Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1082/2019Rozsudek NS ze dne 24.03.2020

HeslaVydržení
Držba
Vlastnictví
Dobrá víra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1082.2019.1
Dotčené předpisy

§ 130 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013

§ 134 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1800/20


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1082/2019-104

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Z. M., narozené XY a b) I. M., narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Jakubem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze, Jeseniova 2832/26, proti žalovaným 1) K. F., narozené XY, bytem XY, a 2) J. K., narozenému XY, bytem XY oběma zastoupeným Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 2828/151o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 136/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2018, č. j. 15 Co 386/2018-89, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2018, č. j. 15 Co 386/2018-89, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2018, č. j. 14 C 136/2017-51, určil, že žalobci jsou vlastníky části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, označené v geometrickém plánu č. 3323/21-2017 ze dne 14. 2. 2017, vyhotoveném V. B. a odsouhlaseném Katastrálním úřadem XY dne 14. 2. 2017, jako pozemek parc. č. XY, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Žalobci žádali určení vlastnického práva k označenému pozemku s tím, že ho nabyli vydržením. Pozemek parc. č. XY je úzký pruh, přiléhající ke spodní a boční hranici pozemku XY ve vlastnictví žalobců, přičemž je k tomuto pozemku připlocen a užíván jeho vlastníky od roku 1981. Soud prvního stupně shledal dobrou víru žalobců ve vlastnictví pozemku. Uvedl, že plot stavěl žalobce b) na pokyn Družstva XY (dále též jen „družstvo“), a pokud někdo mohl mít informaci o přesném průběhu hranic, bylo to družstvo, které za své členy jednalo s příslušnými úřady. Vzhledem k tomu, že oplocení pozemků bylo provedeno všemi vlastníky v jedné linii tak, že v podstatě kopírovalo zeleň před domy při respektování odstupu od veřejného osvětlení, měl soud prvního stupně za to, že vlastníci oplocení provedli jednotně na pokyn, minimálně pod dozorem družstva, jehož byly členy. Zohlednil rovněž, že pozemek žalobců je krajní, a proto byť se jeho plocha 160 m2 „jeví poměrně výraznou“, představuje relativně úzký pás obléhající dvě strany pozemku žalobců. Přihlédl rovněž k chování žalovaných, kteří své vlastnické právo vůči žalobcům nikdy neuplatnili, ani o pozemek nepečovali.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 15 Co 386/2018-89, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení vlastnictví žalobců k pozemku parc. č. XY zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která v dílčích otázkách doplnil, věc však odlišně právně zhodnotil. Dospěl k závěru, že dobrou víru žalobců nelze odvozovat od skutečnosti, že podle vlastní úvahy pozemek oplotili i s částí pozemku cizího. K názorům vysloveným v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 595/2001, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10, uvedl, že šlo o případy, kdy se držitel ujal držby pozemku v hranicích oplocení tak, jak mu jej předal jeho předchůdce. V projednávaném případě družstevníci stavěli na zelené louce a pozemky jim byly přiděleny po kolaudaci stavby do osobního užívání, přitom před stavbou nebyly v terénu žádné hranice pozemků vyznačeny. Poukázal na geometrický plán vyhotovený v roce 1981 v souvislosti s přidělováním pozemků do osobního užívání jednotlivým družstevníkům, z něhož vyplývá, že pozemky u domů tvoří řadu deseti pásů přibližně stejné velikosti, a že hranice pozemků byly v terénu vyznačeny železnými trubkami a zdmi. Uvedl, že nemá důvod pochybovat o vyznačení hranic v terénu tímto způsobem, neboť šlo o běžnou praxi. Jestliže žalobci při oplocení pozemků postupovali pouze podle pokynů družstva, aby zachovali pás 50 cm od komunikace pro umístění stojanů veřejného osvětlení, pak jejich omyl při uchopení držby nemůže být omluvitelný a jejich držba oprávněná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Jsou přesvědčeni, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1743/2000, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011 a sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, zabývajících se podmínkami vydržení vlastnického práva. Uvádějí, že k převodu rodinného domu do jejich vlastnictví a ke zřízení práva osobního užívání pozemků došlo až poté, kdy bylo zbudováno oplocení. Rovněž poukazují na to, že měli pozemky ve stejných hranicích v nepřetržité držbě od roku 1981, tedy více jak 35 let a jejich držbu po celou dobu nikdo nerozporoval. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření navrhují dovolání především odmítnout jako nepřípustné, neboť žalobci řádně nevymezili právní otázku, která by měla být podrobena dovolacímu přezkumu. Vedle toho spatřují napadené rozhodnutí věcně správné, neboť se odvolací soud řádně vypořádal s otázkou nedostatku dobré víry žalobců a tedy i nemožností vydržet předmětný pozemek.

I když žalobci explicitně nevymezili otázku přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., z obsahu dovolání se podávají konkrétní právní otázky, jimiž dovolatelé zpochybňují rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že omyl žalobců při oplocení pozemků nemohl být omluvitelný, a proto nemohli být v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, přičemž dovolací argumentaci zakládají na rozporu závěru odvolacího soudu v otázce dobré víry s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu. Nejvyšší soud proto po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože ke vzniku vlastnického práva žalobce vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, posuzoval dovolací soud tuto otázku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Dovolací soud opakovně konstatoval, že může zpochybnit posouzení existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.

Pro posouzení oprávněnosti držby žalobců jsou významné tyto skutečnosti: Žalobce I. M. vstoupil do družstva pro výstavbu řadových rodinných domků s názvem Družstvo XY, s nímž 19. 9. 1977 uzavřel smlouvu o vzájemných právech a povinnostech při společné činnosti družstva a jeho členů, kterou byla výstavba řadových rodinných domků, jíž družstvo zajišťovalo vhodné bydlení pro své členy s tím, že se členové družstva budou na výstavbě domků podle stanov a uzavřené dohody podílet. Podle smlouvy byl I. M. povinen pouze provést některé dílčí stavební práce a zaplatit kupní cenu za dům. Dále byl povinen respektovat pokyny orgánů nebo zmocněnců družstva ke způsobu zásadních úprav zahrad a oplocení pozemků. Družstvo přitom podle smlouvy zajišťovalo veškeré jednání s úřady a dalšími orgány související se stavbou od přidělení pozemku a udělení stavebního povolení, až po kolaudaci stavby. V květnu roku 1981 (26. 5. 1981) družstvo zkolaudovalo pět rodinných domů a kupní smlouvou ze dne 14. 12. 1981 převedlo družstvo na žalobce b) I. M. a V. M. rodinný dům č. p. XY. V lednu 1982 pak byl žalobcům přidělen pozemek parc. č. XY o výměře 532 m2 v k. ú. XY vyznačený v geometrickém oddělovacím plánu č. 2246020-290/80 a 2246020-6/80 ze dne 2. 12. 1980 a 27. 4. 1981 do osobního užívání. Podle tohoto geometrického plánu tvoří pozemky prc. č. XY a XY souvislý celek s tím, že jde o krajní pozemky v řadě deseti zhruba stejných pásů. Severní hranice je zčásti ve stejné linii s hranicí všech sousedních deseti pozemků, zčásti je pozemek zkosený. V geometrickém plánu je uvedeno, že nové hranice jsou označeny zdmi, železnými trubkami. Podle svědka K., který se stejně jako žalobci podílel na stavbě řadových domů, vlastníci domů předem nevěděli, jak budou jejich pozemky velké, v tomto ohledu byli odkázáni na informace od družstva, které dozorovalo oplocení pozemků. Oplocení všech pozemků je v jedné linii a současně plot žalobců, který sousedí s veřejnou komunikací, kopíroval travnatou část pozemku při respektování odstupu od obrubníku tak, aby byl zachován prostor pro veřejné osvětlení. Od roku 1981 pak žalobci v rodinném domě bydleli, zeleň na pozemku udržovali, osázeli ho dřevinami a zacházeli s pozemkem až k oplocení jako s vlastním. Pouhým okem nelze zjistit hranici pozemků parc. č. XY a XY, oba splývají v zahradu žalobců. Plot žalobců je umístěn ve stejné rovině jako ostatní ploty sousedních řadových domů. Nesprávným umístěním oplocení byla zahrada žalobců zvětšena o 37 % její správné výměry. V létě 2016 byli žalobci vyzváni společností XY coby mandatáře XY pro správu pozemků, aby upravili právní vztah opravňující je k užívání pozemku parc. č. XY, který je ve vlastnictví města. Současně se zjistilo, že zahradu žalobců tvoří i část pozemku žalovaných parc. č. XY, podle geometrického plánu č. 3323-21/2017 ze dne 4. 2. 2017 jde o pozemek parc. č. XY o výměře 162 m2.

Dovolací soud konstatuje, že oba soudy vyšly z jeho judikatury, týkající se nabytí pozemku vydržením; nicméně daná věc vykazuje řadu specifických rysů, které vyžadují individuální posouzení.

Ústavní soud opakovaně uvedl, že soud musí vždy „vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení“ (nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a řadu dalších rozhodnutí).

Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 360/06).

„Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek. Lze uvést, že na dlouhodobou držbu váže nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§ 1095)“ /viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, a další rozhodnutí/. Při respektování konkrétních individuálních okolností lze obdobně nahlížet i na držbu trvající nerušeně (nejméně) 35 let, jak tomu bylo v této věci.

Odvolací soud sice vycházel z judikatury dovolacího soudu vztahující se k oprávněné držbě a vydržení, nepřihlédl však k novějším rozhodnutím, která zdůrazňují v případě mimořádných okolností nutnost individuálního zvážení věci. Takové výjimečné okolnosti z odůvodnění rozhodnutí soudů rozhodujících v nalézacím řízení vyplývají a umožňují posoudit držbu žalobkyně přes její omyl, týkající se právních skutečností způsobilých k nabytí vlastnického práva, jako oprávněnou, způsobilou k vydržení vlastnického práva.

Ze zjištěných skutkových okolností se podává možnost, že držba žalobců byla způsobilá k tzv. mimořádnému vydržení (§ 1477 OZO), nicméně k tomu nedošlo proto, že občanský zákoník č. 40/1964 Sb. tuto možnost neznal a úprava v novém občanském zákoníku nebyla použitelná (viz § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Je ovšem zjevné, že úprava neumožňující uvést dlouhodobou - v dané věci trvající do vzniku sporu mezi účastníky nerušeně přinejmenším 35 let – držbu, vykonávanou „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, do souladu se stavem právním, neodpovídá tradičním principům soukromého práva, které byly vyjádřeny v obecném občanském zákoníku a nyní v § 1095 o. z., a není v souladu s funkcí vydržení. To samo o sobě sice neznamená, že by i v době od 1. 1. 1951 do 1. 1. 2014 bylo mimořádné vydržení možné, při komplexním posouzení věci je však třeba tuto okolnost brát do úvahy.

K více než 35 let trvající nerušené držbě totiž v dané věci přistupují další, z hlediska dobrých mravů specifické skutečnosti: Plot stavěl žalobce b) na pokyn družstva, a pokud někdo mohl mít informaci o přesném průběhu hranic, bylo to družstvo, které za své členy jednalo s příslušnými úřady. Ze svědecké výpovědi žalobce b) a svědka K. vyplynulo, že družstvo v době výstavby plotu instruovalo družstevníky, jakým způsobem mají plot postavit, a to 50 cm od obrubníku nově zbudované komunikace s tím, že tento pás mají ponechat pro vedení veřejného osvětlení, tedy s ohledem na veřejný zájem. Oplocení pozemků bylo provedeno všemi vlastníky rodinných domků v jedné linii, přičemž toto v podstatě kopírovalo zeleň před domy při respektování odstupu od veřejného osvětlení. Lze tak dát za pravdu úvaze soudu prvního stupně, že vlastníci toto oplocení provedli jednotně na pokyn družstva, minimálně pod jeho dozorem. Odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že chápe, že v tehdejších společensko-ekonomických poměrech se žalobci při budování plotu nijak „nepídili“, zda jejich plot kopíruje katastrální hranici vymezující jejich pozemek po nejdelší straně, uvádí však, že tuto skutečnost nelze nyní brát v úvahu pro závěr, zda omyl držitele, který vedl k uchopení držby, byl omluvitelný. Žalobci přitom vytýká, že se řídil pouze pokyny družstva, které nemělo oprávnění s pozemky hospodařit. Tato skutečnost však podle dovolacího soudu vede spíše k úvaze o tom, zda omyl žalobců při uchopení držby byl omluvitelný, neboť právě s ohledem na tehdejších společensko-ekonomické poměry bylo vcelku běžné, že družstevní výstavba probíhala na „zelené louce“ a stát k její realizaci poskytoval pozemky. Lze proto chápat, že se členové družstva v rámci družstevní výstavby řídili pokyny družstva, jež pro ně zajišťovalo výstavbu rodinných domků. Významná pro posouzení oprávněnosti držby by pak měla být i skutečnost, že plocha 160 m2, o kterou žalobci zvětšili svůj pozemek na úkor žalovaných, představuje relativně úzký pás obléhající dvě strany pozemku žalobců, neboť se jedná o pozemek krajní. Žalovaní, ani jejich právní předchůdci přitom po dobu více jak 35 let neměli sami žádné pochybnosti o tom, kudy vedou hranice pozemků a oplocení jimi nebylo po celá desetiletí zpochybněno.

Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu, které specifické mimořádné okolnosti věci nepovažovalo za důvod pro uznání oprávněné držby žalobců, opomíjí judikaturu požadující v případě takových okolností klást důraz na individuální posouzení vycházející ze základních principů soukromého práva, a spočívá tak na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je tak důvodné; dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 3. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru