Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1130/2020Usnesení NS ze dne 13.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1130.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1993/20


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1130/2020-396

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. V., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404/15, proti žalované O. V., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou se sídlem v Kosmonosech, Tyršova 434/27, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 79/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2019, 28 Co 161/2019-266, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019, č. j. 28 Co 161/2019-279, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2019, 28 Co 161/2019-266, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019, č. j. 28 Co 161/2019-279, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 25 458,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Zdeňky Mikové, advokátky se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404/15.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2019, č. j. 7 C 79/2018-129, vypořádal společné jmění účastníků tak, že ze zaniklého společného jmění do výlučného vlastnictví žalobce přikázal nemovité věci v XY, a to pozemek parc. č. st. XY, o výměře 143 m2, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, pozemek parc. č. XY, o výměře 1 503 m2 (zahrada), a pozemek parc. č. XY, o výměře 251 m2 (trvalý travní porost), to vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále též „předmětné nemovitosti“), dále osobní automobil XY, RZ XY, VIN XY, rok výroby 2017, resp. právo na převod vlastnického práva k předmětnému automobilu od RCI Financial Services, s. r. o., IČO: 25722328, po zániku zajištění závazku, tj. po doplacení úvěru č. 1322206037, dále závazek vůči poskytovateli RCI Financial Services, s. r. o., IČO: 25722328, spotřebitelského úvěru ve výši zůstatku jistiny 96 090 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku vyjmenované movité věci (výrok I), do výlučného vlastnictví žalované přikázal firmu O., IČO: XY, se sídlem v XY, a dále ve výroku vyjmenované movité věci (výrok II), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 1 612 605 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).

K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. 28 Co 161/2019-266, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku I tak, že se žaloba na vypořádání osobního automobilu XY, RZ XY, VIN XY, rok výroby 2017, zamítá, v části výroku II a III tak, že se nedoplatek závazku vůči RCI Financial Services, s. r. o., IČO: 25722328, vzniklý na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 1322206037, ve výši 5 010 Kč, přikazuje žalované, a ve výroku III tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 1 468 115 Kč, a ve zbývajících částech výroků I a II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II V).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné, neboť má za to, že by měl dovolací soud vyřešit otázku hmotného práva, která dosud nebyla podle pravidel obsažených v současné právní úpravě občanského zákoníku řešena. Jde jednak o otázku konkurence vlastnického práva žalované a užívacího práva třetích osob odlišných od manželů bez právního důvodu k nemovitostem, které jsou předmětem řízení o vypořádání společného jmění, a dále o otázku výkladu a použití právních norem soudem v rozporu s dobrými mravy a poskytnutí právní ochrany jednání účastníka, které není v souladu s dobrými mravy podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku, a to ve vztahu ke způsobu vypořádání společného jmění manželů. Žalovaná v dovolání dále cituje části odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, zejména co se týče vzájemných konfliktů mezi účastníky. Výpovědi svědků navržených žalobcem považuje za tendenční a jednání žalobce za rozporné s dobrými mravy, neboť objektivně to byl vždy on, kdo vyvolával neshody mezi účastníky, nikoliv žalovaná, jak uzavřel odvolací soud. Dále uvádí, že jí odvolací soud upřel možnost prokázat, že konflikty vyvolává žalobce, když pro nadbytečnost odmítl provést důkaz nahrávkou pořízenou žalovanou. Z uvedených důvodů proto žalovaná nesouhlasí s přikázáním předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce, neboť má za to, že rozdělení nemovitosti na bytové jednotky je možné, jelikož vztahy mezi účastníky objektivně konfliktní nejsou, a pokud již konflikty vznikají, pak jedině v důsledku chování žalobce. Dále žalovaná mimo jiné uvádí, že od doby právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků do doby právní moci rozsudku o vypořádání společného jmění vznikalo rodičům žalobce vůči žalované bezdůvodné obohacení odpovídající výši poloviny obvyklého nájemného za bytovou jednotku v daném čase a místě, neboť žalovaná nesouhlasí s tím, aby nemovitost v jejím vlastnictví užívali. Závěrem odkazuje na trestní oznámení, které podala na žalobce. Ten měl neoprávněným způsobem vniknout do emailu žalované, ze kterého měl získat znění písemného vyjádření žalované v odvolacím řízení, k němuž jeho právní zástupkyně následně vypracovala repliku; žalovaná požaduje provedení důkazu trestním spisem. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná v rámci dovolání zároveň navrhuje, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání dle § 243 písm. a) o. s. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by žalované hrozila závažná újma – žalovaná má důvodnou obavu, že ji žalobce vyzve, aby nemovitost vyklidila, a žalovaná nemá jinou možnost bydlení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že z dovolání žalované vyplývá, že brojí výlučně proti tomu, že soudy obou stupňů nevyhověly jejímu návrhu na vypořádání společných nemovitostí rozdělením na bytové jednotky, ale přikázaly je do výlučného vlastnictví žalobce, nicméně nenamítá, že by soudy aplikovaly nesprávné právní normy anebo by správně aplikované právní normy nesprávně vyložily. Napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně i právně správný, neboť odvolací soud zvážil všechny okolnosti rozhodné pro vypořádání zaniklého společného jmění a v žádném případě nenadřadil užívací právo rodičů žalobce vlastnickému právu žalované a naopak zdůraznil, že další společné užívání předmětných nemovitostí oběma účastníky není vzhledem k jejich narušeným vztahům nadále možné, a proto nelze nemovitosti rozdělit, ani je přikázat do podílového spoluvlastnictví. Žalobce má za to, že dovolání žalované není přípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, a pokud by dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, aby je zamítl, protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

K návrhu na odklad vykonatelnosti pak žalobce uvedl, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o vyklizení nemovitosti, takže žalované závažná újma nehrozí, neboť žalobce jí poskytl přiměřenou lhůtu pro vystěhování, a pokud by snad bylo nutné řešit vyklizení nemovitosti soudní cestou, bude to jistě trvat delší dobu. Navrhuje proto, aby dovolací soud návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku nevyhověl.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalovaná v dovolání předkládá – jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.) dosud neřešenou – otázku konkurence vlastnického práva žalované a užívacího práva třetích osob odlišných od manželů k nemovitostem, které jsou předmětem vypořádání společného jmění.

Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není na řešení této otázky vůbec založeno.

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí v bodech 32–38 podrobně vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že v dané věci není rozdělení společných nemovitostí na bytové jednotky dobře možné, a rovněž odůvodnil, proč je ze stejných důvodů nelze přikázat do podílového spoluvlastnictví účastníků. Konkrétně pak v bodě 36 napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že při hodnocení těchto možností nevycházel z toho, jaké vztahy panují mezi žalovanou a rodiči žalobce, nýbrž vycházel výhradně ze zjištění, jaké jsou vztahy mezi samotnými účastníky, jakož i z úvah o jejich možném budoucím vývoji. Skutečnost, že rodiče žalobce předmětnou nemovitost fakticky užívají k bydlení, bral odvolací soud pouze jako podpůrný argument, a to zejména při úvaze, že s ohledem na zjištěný postoj žalobce by v případě rozdělení společné nemovitosti žalobce svoji část pravděpodobně přenechal i nadále k bydlení svým rodičům, přičemž i v takovém případě by vztahy v domě nebyly jiné než konfliktní, neboť podle zjištění soudu chování žalované dlouhodobě směřuje k tomu, aby se rodiče žalobce z domu odstěhovali.

S ohledem na výše uvedené závěry tedy odvolací soud tím, že nevyhověl návrhu žalované na způsob vypořádání ve vztahu ke společným nemovitostem, v žádném případě neupřednostnil faktické užívací právo rodičů žalobce nad vlastnickým právem žalované, jak se snad snaží naznačit žalovaná, nýbrž vycházel primárně z hodnocení vzájemných vztahů mezi žalobcem a žalovanou jako bývalými manžely a posuzoval, zda by bylo možné jejich další soužití ve společných nemovitostech. Na základě těchto úvah dospěl k závěru, že vztahy účastníků jsou natolik narušené, že by rozdělení předmětných nemovitostí na bytové jednotky (a ani jejich přikázání do podílového spoluvlastnictví) nebylo za daných okolností dobře možné, přičemž vztah žalované k rodičům žalobce uvedené jen potvrzuje. Nicméně rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky primárně založeno není, což ostatně pro úplnost a zamezení jakýmkoliv pochybnostem konstatoval i sám odvolací soud.

Mimo to žalovanou vymezená právní otázka v dovolání v zásadě nebyla ani dostatečně jasně formulována a žalovaná ve vztahu k ní ani řádně nevymezuje, v čem spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Žalovaná neuvádí, jakým způsobem měl odvolací soud otázku konkurence vlastnického práva žalované a užívacího práva rodičů žalobce posoudit, ani v čem měl při řešení takové otázky pochybit; neuvádí pak ani, jak by měla být podle žalované daná právní otázka dovolacím soudem zodpovězena. Žalovaná tak vyjadřuje spíše obecný nesouhlas s tím, že odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu a ve vztahu k předmětným nemovitostem provedl vypořádání společného jmění způsobem, který navrhoval žalobce, a nesprávně se domnívá, že k takovému rozhodnutí dospěl primárně z toho důvodu, že nemovitosti fakticky užívají rodiče žalobce.

Dále žalovaná v dovolání předkládá – jako další otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu za účinnosti o. z. dosud neřešenou – otázku výkladu a použití právních norem soudem v rozporu s dobrými mravy a poskytnutí právní ochrany jednání účastníka, které není v souladu s dobrými mravy podle § 2 odst. 3 o. z., a to ve vztahu ke způsobu vypořádání společného jmění manželů.

Ani tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť opět není řádně a jednoznačně formulována. Dovolání žalované neobsahuje ve vztahu k takto vymezené právní otázce žádný právní rozbor a je spíše nesouhlasnou polemikou se zjištěným skutkovým stavem a odvolacím soudem zvoleným způsobem vypořádání.

Žalovaná vyjadřuje nesouhlas zejména se způsobem vypořádání společných nemovitostí jejich přikázáním do výlučného vlastnictví žalobce. Tento způsob vypořádání považuje za krajně nespravedlivý, neboť to byl vždy žalobce, kdo vyvolával konflikty a jednal tak v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná proto nepovažuje za spravedlivé, aby soud za těchto okolností vyhověl návrhu na vypořádání, který předložil žalobce, a naopak nevyhověl návrhu žalované, která však rozepře nezpůsobila. V tomto zjevně spatřuje poskytnutí právní ochrany jednání žalobce, které se příčí dobrým mravům, což považuje za neakceptovatelné.

K uvedenému dovolací soud nejprve podotýká, že veškerá argumentace žalované směřuje do zjištěného skutkového stavu ze strany odvolacího soudu, přičemž námitky skutkového charakteru dovolacímu soudu s ohledem na § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario přezkoumávat nepřísluší.

I kdyby však námitky žalované, co se týče toho, kdo z účastníků byl původcem vzájemných neshod, byly opodstatněné, nemohly by mít na rozhodnutí odvolacího soudu o způsobu vypořádání společného jmění ve vztahu k předmětným nemovitostem žádný vliv. Žalovaná totiž jako možný způsob vypořádání navrhovala pouze rozdělení na bytové jednotky, anebo přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví. Návrh, kterým by žalovaná požadovala přikázání společných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, v řízení předložen nebyl, není tudíž pro konečné rozhodnutí zcela zásadní, kdo z účastníků měl mít větší vinu na tom, že vzájemné vztahy mezi nimi jsou natolik vyhrocené, že jejich další soužití ve společných nemovitostech, ať už rozdělených na dvě bytové jednotky, anebo přikázaných do podílového spoluvlastnictví, nepřichází do úvahy. Pokud tedy odvolací soud (důvodně) dospěl k závěru, že návrhu žalované nelze z důvodu vzájemných vztahů mezi účastníky vyhovět, nezbylo než nemovitosti přikázat do výlučného vlastnictví žalobce, který tento způsob vypořádání od počátku navrhoval a prokázal rovněž svoji solventnost k vyplacení vypořádacího podílu žalované.

Pokud žalovaná tvrdí, že vztahy mezi účastníky objektivně konfliktní nebyly, a pokud už nějaké konflikty mezi účastníky existovaly, vždy je vyvolával žalobce, a zároveň se snaží prokázat, že se měl žalobce k žalované chovat hrubě a jeho jednání se příčilo dobrým mravům, potvrzuje to pouze skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, a sice že vztahy mezi žalobcem a žalovanou jsou silně narušené, a tudíž vylučující další společné soužití, a proto je rozdělení společných nemovitostí na bytové jednotky či jejich přikázání do podílového spoluvlastnictví navrhované žalovanou řešením krajně nevhodným. Navíc skutečnost, že se účastníci neshodnou na tom, kdo z nich konflikty vyvolával, svědčí rovněž o narušenosti vzájemných vztahů a jenom potvrzuje závěry odvolacího soudu jako správné.

Ve vztahu k žalovanou vymezené právní otázce pak dovolací soud dodává, že žalovaná v tomto směru nezpochybňuje, že by vyhrocenost vztahů mezi účastníky neměla mít vliv na nemožnost rozdělení společných nemovitostí na bytové jednotky, spíše se ohrazuje proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že to byla právě žalovaná, kdo neshody vyvolával či se dopouštěl provokací. Žalovaná se však nesprávně domnívá, že závěr odvolacího soudu ohledně původce vzájemných konfliktů byl podkladem pro rozhodnutí, zda bude vyhověno návrhu žalobce na přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví, anebo návrhu žalované na rozdělení na bytové jednotky či vznik podílového spoluvlastnictví, a rovněž nesprávně z toho dále vyvozuje, že návrhu toho, kdo byl odvolacím soudem označen za „agresora“, nebude z tohoto důvodu automaticky vyhověno, což žalovaná pociťuje jako nespravedlivé, neboť se domnívá, že původcem konfliktů nebyla ona, ale žalobce. Tak tomu však v žádném případě není. Důvodem, pro který odvolací soud přikázal nemovitosti žalobci, byla nemožnost rozdělení na bytové jednotky či přikázání do podílového spoluvlastnictví právě pro prokázanou vyhrocenost vzájemných vztahů, ať už konflikty vyvolával kterýkoliv z účastníků, anebo vinu nesli oba rovným dílem. Právě z tohoto důvodu nebylo možné vyhovět návrhu žalované, nikoliv proto, že byla odvolacím soudem označena za viníka vzájemných neshod. A protože žalovaná nenavrhovala, aby byly nemovitosti přikázány výlučně jí, nezbylo než vyhovět návrhu žalobce, jak již bylo vysvětleno výše.

Co se týče námitky žalované ohledně neprovedeného důkazu nahrávkou, kterým měla žalovaná prokázat hrubé chování žalobce k ní a který odvolací soud považoval za nadbytečný, neboť měl skutkový stav potřebný pro rozhodnutí již za dostatečně prokázaný, dovolací soud uzavírá, že – ačkoliv odůvodnění odvolacího soudu zde nebylo zcela optimálně formulováno – ani tento důkaz by nedokázal rozhodnutí odvolacího soudu zvrátit, protože závěr, kdo z účastníků vzájemné konflikty vyvolával, není pro rozhodnutí soudu o způsobu vypořádání společných nemovitostí rozhodující; postačí, aby bylo prokázáno, že vztahy konfliktní jsou. Provedením důkazu nahrávkou by se žalované podařilo nanejvýš prokázat, že konflikty nevyvolávala jen ona (jak bylo zjištěno z ostatních provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí), ale že svůj díl viny nesl i žalobce. To však opakovaně potvrzuje pouze odvolacím soudem zjištěnou vyhrocenost vzájemných vztahů mezi účastníky, avšak na výsledku řízení a soudem zvoleném způsobu vypořádání by to nic neměnilo. A pokud žalovaná nesouhlasí s hodnocením svědeckých výpovědí svědků navržených žalobcem, ze kterých odvolací soud vyvodil, že původcem provokací měla být žalovaná, dovolací soud pouze uzavírá, že žalovaná namítá toliko nesprávnost skutkových zjištění na základě hodnocení důkazů, což však přípustnost dovolání rovněž nezakládá.

Kromě toho, žalovaná ani ve vztahu k námitce neprovedeného důkazu nahrávkou neformuluje žádnou procesní otázku, v níž by se měl odvolací soud např. odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo by měl být naplněn jiný z předpokladů přípustnosti dovolání. Takto formulovaná námitka by mohla být nanejvýš vadou řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., ke které by však byl dovolací soud oprávněn přihlédnout pouze tehdy, když by dovolání bylo přípustné, což v tomto případě není.

Pokud se tedy žalovaná cítí být dotčena rozhodnutím odvolacího soudu, ve kterém bylo podle ní konstatováno, že v podstatě za veškeré konflikty mezi účastníky je zodpovědná žalovaná, dovolací soud pouze opakuje, že i kdyby byl důkaz nahrávkou proveden a bylo prokázáno, že hrubého či nevhodného chování se dopouštěl i žalobce vůči žalobkyni, nemělo by to žádný vliv na rozhodnutí soudu ve věci samé, tedy na zvolený způsob vypořádání společného jmění účastníků.

Ve vztahu k dalším námitkám obsaženým v dovolání žalované (např. tvrzeného vzniku bezdůvodného obohacení na straně rodičů žalobce nebo žalovanou podaného trestního oznámení na žalobce) jednak zcela absentuje jakékoliv vymezení přípustnosti dovolání a současně z obsahu dovolání není ani zřejmé, jak by měly být tyto námitky pro rozhodnutí o dovolání v této věci relevantní. Dovolací soud se jimi proto nezabýval.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

Nad rámec výše uvedeného dovolací soud uvádí, že by návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nemohlo být vyhověno, ani kdyby o něm dovolací soud rozhodoval samostatným usnesením ještě před rozhodnutím ve věci samé, a to proto, že neprodleným výkonem napadeného rozhodnutí žalované tvrzená závažná újma spočívající ve ztrátě bydlení nehrozí a hrozit nemůže, neboť napadené rozhodnutí žalované žádnou povinnost k vyklizení nemovitosti neukládá. Pokud by tedy žalovaná chtěla předejít tomu, aby se žalobce domáhal vyklizení nemovitosti, která na základě pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu nyní náleží již pouze do jeho výlučného vlastnictví, musela by žádat odklad právní moci napadeného rozhodnutí, nikoliv vykonatelnosti.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 5. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru