Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1119/2020Usnesení NS ze dne 13.08.2020

HeslaVydržení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1119.2020.1
Dotčené předpisy

§ 134 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1119/2020-169

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P. S., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalované RE Industrial Park, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/79, IČO 06021514, zastoupené Mgr. Janem Vytiskou, advokátem se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 28/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. října 2019, č. j. 28 Co 214/2019-143, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení.

Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 18 C 28/2018-91, zamítl návrh na určení, že žalobkyně má ve svém výlučném vlastnictví pozemek parc. č. XY o výměře 811 m2, ležící v katastrálním území a obci XY, zapsaný na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2019, č. j. 28 Co 214/2019-143, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II změnil výši náhrady nákladů řízení a ve zbývající části jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Za nesprávné právní posouzení pokládá závěr odvolacího soudu, že nejsou splněny podmínky vydržení, zejména, že není splněna podmínka oprávněné držby. Žalobkyně zdůrazňuje, že všechny nemovitosti, co nabyla, a předmětný pozemek včetně souvislého pruhu pozemku parc. č. XY tvořily jeden oplocený funkční celek, na kterém Č. S. před svým konkurzem realizoval svou činnost, přičemž žalobkyně na tuto činnost přímo navázala. Naopak společnosti P. m. a v. o. S. v likvidaci a UMOE SCHAT-HARDING spol. s r. o. v uvedeném areálu žádnou činnost nikdy nevykonávaly, ale pouze tyto nemovitosti nabyly v rámci konkurzu a obratem je prodaly žalobkyni. Žalobkyně byla přesvědčena, že spolu s ostatními pozemky nabyla na základě kupní smlouvy rovněž předmětný pozemek – byl jí předán celý areál jako jeden funkční celek, aniž by byl předmětný pozemek od zbytku areálu jakkoliv oddělen. Žalobkyně neměla důvod pochybovat o vlastnictví k předmětnému pozemku. Z předmětného pozemku bylo zajišťováno vytápění celého areálu, zásobování technickými plyny pro realizaci výroby. Vytápění bylo původně parovodní, poté bylo realizováno velkými zásobníky na PB a v současnosti přípojkou z tohoto pozemku na zemní plyn. Z areálu žalobkyně je na předmětný pozemek vedena rovněž elektrická přípojka a je z něj zajišťováno zásobování areálu žalobkyně elektrickou energií. Dále jsou přes něj vedeny i telefonní a informační sítě užívané žalobkyní. Předmětný pozemek je nezbytný pro provoz žalobkyně, neboť vjíždějící nákladní vozidla potřebují tento prostor pro vytočení. Žádný subjekt nikdy nenamítal, že by předmětný pozemek nebyl ve vlastnictví žalobkyně. Jednu hranici předmětného pozemku tvoří strmý odbagrovaný svah do výšky 20 metrů, je nezajištěný a je ve vlastnictví jediného společníka žalobkyně. Druhá hranice v terénu neexistuje, neboť funkčně a technicky navazuje na areál žalobkyně a na její další nemovitosti. S předmětným pozemkem žalobkyně vždy nakládala jako s vlastním, např. do něj investovala. Odvolací soud se tak odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2451/2011 a 22 Cdo 386/2000. Žalobkyně má za to, že jde o podobné případy, neboť se též na základě kupní smlouvy omylem chopila předmětného pozemku, který nekoupila, přičemž s ohledem na poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku jde o omyl omluvitelný. Odvolací soud (i soud prvního stupně) postupoval rovněž nesprávně, když nezohlednil skutečnost, že žalobkyní nabyté nemovitosti a předmětný pozemek fakticky tvoří jeden funkční celek, přičemž skutečný vlastník předmětného pozemku po celou vydržecí dobu své vlastnické právo nebránil, neboť ani on nepředpokládal, že by žalobkyně držela jeho pozemek, ale byl přesvědčen, že vlastnicí je žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Protože k vydržení vlastnického práva mělo dojít před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) ve smyslu § 3028 odst. 2 část věty před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Žalobkyně v dovolání zpochybňuje závěry soudů o nedostatku své dobré víry.

Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od judikatury citované žalobkyní v dovolání.

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 [uveřejněném pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)], podle něhož „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněném pod č. C 1067 v Souboru), se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud zpochybní závěr o existenci dobré víry držitele, zda mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C 1 068 v Souboru)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou totiž často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)].

Vydržet lze vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše dostupné na www.nsoud.cz)].

Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).

V této věci odvolací soud uzavřel, že dobrou víru žalobkyně vyvrací nejen výpověď jejího tehdejšího jednatele B. H., který výslovně uvedl, že předmětný pozemek žalobkyně nekupovala a užívala ho proto, že si myslela, že jej užívat může, neboť v areálu byly tehdy dobré vztahy a „její právní předchůdce“ jej taky užíval a nikdo proti tomu nic nenamítal. Ale i geometrický plán na dělení pozemku, který je nedílnou součástí kupní smlouvy ze dne 21. 2. 2003, kterou žalobkyně nabyla od UMOE SCHAT-HARDING spol. s. r. o. (právní předchůdce žalované) stavby a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 3384 m2, nově vytvořený uvedeným geometrickým plánem z pozemku parc. č. st. XY, z něhož je seznatelné, že předmětný pozemek je rovněž součástí pozemku parc. č. st. XY, který nesousedí s pozemkem žalobkyni kupní smlouvou prodaným. Žalobkyně musela mít podle odvolacího soudu při běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém (tedy i po ní) požadovat, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že jí předmětný pozemek patří. To z následujících důvodů: předně předmětný pozemek nebyl „součástí“ souboru nemovitostí, které na základě kupní smlouvy ze dne 21. 2. 2003 žalobkyně koupila, není v terénu přesně identifikovatelný a nebyl oplocen, respektive „připlocen“ k ostatním koupeným nemovitostem. Dále byl na první pohled od koupeného pozemku oddělen pozemkem parc. č. st. XY, o němž žalobkyně z uvedené smlouvy věděla, že je vlastnictvím prodávající společnosti UMOE SCHAT-HARDING spol. s. r. o.

Tyto závěry nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím řízení obstojí. Žalobkyně ostatně tyto závěry v dovolání ani přímo nezpochybňuje.

Žalobkyně argumentačně staví přípustnost svého dovolání na tom, že v daném případě byly dány okolnosti, které nasvědčují oprávněnosti její držby. Nijak však nepolemizuje s klíčovým závěrem napadeného rozhodnutí, podle něhož, i kdyby zde takové okolnosti skutečně byly dány, nemohla být žalobkyně v dobré víře proto, že zde byly jiné okolnosti, které s přihlédnutím k běžné opatrnosti její dobrou víru přímo vylučovaly. Odvolací soud akcentoval jako okolnosti vyvracející dobrou víru žalobkyně především vědomost tehdejšího jednatele o tom, že žalobkyně není vlastníkem předmětného pozemku, geometrický plán tvořící součást kupní smlouvy, na základě níž žalobkyně nemovitosti v areálu nabyla, ze kterého je patrné, že předmětný pozemek převáděn nebyl, jakož i faktickou polohu předmětného pozemku – předmětný pozemek není podle skutkových závěrů odvolacího soudu, které dovolací soud nemůže přezkoumávat (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), k nemovitostem žalobkyně připlocen, naopak je od nich oddělen dalším pozemkem žalované. Vzhledem k tomu, že tyto závěry, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, nebyly v dovolání relevantně zpochybněny, nemůže být dovolání přípustné. Samotné subjektivní přesvědčení žalobkyně o vlastnictví předmětného pozemku ani jeho užívání nemůže vést k vydržení vlastnického práva k němu.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 8. 2020

Mgr. Michal Králík Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru