Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1101/2020Rozsudek NS ze dne 24.06.2020zrušení věcného břemene zřízeného podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb.

HeslaVěcná břemena
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1101.2020.1
Dotčené předpisy

§ 1299 odst. 2 o. z.

§ 28d předpisu č. 42/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1101/2020-635

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců 1) M. Š., narozeného XY, bytem XY, 2) N. Š., narozené XY, bytem XY, 3) M. T., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Pavlem Dejlem, LL. M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 24, proti žalovanému B., IČO XY, se sídlem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na Zábradlí 205/1, o zrušení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 133/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 21 Co 132/2019-589, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 21 Co 132/2019-589, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 19 C 133/2017-473, zamítl žalobu na zrušení věcného břemene užívání 7 bytů a 3 ateliérů (čísla 3, 4 a 5) žalovaného, zapsaného na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město XY, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY, k pozemku parc. č. XY o výměře 537 m², zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY (výrok I), i žalobu o uložení povinnosti žalobcům zaplatit společně a nerozdílně žalovanému za zrušení věcného břemene přiměřenou náhradu ve výši 4 213 000 Kč (výrok II), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III) a státu (výrok IV).

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou vlastníky předmětného pozemku s bytovým domem, v němž na základě hospodářské smlouvy s jejich předchůdcem a jejích dodatků předchůdce žalovaného vybudoval vestavbu a nástavbu (7 bytových jednotek a 4 ateliéry). V roce 1996 bylo v katastru nemovitostí zapsáno oprávnění žalovaného z věcného břemene užívání. Soud neshledal trvalou změnu poměrů, k níž by došlo oproti době vzniku služebnosti, vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panující oprávněné osoby dle § 1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Ačkoli v původní hospodářské smlouvě podle tehdy platných předpisů bylo vymezeno právo užívání až do úplného vypořádání nákladů, byla smlouva nahrazena zákonným věcným břemenem a zrušení věcného břemene by znamenalo vznik bezdůvodného obohacení na straně žalobců, neboť žalovaný má nejen práva, ale i povinnosti z věcného břemene, které řádně vykonává. Žalobci spatřují hrubý nepoměr jen v ekonomických důsledcích spojených s existencí věcného břemene, neboť došlo k navýšení cen bytů v Praze, což samo o sobě není změnou poměrů zakládající hrubý nepoměr. Žalobci poukazovali jen na zisky žalovaného z nájemného, netvrdili žádnou reálnou trvalou změnu, která nebyla prokázána ani např. ve výběru nájemného, pronájmu za jiným, např. komerčním účelem, v osobních poměrech a chování účastníků atd. Poukázal i na rozpory ve znaleckých posudcích předložených žalobci.

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 21 Co 132/2019-589, zamítl návrh na nařízení předběžného opatření (výrok I) a rozhodl o vrácení složené jistoty žalobcům (výrok IV). Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III). Ztotožnil se se závěrem, že hospodářskou smlouvu uzavřenou mezi předchůdcem žalobců a předchůdcem žalovaného nahradilo zákonné věcné břemeno svědčící družstvu podle § 28d zákonného opatření č. 297/1992 Sb., kterým byl (mimo jiné) doplněn zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), a k otázce podmínek, za nichž lze zrušit věcné břemeno podle § 28d transformačního zákona, poukázal na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 65/2018, od nichž není důvod se odchylovat i v této skutkově obdobné věci. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení ohledně (vynutitelného) neplnění či porušování povinností ze strany žalovaného, resp. jeho členů, stejně jako argumentace obsahem hospodářské smlouvy ze dne 3. 11. 1977 a závěry znaleckého zkoumání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, jímž napadli výrok II o věci samé a III o nákladech řízení, navrhli jejich změnu, případně jejich zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Napadené výroky spočívají na nesprávném a zčásti chybějícím právním posouzení věci. Rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které sice již byly v jednom rozhodnutí dovolacího soudu vyřešeny, avšak bez zohlednění řady relevantních skutečností, tedy nikoli v plném rozsahu, a měly by být v jejich případě posouzeny jinak, a to:

1) aplikace § 1299 odst. 2 o. z. v případě věcného břemene zřízeného § 28d transformačního zákona;

2) obsahu práv a povinností členů bytového družstva, kterému svědčí věcné břemeno zřízené § 28d transformačního zákona, na straně jedné, a obsahu práv a povinností vlastníků věci zatížené věcným břemenem na straně druhé.

Napadené výroky závisí též na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to:

3) rozsahu odvolacího přezkumu, jak plyne z §§ 212 a 212a o. s. ř.;

4) obsahových náležitostí písemného vyhotovení rozsudku, jak plynou z § 157 odst. 2 o. s. ř.;

5) posouzení náhrady nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.

V rozsáhlém dovolání dovolatelé zopakovali skutkový stav věci a svá tvrzení, o něž žalobu opřeli. Poukázali na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2096/15 (dle nějž by mělo podléhat revizi, zda prospěch bytového družstva z věcného břemene podle § 28d transformačního zákona stále ještě v běhu času odpovídá zhodnocení nemovité věci, a pro řešení se nabízí § 1299 o. z.; je nutno posuzovat specifika konkrétních případů a je třeba zvážit pozitiva a negativa na straně vlastníka bytových jednotek spočívající ve zhodnocení věci i nemožnosti jednotky fakticky užívat a na straně oprávněné osoby spočívající v možnosti bezplatně užívat cizí bytové jednotky s právem jejich pronájmu a ztrátě této výhody). Vyjádřili názor, že za trvalou změnu poměrů vyvolávající hrubý nepoměr dle § 1299 odst. 2 o. z. je třeba považovat skutečnost, že se žalovanému již dostalo ze strany dovolatelů adekvátního protiplnění za zhodnocení jejich domu. Podle jejich mínění se na jejich úkor obohacuje žalovaný a také jeho členové (i cenami převáděného členského podílu). Byty navíc již neslouží k ubytování členů družstva, nýbrž jiných osob, i ke krátkodobému ubytování zahraničních turistů, čímž žalovaný porušuje zákon (což je důvodem i pro zrušení žalovaného družstva). K tomu navrhovali důkazy, soud prvního stupně k nim ale nepřihlédl. Většina bytů je tak užívána ke komerčním účelům a nikoli k zajištění bytové potřeby členů žalovaného, jenž dlouhodobě neplní své zákonné povinnosti přispívat na opravy a zachování domu a umožnit dovolatelům kontrolu jejich majetku a způsobu jeho užívání (činí stavební úpravy a změny trvalého charakteru omezující pokojné užívání domu nájemci ostatních prostor v domě). Tuto skutečnost namítali v odvolání, a pokud se jí odvolací soud nezabýval, je jeho posouzení nesprávné. Podrobně zopakovali své argumenty z odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a poukázali na jeho nesprávné závěry, s nimiž se odvolací soud nevypořádal a jen přepsal argumenty ze zcela jiné věci rozhodované dovolacím soudem.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018,

sp. zn. 22 Cdo 807/2018, všechna dostupná na www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Přípustnost dovolání není u některých otázek [zejm. body 1) a 2)] vymezena výslovně zcela určitým způsobem, nicméně z dalšího obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelé nesouhlasí s tím, jak v usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 65/2018 (o něž odvolací soud své rozhodnutí opřel), dovolací soud posoudil předpoklady pro zrušení služebnosti podle § 1299 odst. 2 o. z. v případě věcného břemene založeného podle § 28d transformačního zákona [zejména nesouhlasí se závěrem, že zrušení věcného břemene podle § 1299 odst. 2 o. z. u věcného břemene svědčícího družstvu podle § 28d transformačního zákona by přicházelo v úvahu „pouze“ tehdy, „pokud by ke dni rozhodnutí soudu nesvědčilo členovi družstva právo nájmu družstevního bytu (šlo by o ,volný‘ byt, resp. jednotku)“, a domáhají se jeho přehodnocení]. Uvedený závěr považují za rozporný s § 1299 odst. 2 o. z. a se závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 2069/15. Dále se domáhají vyřešení otázek, které dovolacím soudem v označeném rozhodnutí vyřešené nebyly, a odvolací soud je vyřešil v rozporu s označenými rozhodnutími řešícími otázku možnosti zrušení věcného břemene dle § 1299 odst. 2 o. z. obecně (tedy v rozporu se standardní rozhodovací praxí dovolacího soudu). Z dovolání je zřejmé, že za takové otázky považují, zda pro zrušení věcného břemene založeného § 28d transformačního zákona podle § 1299 odst. 2 o. z. je významná skutečnost, že na základě dalších dispozic členů družstva a nájemců bytů (přenecháním do užívání třetím osobám) nejsou tyto byty zatížené věcným břemenem ve prospěch družstva fakticky užívány nájemci (členy družstva), nýbrž dalšími osobami, a skutečnost, že družstvo oprávněné z věcného břemene neplní (či porušuje) povinnosti s touto služebností spojené [otázka pod bodem 1) dovolání].

Dovolatelé odkázali na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1624/2002, v němž za trvalou změnu poměrů odůvodňující zrušení služebnosti považoval dovolací soud přírůstek do rodiny povinného a potřebu získat pro sebe možnost užívat i prostory zatížené věcným břemenem doživotního užívání ve prospěch oprávněného, a sp. zn. 22 Cdo 82/2008, v němž takovou změnu poměrů shledal dovolací soud v chování účastníků a jejich vzájemných vztazích. Za rozporný s tím považují závěr odvolacího soudu, že u věcných břemen založených § 28d transformačního zákona „není zásadně třeba zkoumat konkrétní skutkové okolnosti věci a zabývat se žalobními tvrzeními žalující strany“, a že § 1299 odst. 2 o. z. je možno aplikovat jedině v případě, že by ke dni rozhodnutí soudu nesvědčilo žádnému z členů oprávněného bytového družstva právo nájmu k bytu zatíženému věcným břemenem. Podle dovolatelů odvolací soud svým výkladem fakticky možnost aplikace § 1299 odst. 2 o. z. na věcná břemena založená § 28d transformačního zákona vyloučil. Uvolnění družstevního bytu nadto nelze považovat za trvalou změnu. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 477/05, je smyslem § 28d transformačního zákona snaha o spravedlivé uspořádání majetkových vztahů mezi vlastníky domů a bytovými družstvy, která domy svým nákladech zhodnotila, odvolací soud však dovodil, že účelem věcného břemene mělo zřejmě být trvalé zajištění bezplatného užívání cizí nemovitosti pro členy bytových družstev bez ohledu na výši vynaložených nákladů. Zákonodárce logicky nemohl omezit trvání takto zřízených věcných břemen na stejnou dobu, když se v každém jednotlivém případě lišila výše vynaložených nákladů družstvem i výše zhodnocení nemovitosti.

Dovolatelé dále rozporují závěr, že by účastníky řízení museli být nájemci předmětných bytů a atelierů, takovou podmínku § 1299 odst. 2 o. z. neobsahuje. Výklad § 28d transformačního zákona a § 1299 odst. 2 o. z. je třeba provádět ve světle principu proporcionality a žalobci znaleckým posudkem prokázali, že výhoda již byla z jejich strany žalovanému dávno vyrovnána a další omezování jejich vlastnického práva ve prospěch žalovaného je nedůvodné a protiústavní.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (k důvodům přípustnosti viz níže), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Z hlediska požadavku na přehodnocení závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 65/2018, nelze považovat dovolání za přípustné (dovolací soud neshledal důvod pro přehodnocení tam vyslovených závěrů), z hlediska rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při posuzování předpokladů pro zrušení věcného břemene dle § 1299 odst. 2 o. z. (z pohledu výše uvedených otázek, které nebyly dovolacím soudem v označeném rozhodnutí řešeny) je dovolání přípustné a důvodné.

Nalézací soudy správně posuzovaly danou věc podle ustanovení o. z. (viz § 3028 odst. 2 o. z.).

Podle § 1299 odst. 2 o. z. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.

K bodu 1) dovolání z hlediska požadavku na přehodnocení dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu:

V usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 65/2018, které obstálo i z pohledu ústavnosti (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 2163/18, dostupným na https://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu), se Nejvyšší soud zabýval otázkou možnosti zrušení věcného břemene založeného podle § 28d transformační zákona podle § 1299 odst. 2 o. z., a to z důvodu plynutí času, a vymezil v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 2096/15 (ponechávajícím takové posouzení na úvaze obecných soudů dle specifických podmínek konkrétních případů), podmínky, za nichž lze ke zrušení předmětného věcného břemene z tohoto důvodu přistoupit. Vyšel přitom i ze závěrů vyslovených v usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 477/05. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí podstatné části rozhodnutí dovolacího soudu cituje, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (účastníkům je jeho obsah znám). Dovolací soud v něm dovodil, že zákonodárce měl možnost omezit trvání věcného břemene na určitou dobu, přesto je v § 28d transformačního zákona zřídil na dobu neurčitou. Je tak třeba vyjít z toho, že jeho úmyslem nebylo vázat trvání uvedeného práva na běh času. Vyšel též ze skutečnosti, že ústavnost tohoto ustanovení nebyla zpochybněna. Právo odpovídající věcnému břemenu má být ekvivalentem za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví jiného subjektu; bez takové právní úpravy by vzniklo vlastníkovi budovy bezdůvodné obohacení. Zdůraznil, že zůstává zachována povinnost oprávněného podílet se na nákladech na zachování a opravách budovy podle § 151n odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 („obč. zák.“), a s ohledem na obsah práva nájmu družstevního bytu, vycházejícího z vlastnictví členského podílu majícího majetkovou hodnotu vyjádřenou cenou obvyklou, a znehodnocení členského podílu nájemce v případě zrušení věcného břemene svědčícího družstvu podle § 28d transformačního zákona (majícího za následek zánik majetkového práva – nájmu družstevního bytu), a to navíc v předmětném řízení, ve kterém nájemce nebyl účastníkem, a nemohl tedy mít vliv na obsah rozhodnutí, dovodil, že postup naznačený Ústavním soudem v usnesení ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 2096/15, by přicházel do úvahy, pokud by ke dni rozhodnutí soudu nesvědčilo členovi družstva právo nájmu družstevního bytu (šlo by o „volný“ byt, resp. jednotku).

Nejvyšší soud tak ve výše uvedeném rozhodnutí zdůvodnil, proč v uvedeném konkrétním případě při zrušení (§ 1299 odst. 2 o. z.) věcného břemene založeného podle § 28d transformačního zákona považuje právě skutečnost, zda ke dni rozhodnutí soudu svědčí členovi družstva právo nájmu družstevního bytu, za zásadně významnou pro postup naznačený v dovolateli označeném usnesení Ústavního soudu. Tyto závěry zaujal ve vztahu k žalobě spatřující trvalou změnu poměrů pouze v běhu času, s nímž žalobkyně spojovala faktické „odbydlení“ věcného břemene, a odvolací soud dovodil, že jen běh času nemůže narušit rovnováhu mezi absolutními časově neomezenými právy, které zákonodárce „vybalancoval“ zřízením věcného břemene podle § 28d transformačního zákona. Od vyslovených závěrů, jež obstály i v rovině ústavní (s nimiž je napadené rozhodnutí souladné), neshledává dovolací soud důvod se odchýlit. Nicméně odvolací soud si nesprávně vyslovené závěry vyložil tak, že u bytu, jenž není „volný“, nepřipouštějí možnost zrušení předmětného věcného břemene ani z jiných důvodů (k tomu viz níže uvedené).

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 65/2018, není založeno na závěru, že by účastníky řízení o zrušení věcného břemene založeného podle § 28d transformačního zákona museli být vždy i nájemci předmětných bytů. Dovolací soud v označeném usnesení ve svých závěrech pouze poukázal na zásadní dopady rozhodnutí o zrušení věcného břemene do majetkových poměrů členů družstva a nájemců bytů, aniž by v jím projednávané věci (vzhledem k tomu, že nebyli účastníky řízení) měli možnost výsledek řízení ovlivnit, což byl jeden z argumentů podporujících závěr, že zrušení předmětného věcného břemene v jím projednávané věci (z důvodu pouhého plynutí času) přichází v úvahu jen u bytu právně „volného“. Neučinil tedy obecně platný závěr o tom, že takového řízení se musí vždy člen družstva (nájemce zatíženého bytu) účastnit. Ani pro přehodnocení tohoto závěru neshledal tedy dovolací soud důvod.

Lze jen dodat, že člen družstva (nájemce zatíženého bytu), jenž není oprávněným z věcného břemene a účastníkem řízení o zrušení věcného břemene podle § 28 transformačního zákona, má možnost výsledky řízení ovlivnit podporou oprávněného družstva prostřednictvím institutu vedlejšího účastenství (§ 93 o. s. ř.), neboť má právní zájem na výsledku takového řízení, a může takto ovlivnit jeho výsledek realizací stejných práv a povinností, jako má účastník řízení. V označené věci projednávané dovolacím soudem tomu tak ale nebylo.

K bodu 1) dovolání z hlediska rozporu napadeného rozhodnutí se standardní rozhodovací praxí dovolacího soudu při řešení výše uvedených otázek týkajících se neplnění (porušování) povinností oprávněného z věcného břemene a přenechávání bytů nájemci k užívání dalším osobám:

V usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 65/2018, dovolací soud výslovně uvedl, že dovolatelka v odvolacím řízení neuplatnila výtky, „že žalovaný a osoby, kterým prostory umožňuje užívat, výhody zneužívají v neprospěch žalobkyně – přenechávají je k užívání rodinným příslušníkům členů žalovaného nebo dokonce inkasují příjmy z pronájmu třetím osobám,“ a „že žalovaný neplní povinnosti, které vůči ní má – nehradí náklady související s užíváním jednotek zatížených věcným břemenem a žalobkyně je musí doplácet společenství vlastníků bytových jednotek“. Proto (vzhledem k zásadě projednací) tyto skutečnosti nevzal odvolací soud při rozhodování věci v potaz (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012,

sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Také dovolací soud se jimi proto v uvedeném rozhodnutí nezabýval.

Nelze vyloučit zrušení nebo omezení věcného břemene založeného podle § 28d transformačního zákona pro trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby za náhradu (§ 1299 odst. 2 o. z.).

Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a ponechává řešení této otázky na uvážení soudu rozhodujícího konkrétní případ. Nelze pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu, a proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4747/2015, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1793/2018). Ustanovení § 1299 odst. 2 o. z. patří totiž k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013,

sp. zn. 22 Cdo 1429/2012, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 129/2009, k § 151p obč. zák.). Označená rozhodnutí přijatá za dřívější úpravy jsou použitelná i pro výklad ustanovení § 1299 odst. 2 o. z. (srov. obdobný závěr v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 895/2015). Z konstantní judikatury dovolacího soudu k těmto normám vyplývá, že byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003).

V rozsudku ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2002, Nejvyšší soud dovodil, že pro úvahu, zda změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu k době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno. Taková změna může spočívat i v osobních poměrech účastníka právního vztahu, pokud se výrazným způsobem dotýká dalšího obsahu či trvání věcného břemene.

V rozsudku ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008, Nejvyšší soud připustil možnost zrušení věcného břemene pro změnu poměrů i v případě mimořádně konfliktních vztahů mezi účastníky. Uvedl, že došlo-li ke změně poměrů spočívající v tom, že vztahy mezi účastníky jsou mimořádně konfliktní a existence věcného břemene je důvodem sporů mezi nimi, které mají negativní vliv na užívání a údržbu domu, jsou dány důvody ke zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu.

Vysoce konfliktní vztahy mezi účastníky vedoucí k tomu, že nemovitost je zanedbaná a dlouhodobě není prováděna ani její základní údržba, ke které je povinen podle § 1263 o. z. i žalovaný (oprávněný z věcného břemene), považoval Nejvyšší soud za důvod pro zrušení věcného břemene i v rozsudku ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 427/2019 (za předpokladu porovnání újmy, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a případné újmy, která vznikla vlastníkovi zatížené nemovitosti v důsledku změny poměrů).

Odvolací soud v této věci vyšel z úvahy, že u bytu, jenž není „volný“, v řízení, jehož se neúčastní nájemci (členové družstva), nelze ke zrušení věcného břemene založeného podle § 28d transformačního zákona přistoupit, a že tvrzení žalobců ohledně (vynutitelného) neplnění či porušování povinností ze strany žalovaného, resp. jeho členů, stejně tak jako argumentace obsahem hospodářské smlouvy ze dne 3. 11. 1977 a závěry znaleckého zkoumání na uvedeném závěru nemohou nic změnit. K otázce přenechávání bytů nájemci k užívání třetím osobám se nevyjádřil.

Uvedené závěry tedy vycházejí z rozhodnutí dovolacího soudu v konkrétní věci, v níž byl dovolací soud limitován zjištěným skutkovým stavem a uplatněnou dovolací námitkou (řešil tedy zrušení věcného břemene jen z hlediska běhu času a „odbydlení“ si věcného břemene), které si odvolací soud nesprávně vyložil. Proto je nutno toto posouzení v dané věci považovat za zjevně nepřiměřené, neboť se v jejich důsledku odvolací soud řádně nevypořádal s tvrzenými skutečnostmi, které podle ustálené judikatury dovolacího soudu mohou v konkrétním případě vést k závěru o naplnění podmínek § 1299 o. z. umožňujícího zrušení služebnosti (mohou být významné pro vymezení hypotézy právní normy).

Lze souhlasit s tím, že plnění zákonných povinností oprávněnou osobou je vynutitelné soudně. To ovšem samo o sobě nevylučuje možnost, že v důsledku jejich neplnění mezi oprávněnou a povinnou osobou nastanou takové konfliktní vztahy, které vedou k tomu, že nemovitost nemůže být řádně udržována a má to negativní vliv na její užívání.

Přenechání bytů v nájmu členů družstva k užívání dalším osobám (podnájem bytu) je upraveno stanovami [viz § 731 odst. 1 písm. b) zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních společnostech a družstvech („o obchodních korporacích“)] a jejich porušování může být sankcionováno pouze družstvem [hrubé porušování povinností vyplývajících z nájmu může vést i k vyloučení člena z družstva dle § 734 odst. 1 písm. a) zákona o obchodních korporacích]. Je tedy na družstvu, aby sledovalo a vyhodnotilo, zda člen družstva realizuje práva a povinnosti z nájmu v souladu se zákonem a stanovami, a sjednalo nápravu. Nicméně nelze vyloučit, že případný podnájem, obzvláště opakovaný a současně krátkodobý (byť by byl realizován v souladu se stanovami, jejichž obsah je v dispozici členů družstva – viz § 553 a násl., § 656, § 731 odst. 2 zákona o obchodních korporacích), může být realizován takovým způsobem, že vede k narušení poměrů v domě a brání jeho řádnému užívání. Nelze tudíž a priori vyloučit, že v konkrétních podmínkách jeho realizace může vést i tato okolnost k závěru o vzniku takového nepoměru mezi užitkem (výhodou) oprávněného a zatížením služebné věci, který již lze kvalifikovat jako nepoměr hrubý, a lze-li jej vyhodnotit (s ohledem na konkrétní okolnosti věci) jako změnu trvalou (v poměru k době založení služebnosti), která může vést ke zrušení věcného břemene dle § 1299 odst. 2 o. z. za přiměřenou náhradu.

Napadené rozhodnutí sice není založeno na výslovném závěru, že „není třeba zkoumat konkrétní skutkové okolnosti věci a zabývat se žalobními tvrzeními žalující strany“, jak dovozují dovolatelé, nicméně přisoudilo jednomu z hledisek, o něž je žaloba opřena, takový význam, že ostatní tvrzené skutečnosti v odvolání (i ty, kterými se soud prvního stupně zabýval) nepovažoval odvolací soud pro vymezení hypotézy právní normy (v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) za právně významné. Žalobci přitom v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jeho závěry rozporovali a poukazovali na to, že v řízení uplatnili i další výše uvedené skutečnosti, z nichž vznik hrubého nepoměru dovozovali, a navrhovali k nim důkazy, které soud prvního stupně neprovedl. Těmito jejich námitkami se odvolací soud pro svůj chybný právní názor dostatečně nevypořádal.

Odvolací soud se tedy nezabýval tím, zda dovolatelé (jak uvedli v odvolání) tvrzené skutečnosti řádně uplatnili již v řízení před soudem prvního stupně (a jsou proto v odvolacím řízení podle § 205a o. s. ř. přípustné), zda k nim též navrhli důkazy způsobilé jejich tvrzení prokázat, zda je správný závěr soudu prvního stupně, že povinnosti z věcného břemene žalovaný stále řádně vykonává (a že žalobci výkon povinností žalovaným nerozporovali), či závěr, že byty nejsou využívány ke „komerčním účelům“. Zda tedy žalobci prokázali vznik takových konfliktních vztahů mezi účastníky, které znemožňují řádné užívání a údržbu domu (či navrhovali k tomu soudem neprovedené důkazy), a jaký význam to v této konkrétní věci má pro posouzení toho, zda nastala trvalá změna poměrů naplňující předpoklady pro zrušení služebnosti dle § 1299 odst. 2 o. z., to vše s přihlédnutím k oprávněným zájmům členů družstva, jimž svědčí právo byt užívat.

K bodu 2) dovolání – „obsahu práv a povinností členů bytového družstva, kterému svědčí věcné břemeno zřízené § 28d transformačního zákona, na straně jedné, a obsahu práv a povinností vlastníků věci zatížené věcným břemenem na straně druhé“:

Takto položená otázka není řádně vymezená, není z ní zřejmé, řešením jakého konkrétního právního problému by se na jejím základě měl dovolací soud zabývat (a zda je na jejím vyřešení napadené rozhodnutí založeno). Postrádá také jasné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelé namítají, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí a Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 65/2018 pominuly, že obsah práv členů žalovaného a hodnota jejich členského podílu se od obsahu práv členů jiných družstev a hodnoty jejich členských podílů významně liší, neboť je závislá na majetkové podstatě a právech každého jednotlivého družstva a nelze je srovnávat (zejména mezi členy družstva, kteří museli členským vkladem zainvestovat nákup pozemku a stavbu celého domu, a kteří nikoli, jako v této věci, kde se jejich postavení blíží postavení nájemců). Polemizují tak především se závěry dovolacího soudu vyslovenými v usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 65/2018, a domáhají se tak jejich přehodnocení. Pro to dovolací soud, jak je uvedeno výše, neshledává důvod. Dále poukazují na skutečnost, že družstvo může být založeno jen za účelem zajišťování bytových potřeb svých členů, a že k tomuto účelu předmětné byty fakticky neslouží. K tomu se již vyjádřil dovolací soud pod bodem 1).

K bodům 3) „otázka rozsahu odvolacího přezkumu, jak plyne z §§ 212 a 212a o. s. ř.“

4) „otázka obsahových náležitostí písemného vyhotovení rozsudku, jak plynou z § 157 odst. 2 o. s. ř.“:

Dovolatelé namítají, že podle rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, je odvolací soud povinen přezkoumat napadené rozhodnutí i z důvodů, které nebyly uplatněny, „takto však v předmětné věci odvolací soud nepostupoval, pokud se k důvodům uvedeným v odvolání nevyjádřil“. K tomu lze uvést následující:

Možnost odvolacího soudu přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, vyplývá přímo z § 212a odst. 1 o. s. ř. Takto položená otázka je však rozporná. Dovolává se rozhodnutí dovolacího soudu o povinnosti odvolacího soudu přezkoumat napadené rozhodnutí i z neuplatněných důvodů, ačkoli ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu, že se v rozhodnutí nevyjádřil k důvodům v odvolání uvedeným. Dovozování rozporu s označeným rozhodnutím dovolacího soudu tedy není případné. Prostřednictvím takto položené otázky uplatňují dovolatelé v podstatě nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a vady při zjišťování skutkového stavu.

Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud se v odůvodnění rozsudku nevypořádal s námitkami dovolatelů a jejich odkazy na rozhodnutí (zejména Ústavního soudu) a pouze citoval rozhodnutí v jiné věci, čímž podle rozsudku dovolacího soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2218/2017, existence rozhodnutí dovolacího soudu obsahujícího právní názor na řešení příslušné právní otázky nezbavila soud povinnosti v odůvodnění rozhodnutí reagovat (alespoň stručně) na právní argumentaci účastníka.

K oběma otázkám lze uvést, že postup odvolacího soudu vycházel z jeho nesprávného právního názoru týkajícího se vymezení hypotézy právní normy. Tento chybný právní názor vedl dovolací soud k závěru o důvodnosti dovolání, čímž jsou v této věci vyřešeny i zbylé dvě dovolací otázky týkající se vad řízení a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.

K bodu 5) dovolání „posouzení náhrady nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.“:

Žalobci namítají, že cena za znalecký posudek předložený v řízení žalovaným není jeho účelným nákladem řízení, když soud z jeho závěrů nevyšel.

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nicméně lze uvést, že plně úspěšnému účastníkovi náleží podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva (tedy účelných nákladů řízení), mezi něž patří podle § 137 odst. 1 o. s. ř. i náklady důkazů (tedy i předloženého znaleckého posudku). O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (viz § 151 odst. 1 o. s. ř.), neboť až tehdy je znám výsledek řízení a lze posoudit účelnost vynaložených nákladů účastníky. Posouzení účelnosti nákladů vynaložených za znalecký posudek předložený žalovaným a práva žalovaného na náhradu nákladů řízení je tedy s ohledem na rozhodnutí dovolacího soudu v této fázi řízení předčasné.

Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobců je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř., neboť je třeba v odvolacím řízení posoudit přípustnost (z pohledu § 205a o. s. ř.) a důvodnost odvolacích námitek týkajících se výše uvedených skutečností, jimiž se pro svůj chybný právní názor odvolací soud nezabýval (a to v souladu s označenou judikaturou). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru