozemky byly už v roce 1976, kdy zbudoval chatu, užívány jako veřejná cesta dalšími obyvateli chatové oblasti, případně rekreanty nebo místními občany. Jestliže žalobce užíval takto předmětné pozemky spolu s nimi - vykonával právo užívat je jako komunikaci, tedy z titulu veřejného práva - nemohl být v dobré víře, že mu jako vlastníku chaty právo užívat předmětné pozemky přísluší jako právo odpovídající věcnému břemenu. Nejvyšší soud v již citovaném rozsudku z 3. 5. 2000 sp. zn. 22 Cdo 178/99 také řešil otázku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, které spočívalo v užívání pozemku jako veřejné cesty. Odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 37/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož „o nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni výkonem práva (vydržením) nejde tehdy, když ten, kdo právo vykonává se domnívá, že pozemek k němuž právo vykonává a který je ve vlastnictví fyzické osoby, patří obci, a když tento pozemek slouží k chůzi a k jízdě také jiným fyzickým osobám\". Takový závěr je použitelný tím spíše, má-li jít o užívání veřejné cesty na pozemku obecním, resp. do účinnosti zákona č. 172 /1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, o pozemek státní. Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že k vydržení tvrzeného práva odpovídajícího věcnému břemeni žalobcem ve smyslu § 132a odst. 2 ObčZ nemohlo dojít, neboť žalobce nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má k užívání pozemků jiný právní důvod než jejich užívání jako veřejné cesty. Žalobce ostatně ani netvrdil, že by byl v dobré víře ohledně existence právního důvodu způsobilého založit věcné břemeno.

Odvolací soud správně posoudil otázku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni žalobcem, které mělo spočívat v právu jízdy vlastníka předmětné chaty k pozemkům v žalobě specifikovaným. Protože bylo také zjištěno, že v řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. l OSŘ nebo jiným vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ), bylo dovolání zamítnuto ( 243b odst. l OSŘ).

Žalovanému byl v dovolacím řízení úspěšný, příslušela by mu proto náhrada nákladů, které mu však nevznikly (§ 243b odst. 4, § 221 odst. 1, § 151 odst. l a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2001

JUDr. Marie Rezková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru