Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1066/2002Usnesení NS ze dne 19.08.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1066.2002.1
Dotčené předpisy

§ 14 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1066/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně H. J., zastoupené advokátem, proti žalované L., a. s., zastoupené advokátem, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 37/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2000, čj. 24 Co 695/99-69, takto:

I. Dovolání se odmítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. března 2000, čj. 24 Co 695/99-69, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. září 1999, čj. 8 C 37/99-39, ve výroku, že „z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, vedeného oprávněným L., a. s. proti povinnému M. J. – M. u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. E 2181/97, jsou vyloučeny: hnědá komoda vyřezávaná s nástavcem, hnědá komoda nízká se 2 zásuvkami, stolek se dvěma vyřezávanými židlemi, konferenční stolek nízký, televizor SONY s ovladačem, věž KenWood, kuchyňská linka hnědá, automatická pračka Zanussi, lednice Calex, sepsané pod položkami 1 - 4, 6, 7, 9 a 10 soupisu movitých věcí ze dne 19. 11. 1998“, a změnil ho ve výroku o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že do soupisu věcí, provedeného vykonavatelem Okresního soudu v Kladně 19. 11. 1998 na základě usnesení jmenovaného soudu z 25. 8. 1997, čj. E 2181/97-6, kterým byl ve věci oprávněné akciové společnosti L. proti povinnému M. J. nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, byly zahrnuty pod položkami 1 - 4, 6, 7, 9 a 10 věci patřící žalobkyni, a její vlastnické právo k nim bylo prokázáno výpověďmi svědků.

Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně. Důvodným shledal odvolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení. Nerozhodl o návrhu žalované na připuštění dovolání k vyřešení otázky, považované žalovanou za otázku zásadního právního významu spočívající „v posouzení důkazního břemene, to je zda žalobce, domáhající se vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, unese důkazní břemeno bez dalšího, když své vlastnické právo k věcem vylučovaným z výkonu rozhodnutí prokazuje pouze svou výpovědí a výpověďmi svědků, kteří jsou jeho příbuznými, případně dlouholetými známými“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Při tom uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. a), b) a d) OSŘ. Skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelka namítá s odkazem na 2. vydání komentáře k Občanskému soudnímu řádu, Praha, C. H. Beck 1996, str. 634, z něhož dovozuje, že dovoláním lze napadnout nejen právní závěr odvolacího soudu týkající se předmětu řízení, ale i posouzení důkazního břemene, pokud se neprojevilo ve vadnosti skutkového zjištění, ale v nesprávném výkladu práva. V této souvislosti uvádí, že odvolací soud vyložil nesprávně obsah důkazního břemene, dospěl-li k názoru, že je žalobkyně unesla, ačkoliv měla zájem na vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí a svá tvrzení dokládala toliko vlastní výpovědí a výpověďmi svých příbuzných či svých známých, když svědek M. J. byl zároveň vůči žalované povinným. Žalobkyně nepředložila soudu žádné doklady o nabytí věcí. Při hodnocení svědecké výpovědi svědka M. J. odvolací soud nesprávně vyložil § 126 OSŘ, když nevzal na zřetel, že poučení svědka dle tohoto zákonného ustanovení není samo o sobě zárukou věrohodnosti jeho výpovědi. Dále uvádí, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné a tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a princip vázanosti soudu zákonem. Proto podává stížnost Ústavnímu soudu. K tomu dodává, že nábytek sepsaný při výkonu rozhodnutí byl předmětem dědického řízení po zemřelém manželovi žalobkyně, vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. D 20/98, ač sama žalobkyně nejen v žalobě, ale i ve své výpovědi uvedla, že tento nábytek nebyl předmětem tohoto dědického řízení. Dále namítá, že v soupisu majetku je veden starší nábytek do 3 pokojů, v žalobě uvedla, že byt je 3 +1 a před odvolacím soudem sdělila, že nábytek, který byl v řízení vedeném pod sp. zn. E 2181/97 vykonavatelem sepsán, se před přemístěním nacházel na verandě - lodžii u bytu žalované. Ke skutečnosti, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka uvádí, že odvolací soud neprovedl místní šetření za účelem zjištění velikosti lodžie v bytě žalobkyně z hlediska, zda se do ní mohl nábytek v dovolání specifikovaný vejít, aby mohl poté vyhodnotit výpověď žalobkyně. Dále namítá, že soudy neprovedly důkaz smlouvou o převodu obchodního podílu ve společnosti I., s. r. o., kterou uzavřel M. J. jako nabyvatel podílu se Z. J. jako jeho převodcem, když tento důkaz byl důležitý k prokázání věrohodnosti svědka M. J. při jeho výpovědi před soudem prvního stupně. Odvolací soud v rozporu s § 157 odst. 2 OSŘ ve svém rozsudku neuvedl, proč nevyhověl návrhu žalované na provedení tohoto důkazu. Zkoumání věrohodnosti výpovědi M. J. bylo pro řízení podstatné, když je vůči žalované povinným. Dovolatelka soudům vytýká, že neprovedly ohledání televizoru SONY z hlediska jeho hodnoty a barvy a není zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil přesvědčivost výpovědi svědkyně Havelkové učiněné před soudem prvního stupně ohledně koupě televizoru a videorekordéru pro žalobkyni. Odvolací soud neprovedl opakovaný výslech svědka M. k okolnostem zhotovení a dopravy kuchyňské linky do bydliště M. J. a dále neprovedl důkaz dokladem o pořízení automatické pračky ZANUSSI, když vlastnické právo k ní žalobkyně doložila jen svojí výpovědí. Ohledně „rozhodování vyloučeným senátem v odvolacím řízení“ žalovaná namítá, že právní zástupce žalobkyně, JUDr. J. H., byl přítomen v jednací síni ještě předtím, než byla věc „vyvolána“. Po příchodu právního zástupce žalované do jednací síně totiž jmenovaný seděl na místě vyhrazeném pro žalovanou stranu. Jeho přítomnost v jednací síni za této situace byla v rozporu s § 11 vyhlášky č. 37/1992 Sb., neboť nemělo být připuštěno, aby se v ní kromě soudních osob kdokoliv před vyvoláním věci zdržoval. Skutečnost, že předseda senátu umožnil JUDr. H. setrvat v jednací síni od předchozího jednání, vzbuzuje pochybnost o nepodjatosti senátu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu. Současně s podrobným odůvodněním navrhuje, aby dovolací soud rozhodl o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a zjistil, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce a že jde o věc po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 2 OSŘ).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ]. Soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti (§ 14 odst. 1 OSŘ).

Není přípustné, aby se kromě soudních osob někdo další zdržoval v jednací síni před vyvoláním věci (§ 11 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy).

Skutečnost, že právní zástupce účastníka, který zastupuje jiného účastníka i v dalším, bezprostředně následujícím jednání, setrvá před vyvoláním další věci v jednací síni, je sice v rozporu s § 11 odst. 1 jednacího řádu pro okresní a krajské soudy, není však sama o sobě důvodem pro závěr o podjatosti soudců. V dané věci dovolací soud opatřil vyjádření členů senátu odvolacího soudu, který ve věci rozhodoval. Podle těchto vyjádření nikdo z nich nemá k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům takový poměr, který by měl za následek pochybnost o jeho podjatost; dovolatelka ostatně takové konkrétní okolnosti ani netvrdí. Proto důvod přípustnosti dovolání, uvedený v § 237 odst. 1 písm. g) OSŘ, není dán, a to bez ohledu na skutečnost, zda k tvrzenému setrvání právního zástupce v jednací síni došlo.

Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se podle ustálené judikatury jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí anebo jejíž řešení vyplývá nepochybně z jasného ustanovení zákona (viz např. rozhodnutí publikované pod č. C 71 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). O takové rozhodnutí v dané věci nejde.

Dovolatelka neuvádí, kterou otázku považuje za zásadní. V odvolání za zásadní označila otázku, zda žalobce může prokázat své vlastnické právo jen na základě své výpovědi, výpovědi svých známých a příbuzných.

Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Tato zásada je vyjádřena v § 132 OSŘ, podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Skutečnost, že způsob hodnocení výpovědí svědků bez ohledu na jejich vztah k účastníkovi a stejně tak hodnocení výpovědi účastníka není předepsán a záleží na konkrétní situaci je natolik zřejmá, že tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ. Otázkou hodnocení důkazů se navíc dovolací soud již zabýval např. v rozsudku ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, publikovaném v Soudní judikatuře č. 2/1999, ve kterém uvedl: „Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon - jak plyne z výše uvedeného – nepředpisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení § 132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Zásadě volného hodnocení důkazů, která je v tomto ustanovení vyjádřena, proto neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý důkazní prostředek svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité sociální nebo profesní skupině“.

Jiné námitky, které dovolatelka vznáší, se týkají jen hodnocení jedinečného skutkového stavu v dané věci, resp. vad řízení neuvedených v § 237 odst. 1 OSŘ a nemohou tak založit přípustnost dovolání.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné ani podle jiného ustanovení OSŘ, nezbylo, než jej odmítnout [§ 243b odst. 4 OSŘ ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ].

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. srpna 2002

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru