Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 105/2019Usnesení NS ze dne 27.02.2019

HeslaSpolečné jmění manželů
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.105.2019.1
Dotčené předpisy

§ 149 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1751/19 ze dne 11.06.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 105/2019-581

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. N., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Milanem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 10, Sámova 220/4, proti žalované P. N., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Štimákem, advokátem se sídlem v Praze 6, Kolátorova 1622/10, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 94/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018, č. j. 13 Co 476/2017-510, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018, č. j. 13 Co 476/2017-510, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 16 214 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce JUDr. Milana Klímy, advokáta se sídlem v Praze 10, Sámova 220/4.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 23 C 94/2013-458, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 9. 2018, č. j. 23 C 94/2013-536, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále též „SJM“) účastníků do výlučného vlastnictví žalobkyně a žalovaného položky tam specifikované (výroky I.), žalované přikázal uhradit dluh z úvěrové smlouvy č. 111/00916/10/1/01 ze dne 13. 7. 2010 vedené u Raiffeisenbank a. s. (výrok II.) a uložil jí povinnost zaplatit na vyrovnání podílů částku 2 800 937 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 13 Co 476/2017-510, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2018, č. j. 13 Co 476/2017-536, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že do majetku žalobce přikázal ještě vklad na účtu č. XY ve výši 54 417,30 Kč vedený u České spořitelny a. s., ve výroku III. tak, že částka na úplném vyrovnání podílů činí 2 738 521,70 Kč, ve zbylém rozsahu výroky I. – III. potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda je důvodem pro disparitu podílů v řízení o vypořádání SJM vyšší míra zásluhovosti na straně manželky, která se téměř výhradně sama starala o děti a domácnost, zejména se sama učila s dětmi, vozila a vyzvedávala je ze školky a školy, starala se o ně v době nemoci, obstarávala jejich sportovní a zájmovou činnost a při tom všem přispěla nepoměrně více než manžel (v poměru 2,5:1 ve prospěch manželky) k nabytí a udržení SJM, mimo jiné tím, že vedle zaměstnaneckého poměru, po nocích přivydělávala rodině odbornou živností, a která po rozvodu manželství nadále sama pečuje o dvě nezletilé děti vzešlé z manželství, přičemž manžel svůj příjem i oddělený majetek spotřebovával výhradně pro svojí potřebu. Soudy nezohlednily prokázané skutečnosti a nezjistily správně, jak fungovala domácnost účastníků, jak pečovali o děti a jak se zasloužili o nabytí a udržení SJM. Žalovaná má rovněž za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Soudy žalované neposkytly ochranu vlastnictví a dále porušily její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, když ji nepoučily podle § 118a o. s. ř., že neunesla důkazní břemeno a že je věc možné právně posoudit jinak, a opomenuly její tvrzení a důkazy. Napadené rozhodnutí spatřuje jako překvapivé. Navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a jeho změnu, případně zrušení a vrácení k dalšímu řízení odvolacímu soudu.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaná pokračuje v uvádění nepravdivých nebo zkreslených údajů. Řešení skutkových otázek přitom nemůže založit přípustnost dovolání. Není dán ani jeden z důvodů přípustnosti dovolání a žalovaná jej ani přesně neformuluje. Požadavek na odklad vykonatelnosti považuje za zcela bezdůvodný. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Dovolání není přípustné.

Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je pak podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Žalovaná pokládá otázku možného uplatnění disparity podílů z důvodu tzv. zásluhovosti a naznačuje nutnost zohlednění potřeb nezletilých dětí.

Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.

Dovolací soud v této souvislosti především konstatuje, že dovolatelka v rámci přípustnosti dovolání formuluje právní otázku na skutkovém základě zčásti odlišném oproti zjištěním nalézacích soudů, když zdůrazňuje, že se téměř výhradně sama starala o děti a o domácnost, zatímco žalobce svůj „příjem i oddělený majetek spotřebovával výhradně pro svoji potřebu“. Taková skutková zjištění však soudy neučinily. Dovolací soud je přitom takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Soudní odklon od (základního) pravidla o rovnosti vypořádacích podílů (tzv. disparita podílů) musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu, zohledňující všechny okolnosti případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].

Dovolací soud přezkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání SJM jen z toho pohledu, zdali nejsou relevantní úvahy soudu v nalézacím řízení zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100), či ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].

V rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vysvětlil, že důvodem vedoucím k disparitě vypořádacích podílů mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti.

Co se pak týče principu zásluhovosti, vychází judikatura z teze, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a–v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněný pod č. C 13 321–13 323 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný pod č. C 12 230–12 231 v Souboru), či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný pod č. C 12 237 v Souboru)].

Ve vztahu k negativním okolnostem v manželství z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že jednání, která jsou v rozporu s § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dnes § 687 o. z.), resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od principu rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají v hospodaření se společným majetkem nebo v péči o rodinu. Odklon od principu rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 6, str. 214)].

Právní úprava stanoví více kritérií pro vypořádání SJM, přičemž mezi tato kritéria spadá i zájem na ochraně dětí, případně i zájem na ochraně rodiny. Uplatnění těchto zájmů se může projevit buď po stránce kvalitativní, tedy v určení, které věci a jiné majetkové hodnoty budou přikázány tomu kterému z manželů [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004 (uveřejněné pod č. C 2 708 v Souboru), obdobně také stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71 (uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], nebo po stránce kvantitativní, tedy v rámci disparity vypořádacích podílů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 10, str. 374)].

Soud prvního stupně v této věci neshledal podmínky k disparitnímu vypořádání, zdůraznil požadavek výjimečnosti a zjevné nerovnoměrnosti. Uzavřel, že žalovaná sice převážně pečovala o děti účastníků a o domácnost, a jak sami účastníci uvedli, její výdělky byly vyšší než výdělky žalobce. Na základě takto zjištěného skutkového stavu však ještě podle jeho názoru nelze dojít k tomu, že by žalobci příslušel menší vypořádací podíl než žalované, jelikož žalobce se taktéž podílel na péči o děti i zajišťování využití volného času rodiny, i když v menší míře než žalovaná. Vykonával pak též časově náročné povolání ředitele školy.

Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně. Žalobce byl učitelem, později pracoval jako ředitel školy, tedy v časově náročné řídící a organizační funkci. O děti se staral, oba nezletilí docházeli do školy, kde byl ředitelem, s dětmi jezdil na letní tábory. Není vinou žalobce, že měl nižší příjmy než žalovaná. Odvolací soud ani neshledal žádné mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které by odůvodňovaly disparitu podílů.

Dovolací soud uvádí, že v rámci rodinných vztahů vždy funguje určité jedinečné rozdělení tzv. sociálních rolí, které odráží uspořádání vztahů manželů jak mezi sebou, tak i ve vztahu k jejich dětem. Zpravidla některý z manželů vykonává činnost vztahující se k domácnosti v užším smyslu a zajištění péči o ni v rozsahu kvalitativně či kvantitativně jiném než manžel druhý, a to z nejrůznějších důvodů daných predispozicemi druhého manžela, výkonem jeho zaměstnání apod. Není neobvyklé, že v řadě případů lze přičíst vyšší rozsah péče o domácnost, případně i o děti, jednomu z rodičů, aniž by však bylo možné druhému rodiči vytknout nedostatečnou péči o domácnost, rodinu a její členy. Smyslem vypořádání společného jmění manželů pak není postihovat takové rozdělení rolí formou disparity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu.

Dovolací soud z toho důvodu neshledává úvahu nalézacích soudů jako zjevně nepřiměřenou, a ta proto v dovolacím řízení obstojí. V řešeném případě nejsou dány výjimečné okolnosti (zásluhy žalované), které by mohly mít za následek odklon od zásady rovných podílů manželů. Napadené rozhodnutí je postaveno na skutkovém závěru, kterým je dovolací soud vázán a nemůže jej přezkoumávat (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), že žalobce pracoval jako učitel, později jako ředitel školy a že se o děti staral a též zajišťoval trávení volného času. Žalobce se tedy přičiňoval jak při nabývání majetku, tak i v péči o děti. Byť byl podíl žalované (alespoň podle jejích tvrzení) na obou posuzovaných kritériích vyšší, neznačí to ještě takové mimořádné okolnosti, jaké jsou v těchto věcech vyžadovány judikaturou [takové okolnosti přichází v úvahu například v případě světově úspěšných sportovců apod. – srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod č. C 45 v Souboru)]; zároveň nebyla shledána ani žádná negativní okolnost v manželství na straně žalobce. Podmínky pro disparitu podílů na základě principu zásluhovosti proto v tomto případě nejsou dány.

Pokud jde o druhý naznačený důvod disparity – potřeby nezletilých dětí, ani v tomto ohledu nespatřuje dovolací soud dovolání přípustným, a to již proto, že žalovaná ve vztahu k této námitce řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání a neformulovala právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat [k vymezení předpokladů přípustnosti srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2357/2018 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Uvedená námitka by však nemohla být při zjištěném skutkovém stavu přípustná, ani kdyby ji žalovaná řádně ve vztahu k přípustnosti dovolání konkretizovala, neboť toto kritérium disparity míří především na výjimečné případy, kdy objektivní potřeby nezletilých dětí nemohou být v dostatečném rozsahu uspokojeny, ať již výživným placeným manželem, který nemá děti ve své péči, ani rodičem, který naopak děti ve své péči má. Disparita podílů v řízení o vypořádání SJM s ohledem na potřeby nezletilých děti je doplňkem stavu, kdy potřeby dětí mají a musí být zohledněny především v řízení o stanovení výživného. Dovolací soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010 (dostupném na www.nsoud.cz), nevyloučil, aby potřeby nezletilých dětí mohly být zohledněny i v řízení o vypořádání SJM, skutkové okolnosti tohoto případu jsou však jiné.

Sama dovolatelka uvádí, že žalobce platí na každé z dětí výživné ve výši 3 000 Kč a žalovaná dosahuje v rámci výkonu pracovní činnosti nadstandardních příjmů. Nepochybně je v objektivním zájmu, aby potřeby dětí byly uspokojovány v míře co nejširší, na straně druhé však jejich uspokojování musí odrážet zejména majetkové možnosti rodičů. V daném případě nemohl dovolací soud přehlédnout, že kritérium potřeb nezletilých dětí soudy zohlednily již při přikázání nemovitostí, které s ohledem na shodu účastníků a péči žalované o děti přikázaly do vlastnictví žalované. Žalobce sám v řízení o vypořádání společné jmění kromě přikázaného vkladu na osobním účtu a vypořádacího podílu nedostává žádné plnění a vzhledem k přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované musí uspokojovat své potřeby bydlení a vynakládat prostředky s tím spojené jiným způsobem.

Z obsahu dovolání plyne, že hlavním důvodem, proč se žalovaná disparity podílů ve vztahu k potřebám nezletilých dětí domáhá, je naznačená finanční tíseň, kterou s sebou přineslo vypořádání SJM účastníků (tj. přikázání většiny aktiv SJM do vlastnictví žalované a s tím spojená povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl). Poukazuje-li v této souvislosti dovolatelka také na nutnost úhrady půjček, dluhy z těchto půjček soudy nepovažovaly za dluhy tvořící součást společného jmění manželů, ale za výlučné dluhy žalované, jejichž úhrada nemůže zakládat důvod pro disparitu podílů. Situace naznačená dovolatelkou však není v praxi nijak neobvyklá, je-li předmětem vypořádání společného jmění nemovitost sloužící k uspokojování potřeb bydlení, která je přikázána některému z manželů do výlučného vlastnictví, neboť jde zpravidla o věc hodnotově tvořící základ společného jmění. Povinnost k vyplacení přiměřené náhrady z této věci je kompenzována tím, že tato věc se stává výlučným vlastnictvím jednoho z bývalých manželů a zpravidla mu umožňuje – jako i v tomto případě – uspokojovat potřebu bydlení. S povinností vyplacení přiměřené náhrady při přikázání nemovitosti do vlastnictví však musí každý z manželů, který se přikázání věci domáhá, počítat.

K odklonu od principu rovnosti podílů by nemohly samy o sobě vést ani námitky, že pouze žalovaná do manželství vnesla hodnoty a že žalobce svůj oddělený majetek nepoužil pro potřeby rodiny, neboť tyto žalovanou vnesené hodnoty byly nebo mohly být vypořádány jako vnosy do SJM, a ani tvrzení, že „žalobce spotřeboval vše, co vydělal, v zásadě pro sebe a čerpal navíc pravidelně hotovost z účtů s prostředky vydělanými dovolatelkou“, protože (bez ohledu na to, že taková skutková zjištění soudy neučinily) se žalovaná v řízení mohla domáhat zohlednění tohoto jednání žalobce jako případného tzv. „odklonu majetku ze SJM“.

Ve vztahu k dalším částem dovolání (body 21 a násl.) pak dovolací soud dodává, že argumentace v nich obsažená nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že v nich zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání, přesto považuje dovolací soud za vhodné se k obsahu těchto námitek stručně vyjádřit.

Žalovaná namítá, že odvolacím soudem nebyla poučena podle § 118a o. s. ř. o tom, že neunesla důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení (ohledně důvodů pro disparitu podílů, tvrzené hodnoty nemovitostí a výše jejích vnosů do manželství) a že věc bylo možné po právní stránce posoudit jinak než podle názoru žalované i soudu prvního stupně (právní režim půjček), pročež je rozhodnutí překvapivé.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedověděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl (dostupná na www.nsoud.cz)]. Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení § 118a důvod [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod [srovnej citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Poučení ohledně důvodů pro disparitu podílů, tvrzení hodnoty nemovitostí a výše vnosu žalované nebylo namístě, neboť soudy rozhodly na základě zjištěného skutkového stavu a neuzavřely, že by žalovaná ohledně těchto námitek neunesla břemeno tvrzení či důkazní břemeno.

Překvapivým pak nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu již proto, že posuzoval vypořádání těch součástí společného jmění, kterými se zabýval i soud prvního stupně, takže posuzoval skutečnosti, kterými se zabýval i soud prvního stupně.

Stejně tak nebyl důvod pro to, aby soud žalovanou poučoval o možnosti po právní stránce posoudit jinak režim půjček, a dovolacímu soudu ostatně není ani zřejmé, o jaké poučení by se mělo jednat. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že půjčky netvořily součást společného jmění, protože s nimi žalobce nevyslovil souhlas a přesahovaly míru přiměřenou poměrům účastníků a nad rámec tohoto závěru doplnil, že nebyly uplatněny k vypořádání v zákonné tříleté lhůtě od zániku společného jmění. Jestliže však odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že půjčky netvoří součást společného jmění, je úvaha o jejich pozdním uplatnění nadbytečná, protože ani jejich včasné uplatnění by nemohlo vést k jejich vypořádání.

Žalovaná dále namítá, že soud opomenul provést některé důkazy. Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.

Ústavní soud v řadě nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit z jakých důvodů tak činí. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Jinak řečeno, takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08 (http://nalus.usoud.cz)]. Totéž vyplývá také např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016 (všechny dostupné na www.nsoud.cz).

V dané věci se soud prvního stupně na stranách 6–8 svého rozhodnutí velmi podrobně vyložil, které důkazy a z jakého důvodu neprovede. Soudy se tedy s namítanými důkazy vypořádaly, a proto na ně nelze nahlížet jako na opomenuté důkazy.

Ve vztahu k námitkám o nesprávném zjištění hodnoty nemovitostí a vnosů žalované do SJM pak taktéž zcela chybí vymezení přípustnosti dovolání, navíc jde o námitky skutkové povahy, na něž se dovolací přezkum nevztahuje (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

V naznačené části dovolání (bod 21 a násl.) jde ostatně o nepřípustnou kritiku skutkových zjištění, námitku absentujících skutkových zjištění, či tvrzené vady řízení. Žádná z těchto námitek však není způsobilým dovolacím důvodem, a nemůže tak založit přípustnost dovolání, neboť jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, které není dáno tam, kde právní výhrady dovolatel staví na jiných skutkových zjištěních, než jaké učinily soudy. Námitky zde uvedené nejsou spojeny s žádnou formulovanou právní otázkou (bez ohledu na zcela absentující vymezení přípustnosti dovolání), ale představují obecnou polemiku se závěry, které ve svém rozhodnutí učinil soud. Takový postup však pro přezkum v dovolacím řízení – jak uvedl dovolací soud výše – nestačí.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Poučení:

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. 2. 2019

Mgr. Michal Králík, Ph.D.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru