Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Cdo 102/2004Rozsudek NS ze dne 26.02.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.102.2004.1
ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.109.2004.1
Dotčené předpisy

§ 115 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 116 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

22 Cdo 102/2004

22 Cdo 109/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) J. V., B) R. V., C) V. Š., D) V. P., E) K. T., F) Z. Š., G) A. Š. a H) F. Č., při zastoupení žalobců A), B), C) a G) advokátem, proti žalovaným: 1) M. B., 2) L. B. a 3) V. B., zastoupených advokátem, o určení vlastnického práva, vedené pod sp. zn. 8 C 1096/93, 8 C 1097/93 u Okresního soudu v Benešově, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2002, č. j. 25 Co 26/2001-292, a dovolání žalovaných 1)-3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2003, č. j. 25 Co 415/2001- 335, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze dne 19. listopadu 2002, č. j. 25 Co 26/2001-292, vedené u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 22 Cdo 102/2004, a řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2003, č. j. 25 Co 415/2001-335, vedené u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 22 Cdo 109/2004, se spojují ke společnému řízení.

II. Dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2003,č. j. 25 Co 415/2001-335, se odmítá.

III. Žalobci C) až H) a žalovaná 1) nemají ve vztahu mezi sebou právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

IV. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2002, č. j. 25 Co 45/2001-292, pokud jím byl výrok rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. srpna 1994, č. j. 8 C 1096/93 a 8 C 1097/93-67, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že vlastníky pozemku č. k. 4714 v k. ú. Ú., obec B., a to jako celku, jsou žalobci A) a B), změněn tak, že se určuje, že pozemková parcela 4714 - zahrada o výměře 2.699 m2 v katastrálním území Ú., zapsaná na listu vlastnictví č. 194, vedeném u Katastrálního úřadu v B. pro katastrální území Ú., obec B., je ve společném jmění žalobců A) a B), a rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci A), B) a žalovaným 2), dále rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2003, č. j. 25 Co 415/2001-335, pokud jím byl výrok rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 30. srpna 1994, č. j. 8 C 1096/93 a 8 C 1097/93-67, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že vlastníky pozemku č. k. 4715 v k. ú. Ú. jsou K. Č. a žalobce C) každý jednou ideální polovinou, změněn tak, že se určuje, že K. Č., zemřelá 13. 6. 1999, a A. Š., který zemřel 14. 11. 1982, byli ke dni úmrtí A. Š. bezpodílovými spoluvlastníky pozemku označeného jako díl \"a\" o výměře 2.196 m2 pozemkové parcely označené jako parc. č. 4715/1 kat. úz. Ú. na geometrickém plánu č. 298-1853/2002 vypracovaném společností B., s. r. o., ověřeným oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. O. B. dne 4. 11. 2002 pod č. 157/2002 a odsouhlasen Katastrálním úřadem v B. dne 26. 11. 2002 pod č. 2111/02, a který je částí pozemkové parcely vedené ve zjednodušené evidenci - původní pozemkový katastr (PK) č. k. 3857 bývalé katastrální území B., zapsané na listu vlastnictví č. 96 pro katastrální území Ú., obec B. u Katarálního úřadu B., s tím, že uvedený geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku, a rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci C) až H) a žalovanými 2) a 3), se zrušují a věc se vrací v rozsahu zrušení Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud rozhodl o spojení shora označených věcí ke společnému řízení podle § 112 odst. l zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Jde o věci, které spolu skutkově souvisí, neboť jejichž předmětem je určení vlastnictví k pozemkům, vzniklých oddělením z jednoho pozemku.

Okresní soud v Benešově rozsudkem z 30. 8. 1994, čj. 8 C 1096/93 a 8 C 1097/93-67, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že vlastníky pozemku parc. č. 4715 v k. ú. Ú. jsou žalobci A) a B) a vlastníky pozemku č. k. 4714 v témže kat. území tehdejší žalobkyně K. Č. a žalobce C).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v obci B. L. probíhalo od roku 1947 scelovací řízení, v rámci kterého došlo k novému rozměření pozemků a jejich výměnám. Scelovací řízení však nebylo vzhledem k nastupující kolektivizaci zemědělství dokončeno, a tato skutečnost byla v obci všeobecně známa. To bylo prokázáno zejména výpovědí žalované 1), jejíž výpověď byla ze všech účastnických výpovědí nejkonkrétnější a nejúplnější. Přes nedokončené scelovací řízení užívali vlastníci nadále vyměněné pozemky, neboť navrácení k původnímu stavu nebylo již možné ani účelné vzhledem k rozorání mezí a postupnému združstevňování pozemků. V rámci scelovacího řízení získali F. a A. Š. /rodiče žalobkyně D) a A. Š., manžela K. Č./, část pozemku parc. č. 3857 v kat. území B. Ten byl ve vlastnictví žalované 1) a jejího manžela V. B. na základě postupní smlouvy z 22. 3. 1947, uzavřené s manžely F. a B. D. Trhovou smlouvou z 29. 9. 1952 manželé F. a A. Š. převedli parc. č. 3857, zahradu, na K. Č., tehdy Š., jejího manžela A. Š., a žalobce A) a D), každému z jedné čtvrtiny. Ti pozemek oplotili a postavili na něm rodinné domky čp. 33 a čp. 35 a považovali se za vlastníky - takto vymezeného - pozemku parc. č. 3857. Podle pozemkové knihy byli vlastníky uvedeného pozemku nadále žalovaná 1) a její manžel, kteří jej 5. 5. 1960 písemně nabídli darem státu. Stát přijal dar 15. 3. 1963 a smlouvou o převodu správy národního majetku převedl pozemek do správy Státního statku B. Geometrickým plánem č. z. 11-05-401-920-57 z 21. 11. 1958 byl původní pozemek parc. č. 3857 o výměře 19.851 m2 rozdělen na pozemky 3857/1, 3857/2, 3857/3, 3857/4, 240 a 241. Parc. č. 3857/2 vedena nyní v katastru nemovitostí jako parc. č. 4714 a parc. č. 3857/3 nyní jako parc. č. 4715, stavební plocha č. 240 nyní jako č. 274 a stavební plocha č. 241 nyní jako č. 269, vše v kat. území Ú. V roce 1974 byl vypracován geometrický plán, kterým byl rozdělena parc. č. 4714 na parc. č. 4714/1 a 4714/2, avšak nestal se součástí katastrálního operátu. V evidenci nemovitostí nebylo také zapsáno usnesení soudu prvního stupně z 31. 7. 1974, sp. zn. 5 C 248/74, kterým byl schválen smír uzavřený mezi Státním statkem B. a žalobci A) a B), kterým bylo určeno, že tito žalobci jsou každý z 1/4 spoluvlastníky pozemku parc. č. 3857 k. ú. B. Rozhodnutím Pozemkového úřadu v B. ze 14. 10. 1992 byla schválena dohoda o vydání nemovitostí mezi žalovanými a tímto státním statkem. Žalovaným byly kromě jiných vydány pozemky parc. č. 4174 a parc. č. 4715 (nevydány stavební plochy č. 269 a č. 274). K. Č. a žalobce C) jsou spoluvlastníky domu čp. 33 každý polovinou, žalobci A) a B) jsou spoluvlastníky domu čp. 35. Tyto stavby jsou v katastru nemovitostí zapsány jako stavby na cizím pozemku. Soud prvního stupně z těchto skutečností dovodil, že žalobci nemohli nabýt vlastnictví k pozemkům parc. č. 4714 a č. 4715 trhovou smlouvou z 29. 9. 1952, neboť \"F. a A. Š. touto smlouvou převáděli pozemek, jehož nebyli vlastníky. Scelovací řízení, které v obci začalo, bylo totiž provedeno pouze fakticky, ale nebylo dokončeno po stránce právní. Tato skutečnost ostatně vyplývá i z obsahu samotné smlouvy trhové z 29. 9. 1952\". Žalobci jsou si neplatnosti kupní smlouvy zřejmě vědomi, neboť touto smlouvou jako důvodem vzniku jejich vlastnického práva ani neargumentují. Podle soudu prvního stupně K. Č., její manžel A. Š., a žalobci A) a B) nenabyli vlastnictví k předmětným parcelám ani vydržením podle § 116 zák. č. 141/1950 Sb., obč. zák. (dále jen \"obč. zák\"). I když drželi pozemky v době od 29. 9. 1952 do 15. 3. 1963, tj. v době od uzavření trhové smlouvy do nabytí vlastnického práva k nim státem, nebyli držiteli oprávněnými ve smyslu § 145 odst. l obč. zák., neboť \"žalobcům a jejich právním předchůdcům muselo být dobře známo, že scelovací řízení nebylo v obci B. L. po právní stránce dokončeno, zejména nebyly provedeny příslušné zápisy v pozemkové knize, a že tedy nejsou vlastníky pozemku parc. č. 3857. Jejich vědomost o této skutečnosti je prokázána samotným obsahem smlouvy trhové z roku 1952, kterou mezi sebou uzavřeli a kde se v bodě IV uvádí, že strany byly poučeny o tom, že smlouvu trhovou je možno vtěliti jen za souhlasu dosud knihovních vlastníků, popř. po zaknihování scelovacího řízení\".

K odvolání žalobců odvolací soud, po té kdy připustil změnu žaloby K. Č. a žalobce C), kterou se domáhali určení, že K. Č. a její zemřelý manžel A. Š., který zemřel 14. 11. 1982, byli ke dni jeho úmrtí bezpodílovými spoluvlastníky parc. č. 4715 v kat. území Ú., změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že změněné žalobě, a také žalobě žalobců C) a D) na určení, že jsou vlastníky parc. č. 4714 v kat. území Ú., vyhověl, a zavázal žalované k náhradě nákladů řízení žalobcům před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci A) a B), K. Č. a A. Š. jako oprávnění držitelé vlastnictví k uvedeným pozemkům podle § 116 obč. zák. k 30. 9. 1962 vydrželi.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem z 30. 11. 2000, č. j. 22 Cdo 2613/2000-182, shora uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k další u řízení. Vytkl odvolacímu soudu, že při posouzení otázky, zda žalobci A, B) a tehdejší žalobkyně K. Č., dříve Š., a její manžel A. Š. byli oprávněnými držiteli pozemků parc. č. 4715 a 4714 na základě trhové smlouvy z 29. 9. 1952, uzavřené s A. a F. Š., ve smyslu § 145 odst. 1 obč. zák., nepřihlížel ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo. Soud prvního stupně totiž vycházel ze zjištění, které odvolací soud nehodnotil, a to ani ve vztahu k obsahu smlouvy z 29. 9. 1952, že v obci B. L. bylo všeobecně známo, že scelovací řízení nebylo dokončeno. Dále vyšlo najevo, že syn žalobců A) a B) J. V. je vlastníkem všech pozemků, které vlastnili A. a F. Š., tedy i pozemku, za který měli v rámci scelování nabýt pozemek parc. č. 3857 (posléze rozdělený na pozemky parc. č. 4714 a 4715, ke kterým má být vlastnictví určeno) a který převáděli smlouvou z 29. 9. 1952. Odvolací soud se také nevypořádal s obsahem geometrického plánu z 21. 11. 1958, kterým byl dělen pozemek parc. č. 3857 v souvislosti s výstavbou domů čp. 33 žalobci A) a B) a čp. 35 K. Č. a A. Š. z toho hlediska, zda z něj mohli zjistit, že jde o stavby na cizím pozemku.

Odvolací soud usnesením z 13. 11. 2002 vyloučil věc žalobců C) a D) až H), kteří do řízení vstoupili jako právní nástupci K. Č., zemřelé 13. 6. 1999, vůči žalovaným k samostatnému řízení.

Dále odvolací soud rozsudkem z 19. 11. 2002, č.j. 25 Co 45/2001-292, připustil zpětvzetí žaloby žalobců A) a B) pokud směřovala proti žalovaným 1) a 3), rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k nim zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a výroky III. a V. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci A) a B) a žalovanými 1) a 3).

Rozsudkem ze 14. 5. 2003, č. j. 25 Co 415/2001-335, odvolací soud připustil zpětvzetí žaloby žalobců vůči žalované 1), rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k ní zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a výroky IV. a VII. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci C) – H) a žalovanou 1).

Protože podle dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uzavřené mezi žalovanými 26. 10. 1994, byl jako výlučný vlastník pozemku parc. č. 4714 zapsán v katastru nemovitostí žalovaný 2), vzali žalobci A) a B) žalobu na určení, že předmětný pozemek naleží do jejich společného jmění (změna připuštěna při jednání) vůči žalovaným 1) a 3) zpět. Podle uvedené dohody jsou v katastru nemovitostí vyznačeni žalovaní 2) a 3) jako spoluvlastníci pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci č. k. 3857, to znamená že jim náleží i část tohoto pozemku, užívaná původně A. Š. a K. Č., která je vyznačena jako díl \"a\" o výměře 2196 m2 pozemkové parc. č. 4715/1 v k. ú. Ú. v geometrickém plánu č. 298-1853/2002. Také ohledně určení vlastnictví k tomuto pozemku došlo ve vztahu k žalované 1) ke zpětvzetí žaloby, když byla připuštěna její změna tak, aby bylo určeno, že předmětný pozemek byl ke dni smrti A. Š. 14. 11. 1982 v bezpodílovém spoluvlastnictví jeho a jeho manželky K. Č., zemřelé 13. 6. 1999.

Dále odvolací soud rozsudkem z 19. 11. 2002, č. j. 25 Co 26/2001-295, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci A) a B) jsou vlastníky parcely č. k. 4714 v k. ú. Ú. tak, že určil, že pozemek parc. č. 4714 v k. ú. Ú., obec B., je ve společném jmění žalobců A) a B) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito žalobci a žalovaným 2). Rozsudkem ze 14. 5. 2003, č. j. 25 Co 415/2001-335, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že pozemek parc. č. 4715 v k. ú. Ú. je ve spoluvlastnictví K. Č. a žalobce C), a to každého z jedné poloviny, tak, že určil, že K. Č., a A. Š., měli v bezpodílovém spoulvlastnictví ke dni smrti A. Š. 14. 1. 1985 díl „a“ označené parc. č. 4715/1 o výměře 2196 m2, jak je vyznačen ve specifikovaném geometrickém plánu, který je nedílnou součástí rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci C) až H) a žalovanými 2) a 3).

Odvolací soud doplnil dokazování výslechem žalobce A), vyhlášky zemské komise pro agrární operace při ministerstvu zemědělství v Praze z 29. 9. 1945, dopisy místního komisaře Dr. B. z 6. 10. 1946 a 25. 11. 1946 a výměrem ONV v B. z 20. 12. 1950. Odvolací soud zjistil, že v obci B. probíhalo scelovací řízení od roku 1945, k vypracování scelovacího plánu, tím méně k jeho potvrzení a zaknihování však nedošlo. Scelovací řízení tak nebylo dokončeno. Lidé v obci užívali pozemky vyměněné v rámci scelovacího řízení nadále až do roku 1963, kdy je převzal státní statek. Takto začali právní předchůdci žalobců F. a A. Š. užívat část pozemku parc. č. 3857 o výměře 0,71 ha nejpozději od roku 1948, v roce 1950 jim byla povolena změna kultury tohoto pozemku na zahradu. Žalovaná 1) také vypověděla před soudem prvního stupně, že spolu s manželem užívala pozemek přidělený jim k užívání v rámci scelovacího řízení až do roku 1956, kdy pozemky začal užívat státní statek. Dále odvolací soud zjistil ze žádosti o oplocení došlé ONV v B. 21. 10. 1952, stanoviska MNV v B. z 21. 10. 1952, rozhodnutí o přípustnosti staveb z 2. 9. 1953 a rozhodnutí o povolení užívání staveb z 30. 10. 1957, že žalobce A) a A. Š., manžel K. Č., dříve Š., požádali v roce 1952 o povolení oplocení pozemků parc. č. 3856 a 3857, proti čemuž neměl MNV námitek. V roce 1953 byli žalobcům A) a B) a K. Č. a A. Š. povoleny stavby rodinných domků na parc. č. 3857 a kolaudovány byly v roce 1957. Z geometrického plánu č. 11-05-401-920-57 z 21. 11. 1958 vypracovaného k žádosti těchto stavebníků odvolací soud zjistil, že jím byl pozemek parc. 3857 rozdělen na parc. č. 3857/1 o výměře 19.851 m2, u něhož je v kolonce, obsahující označení vlastníka, případně držitele uvedeno \"dosavadní\", u parc. č. 3857/2 a 241 stavební parcela vlastník žalobce J. V., a u parc. č. 3857/3 a 240 stavební parcela vlastník A. Š. a u parc. č. 3857/4 vlastník neuveden vůbec.

Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že A. a F. Š. se na základě nedokončeného scelovacího řízení nestali vlastníky předmětné části pozemku parc. č. 3857. Nemohli ji proto ani platně převést trhovou smlouvou z 29. 9. 1952 na žalobce A), B), K. Č. a A. Š. Tito však vlastnické právo k této části pozemku jako oprávnění držitelé ve smyslu § 145 odst. l obč. zák. v době od 3. 10. 1952, tj. od schválení trhové smlouvy ONV v B., do 3. 10. 1962, vydrželi podle § 116 obč. zák. I když žalovaná 1) vypověděla, že v obci bylo všeobecně známo, že scelovací řízení nebylo nikdy dokončeno, pak z toho, že vyměněné pozemky byly v obci užívány tak, jak k jejich výměně došlo, a s přihlédnutím k tomu, že v roce 1952 již neplatil intabulační princip, nelze dospět k jednoznačnému závěru, že žalobci A), B) a K. Č. a A. Š. museli vědět, že převodci A. a F. Š. nejsou vlastníky převáděného pozemku č. 3857. Text trhové smlouvy je formulován tak, že takové pochybnosti nezavdával - ve smlouvě jsou jako vlastníci tohoto pozemku označeni a nic na tom nemění, že na základě scelovacího řízení. Nabyvatelé nebyli právními odborníky, takže nemuseli vědět, že je třeba zaknihování scelovacího řízení. Pokud v čl. IV smlouvy bylo uvedeno, že smlouvu lze vtělit jen za souhlasu dosud knihovních vlastníků nebo zaknihovaného scelovacího řízení, pak v době uzavření smlouvy již neplatil intabulační princip a nabyvatelé mohli být přesvědčeni o tom, že vlastnictví nabývají smlouvou, v níž bylo také uvedeno, že pozemek nabývají do úplného a neomezeného vlastnictví, držení a užívání. O nabytí vlastnictví je konečně utvrzovala i schvalovací doložka ONV v B. z 3. 10. 1952. Podle odvolacího soudu se dobrá víra žalobců A) a B) týkala jen té části pozemku parc. č. 3857, kterou fakticky užívali - to je nyní parc. č. 4714, auK. Č. a A. Š. části, označené v geometrickém plánu nyní jako díl a) označené parc. č. 4715/1. Také při stavbě rodinných domků nebyla jejich dobrá víra ničím zpochybněna, neboť v rozhodnutích o povolení staveb i jejich kolaudací není žádná zmínka o tom, že jde o stavby na cizím pozemku. Dobrou víru nepozbyli ani v souvislosti s vypracováním geometrického plánu, vypracovaného v roce 1958 k jejich žádosti, který měl zachytit, jak je jimi pozemek parc. č. 3857 fakticky užíván včetně stavebních parcel pod nově postavenými rodinnými domky. Pokud je v kolonce tohoto plánu označené „vlastník (držitel)\" uvedeno u pozemku parc. č. 3857/1 \"dosavadní\", neznamená to, že tím byli míněni B. (jako knihovní vlastníci), ale byli tím míněni F. a A. Š. jako převodci pozemku č. parc. 3857 v části, která byla objednateli geometrického plánu užívána. Je pravděpodobné, že vyhotovitel geometrického plánu měl k dispozici trhovou smlouvu z roku 1952. Proto také uváděl jako vlastníky V. a. Š. Podle knihovního zápisu by je jako vlastníky uvést nemohl a geometrický plán by mohl vyhotovit jen se souhlasem B., což se nestalo. Odvolací soud uzavřel, že pokud žalobci A), B) pozemek parc. č. 4714 a K. Č. a A. Š. pozemek označený jako díl a) parc. č. 4715/1 v geometrickém plánu vydrželi 3. 10. 1962, pak nemohlo vlastnictví k nim přejít 15. 3. 1963 darováním pozemku parc. 3857 manžely B. státu, neboť ke dni darování již k tomuto pozemku nepatřily. Proto také nemohly být vydržené pozemky ani platně v rámci restituce pozemku parc. č. 3857 původním vlastníkům vráceny.

Proti rozsudku odvolacího soudu z 19. 11. 2002, č. j. 25 Co 26/2001-292 podal dovolání žalovaný 2) a proti rozsudku ze 14. 5. 2003, č. j. 25 Co 415/2001-335, podali dovolání všichni žalovaní. Namítají nesprávnost závěru odvolacího soudu o vydržení částí pozemků parc. č. 3857 žalobci A, B), K. Č. a A. Š. V prvé řadě uvádějí, že k vydržení podle § 116 obč. zák. nemohlo dojít pro nezpůsobilý předmět. Pozemek byl od roku 1956 v nezcizitelném socialistickém vlastnictví, neboť byl tehdy přikázán do užívání státnímu statku B. Dále nesouhlasí s tím, že žalobci A), B), K. Č. a A. Š. byli oprávněnými držiteli části předmětného pozemku. Podle dovolatelů nemohli být v dobré víře, že nabývají pozemek trhovou smlouvou z 29. 9. 1952. Jestliže ve smlouvě bylo výslovně uvedeno, že ji lze vtělit jen za souhlasu knihovních vlastníků nebo po zaknihování scelovacího řízení, pak to znamenalo, že podmínkou nabytí vlastnictví je dokončení scelovacího řízení a jeho zaknihování. K dokončení scelovacího řízení však nedošlo. Ani geometrický plán z roku 1958 nepotvrzuje vlastnictví žalobců A), B), K. Č. a A. Š. k pozemku parc. č. 3857, který měli nabýt trhovou smlouvou z 29. 9. 1952. V předtisku kolonky, ve které jsou zapsáni, je uvedeno nejen vlastník, ale také držitel, který může být i neoprávněný. Je-li pak u pozemku parc. 3857/1 o výměře 12.228 m2 uveden jako vlastník údaj \"dosavadní\", z tohoto plánu vyplývá, že zavádí nový stav - uvádí žalobce jako nové vlastníky a contrario dosavadních vlastníků, to je žalovaných /míněno patrně žalované 1) a jejího manžela V. B./. Z geometrického plánu je také zřejmé, že výměra celého pozemku parc. č. 3857 činí 19.851 m2, ale žalobci tvrdí, že došlo k vydržení celkem výměry 6.176 m2. Přitom v trhové smlouvě z 29. 9. 1952 je uveden jako předmět převodu celý pozemek parc. č. 3857 a právo vlastnické má být vloženo každému z nabyvatelů jednou čtvrtinou. Dále žalovaní poukazují na to, že podle rozhodnutí o povolení k užívání stavby z 30. 10. 1957 bylo domu žalobců A) a B) přiděleno číslo 35, avšak již dříve žalobci předložili rozhodnutí MěNV v B. o přidělení tohoto čísla popisného 35 z 8. 9. 1981. Pozastavují se také nad tím, že se i označením spisové značky shodují kolaudační rozhodnutí domů čp. 33 a čp. 35, což podle nich vzbuzuje pochyby o věrohodnosti těchto listin. Podle žalobců nemohli byt nabyvatelé v dobré víře, že jim převáděný pozemek náleží, jestliže byl vázán na dokončení scelovacího řízení jeho zaknihováním. Jestliže byli právními laiky, jak uvádí odvolací soud, museli se řídit textem smlouvy a nemohli nic vědět o nutnosti či absenci intabulace. Žalovaní ještě poukazují na to, že s výjimkou žalobců se všichni, kterým byly jako údajným vlastníkům v rámci nedokončeného scelovacího řízení pozemky přiděleny, vypořádali s jejich opravdovými vlastníky tak, že pozemky znovu zaplatili nebo je řádným vlastníkům vrátili. Žalovaný 2) navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu z 19. 11. 2002, č. j. 25 Co 28/2002-292, byl zrušen ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a souvisících výrocích o nákladech řízení, žalovaní 1) - 3) navrhli, aby byl zrušen rovněž měnící výrok rozsudku odvolacího soudu ze 14. 5. 2003, č. j. 25 Co 415/2001-335, a související výroky o nákladech řízení a v rozsahu zrušení věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovoláním nevyjádřili.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací podle bodu 17 hlavy 1 části XII. zákona č. 30/2000 Sb., provedl řízení o dovoláních podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.(dále jen „OSŘ“), neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci ještě přede dnem 1. 1. 2001, kdy nabyla tato novela účinnosti.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda dovolání byla podána oprávněnými osobami.

Na základě zpětvzetí žaloby žalobci C) až H) o určení vlastnictví k pozemku parc. č. 4715, v odvolacím řízení změněné na určení vlastnictví k pozemku vyznačeném jako díl a) parc. č. 4715/1, který je částí pozemku parc. č. 3857, vůči žalované 1), odvolací soud, jak už uvedeno shora, výrokem I. svého rozsudku ze 14. 5. 2003, č. j. 25 Cdo 415/2003-335, zpětvzetí žaloby připustil, rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení vlastnictví k pozemku parc. č. 4715 ve vztahu k žalované 1) zrušil a řízení ve vztahu k ní zastavil. Uvedený výrok žalovaná 1) dovoláním nenapadla, v dovolání uvádí výslovně, že napadá /stejně jako žalovaní 2) a 3) /výroky II. - VII. rozsudku odvolacího soudu, přičemž jen výroky IV. a VII. bylo rozhodováno také o nákladech řízení ve vztahu k ní. Z toho vyplývá, že žalovaná 1) napadá dovoláním výrok II., tj. výrok ve věci samé, kterým však bylo rozhodováno o žalobě vůči žalovaným 2) a 3) v řízení, jehož není žalovaná 1) účastnicí, neboť žaloba proti ní nesměřuje. Podle § 240 odst. l OSŘ je však osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jen účastník řízení. Žalovaná 1) není tedy osobou oprávněnou k podání dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu a její dovolání proti tomuto výroku bylo proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) OSŘ odmítnuto. K podání dovolání proti výrokům IV. a VII rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo ve vztahu k žalované 1) rozhodováno o nákladech řízení, je sice jako účastnice oprávněna, ale dovolání proti výrokům o nákladech řízení není podle § 238a odst. l písm. a) OSŘ přípustné. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné a bylo proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. c) OSŘ odmítnuto.

Žalobci C) až H) byli v řízení o dovolání podaném žalovanou 1) úspěšní, náhrada nákladů tohoto řízení jím však nebyla přiznána, neboť jim žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4, § 142 odst. l OSŘ).

Žalovaný 2) je jako účastník řízení oprávněnou osobou k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 19. 11. 2002, č. j. 25 Co 26/2001-292, a žalovaní 2) a 3) jsou oprávněnými osobami k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze 14. 5. 2003, č. j. 25 Co 415/2001-335, přičemž přípustná dovolání podali včas řádně zastoupeni advokátem /§ 238 odst. l písm. a), § 240 odst. l a § 241 odst. l OSŘ/.

Dovolací soud nezjistil, že v řízení došlo k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. l OSŘ nebo k jiným vadám, které by měly za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci samé. Dále se dovolací soud zabýval uplatněnými dovolacími důvody, které jsou ohledně obou napadených rozsudků odvolacího soudu stejné.

Neopodstatněná je námitka dovolatelů, že pozemek parc. č. 3875 byl nezpůsobilým předmětem vydržení podle § 115 obč. zák., neboť byl od roku 1956 v nezcizitelném socialistickém vlastnictví. Dovolatelé přehlížejí, že přikázáním pozemku do užívání státního statku B. v roce 1956 vlastnictví na stát nepřešlo. K převodu vlastnictví mohlo dojít až přijetím nabídky daru tohoto pozemku státem od žalované 1) a jejího manžela 15. 3. 1963, to je po uplynutí žalobci tvrzené desetileté vydržecí doby, která začala běžet v roce 1952. Dovolací soud už v rozsudku z 30. 11. 2000, č. j. 22 Cdo 2613/98-182, uvedl, že přikázání pozemku do užívání státnímu statku v B., vydržení tohoto pozemku nebránilo.

Podle § 115 a 116 odst. 1 obč. zák. práva vlastnického k věci, nejde-li o věc v nezcizitelném socialistickém vlastnictví, nabude, kdo ji drží oprávněně (§ 145) a nepřetržitě, jde-li o věc nemovitou po dobu deseti let.

Podle § 145 odst. l obč. zák., je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo o právo náleží, je držitelem oprávněným.

Předpokladem vydržení je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. Posouzení toho předpokladu nemůže vycházet jen ze subjektivních představ držitele. Dobrá víra musí být vždy posuzována i z toho hlediska, zda držitel při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu požadovat, měl nebo mohl být pochybnosti, že užívá pozemek, jehož vlastnictví nenabyl.

Dovolací soud považuje za správný závěr odvolacího soudu, že samotného znění trhové smlouvy z 29. 9. 1952 dobrou víru žalobců A), B), K. Č. a A. Š., že nabývají vlastnictví k pozemku parc. č. 3857, nevylučovalo. V čl. IV odst. 2 se sice uvádělo, že smlouvu lze vtěliti až po zaknihování scelovacího řízení nebo se souhlasem knihovních vlastníků, ale v odst. l tohoto článku bylo rovněž uvedeno, že držení, vlastnictví a břemena přecházejí dnem schválení této smlouvy okresním národním výborem a na straně 1 se nachází schvalovací doložka tohoto národního výboru s datem 3. 10. 1952. Dobrá víra shora jmenovaných mohla trvat za situace, kdy odvolací soud vyšel ze zjištění, že pozemky vyměněné v obci v rámci scelovacího řízení byly nerušeně užívány až do roku 1963, kdy je převzal do užívání státní statek. Žalobci A), B), K. Č. a A. Š. pozemek parc. č. 3857, označený ve smlouvě jako zahradu s osázenými stromy v roce 1952 převzali, oplotili, postavili se souhlasem stavebního úřadu rodinné domky. Tuto dobrou víru však pozbyli v roce 1958, kdy byl na jejich objednávku vypracován geometrický plán, který měl rozdělit jimi podle smlouvy z roku 1952 nabytý pozemek parc. č. 3857 podle faktického užívání, včetně zaměření stavebních parcel, na nichž se nacházejí rodinné domky. Z geometrického plánu totiž nade vší pochybnost vyplývá, že pozemek parc. č. 3857 má celkovou výměře 19.851 m2 a byl rozdělen na parc. č. 3857/1 o výměře 12.228 m2, a dále na parc. č. 3857/2 o výměře 2776 m2 a stavební plochu č. 240 o výměře 450 m2, parc. č. 3857/3 o výměře 2895 m2 a stavební parc. č. 241 o výměře 595 m2, a dále parc. č. 3857/4 o výměře 1057m2. Z tohoto plánu tedy žalobci A), B), K. Č. a A. Š. zjistili, že pozemek - zahrada s ovocnými stromy, jejíž držby se po uzavření trhové smlouvy chopili, nebyla celým pozemkem parc. č. 3857, jen její část. Nutně si také museli položit otázku, kdo byl tedy vlastníkem pozemku parc. č. 3857 v celé jeho výměře 19.851 m2 v roce 1952, když uzavírali trhovou smlouvu. Úvaha odvolacího soudu, že za vlastníky tohoto celého pozemku mohli považovat A. a F. Š., tedy tak si mohli vysvětlit v rubrice vlastník údaj \"dosavadní\" u parc. č. 3857/1 v geometrickém plánu, není ničím podložena, nebylo to ani tvrzeno. Naopak žalobce A) před odvolacím soudem 21. 11. 2001 vypověděl, že „Š. před scelením vlastnili pozemek parc. č. 3769 v k. ú. Ú., který byl scelen a místo tohoto pozemku dostali Š. právě ty předmětné pozemky, o nichž v řízení jde.“ Ostatně při obvyklé opatrnosti by po takovém zjištění měli vlastnictví pozemku ověřit u v pozemkové knize, evidenci nemovitostí a u převodců F. a A. Š., tj. rodičů žalobkyně B) a A. Š. Konečně nelze ani přehlédnout, že podle trhové smlouvy nabývali vlastnictví k pozemku parc. č. 3857, zahrada, žalobci A), B), K. Č. a A. Š. všichni čtyři a právo vlastnické mělo být vloženo pro každého z nich na jednu čtvrtinu. Rozumí se tím spoluvlastnický podíl ideální, přesto však by měli být žalobci A) a B) v dobré víře, že jim od schválení trhové smlouvy 3. 10. 1952 patří reálná část pozemku parc. 3857 zahrady, ohledně druhé reálné části měli být v dobré víře K. Č. a A. Š., přičemž navíc tyto fakticky jimi užívané části byly zaměřeny až geometrickým plánem v roce 1958.

Závěr odvolacího soudu, že od 3. 10. 1952 po desetiletou vydržecí dobu byli oprávněnými držiteli částí pozemku parc. č. 3857, a to žalobci A) a B) části nyní evidované jako pozemek parc. č. 4714 a K. Č. a A. Š. části, označené v geometrickém plánu z roku 1992 jako díl „a“ pozemku parc. č. 4715/1, ve smyslu § 145 odst. l obč. zák., není správný. Proto také nemohli vlastnické právo k těmto pozemkům podle § 115 a § 116 obč. zák. vydržet. Rozsudky odvolacího soudu byly proto v napadené části zrušeny a věc byla v rozsahu zrušení vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243 odst. 1 a 2 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. února 2004

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru