Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1112/2020Rozsudek NS ze dne 23.06.2020

HeslaStavba neoprávněná
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1112.2020.1
Dotčené předpisy

§ 135c obč. zák.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1112/2020-247

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka, a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce M. E., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí 274, proti žalované I. O., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 5 C 425/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2019, č. j. 20 Co 292/2019-225, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2019, č. j. 20 Co 292/2019-225, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 8. 2019, č. j. 5 C 425/2013-200, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce je vlastníkem pozemku st. par. č. XY a pozemku par. č. XY, žalovaná je vlastnicí pozemku st. par. č. XY a pozemku par. č. XY, vše v obci a katastrálním území XY. Žalobce se domáhal odstranění části domu žalované č. p. XY, který byl právní předchůdkyní žalované postaven zčásti i na jeho pozemcích st. par. č. XY a par. č. XY (zastavěná část byla od pozemků žalobce oddělena a byl vytvořen nový pozemek par. č. XY). Podle žalobce se jedná o nepovolenou stavbu. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť právní předchůdce žalobce dal souhlas s provedením stavby a zároveň se jedná o minimální část pozemků ve vlastnictví žalobce. Žalovaná také poukazovala na hrubý nepoměr mezi ochranou vlastnického práva žalobce – šlo o „přestavek“ ve výměře 3 m2 – oproti nákladům, které by byly spojeny s odstraněním stavby.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 5 C 425/2013-200, zamítl žalobu na odstranění části stavby (výrok I.), žalované přikázal do vlastnictví pozemek par. č. XY a uložil jí povinnost zaplatit žalobci 15 000 Kč (výroky II. a III.). Výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.

Jde o neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“), kterou zřídila právní předchůdkyně žalované. Ta si k zřízení stavby na cizím pozemku zajistila pouze souhlas jednoho z tehdejších podílových vlastníků sousedního pozemku. Stavbu nebylo možné přikázat do vlastnictví žalobce kvůli jejímu rozsahu a účelu, a také proto, že do pozemku žalobce zasahuje jen minimálně. Nařízení odstranění stavby by bylo neúčelné a nepřiměřeně tvrdé; odstraněním stavby by se postavení žalobce nezlepšilo. Soud dospěl k závěru, že zásah do vlastnictví žalované by byl v nepoměru s výhodou žalobce, kterou by získal odstraněním stavby, i navzdory tomu, že se jedná o jeho pozemek. Ačkoliv právní předchůdkyně žalované jednala v nedbalosti, protože si neověřila vlastnické poměry sousedních pozemků a nezajistila formální náležitosti takového souhlasu, o souhlas jako takový požádala. Soud svůj závěr opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2106/2015.

Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2019, č. j. 20 Co 292/2019-225, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud v zásadě, s výjimkami uvedenými níže, postupoval podle judikatury Nejvyššího soudu, zejména podle rozsudku ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, a rozsudku ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1977/2004. Konstatoval, že odstranění stavby není v této věci účelné; naopak je vhodné její přikázání do výlučného vlastnictví žalované za náhradu. Právní předchůdkyně žalované měla souhlas alespoň jednoho podílového spoluvlastníka, druhá podílová spoluvlastnice nesouhlas se stavbou nikdy neprojevila a nijak proti stavbě nezakročila. Žalovaná stavbu ve shodě s jejím účelem hospodárně využívá výlučně a jen ke svému bydlení.

Proti rozsudku podal žalobce („dovolatel”) dovolání, které odůvodňuje odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; jde o otázku, zda vlastník pozemku, na které stojí neoprávněná stavba, zřízená bez stavebního povolení, má právo na její odstranění. Dovolatel tvrdí, že nenalezl žádné rozhodnutí, které by uvedenou otázku s konečnou platností vyřešilo. Uplatňuje dovolací důvod v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Odvolací soud se podle dovolatele nevypořádal s otázkou, zda vlastník pozemku, na němž stojí neoprávněná stavba zřízená bez stavebního povolení, má právo, aby byla z jeho pozemku odstraněna. Oba nalézací soudy postupovaly chybně, protože nevzaly vúvahu, že jde o stavbu bez stavebního povolení. Právní předchůdkyně žalované neměla ani souhlas vlastníka pozemku, ani stavební povolení – jedná se tak o stavbu na cizím pozemku a také o tzv. černou stavbu. To, že žaloba byla zamítnuta, pomohlo žalované, neboť jí to zjednodušilo její postavení i ve správním řízení o vydání stavebního povolení. Žalovaná nemovitost neužívá a již v době nabytí nemovitosti věděla a probíhajícím sporu; o její dobré víře tak nemůže být řeč. Dovolatel odkazuje na principy vyvlastnění a uvádí, že v jeho případě byly podmínky vyvlastnění porušeny – absentuje veřejný zájem a nepostupovalo se podle zákona. Žalovaná nemá stavební povolení, přičemž v řízení o stavebním povolení může být nařízeno odstranění stavby. Postavením stavby porušila žalovaná (resp. její právní předchůdkyně) jak normy práva soukromého, tak normy práva veřejného a soud její protiprávní jednání posvětil a ulehčil jí postup i v rámci legalizace její černé stavby; učinil ji dokonce vlastnicí zastavěného pozemku. Navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání souhlasí s názory obou nalézacích soudů, které jsou i v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a argumentuje, že dovolání je nepřípustné, resp. nedůvodné. Dovolatel předkládá v podstatě stejné skutečnosti, které uplatnil již v odvolání. Nespecifikuje právní otázku a dovolání je pouze obecné a tvoří jej nesouhlas s hodnocením důkazů. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, žalovaná argumentuje, že námitka, že soud překročil rámec žalobního žádání, je nedůvodná. Nejvyšší soud se i zabýval otázkou absence stavebního povolení v podobných případech, např. v rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 265/96; žalovaná i dále odkazuje na rozsáhlou judikaturu. Soudy správně vzaly v potaz to, že právní předchůdkyně žalované měla souhlas alespoň jednoho podílového spoluvlastníka, druhá podílová spoluvlastnice nikdy neprojevila nesouhlas se stavbou a nikdy proti stavbě nezakročila. Stavbu vybudovala právní předchůdkyně žalované před 14 lety a žalovaná stavbu užívá v souladu s jejím účelem. Pozemek dovolatele je navíc jen nepatrně zastavěn. Navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Nelze sice přisvědčit dovolateli, že jím nastolená otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena; ten se otázkou vztahu žaloby na odstranění neoprávněné stavby a nedostatku stavebního povolení již zabýval. Napadené rozhodnutí je však zčásti s judikaturou dovolacího soudu v rozporu.

Protože ke vzniku neoprávněné stavby mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“), se provádí podle dosavadních předpisů (v dané věci podle § 135c obč. zák.). Uvedený závěr vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, a z rozsudku Nejvyššího soudu

ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, i z dalších rozhodnutí (tato i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou uveřejněna na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Podle § 135c odst. 1 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil.

Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníka pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí (§ 135c odst. 2 obč. zák.).

Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě (§ 135c odst. 3 obč. zák.).

V řízení o vypořádání neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák. je žalovaným vlastník neoprávněné stavby; jemu se též přičítá dobrá či zlá víra jeho předchůdce, že má právo na cizím pozemku stavět.

Z § 135c obč. zák. vyplývá, že nelze nařídit odstranění stavby tam, kde to není účelné. Účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby je třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy soud musí přihlížet také k tomu, zda by odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy. Přihlíží se zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku či naopak, zda stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří a teprve dodatečně podle geodetického zaměření a podle provedené opravy zjistil opak. Soud musí v těchto případech porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení stavby uplynula. Nelze předvídat všechny okolnosti, které bude nutno při rozhodování o neoprávněné stavbě vzít v úvahu. Soud musí pečlivě přihlédnout ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a vzniklou situaci komplexně zhodnotit. V případě, že vlastník pozemku od počátku o neoprávněné stavbě věděl a bez vážného důvodu se u stavebního úřadu nebo u soudu nedomáhal zastavení stavebních prací a brání se až po dokončení stavby, je třeba zvážit, zda jeho jednání není šikanou a zda by rozhodnutí o odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2003). Podmínkou vypořádání neoprávněné stavby ve prospěch stavebníka je tedy v zásadě skutečnost, že stavbu zřídil v dobré víře, že má k tomu soukromoprávní titul.

Žalobce v dovolání namítá, že se nalézací soudy nevypořádaly s tím, že ve věci jde o stavbu zřízenou bez stavebního povolení (nepovolenou stavbu); to tvrdil i v odvolacím řízení, odvolací soud se však touto námitkou nezabýval.

Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003), a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil např. v usnesení ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011. Z toho a contrario vyplývá, že závěr o oprávněnosti stavby je spojen výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě, a nikoliv se stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, resp. jejich absencí. Tedy při rozhodování o neoprávněné stavbě není rozhodující, zda jde ve smyslu stavebních předpisů o stavbu povolenou či nikoli. Rozhodnutí soudu o neoprávněné stavbě nezasahuje nijak do pravomoci správních orgánů rozhodnout o povolení takové stavby, ani takové rozhodnutí o povolení stavby nenahrazuje (shodně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2233/2013; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 907/2014, dostupným na http://nalus.usoud.cz). Dále viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 848/2018.

Jedním z kritérií pro rozhodnutí o neoprávněné stavbě je však dobrá víra stavebníka, že staví na svém, resp. že má právo zřídit na cizím pozemku stavbu. Tato dobrá víra může být podpořena i tím, že stavěl v souladu se stavebním povolením; naopak nedostatek stavebního povolení tam, kde jej bylo podle zákona třeba, dobrou víru stavebníka zpochybňuje. I když tedy to, že stavebník stavěl bez stavebního povolení, nevylučuje možnost zřízení věcného břemene k zastavěnému pozemku ve prospěch stavebníka, jde o významnou skutečnost pro posouzení jeho dobré víry, kterou se soudy musejí vždy zabývat a vyhodnotit ji v kontextu všech zjištěných skutečností. Pokud by totiž stavební řízení proběhlo, s vysokou pravděpodobností by zjistil skutečné právní vztahy k sousednímu pozemku, a také by musel doložit souhlas vlastníka či spoluvlastníků se stavbou na jejich pozemku. Je též třeba zabývat se otázkou, proč stavebník řízení o vydání stavebního povolení nevyvolal.

Pokud odvolací soud uvedenou skutečnost – nedostatek stavebního povolení – pominul, ač na ni žalobce v odvolacím řízení poukazoval, a z tohoto hlediska nehodnotil, zda a nakolik byla žalobkyně (její předchůdkyně) v dobré víře, že má soukromé právo na pozemku stavět, je právní posouzení věci předčasné, a tudíž i nesprávné; celé rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním hodnocení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Požadavek zvážení dobré víry stavebníka vyplývá i z citovaného R 23/2003.

Jestliže s tím souhlasí vlastník pozemku, lze při rozhodování dle § 135c obč. zák. pozemek zastavěný neoprávněnou stavbou přikázat za náhradu do vlastnictví stavebníka, a to i proti jeho vůli (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 42/2001). V této věci soud prvního stupně přikázal pozemek pod přestavkem vlastnici stavby bez souhlasu vlastníka pozemku s tím, že jde jen o nepatrnou výměru a vlastník pozemku neutrpí citelnější újmu; tento závěr dovolání nenapadá. Nicméně nelze přehlédnout vztah přikázání pozemku do vlastnictví žalované a dovolatelem vytýkanou skutečností, že stavba nebyla povolena (ze spisu nevyplývá opak). Pokud by totiž v dalším řízení stavební úřad nařídil odstranění stavby, pak by žalované zůstalo bez spravedlivého důvodu i vlastnické právo k dříve zastavěné části pozemku. Již z tohoto důvodu nebylo přikázání zastavěného pozemku do vlastnictví na místě; pokud v dalším řízení soudy neshledají důvody pro odstranění přestavku a nebudou splněny podmínky uvedené v R 42/2001, zřídí ve prospěch žalobkyně k zastavěné části věcné břemeno (služebnost). Pokud by později byla stavba odstraněna, trvání služebnosti by se řídilo § 1299 o. z. I v této části je tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou, a to se zmíněným R 42/2001.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243e odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 6. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru