Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 1037/2020Usnesení NS ze dne 26.05.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1037.2020.1
Dotčené předpisy

§ 101 odst. 1 o. s. ř.

§ 118a odst. 1 o. s. ř.

§ 118a odst. 3 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.

§ 241a o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 1037/2020-264

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce Tělovýchovná jednota Bohemia Poděbrady, z.s., IČO 16577426, se sídlem v Poděbradech, Na Skupici 1386, zastoupeného Mgr. Janem Burešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 822/59, proti žalovaným 1) Klub vodního motorismu Poděbrady z.s., IČO 71163042, se sídlem v Pískové Lhotě, Poděbradská 4, zastoupenému JUDr. Lucií Brejchovou Faridovou, advokátkou se sídlem v Poděbradech, U Bažantnice 1480, 2) Klub poděbradských vodáků, z.s., IČO 26605651, se sídlem v Poděbradech, Ostrovní 114/20, zastoupenému JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Stráži 1306/5, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 37/2018, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2019, č. j. 27 Co 39/2019-225, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 19. 11. 2018, č. j. 10 C 37/2018-176, určil, že žalobce je vlastníkem stavby bez č. p./č. ev., stojící na pozemku parc. č. st. 4967/5 v obci a k. ú. Poděbrady (výrok I). Dále určil, že žalobce je vlastníkem stavby bez č. p./č. ev., stojící na pozemku parc. č. st. 4967/26 v obci a k. ú. Poděbrady (výrok II). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok III a IV).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou žalovaných rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 27 Co 39/2019-225, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (o věci samé) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV, kterými soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II a III rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV a V rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku I v části, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a do výroků II a IV, podává žalovaný 1) dovolání. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „v posouzení otázky naplnění povinnosti tvrzení a důkazní a břemene tvrzení a důkazního.“ Podle žalovaného 1) nemá rozhodnutí soudů nižších stupňů o věci samé podklad v tvrzeních žalobce a jím předložených důkazech. Soudy obou stupňů nahradily povinnost tvrzení žalobce a důkazní povinnost vlastními úvahami, které vydávaly za právní posouzení věci. Soud prvního stupně při jednání konaném dne 17. 9. 2018 poučil žalobce, které skutečnosti musí tvrdit a prokázat, jinak se vystavuje nebezpečí neúspěchu ve věci. Žalobce tvrzení nedoplnil a požadované skutečnosti neprokázal, přesto soud žalobě vyhověl. Odvolací soud se s tímto postupem nalézacího soudu ztotožnil. Soud není oprávněn nahrazovat nečinnost žalobce v rovině povinnosti tvrzení tím, že je bude dovozovat z provedených důkazů. Takový postup soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 114/2008, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1924/2009, a dalšími rozhodnutími dovolacího soudu, na které žalovaný 1) v dovolání odkazuje]. Má také za to, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces, jelikož žalovanému 1) se řádného poučení o procesních povinnostech nedostalo.

V další části dovolání žalovaný 1) polemizuje s jednotlivými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů s tím, že tato skutková zjištění nejsou správná a nevyplývají z provedených důkazů.

Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ani žalovaný 2) se k dovolání žalovaného 1) nevyjádřili.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.

Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.

Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 820/2017 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), uvedl, že „v občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srov. též § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé, nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srovnej například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“

V usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, Nejvyšší soud vyložil, že „poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili také vhodné důkazy (povinnost důkazní).“ Dodal, že je-li žaloba zamítnuta nikoli proto, „že by účastníci (žalobce) neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Jinak řečeno postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat“ (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3134/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4027/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019).

V posuzované věci soud prvního stupně vyzval při jednání konaném dne 17. 9. 2008 (viz č. l. 150) žalobce, aby doplnil skutečnosti týkající se toho, zda právní předchůdce žalobce podle jeho tehdejších stanov mohl svým jménem nabývat práva a zavazovat se, dále aby doplnil skutečnosti, který orgán je příslušný pro evidenci majetku tělovýchovné jednoty podle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, zda předmětné stavby (loděnice) jsou, resp. byly u takového orgánu evidovány, zda byly evidovány v majetku žalobce ke dni 30. 1. 1991, nebo zda k nim žalobci svědčilo právo hospodaření. Žalobce vyzval i k označení důkazů k tvrzeným skutečnostem a poučil ho o následcích nesplnění výzvy.

Na výzvu reagoval žalobce podáním ze dne 30. 10. 2018 (č. l. 155), ve kterém uvedl požadované skutečnosti (vztahující se především k tomu, který orgán je příslušný pro evidence majetku tělovýchovné jednoty podle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, zda předmětné loděnice jsou, resp. byly u takového orgánu evidovány a zda byly předmětné loděnice evidovány v majetku žalobce ke dni 30. 1. 1991) a označil k nim důkazy.

Soud prvního stupně následně při jednání konaném dne 19. 11. 2018 některé z důkazů navržených žalobcem provedl.

Nalézací soud po provedení důkazů a jejich hodnocení dospěl k závěru, že byly prokázány skutkové okolnosti opravňující (na základě právního posouzení těchto skutkových zjištění) uzavřít, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným stavbám. Mimo jiné vzal za prokázané okolnosti odůvodňující závěr, že byly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva ke stavbám z ČSTV na žalobce definované v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990. Odvolací soud se s tímto postupem soudu prvního stupně ztotožnil.

Není tak opodstatněná námitka, že soudy nižších stupňů „nahradily nečinnost žalobce v rovině povinnosti tvrzení tím, že dovozovaly tvrzení z provedených důkazů.“ Soudy obou stupňů vyšly z jednotlivých tvrzení žalobce a jím označených důkazů. Na základě provedeného dokazování přijaly závěry o skutkovém stavu a provedly právní posouzení věci.

K uvedenému Nejvyšší soud dodává, že procesní obrana žalovaného 1) neobstála nikoliv proto, že by žalovaný 1) ohledně určité rozhodné skutečnosti neunesl břemeno tvrzení či důkazní, nýbrž na základě učiněných skutkových zjištění. V takovém případě nebyl důvod přistupovat k poučení žalovaného 1) ve smyslu § 118a o. s. ř. Lze poznamenat, že soudy obou stupňů se rovněž zabývaly [na základě jednotlivých tvrzení žalovaného 1)] možným nabytím vlastnického práva k předmětné stavbě ze strany žalovaného 1), ale na základě právního posouzení skutkových zjištění dospěly k závěru, že žalovaný 1) vlastnické právo ke stavbě nabýt nemohl.

Z výše uvedeného plyne, že postup soudů obou stupňů v projednávané věci nelze hodnotit jako nesprávný či nezákonný, či dokonce v rozporu s právem žalovaného 1) na spravedlivý proces. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázkách procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalovaného 1) tak není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Žalovaný 1) v dovolání dále napadá skutková zjištění odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně.

Žalovaný 1) však neformuluje v souvislosti s provedeným dokazováním řádně otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Taktéž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za naplněný.

Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje v této souvislosti splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).

Jelikož žalovaný 1) nevymezuje v této části dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje v této části dovolání splnění předpokladů přípustnosti dovolání, trpí tato část dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Namítá-li žalovaný 1), že závěr o aktivní legitimaci žalobce není správný, buduje tuto námitku na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolacího soud [žalovaný 1) formuluje tuto námitku na předpokladu, že žalobce předmětnou stavbu ve svém účetnictví neevidoval; soudy obou stupňů však vyšly ze zjištění opačného]. Jelikož se žalovanému 1) nemohlo podařit skutková zjištění odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, v dovolacím řízení zpochybnit (viz shora), není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Proto ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).

Žalovaný 1) v dovolání rovněž uvádí, že „odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1400/2004 ani judikaturu Ústavního soudu není přiléhavý.“ V souvislosti s touto námitkou však žalovaný 1) neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za naplněný. Dovolání tak i v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2020

Mgr. David Havlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru