Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1043/2004Usnesení NS ze dne 17.02.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1043.2004.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1043/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně L. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) H. K., a 2) Z. B., o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. Zn. 7 C 107/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2003, č. j. 11 Co 756/2002-114, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby soud zrušil níže specifikované věcné břemeno, zřízené smlouvou o služebnosti, uzavřenou v roce 1925 mezi právními předchůdci účastníků řízení. Žalobu opírala zejména o tvrzenou změnu poměrů, neboť žalovaní mají nyní přístup ke svým nemovitostem po obecní komunikaci.

Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. srpna 2002, č. j. 7 C 107/2001-81, výrokem pod bodem I. zamítl „návrh na zrušení práva věcného břemene, dříve práva služebnosti, zřízeného smlouvou o služebnosti ze dne 4. 4. 1925 svědčícího tehdy A. a Ž. H. a jejich nástupcům v držení domu čp. 93 dnes vůči žalovaným a jejich nástupcům spočívajícího v chůzi, jízdě a hnaní dobytka přes dvorek domu čp. 98 ve V. s povinností zříditi na svůj náklad a udržovati plot mezi dvorky domu čp. 98 a č. 93 ve V., udržovati v dobrém stavu společně s majitelem domu čp. 98 ve V. vrata dvorková u č. 98 a škody povozy a dobytkem vlastníků domu č. 93 na dvorku domu č. 98 způsobené sami opravovati neb platiti za škody náhrady a které je zapsáno dnes u Katastrálního úřadu v N. J. pro obec V. k. ú. V. u B. na LV č. 701 jako věcné břemeno chůze a jízdy na parc. č. 622 pro parc. č. 620 a na LV č. 42 jako věcné břemeno chůze a jízdy pro parc. č. 620 na parc. č. 622“. Výrokem pod bodem II. řízení v části týkající se jiného pozemku pro zpětvzetí žaloby zastavil. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 98 a pozemkových parcel č. 622 a č. 623 v katastrálním území V. u B., zatížených shora specifikovaným věcným břemenem, sloužícím domu čp. 93. Oba domy jsou stavebně spojeny, přičemž hlavní vchod do domu žalovaných vede z obecní silnice. Pro přístup a příjezd k zadnímu vchodu do svého domu, k přístavku a k hospodářské budově na parcele č. 620 žalovaní využívají právo věcného břemene chůze a jízdy přes pozemek ve vlastnictví žalobkyně č. 622 v části nazývané „dvorek“, nacházející se za domem žalobkyně ze zadní strany, který je z veřejného prostranství přístupný přes dvoukřídlá vrata. Žalovaní tak využívají prostor o délce 8 metrů, šíře 3,5 metrů, tedy prostor potřebný k projetí auta. Dále zjistil, že pozemek č. 624, který je ve vlastnictví obce V., je jako přístupová komunikace k zadnímu vchodu domu žalovaných nevhodný; obec neuvažuje o tom, že by na něm v budoucnu zbudovala komunikaci. Ani pozemek žalovaných č. 621 nelze považovat za vhodný přístupový prostor k zadnímu vchodu jejich domu. Právo jízdy, resp. průchodu je vykonáváno jednou denně, zatímco dříve po služebném pozemku jezdila každý den zemědělská technika, stroje, traktor apod. Po posouzení věci z hlediska § 151n a § 151p občanského zákoníku (dále „ObčZ“), s přihlédnutím k rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 269/96 a 22 Cdo 1665/99, soud žalobu zamítl.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodující k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. října 2003, č. j. 11 Co 756/2002-114, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a III., a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud konstatoval, že změnu poměrů, která by zrušení věcného břemene odůvodňovala, nelze spatřovat ve skutečnostech, jež žalobkyně tvrdí zejména ohledně polní cesty, částečně upravené a z jedné poloviny sjízdné, vedoucí k zadní části nemovitostí žalovaných; po žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby si přístup po ní sami vybudovali. Právo odpovídající věcnému břemeni je právem věcným, působícím časově neomezeně a jeho zánik je možný jen za podmínek uvedených v § 151p ObčZ. Uvedl, že „důsledkem působení věcného břemene v čase je tedy změna prostředků, sloužících oprávněným k jeho využití k závislosti na technickém rozvoji v podmínkách současného životního stylu“ a „nelze přisvědčit odvolacím námitkám žalobkyně o tom, že změnu poměrů lze též spatřovat ve změně způsobu využívání tohoto věcného břemene žalovanými, případně ve změně účelu, k němuž byla služebnost původně zřízena“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“); pokud jde o dovolací důvody, uvádí, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že si soudy neujasnily právní problematiku sporu. Rozsah předmětné služebnosti byl v roce 1925 vymezen tak, aby bylo umožněno domkářům hospodařit, chovat dobytek a využívat hospodářské budovy na jejich pozemku k účelům, k nimž sloužily. Žalovaní dnes ale denně nehospodaří na polích, nechovají dobytek a na služebnosti nejsou existenčně závislí. Prvotní účel služebnosti tedy zcela zanikl. „Jízdou“ byla míněna jízda povozy, přičemž žalovaní účel služebnosti svévolně změnili, když jejím současným hlavním důvodem je garážování vozidel v nové dvojgaráži. Dovolatelka připomíná, že služebnost byla zřízena podle § 477 obecného zákoníku občanského z roku 1811 a odkazuje na dikci § 492, 493, 484 a 495 téhož zákona. Dále namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda je předmět sporu vůbec způsobilý k projednání. K tomu uvádí, že zřizuje-li se věcné břemeno k části pozemku, vyznačí se tato část na geometrickém plánu. Není-li geometrický plán vyhotoven, lze obsah věcného břemene vymezit slovně, ale jednoznačně a srozumitelně. V daném případě nebyl geometrický plán vyhotoven a není také zřejmé, která část předmětného pozemku tvoří „dvorek“. Žalobkyně za současné situace neví, na které části předmětného pozemku si může postavit venkovní WC a kde může parkovat, když žalovaní tvrdí, že mohou užívat celou část „dvorku“ a v rámci stavebního řízení se dokonce domáhají povolení vjezdové brány v šíři 8 metrů. Z § 151p ObčZ plyne, že práva a povinnosti plynoucí z věcného břemene nejsou neměnné. ObčZ neuvádí, v čem má spočívat změna poměrů. Může jít o změnu v objektivních, ale i osobních okolnostech. Odvolací soud vychází ze závěru, že v daném případě nejde o změnu poměrů, ale pouze o změnu prostředků sloužících oprávněným z věcného břemene v závislosti na technickém rozvoji v podmínkách současného životního stylu. Takový závěr je ale pochybný, neboť v daném případě jde o svévolné a neopodstatněné omezování vlastnických práv žalobkyně. Ve smlouvě z roku 1925 není ani zmínka o oprávnění jízdy autem, či dokonce nákladním autem. Soudy se nezabývaly tvrzením žalobkyně, že v době uzavírání smlouvy existoval průjezd domem žalovaných, kterým bylo možno autem jezdit ze stávající silnice, přičemž tento průjezd žalovaní zazdili. Proto nebyla služebnost jízdy autem v roce 1925 zřizována. Je zřejmé, že od zřízení věcného břemene v uvedeném roce se poměry výrazně změnily. Jestliže v oné době přejel přes předmětný pozemek žebřiňák, je dnes frekvence jízd autem tak rozsáhlá, že to narušuje vlastnické zájmy žalobkyně. Domáhají-li se žalovaní užívání předmětného pozemku v dnešním rozsahu, je to nepoctivé a odporuje to dobrým mravům. Prokazatelnými důsledky porušení § 484 obecného zákoníku občanského se odvolací soud vůbec nezabýval. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádějí, že dovolání žalobkyně je nepřípustné a že nebyly naplněny dovolací důvody, udávané žalobkyní. Skutečnosti namítané v dovolání byly uplatněny již v předchozím řízení a soudy se všemi tvrzeními žalobkyně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění (§ 151p odst. 3 ObčZ). Otázkou, jak je třeba posuzovat změnu poměrů, se dovolací soud opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1665/99, publikovaném pod č. C 70 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, se uvádí: „Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. Především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené a vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů. Právně významný je jen ten hrubý nepoměr, který vznikl v důsledku změny poměrů. Jako změna poměrů nemůže být posuzována ta osobní situace, se kterou nový vlastník zatížené věci nahrazoval vlastníka předchozího“. „Soud může rozhodnout o omezení nebo zrušení věcného břemene, ovšem vždy za přiměřenou náhradu“ (R 110/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho, že v době zřízení služebnosti doprava automobily nemohla být předvídána, neplyne nepřípustnost výkonu služebnosti motorovými vozidly. Přípustnost použití motorových vozidel při výkonu služebnosti jest řešit podle vlastnosti půdy, cesty a užívání panujícího pozemku (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze den 16. 5. 1939, sp. zn. Rv I 311/39, Vážný 8770, v ASPI ev. č. 8770 Jud). V dané věci vycházejí rozhodnutí soudů z názorů uvedených v citovaných judikátech, se kterými se dovolací soud ztotožňuje. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně je právo jízdy, resp. průchodu vykonáváno jednou denně, zatímco dříve po služebném pozemku jezdila každý den zemědělská technika, stroje, traktor apod. O tom, že po žalovaných nelze spravedlivě žádat, aby jezdili přes obecní pozemek, se soud přesvědčil ohledáním na místě samém.

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, publikovaného pod č. C 575 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, se konstatuje, že zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní příklad. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. Proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou. O takový případ v dané věci nešlo; úvaha odvolacího soudu o nemožnosti podřadit zjištěný skutkový stav pod § 151p odst. 3 ObčZ pak ani nemůže mít význam pro rozhodování soudů i v jiných řízeních. Proto z tohoto hlediska přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ nelze dovodit.

Dovolatelka namítá, že se soudy měly v nalézacím řízení zabývat otázkou, zda v dané věci bylo věcné břemeno platně zřízeno a dodává, že tomu tak nebylo; namítá i rozpor výkonu práva s dobrými mravy. K tomu je třeba poznamenat, že ani zjištění o neplatnosti zřízení věcného břemene, resp. o rozporu výkonu práva s dobrými mravy, by nemohlo vést k rozhodnutí příznivému pro dovolatelku. I v takovém případě by bylo nutno žalobu na zrušení věcného břemene zamítnout, protože lze zrušit jen existující věcné břemeno a rozpor výkonu odpovídajícího práva s dobrými mravy nemůže vést k jeho zrušení pro změnu poměrů. V případě, že oprávněný z věcného břemene vykonává právo v širším rozsahu, než mu věcné břemeno umožňuje, resp. toto břemeno svémocně rozšiřuje, může se oprávněný bránit negatorní žalobou podle § 126 odst. 1 ObčZ; nejde však o změnu poměrů, která by měla za následek možnost zrušení věcného břemene.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. února 2005

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru